Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 5. kapitola

26.09.2009 (19:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4982×

5. kapitola

Hlavní vlakové nádraží v New Yorku, pohled Belly

Než jsem se nadála, byla středa a já se chystala na svůj první úkol. Podle Dana to nemělo být zas tak těžké.

Oblékla jsem se do volného oblečení, aby to vypadalo, že jedu na nějaký výlet. Stejně jako Dan. Oba jsme si na záda vzali batohy narvané oblečením a přemístili se do jedné malé uličky kousek od nádraží.

Zamíchali jsme se do davu lidí, kteří spěchali na vlak. V budově jsme zamířili na nefunkční záchodky, kde jsme tam měli nachystané a schované potřebné věci, jako oblečení a tak dále.

Dan měl být strojvedoucí a měl na chvíli řídit vlak. Já jsem byla za průvodčí a měla jsem ohlídat, aby žádné z hříšníků se nedostal do jiného vagonu.

„Jsi kočka,“ pochválil mě Dan, když jsem vyšla z kabinky.

„Díky,“ usmála jsem se a ještě se trochu poupravila.

„Takže si to zopakujeme, ok?“

„Ok,“ přikývla jsem.

„Až budeme v půli cesty, zahoukám a ty odpojíš vagon.“

„A já pak lusknutím pošlu vagon druhou stranou a protože bude tamto přehozený, vagon pojede do propasti,“ dořekla jsem za něj a on se usmál.

„Skvěle. Takže můžeme jít. Jede nám to za pět minut. Nezapomeň, až se dostaneme do Buffala, musíme co nejrychleji zmizet. Tam nás vystřídá jiný strojvedoucí a jiný průvodčí, kteří si budou myslet, že z New Yorku jeli oni,“ dodal Dan a já jsme přikývla.

„Ok, jdeme na to,“ řekla jsem a vyšli jsme ze záchodků. Naše batohy jsme tam nechali a vzali si nachystané pracovní černé aktovky. Dan mi ještě dal handfree, po kterém mě měl informovat, kdo je hříšník a kdo ne.

„Vlak do města Buffalo je připraven na páté koleji,“ uslyšela jsem a usmála jsem se. Koukla jsem na Dana a přikývla. Lovení hříšníků mi právě tímto okamžikem začíná.

...

„Když se Bello koukneš doleva, uvidíš tam chlápka v modrém triku s černým potiskem,“ uslyšela jsem Danův hlas ve sluchátku a poslechla jsem ho. Měl pravdu.

„Pane, neměl by jste to lepší v posledním vagonu? Moc lidí tam není, bude tam větší pohodlí,“ oslovila jsem ho a usmála jsem se na něj.

„No, když mě tam doprovodíte, tak proč ne?!“

Slizák.

Znovu jsem se usmála a odvedla ho.

„Tak a teď ještě dva a budou všichni,“ ozval se Dan. „Ve vagonu hned před tím posledním sedí mladá holka, asi tak 20 let. Růžové triko a bílá sukně,“ navigoval mě Dan a já očima prolétla vagon.

Měl opět pravdu. V rohu jedné sedačky seděla obarvená blondýna mezi několika chlapci.

„Prosím vás, slečno. Mohla bych vás poprosit a přesedla si do posledního vagonu? Budete mít více místa,“ nabídla jsem ji.

„Mě to nevadí,“ zavrtěla hlavou a koukla se na kluky.

„Věřte mi, bude to lepší?“ usmála jsem se falešně. Protočila oči, ale otráveně se zvedla.

„Tak čus, ještě se uvidíme,“ mrkla na kluky a mě se chtělo zvracet. Jo uvidíte… Leda tak v pekle. Ale jak se na ně dívám, tak si říkám, že je to možné. Otráveně mě následovala.

„A poslední je muž ve předních vagonech. Šedý oblek, červená košile a vínová kravatu a je černovlasý… Nepřehlédneš ho,“ popsal mi posledního hříšníka Dan a já se ho vydala hledat.

Opravdu jsem ho nepřehlédla a nebylo vůbec těžké ho přemluvit. Šel jsem bez nějakých řečí. Když jsem za nim zavřela dveře do vagonu, zkontrolovala jsem, jestli tam jsou všichni.

Z kapsy jsem vytáhla seznam a všechny cestující do pekla hledala. Byli tu všichni a tak jsem jen teď musela čekat, až mi Dan dá znamení.

Seznam jsem schovala zpátky do kapsy a pak se pustila do zamčení dveří. Nikdo se nesmí dostat ven.

To by byl asi průšvih. Jistě, nepochybuji, že by se našel jiný způsob, jak ho zabít, ale měla bych průser já a Dan.

Párkrát jsem je ještě vyzkoušela, jestli jdou otevřít a když jsem zjistila, že ne a jsou velmi dobře zamčené, dala jsem vědět Danovi: „Vše vychází. Hříšníci jsou tam, kde mají být… Čekám na tvoje znamení.“

Koukla jsem se na hodinky. Jeli jsme něco málo přes půl hodiny, brzo jsme měli být na místě nehody. Prošla jsem pár vagonů, aby vypadalo, že něco dělám.

Na všechny jsem se usmívala a já zjistila, že mi to docela jde. Na to, že jsem se poslední měsíce skoro vůbec neusmála.

Jaká ironie osudu se mi stala.

Edward byl pro mě anděl, můj anděl strážný, který na mě dával pozor. A já jsem teď služebník pekla, ďábel a lovím hříšníky.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo zatroubení vlaku. Trhla jsem sebou a co nejrychleji a nejklidněji, aby nikdo nic nepoznal, se vydala k poslednímu vagonu.

Pomocí lusknutí jsem ho odpojila od vlaku. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla, ale povedlo se mi to.

Teď nastal ten těžší úkol v našem plánu. S Danem jsme měli strach, aby si cestující v poslední vagonu nevšimli toho, že jedou na opačnou stranu.

Luskla jsem a vagon trochu zpomalil. Luskla jsem znovu a rozjel se na druhou stranu. Všimla jsem si výhybky, která byla přehozená a vedla do rokle.

Tak to má být.

Dobro vítězí a zlo umírá. Jak ironické, nebo ne?

Vlastně je to možná pravda.

Láska je bolestivá záležitost, takže to nemůže být to dobro, ale zlo. A taky…

Láska umírá, ale ztráta nikdy nepřebolí…

...

Za chvíli jsme dorazili do Buffala a já rychle vystoupila z vlaku. Tak, jak říkal Dan. Ten na mě čekal v jedné úzké uličce. Usmíval se a vypadal spokojeně.

„Skvělé práce Bello! Na to, že to byla tvá, to bylo fantastické,“ pochválil mě a já se usmála.

„Nebylo to tak těžké, jak jsem si představovala,“ pokrčila jsem rameny.

Úsměv mi oplatil a koukl se na hodinky. Měli jsme jít do zdejší pobočky pekla. Přikývla jsem a naráz jsme luskli.

Objevili jsme se pár ulic dál, v další úzké a slepé uličce.

„Vade retro,“ zašeptal Dan a zeď se pomalu začala otevírat. Po chvíli se ve stěně objevil oblouk, aby v něm mohl projít každý a pak pár schodů dolů.

Seběhli jsme je a objevili jsme se v úzké chodbě, která byla osvětlena několika louči. Po pár metrech následovalo další schodiště, tentokrát točité. Jsou dlouhé, až se mi s nich motá hlava, ale za chvíli jsme dole.

Objevíme se před výtahem, do kterého nastoupíme a hned, jak se zavřou dveře se výtah rozjede. Na malou chvíli jsme zase ve tmě, ale hned na to se objevíme v docela velké hale. Připomíná mi tu v Pekelném údolí.

Vystoupíme a Dan zamíří k pultu. Jdu za ním, protože vážně nevím, co mám dělat. Lidé okolo mě mají stejné uniformy, jako mám já nebo Dan. Někteří jsou však oblečeni normálně, nebo jako já v nějakém přestrojení.

„Počkej tady, postarám se o všechno,“ otočil se na mě Dan a já přikývla.

Prohlížela jsem si vše kolem sebe. Vše tu bylo sladěno do oranžové a červené barvy. Nebylo tu tolik ďáblů, jako v Pekelném údolí.

Dan se objevil za pár minut. Byl už převlečený a mě podával hromádku oblečení. Vysvětlil mi, kde se mám převléknout a já tak učinila.

Z uniformy jsem se převlékla do světlých riflí a černého tílka. Dan uniformy odevzdal ženě za pultem a ta si něco zapsala do počítače a pak na papír.

Zamířili jsme zase k výtahům. Vyjeli nahoru, vyšli točité schody, pak normální schody a byli jsme venku. Do New Yorku jsme se měli dostat linkovým autobusem.

Vlakem jsme jet nemohli, přeci jen, kdyby si nás tam někdo všiml před tím a po. Přemístili jsme se na hlavní autobusové nádraží a nastoupili do autobusu, který mířil do New Yorku.

...

Když jsme přijeli do New Yorku, vrátili jsme se na vlakové nádraží, kde jsme si vyzvedli své batohy. A pak konečně zamířili domů.

Doma jsem se převlékla, osprchovala a udělala nám večeři. Špagety a mexickou omáčkou se mi docela povedli a tak jsme se mohli s radostí pustit do jídla.

Sedli jsme si na gauč a zapnuli televizi.

„…a vagon zřítil do propasti. Jak k tomu došlo se vyšetřuje. Nehodu nikdo nepřežil,“ ohlásila moderátorka.

„No vidíš, co se v tom světě děje,“ zakroutil hlavou Dan a já se musela rozesmát. Jo, to měl pravdu.

Shlédli jsme reportáž o vagonu, který se záhadně odpojil od vlaku a pak celé zprávy. Nic pořádného se nedělo.

Když jsem umývala nádobí, otevřela se trouba na pečení. Vyjekla jsem úžasem a leknutím.

Z trouby vyjel červený dopis a já myslela, že půjdu do mdlob.

„Co se děje?“ zeptal se Dan a přiřítil se do kuchyně. Když spatřil dopis, který zůstal viset ve vzduchu, oddychl si. „To je zpráva z Pekelného údolí,“ uklidňoval mě.

„A proč to chodí troubou?“ vyjekla jsem.

„Někudy ta pošta chodit musí,“ pokrčil rameny a já protočila oči. „A hele… Pekelník nás chce vidět… Zítra v deset hodin,“ informoval mě Dan.

„Takže budu muset vytáhnout uniformu?“

„Jo, to budeš. Chce, abychom se podívali na pekelný soud,“ přikývl.

„Ok, takže zítra o půl desáté vycházíme, že?“ zeptala jsem se.

„Jo, to bude stačit,“ odpověděl Dan a zmizel zase v koupelně. Já domyla nádobí a pak se odklidila do svého pokoje.

Pustila jsem si televizi a dívala se na nějaký dokument o druhé světové válce. Nebyla jsem unavená, ale spíše taková malátná.

Přeci jen to byl můj první den a byl docela náročný.

Ale musím uznat, že mě to i bavilo…