Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 6. kapitola

02.10.2009 (20:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4619×

6. kapitola

Pekelné údolí, pohled Belly

Druhého dne ráno, jsem se osprchovala a trochu upravila. Oblékla jsem se do uniformy. Dan na mě čekal v kuchyni s hotovou snídaní.

„Dobré ráno,“ popřál mi a podal mi talíř s toasty.

„Dobré,“ zamumlala jsem a sedla si k baru. Hodila jsem do sebe snídani a pak jsme vyrazili.

Zase jsme šli do jedné slepé uzoučké uličky, kde jsme se pak přemístili do přístavu.

Za chvíli jsme byli v Pekelném údolí a u pultu recepce na nás už čekal Pekelník.

„Rád vás vidím, mí mladí přátelé,“ usmál se na nás.

„My vás také,“ přikývla jsem a usmála jsem se.

„Tak zdvořilá…,“ zavrtěl hlavou Pekelník a já se ještě víc usmála. „No nic… Chci vás pochválit za skvělou práci, kterou jste včera odvedli. Hříšníky jsme si už z Buffalem a New Yorkem rozdělili… Nechtěli uvěřit, že jste ďábel.“

„Opravdu?“

„Asi na něj nevypadáš, drahá,“ usmál se Pekelník a koukl se na hodinky. „Je nejvyšší čas…Soud začíná za pět minut.“

„Co se stalo?“ zeptal se Dan a vyšli jsme za Pekelníkem.

„Přemístil se před několika lidmi… Samozřejmě z toho byl poprask, ale už jsme se o vše postarali,“ odpověděl mu a Dan přikývl.

„Co s ním bude?“

„Neměj starosti, Bello… Pokud to dopadne dobře, propadne se hodně hluboko… Něco jako pekelnické vězení… Když to dopadne špatně… Budu nucen použít černý zapalovač,“ odpověděl teď Pekelník mě.

„Černý zapalovač?“ zopakovala jsem a on přikývl.

„Dan ti to pak vysvětlí, že?“ otočil se na Dana a ten přikývl.

Zamířili jsme točitými schody dolů. Byly dlouhé, ale abych pravdu řekla, už jsem si zvykala. Konečně jsme se objevili na dlouhé černé chodbě.

Bylo tu několik červených dveří, ale úplně na konci se nacházely velké červené a kovové dveře. Byly mírně pootevřeny a ozýval se odtud tlumený šepot.

Pekelník se rychlým krokem vydal směrem k nim a já s Danem jsme ho následovali. Lusknutím dveře ještě víc pootevřel a vešel.

Hned, jak se objevil v místnosti, se ozvalo hrobové ticho. Pekelník zamířil k velkému a vyvýšenému pultu, který vypadal jako v soudní síni z kriminálních seriálů.

Dan mi poklepal na rameno a ukázal na stranu jedné stěny. Bylo tam několik dřevěných lavic v několika řadách. Nejčastěji ďáblové seděli v první a druhé.

Dan zamířil úplně k poslední a já hned za ním. Tak jsme měli skvělý výhled na vše okolo sebe.

Až teď jsem si místnost prohlédla pořádně. Místnost byla velká a do tvaru čtverce. Vedle pultu, za kterým seděl Pekelník, byl kolmo postavený menší stoleček, za nimž seděla drobná žena s blonďatými vlasy s červeným melírem. Naproti stěny s lavicemi byly normální červené dveře. Tato místnost ladila do černé a lehce červené barvy, takže to nebylo do očí, jako většina místností.

„Tohle je nejvyšší soud… Sem se dostaneš jen, když máš hodně velký průšvih… Druhý největší je ve Městě dvou služebníků,“ zašeptal mi Dan do ucha a já přikývla.

Ruce jsem si opřela o malý stolek, který tu byl a tiše pozorovala dění v soudní síni. Po pár vteřinách se otevřely červené dveře a vstoupili tři muži.

Ten uprostřed měl na sobě černé kalhoty a místo košile či trika dlouhý červený plášť. Byl velmi podobný tomu, co jsem měla nedávno na křižovatce.

Nevypadal zrovna dvakrát šťastně, ale docela ho chápu. Taky bych nebyla, kdyby stála před nejvyšším soudem.

„K jinému soudu se nedostaneš, jen v této místnosti. Často se potřebuje soudce, v tomhle případě Pekelník, poradit a proto jsou tu ti pod námi. Všichni byli pozváni, stejně jako my. Jako třeba Edgar, který je hlavní vedoucí v oboru dozoru nad upíry,“ zašeptal Dan a ukázal na ďábla v první řadě.

Byl oblečený do podobné uniformy, jako já či Dan, jen vypadala honosnější a dražší. Měl hnědé vlasy a zdál se mi bledší, než jsem byla já.

„Hele, Dane… Není on sám…,“ začala jsem otázku, ale Dan za mě dopověděl.

„Jo, je upír. Dělá tuhle práci už hodně dlouho a moc dobře ví, co upír nemůže a co naopak jo,“ přikývl Dan a já se znovu koukla na Edgara.

Vedle něj seděl jeho pravý opak. Muselo mu být stejně jako Edgarovi, odhadovala jsem tak třicet až třicet pět. Byl snědý, hodně opálený a vlasy měl špinavě blonďaté. Až na vlasy a pokožku si byli hodně podobní. Stejně jako Edgarova, i jeho uniforma byla o nějakou tu třídu lepší.

„Nejsou oni bratři?“ zeptám se Dana tiše a kývnu směrem k nim.

„Jsou… Ale Alan je přirozený nepřítel Edgara,“ přikývl.

Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. „Alan je vlkodlak?“

Dan se pousměje a přikývne. „Zvykli si na toho druhého… možná to bude tím, že jsou bratři. Hodně spolu pracují, protože Alan má na starosti vlkodlaky a tak některé neshody mezi upíry a vlkodlaky řeší spolu,“ vysvětlí, ale pokračovat nemůže, protože ho přeruší blonďatá žena.

„Předstoupí Denis Gregory Room,“ řekne zřetelně krásným hlasem. Muž v červeném plášti na sucho polkne a udělá jeden krok dopředu.

Muži, kteří ho sem přivedli, odhaduji na nějaké dozorce, protože kontrolují každý jeho pohyb. Byli oblečeni také do uniformy, ale oni ji měli trochu jinou.

Měli černé kalhoty, černou košili a na ni černou vestu. Na levé straně vesty měli vyšitý znak, stejný, jako jsem měla já na kravatě.

„Soud začal,“ zašeptal mi do ucha Dan a já se zahleděla dolů na muže v červeném.

...

Soud trval skoro tři hodiny. Pekelník neustále vyslýchal a ptal se Denise na vše možné i nemožné. To ani tak dlouho netrvalo.

Spíše trvalo to, než se rozhodli, jak ho potrestají. Dozorci odvedli Denise zase červenými dveřmi a pak začalo dohadování.

První dvě řady si neustále s Pekelníkem měnily názory, až jsem si myslela, že to nikdy nebude mít konec. Po hodině a půl se konečně dohodli a opět přivedli obviněného.

Ten vypadal ještě nervózněji, než předtím.

Pekelník řekl rozhodnutí jeho i celé poroty.

„Skončilo to pro něj dobře,“ zašeptal Dan, když Denisa odváděli do pekelnického vězení, kde má strávit nějaký ten rok. „Mohli ho zavřít na věčnost nebo Pekelník mohl použít černý zapalovač,“ dodá.

Pekelník vstane a pomalým krokem odešel ze soudní síně a tak se ostatní začali taky zvedat. Dan mi pokynul a postavili jsme se na nohy. Nebyly ztuhlé, jak jsem očekávala a tak jsem se vydala úzkou uličkou ke schodům a pak dolů.

„Co je ten černý zapalovač?“ zeptala jsem se, když jsme sešli poslední schod a otočím se na Dana.

„Černý zapalovač má svého sourozence. A to červený zapalovač. Červeným zapalovačem se přijímají hříšníci v pekle. Každý na této planetě má svou kartu, která o něm píše, kdy a kde se narodil, jeho fyzický popis a ještě kdy a jak umřel.

Tato karta se zapálí červeným zapalovačem na křižovatce a tam se objeví tady v Pekle. Vládce pekel ji přijme a pak se karta přesune do města, kterému patří. Já nebo ty patříme Pekelnému údolí a tak je naše karta tady. Určitě víš, že se ďábel nedá zabít,“ vysvětloval Dan.

Pozorně jsem ho poslouchala a přikývla jsem.

„Víš, není to zas tak pravda… Ďábel se dá zabít, ale jen jedním způsobem.“

„Jakým?“

„Černým zapalovačem,“ odpoví a nastane chvíle ticha, po kterém Dan. „Když se karta spálí černým zapalovačem, karta se přesune do pekelnického vězení, kde je na to speciální místnost… A dotyčný ďábel umře,“ dopoví Dan, když vyjdeme schody do haly.

„Ehm…Dane?“ oslovila jsem ho nejistě.

„Ano?“

„Spěcháme?“

„Ne, dnes nás nic nečeká. Proč?“

„Je ta místnost s kartami otevřená pro každého?“ odpověděla jsem mu otázkou a on se usmál.

„Je… Chceš ji ukázat?“ Úsměv jsem mu oplatila a horlivě přikývla. Zamířil na druhou stranu haly.

Vedle výtahů jsem spatřila jedny černé dveře. Dan je otevřel a lusknutím rozsvítil. Kupodivu tu nebyly točité schody, ale normální.

Připadaly mi však nekonečné. Po pár metrech bylo odpočívadlo a pak schody vedly do leva. Odpočívadel bylo jen pár, ale schodů bylo hodně. Zvykla jsem si, že tu nejsou téměř žádné schody nahoru, ale i tak jsem měla pořád divný pocit.

Když jsme sešli všechny schody, objevili jsme se na široké chodbě, která nebyla moc dlouhá. Na konci chodby byly velké dřevěné dveře.

To byly snad první dřevěné dveře, které jsem tady v Pekelném údolí viděla. Všude tu byly jen kovové či železné nebo jiný materiál.

Dan otevřel dveře normálním způsobem a já jsem zalapala po dechu.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Tahle místnost, že je v pekle?

To není možné!

Místnost se neuvěřitelně podobala vysokoškolské knihovně. Bylo tu několik krásných ručně vyřezávaných dřevěných regálů a v nich mnoho karet.

Vypadaly jako knihy, protože některé byly obyčejné nažloutlé, jiné byly červené, modré, černé, růžové, fialové, tyrkysové a mnoho dalších barev.

Uprostřed místnosti a všech těch regálů bylo vyhrazené místo na posezení a počtení v kartách. Čokoládově hnědé sedačky sem skvěle zapadaly, stejně jako velký nízký stoleček tmavé barvy.

V rohu jsem našla několik pracovních stolů, které skvěle ladily stejně jako vše ostatní. Lehce a opatrně jsem prstem projížděla po kartách.

„Proč jsou některé barevné a jiné ne?“ zeptala jsem se tiše, abych nepřerušila to kouzlo, které tu vládlo.

„Někteří si ji prostě vyzdobili,“ pokrčil rameny a mluvil stejně tiše jako já. Usmála jsem se.

„Takže můžu taky?“

„Jistě, můžeš,“ přikývl a já se usmála. Budu sem muset zase někdy zajít, ale už s nějakými věcmi, abych si ji mohly vyzdobit.

„Kde najdu svoji kartu?“

„Kromě v těch posledních pěti, tam jsou upíři a vlkodlaci tak všude… Měla by jsi být pod písmenem S,“ odpověděl a ukázal na posledních pět regálů.

„Upíři říkáš?“

Přikývl a já se pomalým krokem vydala k poslednímu regálům.