Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 8. kapitola

08.10.2009 (19:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4790×

8. kapitola

New York, pohled Belly

Zvykla jsem si lovit hříšníky. Brala jsem to jako svoji práci. Postupem času se mi dostala pod kůži a měla jsem i ji ráda. Vždy, když jsme se objevili v blízkém okolí, se objevovaly velmi podivné nehody.

Osobní luxusní jachta se z nějakých důvodů potopila a všichni lidé na palubě zemřeli, spadla malé letadlo, nehodu nikdo nepřežil a mnoho dalších, které jsme měli na svědomí já a Dan.

Společně s Danem jsem se přihlásila do školy, oba jsme studovali na dálku. Pro nás to přeci jen bylo lepší, protože na učení jsme neměli každý den, jako ostatní, ale třeba jen tři dny v týdnu. Zbytek týdne jsme pak museli pracovat.

Často jsme jeli či letěli mimo město. Pekelník si nás dva oblíbil a tak zařídil, aby nám dávali důležitější věci.

Díky škole jsem si uvědomila, jak čas letí, ale mě to mohlo být jedno, ne? Nikdy nezestárnu, tak nač řešit čas, že?

Peklo nám plánovalo život dopředu a tak jsem věděla, co nás čeká. Po ukončení školy tu ještě zůstaneme na prázdniny, kvůli práci a Pekelnému údolí.

Pak jsme se měli přestěhovat do Madisonu, což je ve státě Wisconsin u jezera Monona. Tam nastoupit do druháku, tentokrát na denní studium.

Zatím mi nějak nevadilo, že budu muset stále dokola opakovat střední školu. Na co? Já k tomu ještě měla práci, takže aspoň nějaké odreagování, ne?

Myslela jsem si, že budu mít z toho lovení hříšníků špatný pocit, ale ten se nedostavoval. Dan se toho ani nebál. Vysvětlil to tím, že já vlastně nejsem vrah, jen těm lidem zařizuji jejich osud…

Jak hezky se to dá vysvětlit…

Kdesi v Kanadských lesích, pohled Edwarda

Sám nevím, kde se vlastně nacházím. Přestal jsem dýchat, přestal jsem vnímat čas přestal jsem žít… To jsem přestal ten den, kdy jsem ji opustil. Ale já jsem musel.

Nemohl jsem být takový sobec a nechat si ji pro sebe. To prostě nešlo. Udělal jsem tu nejlepší věc, jakou jsem mohl. Aspoň pro ni.

Ty mě nechceš? Ne…

Tak moc bylo těžké odpovědět lživě. Bylo to ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy musel udělat. Za celou moji existenci, můj lidský život.

Párkrát jsem měl nutkání se vrátit za ní a prosit o odpuštění… Ale bránili mi v tom dvě věci… Moje zbabělost a strach, že řekne ne…

A ta druhá… Vždy jsem si uvědomil, že je šťastná, že se musí mít dobře a že na mě už musela zapomenout.

Co sejde z očí, sejde z mysli…

Nebo ne? Něco na tom musí být, když se to říká…

Určitě si někoho našla, žije úplně normální život… Ne jako se mnou… Nebezpečný, tajemný, riskantní… Ty světy se od sebe hodně lišily a proto jsem ji musel opustit.

Musel jsem ji nechat v lese samotnou, zraněnou. Ale ona je silná, dostane se z toho, šeptal ten hlásek někdy uvnitř mé hlavy. Děláš chybu… Sliboval jsi ji, že ji nikdy neopustíš a teď…, šeptal druhý hlas, slabší.

Vím, sliboval jsem ji to, ale to co se stalo… bylo to hodně vážné a já kvůli své sobeckosti nebudu vystavovat Bellu takovému nebezpečí. Už tenkrát v baletním studiu to mohlo dopadnout hůř… Už od začátku jsem ji vystavoval nebezpečí a to prostě nešlo.

Musel jsem ji opustit, byl to jediný důvod, jak ji nechat žít normální lidský život. Normální, kde nebudou žádní upíři…

Opustil jsem nejen ji, ale i svou rodinu. Nepřáli si, abych ji opouštěl, hlavně moje sestra Alice, ale já jsem musel. Nechápali to… A nevím, jestli to pochopili. Už s nimi tak půl roku nejsem. Musel jsem od nich odejít. Jejich myšlenky se pořád točily kolem Belly… Nešlo to vydržet…

Tenkrát jsem pochopil, jak bolí zlomené srdce. Jak to bolí, jak bolí, když je vaše srdce samo, rozdělené na dvě půlky… Ona o tom nevěděla, ale ta jedna tam pořád byla s ní.

Vždy jsem si myslel, že upíra nikdy nic nebolí. Ale jak moc jsem se spletl. Teď mě bolelo celé tělo, nejvíce srdce. A nikdy nepřestane. Ze začátku byla ta bolest nesnesitelná, ale já jsem si zvykl. Stejně jako na její vůni, na její klidně bijící srdce,…

Ještě víc jsem přitiskl skrčené nohy k tělu, objal je rameny a čelo si opřel o kolena. Zhluboka jsem se nadechl.

Věděl jsem, že tohle nedokážu. I když jsem nejsilnější tvor na téhle planetě, tohle prostě nedokážu.

Z mého hrdla vyšel vzlyk. Kdybych mohl plakat, už bych dávno neměl co. Trpěl jsem, ale oprávněně.

Budu trpět i zbytek věčnosti, která mě čeká. A ani se nebudu pokoušet proti tomu nějak bojovat. Nač taky?

Jsem netvor, zrůda, která jen ubližuje. Musím tu bolest vydržet, protože ona je šťastná. Ale tak to má být.

Ona je člověk, nikdy se neměla dozvědět moje tajemství, nikdy jsem si s ní neměl nic začínat. Ale vždy, když se mi objevila za zavřenými víčky, jsem chápal, proč jsem s ní byl.

Ten dokonalá srdcovitá tvář, krásný úsměv, nádherné plné rty,…

Z hrdla se mi vydral další vzlyk…

...

Moc jsem svůj úkryt neopouštěl, jen když už jsem musel jít na lov. I ten jsem omezil na co nejméně. Ze svého úkrytu, což byla jakási jeskyně, jsem trávil všechen čas a trpěl jsem. Zvykl jsem si na tu bolest.

Ale jednou se stalo něco podivného.

Bolest na srdci se mnohem víc zvětšila… Jakoby mě někdo bodl do srdce a pak mi je vyrval. Byla to neskutečná bolest… Nešla vydržet…

Přál jsem si v tu chvíli, abych umřel, abych tu nebyl a netrpěl. Na zemi jsem si lehl do klubíčka, ale bolest se nezmenšovala.

Vykřikl jsem bolestí… Po dlouhé době jsem křičel bolestí… Dýchal jsem zhluboka, ale bolest neodcházela…

Vzlykal jsem a trpěl bolestí. Nechápal jsem, co se děje.

Bolest začala ustupovat až po dvou dnech, možná i víc. Přes bolest jsem nedokázal nic vnímat, jen tu strašnou bolest na srdci.

Chvílemi to bylo ještě horší, než při přeměně.

Bral jsem to jako osvobození, když bolest pomalu začala ustupovat.

Ale nechápal jsem, jak a proč se to vlastně stalo. A asi taky nikdy nepochopím…

...

Opět jsem jeden z těch mnoha dnů, kdy jsem zápasil sám se sebou.

Jeden hlásek v mé hlavě mě nabádal, ať se zvednu z té země a jdu za ní. Druhý mi radil pravý opak… Ať zůstanu tam, kde jsem a nic nedělám. Absolutně nic.

Bojoval jsem dlouho…

Tak dlouho, až jsem se rozhodl. Zvedl jsem se a rozběhl jsem se lesem.

Netušil jsem moc, kde jsem, ale já si poradím…

Musím…

Pro svou Bellu…

Aljaška, pohled Alice

Už to mělo být tři čtvrtě roku, co jsme odešli z Forks a nechali tam Bellu samotnou. Už to bylo půl roku, co nás opustil Edward. Nedokázal s námi být, protože naše myšlenky se motaly kolem Belly. Všem moc chyběla, nejvíce mě.

Prvních pár měsíců jsem Edwarda nenáviděla. Nenáviděla jsem ho proto, že jsem nechápala, jak ji mohl opustit, jak ji mohl lhát, jak ji mohl nechat samotnou zraněnou v lese…

Respektovala jsem Edwardovo požádání a zakázala si se dívat do budoucnosti Belly. Prý k nám nepatří a nikdy ani patřit neměla. Nalhával si to, ale opak byl pravdou. Jen on to nechtěl přiznat.

Naše celá rodina trpěla proto, že jsme ji opustili. A pak trpěla ještě víc… Když nás opustil Edward, byla to pro všechny rána.

Naše rodina nebyla plná a pomalu se rozpadala. Už to dávno nebyla ta rodina, kterou Bella potkala ve Forks. Byli jsme to stále my, ale něco tomu chybělo…

Nebo spíš někdo…

Chyběla nám Bella. Všem… I Rosalii, se kterou se nemusela. I ona trpěla.

Všechny to moc bolelo a ani jen tak nepřestane…

...

Byla jsem s Jasperem na lovu, když jsem měla tu vizi, která to všechno měla změnit. Jasper se radši od rodiny držel dál. Trpěl ještě víc než ostatní, protože cítil jejich utrpení a bolest.

Edward v hrozným oblečení… Košile celá špinavá, stejně jako kalhoty a oba tyto kousky protrhané a roztrhané. Běžel lesem. Vypadal ještě bledší, než je normální upír. Oči černé jako ta nejčernější tma a ještě větší fialové kruhy pod očima. Nezastavoval se, ani na chvíli neváhal. A pak… Byl ve Forks a díval se na dům, kde Bella bydlí…

Tam moje vize skončila. Zůstala jsem ohromeně stát, neschopna dalšího pohybu. Jasper si všiml mého pohledu a toho, že jsem zastavila.

„Co vidíš, lásko?“ zeptal se a objal mě kolem ramen.

„Edward,“ zmohla jsem se jen na jeho jméno. Jasper se napnul.

„Co je s ním? Je v nebezpečí? Stane se mu něco? Kde je?“ chrlil na mě otázky moje zlatíčko.

„Je v pořádku.,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Tak co se děje?“ Byl nervózní.

„Půjde do Forks,“ dostala jsem ze sebe a koukla se své lásce do očí.

„Vrátí se k Belle?“ Dlouho si vyčítal, že to byla jeho vina a byl přímo nadupírský úkol ho přemluvit o opaku.

„Vypadá to tak,“ přikývla jsem nejistě. Chvíli bylo ticho. „Půjdu s ním,“ přerušila jsem je a znovu se koukla na svému miláčka.

„On to zvládne sám.“

„Ale Bella ne… Budu muset Edwardovi trochu pomoci.“ Znovu bylo chvíli ticho.

„Nemá cenu tě přemlouvat o opaku, že?“ Jak moc dobře mě znal.

„Já se vrátím co nejdříve… A třeba budeme moct balit,“ pousmála jsem se.

Jasper se usmál. „Miluji tě,“ zašeptala jsem.

„Já tebe lásko,“ odpověděl mi stejně tiše.

Vše zas bude tak, jak to všechno má být…