Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 9. kapitola

12.10.2009 (09:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4791×

9. kapitola

New York, pohled Belly

Seděla jsem na posteli u sebe v pokoji, televizi jsem měla puštěnou a navolený hudební kanál. Seděla jsem v tureckém sedu, kolem sebe časopisy a fotky Edwarda. Pomalými a peckými pohyby jsem si lakovala nehty černým lakem. Aby to tu moc nesmrdělo lakem, jsem měla otevřené jedno francouzské okno.

Byla jsem tu sama, protože Dan měl rande s nějakou holkou, na kterou jsme narazili, když jsme byli na nákupech. Moderátorka na přání jakési dívky pustila Leonu Lewis a nějakou její písničku. Název jsem nepochytila, až moc jsem se soustředila na lakování. Písnička skončila.

„A pro koho to bude?“ zeptala se usměvavá moderátorka.

„Pro mé zlatíčko Freda, kterého strašně miluji,“ uslyšela jsem hlas nějaké dívky.

„Jo holka a nakonec se popálíš jako já… Ale ten tvůj Fred asi není upír, že?“ mumlala jsem si pro sebe a opatrně, aby lak zůstal jen na nehtu, a otráveně přepnu na jiný program.

Narazím na další hudební televizi, tentokrát však není americká, ani anglická a ani německá. Logo v rohu hlásí jakousi stanici Óčko.

Nerozumím tomu a možná proto se mi ta stanice zalíbí.

Začne hrát velmi hezká písnička, ale textu opět nerozumím. Opatrně a podivně zavřu lak na nehty a položím ho na noční stolek.

Začnu mávat rukama, aby lak ještě rychleji uschnul a zaposlouchám se do písničky. Koukla jsem se na jednu z fotek.

Byla jsem na ni já a Edward. Oba jme vypadali spokojeně. Jenže on spokojený nebyl. Nechtěl mě. Nikdy mě nechtěl, jen si se mnou hrál.

Muselo ho to stát hodně námahy se takhle přetvářet. Potichu jsem si prohlížela všechny fotky. Písnička se mi zamlouvala čím dál tím víc, i když jsem ji opravdu nerozuměla ani slovo.

„Tak jsem doma!“ Uslyšela jsem a trhla jsem sebou. Nečekala jsem ho. Vypnula jsem televizi a zvedla se z postele.

„Ahoj brácha,“ pozdravila jsem ho a opřela se o futra dveří mého pokoje.

„Ahoj sestro moje! Jak ses měla?“ usmál se na mě a lehce jsme se políbili na obě tváře. To se stalo naším zdravícím i loučícím rituálem. Ani jemu, ani mě to nevadilo. Přeci můžu pozdravit svého bratra ne?

„Ušlo to… Dívej jak hezké nehty mám,“ nastavila jsem ruce. Dan pověsil bundu a pak si prohlédl ruce.

„Neříkej, že sis je nalakovala sama.“ Věděl o mé nešikovnosti nejen z karty, ale i z vlastních zkušeností.

„Sama… Jaké bylo rande?“ přikývla jsem a společně jsme zamířili do obývacího pokoje.

„Super… Pozítří s ní mám opět rande,“ usmál se ještě víc a sedl si na gauč.

„Tak co? Dáš si večeři?“

„Jasně že jo. Pomůžu ti,“ nabídne se a tak se společně pustíme do večeře. Často spolu takhle vaříme, vaření nás baví, tak proč u toho ještě trochu nezasmát, že?

Zrovna jsem prostírala stůl a Dan krájel zeleninu, když se otevřela trouba a vyletěl z ní dopis. Už jsem si zvykla, takže jsem se nelekla.

„Já to vezmu,“ řekla jsem a rychle dodělala svou práci. Popadla jsem dopis a zavřela dveře od trouby. „Budeme muset nahlásit, že nám blbnou dveře,“ zamumlala jsem a otevírala jsem dopis.

„Příště za Tomem zajdu,“ přikývl Dan. „Co píšou?“

„O víkendu budeme mít práci. Kousek od hranic,“ odpověděla jsem a ukázala mu dopis.

„A já jsem chtěl jít na rande,“ zamumlal.

„Vždyť jsi měl dneska a pozítří jdeš znovu,“ namítla jsem.

„To sice jo, ale tohle by bylo další rande… A ty by jsi taky měla vyrazit trochu ven.. za zábavou,“ mrkl na mě Dan.

„Až se z toho dostanu, tak půjdu někdy s tebou.“

„Promiň… Ještě tě to bolí, viď?“ Jen jsem přikývla.

Dan odložil nůž a objal mě. „Ono se to spraví,“ utěšil mě a já jsem nejistě přikývla. Byla jsem ráda, že Dana mám. Pomáhal mi se z toho dostat a já mu za to byla moc vděčná.

Opravdu se ke mně choval jako k vlastní sestře. A já k němu jako k vlastnímu bratrovi.

Milovala jsem ho jako svého vlastního bratra, se kterým jsem vyrůstala…

Forks, pohled Edwarda

Díval jsem se na její dům. Tiše jsem ho pozoroval. Tady bydlí moje láska, které jsem ublížil. Musela být ještě ve škole, protože na příjezdové cestě nestál její náklaďáček.

„Tak ráda tě zase vidím, Edwarde,“ uslyšel jsem za sebou. Potočil jsem se. Stála tam Alice a usmívala se. Jen jsem přikývnul. „Konečně jsi dostal rozum,“ dodala a stoupla si vedle mě.

„Ty jsi tohle viděla?“ promluvil jsem po dlouhé době a koukl se své sestře do očí.

„Viděla… Ale neviděla jsem její reakci, jen to, jak tu stojíš,“ přikývla.

„Je rodina v pořádku?“

„Je a už se na vás těší.“

„Dáváte tomu víc naděje, než v tom je. Třeba už někoho má a zapomněla na nás. Třeba mě ani nebude chtít vidět a vyslyšet,“ zakroutil jsem hlavou a znovu se koukl na dům.

„Je tam to slovo třeba, Edwarde… A na toto témě jsem se již kdysi vyjádřila,“ připomněla mi a já jsem nepatrně přikývl. Objevilo se Charlieho auto. Zaparkoval a vystoupil z auta.

Charlie vypadal unaveně, smutně, pod očima měl velké kruhy pod očima. Vešel do domu, kde podle jeho myšlenek, zamířil do obýváku. Tak jsem tady, Bells. Pomyslel si a já se zamračil.

„Co se děje?“ zeptala se tiše Alice, protože si všimla mé reakce.

„Bella je doma.“

„Ale auto tu nemá a ani tu neslyším dvě srdce,“ namítla Alice. Chtěl jsem něco namítnou, ale zazvonil telefon.

„Swan,“ představil se Charlie. „Je to lepší, díky Jacobe,“ uslyšel jsem ho chvíli odpověď. „Plánuji za ní zase jít… Ne Jacobe, musím to zvládnout sám… Už to bude čtvrt roku… musím to zvládnout sám… Díky Jacobe… Pozdravuj Billyho… ty taky,“ pokračoval Charlie.

Za kým jde? A co už bude čtvrt roku? Koukl jsem se na Alici, ale tvářila se stejně nechápavě, jako já. Charlie položil telefon, najedl se a pak zase zamířil autem pryč. Rozhodl jsem se jít za ním.

Rozeběhl jsem se a Alice hned za mnou. Charlie projížděl městem až se zastavil u hřbitova…

Někdo umřel…

Ne, jen to…

Musel to být někdo jiný…

Alice měla podobné myšlenky jako já. Charlie se u hrobu moc dlouho nezdržel. Hned, jak zmizel za rohem jsem se rozeběhl k hrobu, u kterého stál.

Už z dálky vypadal nově. Alice byla hned za mnou. Konečně jsem byl u něj…

A nemohl tomu uvěřit.

Opět se ozvala bolest.

Opět jakoby mi někdo vyrval srdce z hrudi.

Opět jsem se koukl na náhrobní kámen.

Isabella Marie Swanová

13. 9. 1987 – 10. 4. 2005

Milovaná dcera,

přítelkyně a kamarádka

Navždy bude v našich srdcích

Nezapomeneme

Ne… Moje Bella ne… Moje Bella není mrtvá! Nemůže být! Tohle je jen blbý sen! Musím se probudit! Prostě musím!

Problém je, že já nespím! Nikdy se neprobudím z téhle noční můry. Z téhle hrůzy. Nikdy. Kleknul jsem si a schoval tvář do dlaní. Rozvzlykal jsem se. Ucítil jsem lehký dotyk na rameni. Pohlédl jsem na Alici, která dřepěla vedle mě.

„Je mi to líto Edwarde,“ zašeptala tak, že by to lidské uši neslyšely. I ona vzlykala. Oba bychom brečeli, kdybychom mohli… Alice mě pevně objala.

„Proč to je pravda? Proč se nemůžu probudit Alice? Proč jsem udělal tu největší hloupost, kterou jsem kdy mohl udělat? Proč jsem všem okolo zničil život?“ mumlal jsem.

„Ach Edwarde… Tak ráda bych se taky probudila, ale oba dobře víme, že to nejde.“ Vzala si můj obličej do dlaní, aby se mi mohla podívat do očí. „Ale tuším, že se celé ty měsíce trápila… teď ji je dobře…,“ utěšovala mě.

Bolest se nezmenšovala a já jsem byl rád. Jen ať trpím.

Jediný důvod mé existence, jediná moje láska je mrtvá a to jen díky mě. Sám ani nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli. Muselo to být pár hodin.

„Kam to jdeš?“ zeptala se mě Alice, když jsme odcházeli ze hřbitova.

„Chvi vidět její pokoj.“

„Jdu s tebou,“ zašeptala smutně. Jen jsem přikývl. Do jejího pokoje jsme se dostali oknem. Sice nebylo úplně otevřené, ale i tak jsme si poradili.

Její vůně tu byla stále cítit. Jako by tu byla naposledy ráno. Pokoj byl její vůní přímo nasáklý. Lehce jsem se dotýkal věcí, které ji patřily, které tu nechala. Na stolku jsem narazil na fotoalbum. Prohlížel jsem si je.

Byl to nádherný pocit ji zase spatřit, i když jen na fotkách. Ale žádné novější tu nebyly. Alice se pustila do prohlížení přízemí, protože Charlie už spal.

„Skočila z útesu,“ ozvalo se za mnou a já se otočil na svou sestru. V rukách držela Forkský deník, který tu moc často nevycházel.

Na titulní stránce byla fotka Belly a nadpis Opustila nás Isabella Swanová. Alice mi podala noviny.

Dne 10. dubna nás navždy opustila Isabella Swanová, dcera náčelníka Swana. Podle jistých zdrojů Bella, jak ji přátelé říkali, skočila z útesu. A to vyvolalo důvod k debatě. Spáchala Isabella sebevraždu nebo to byl jen omyl? Hodně lidí se přiklání k té druhé variantě, avšak nejbližší tvrdí opak. „Bella by se nikdy nezabila… Znala jsem ji, byla to moje nejlepší kamarádka,“ tvrdí Angela Weberová, která je pobouřena tím, jak někteří prohlašují, že se dobrovolně zabila. Stejně jako její nejlepší kamarád Jacob Black, který bydlí v nedalekém městečku La Push, kde se dívka zabila. „Bells by tohle nikdy neudělala za účelem se zabít. Na to jsem ji znal velmi dobře. Byla to jako moje sestra. Bella se zabila nešťastnou náhodou a všem bude moc chybět,“ tvrdí mladík. Slečna Swanová však poslední dobou nebylo do jásání, ale právě naopak. Podle spolužačky, která nechtěla být jmenována, poslední měsíce Bella trpěla. „Byl zázrak, když se ani jednou za den nerozbrečela. Byla z ní chodící troska,“ poznamenává osmnáctiletá dívka. „Bella se v posledních měsících dala na odvážné sporty, takže si taky myslím, že se utopila náhodou,“ dodává. Její otec to prý nese těžce, stejně jako její matka. Ani jeden se nevyjádřil k tomu, jestli se jejich dcera opravdu zabila náhodou či to všechno zamýšlela. Místní policie tento záhadný případ uzavřela, protože jak říká strážník Green, nebylo co řešit. Pohřeb se konal 20. dubna v deset hodin místního času na Forkském hřbitově. S Bellou se přišli rozloučit rodiče, příbuzní a nejlepší přátelé.

Skočila z útesu… Ona skočila z útesu… Copak mi neslíbila, že nebude dělat nic hloupého, nic, při čem by jsi něco udělala?

„Trpěla Edwarde… byl zázrak, když se ani jednou za den nerozbrečela. Byla z ní chodící troska,“ zašeptala Alice.

„Za všechno můžu já… Nejhorší je, že teď už to nejde vrátit,“ zamumlal jsem a můj pohled padl na prkno, kam jsem schoval všechny věci, které se týkali mě a mojí rodiny.

Pomalu jsem zamířil k prknu a klekl si k němu. Hbitě jsem je vyndal z podlahy…

Nic tu nebylo.

Omyl.

Jedna věc tu přeci jen byla. Místo fotek, letenek a CD tu byl jen jeden papír. Vzal jsem ho do ruky a prkno uklidil na svoje místo.

Sedl jsem si na její postel. Znovu se ozvala bolest, když jsem si vzpomněl, jak jsem ji tu každou noc sledoval, jak andělsky spala.

Pevně jsem zavřel oči a zavrtěl hlavou. Cítil jsem, jak si Alice sedla vedle mě. Otevřel jsem oči a rozložil papírek.

Byl to vzkaz.

Nikdy tady nenajdeš to, proč jsi tu.

Nebuď smutný, protože jsi to ty, kdo to jsem schoval. Vím to.

A teď ti dám několik rad.

Nehledej obsah a ani jeho majitele – pamatuj, nikdy by jsi mě nenašel.

Poklad jsem si odnesl sebou a nikdo ho nespatříš.

Zavinil jsi to sám, víš to. Neobviňuj druhé, protože jen ty jsi viníkem.

Jestli si toto uvědomíš, nikdy se nepotkáme.

S. P. I. S.

„Někdo tu byl,“ přerušila ticho Alice.

„Jo a všechno si to vzal sebou.“

„Kdo je to SPIS?“

„Nemám ani tušení Alice,“ přiznal jsem. Dopis jsem znovu složil a schoval do kapsy svých kalhot.

„Nechceš se vrátit k rodině, Edwarde?“ zeptala se Alice a noviny schovala do kapsy bundy. „Neboj, Charlie je hledat nebude,“ dodala, když si všimla, že ji pozoruji.

„Nevím, jestli to vydržím Alice,“ zašeptal jsem a koukl se na jednu fotku, kterou měla vystavenou na nočním stolku.

Byla na ni ona. Jako malá. Tu fotku jsem už viděl, ale i tak jsem se na ni nemohl vynadívat. Byla s maminkou na nějakém maškarním plese. Byla oblečená do retro stylu, vlasy spletené do několika copánků. Vypadala přímo nádherně.

„Tak to jen zkus,“ vyrušila mě Alice. Koukl jsem se na svou sestru a pak pomalu přikývl.