Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dianina volba... Aro vs. Emmett! - 2. kapitola

30.07.2013 (08:30) • dvojcatavolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1114×

Kapitola 2

„Co se děje?“ Trochu jsem nechápala, proč mě pustil.

„Nemůžeme se jen tak procházet hradem a držet se za ruce.“ Já tomu pořád nerozumím.

„Proč ne? Je to snad nezákonný?“ Nevěřícně na mě zíral a povzdechl si.

„Ty sis toho nevšimla? Copak jsi slepá? To nevidíš, jak se na tebe Aro dívá? Jak mu pokaždé zčernají oči? Aro tě chce, Diano, a navíc je vládce, proto tam nemůžeme takhle napochodovat.“ Co prosím?! Já a Aro? Tak to ne! Sice ho obdivuji, ale jako autoritu. Že mě to nenapadlo, jeho oči, moje pláště, to, jak se ke mně chová.

„Fajn, doveď mě ke mně do pokoje, ještě si nepamatuji cestu.“

Po cestě už nikdo nepromluvil, měla bych se soustředit na cestu, abych už trefila, ale mozek protestoval. Pořád jsem slyšela ta slova: Aro tě chce, Diano. Tohle se mi do nekonečna přehrávalo v hlavě jako zaseknutá gramofonová deska. V pokoji jsem se rozplácla na postel a zírala do stropu. Měla bych být nadšená. Nejmocnější osoba upírského světa má o mě zájem. Je bohatý, milý, důležitý, co víc si přát? Tenhle hlásek mi pořád napovídal, ať začnu skákat do stropu a běžím Ara obejmout. Byl tu však ještě jeden hlas a ten mi říkal: Ty přeci miluješ Emmetta, od první chvíle. Nelži sama sobě. Můj vnitřní rozpor přerušil kdosi, kdo bez vyzvání vešel do mého pokoje.

„Slečno, mám vás odvést do cvičební haly za Demetrim,“ pípl ten neznámý a se sklopenou hlavou čekal, až se milostivě zvednu z postele.

„Už jdu a mimochodem tvoje jméno je…?“ Sakra, proč se tady nikdo nepředstaví a nezaklepe?

„Promiňte, já jsem Jime.“ Měl na sobě světle šedý plášť a díval se na mě s podivnou bázní, jako bych snad byla královna.

„Tak Jime, veď mě.“ Vyznělo to až moc přísně a víc jako rozkaz, než bylo v plánu. Zas nasadil vyděšený pohled a vedl mě k mohutným kovovým dveřím cvičební haly. Zevnitř se ozývaly pobavené hlasy a smích.

„Co tady nacvičuješ, Emmette? Jsem o několik desetiletí starší než ty a stejně se pořád válíš po zemi.“ Upír, jemuž patřil tenhle hlas, se nezmohl na jediné další slova, protože se začal hrozně smát.

„Demetri, počkej, až se vydýchám, rozmáznu tě jako otravný hmyz!“

Opřela jsem se do dveří a vzniklou skulinkou jsem se protáhla dovnitř. Emmett vyrazil proti upírovi, který byl zřejmě Demetri. Ten se pohnul stranou, Emmett nestihl zabrzdit a vrazil do zdi, až se celý sál otřásl. Demetri se opět hlasitě rozesmál.

„Hlavou zeď neprorazíš, ani když se budeš snažit!“ I když to Emmetta muselo bolet, taky jsem se pousmála. Jakmile mě spatřil, začal se pohotově sbírat ze země na nohy. Pozoroval mě na uhel černýma očima, když jsem přecházela k Demetrimu, přeběhl mu po tváři stín žárlivosti.

„Tak jsme tady. Máš mě trénovat…“ Vypadal trošku zmateně.

„Promiň, jsem Diana. Před měsícem mi bylo nabídnuto místo v gardě, Aro nebo Caius ti o mně jistě říkali.“ Usmál se, evidentně už mu to došlo.

„Dobře, Emmette, nebudeme tě potřebovat. Cestou sem někoho pošli, třeba Aleca.“ Emmett se na mě smutně podíval, poslal mi vzdušnou pusu a podle instrukcí šel sehnat Aleca.

„Tak Dee, ještě nikdy jsem netrénoval talent podobný tomu tvému. Aspoň to zkusíme.“ Demetri měl dlouhé tmavé, až černé vlasy po ramena. Byl vysoký, svalnatý, kdybych byla člověk, hned bych ho chtěla. Jenže já jsem upírka a tahle stavěné chlapy vídám už jedno a půl století.

„Řekni mi, co mám dělat.“ Na chvíli se zamyslel.

„Počkáme na Aleca a pak se ho budeš snažit přimět mluvit pravdu.“ To je fajn nápad, Alec mě zajímá. Co z něj asi vypadne?

„Jsem tu, Demetri, Diano.“ Nevypadal zrovna nadšeně, že mě vidí, asi mě nemá zrovna rád.

„Jenom se postav a v duchu mysli na kohokoliv z gardy a co si o něm myslíš.“ Demetri nás začal organizovat a rozmisťovat po hale.

„Ty,“ ukázal na mě, „si stoupneš proti němu a dělej, co umíš.“ Zadívala jsem se mu hluboko do očí a vysílala k němu podvědomý rozkaz: Řekni mi, na co myslíš!

„Myslím na své dvojče Jane. Mám ji rád, je pro mě všechno. Prožili jsme spolu strašné věci a klidně bych pro ni umřel nebo to prožil znova. Někdy mě děsí, jak je chladnokrevná, krutá až sadistická.“ Alec na mě třeštil oči a rychle si zakryl rukou pusu.

„Myslím, že končíme.“ Alec vypálil z haly jako kulový blesk.

Ohromená jsem vyšla na chodbu, kde už čekal Emmett. Políbil mě, chytil kolem pasu a vedl do pokoje. Tiskla jsem se k němu a užívala si jeho přítomnost. Bylo mi jedno jak dlouho půjdeme, teď jsem vnímala jen jeho tělo. Došli jsme ke mně, jako pravý gentleman otevřel dámě dveře. Nakoukl dovnitř, zarazil se a ve vteřince byl pryč. Trochu mě to zmátlo, tak jsem taky koukla do dveří. Hádejte, kdo stál u okna. Aro, samozřejmě.

„Můžeš mi vysvětlit, co sakra děláš v mém pokoji?“ Ten chlap mě začíná rozčilovat! Napochoduje si sem, vyplaší mého přítele a pak na mě zírá těma svýma černýma očima. Pomalu se na mě otočil, přistoupil ke mně a nespouštěl ze mě oči.

„Jsi překrásná, Diano, víš o tom?“ Ach ne, jak ho mám šetrně odmítnout? Měli by napsat nějakou příručku.

„Když už jsi tady, promluvíme si.“ Sedla jsem si na postel, opřela se o zeď a poklepala na místo naproti mně. Rychle to pochopil a posadil se tam.

„Chci znát tvou minulost.“

„Mou - mou minulost?“ vykoktal.

„Ano, můžu použít svůj dar, ale příjemnější ti asi bude, když mi to vyklopíš dobrovolně.“ Seděla jsem úplně přirozeně a uvolněně, jako bych si povídala s kamarádkou.

„Tak dobře, narodil jsem se roku 1300 před Kristem. Žil jsem v Řecku a měl mladší sestřičku Didyme. Dětství si už vážně nepamatuji, odjakživa jsem toužil po moci. Když mi bylo čtyřicet let, potkal jsem upíra a nechal se přeměnit. Po tom šíleném novorozeneckém období jsem cestoval. Za první století jsem potkal Caia a Marca. Spojovaly nás ambice, můj plán hledat talentované upíry se jim zalíbil. Později se k nám připojila Caiova manželka Athenodora a má manželka Sulpicie.“ Jméno své ženy téměř vyplivl.

„Proměnil jsem sestřičku a doufal, že bude mít podobný dar jako já, marně. S Marcem se do sebe zamilovali, bohužel byla zavražděna. Nikdy jsme nezjistili, kdo to udělal. Pak byla válka s Rumuny a čistka po jižanských válkách, kdy zemřela moje ´milovaná´ Sulpicie.“ V jeho hlase nebyl ani náznak lítosti nebo smutku.

„Zbytek už nejspíš znáš.“ Wow, nikdy mi nedošlo kolik toho zažil.

„Tak, teď chci slyšet tvůj příběh.“ Héj, to nebylo v plánu!

„Můj život není tak zajímavý.“ Stále jsem byla ohromená jeho příběhem.

„Povídej, prosím.“ Byl tak neodbytný.

„Jak chceš. Narodila jsem se 15.8. roku 1848 v Paříži. Moje matka dělala kuchařku v domě jednoho surovce, otec byl kovářem. Se starší sestrou Andreou jsme žily s matkou v domě jejího pána. Byl to surovec a maminku často mlátil. Mou sestru si oblíbil a bral si ji k sobě na noc. Když mi bylo patnáct, rodiče zemřeli. S Andy jsme utekly, abychom se uživily, pracovaly jsme v dolech. Jednou mi dali delší směnu než Andy. Cestou domů jsem zaslechla křik. Rychle jsem běžela domů, ale bylo pozdě. Sestřička ležela na zemi a s proříznutým krkem celá od krve. Rozplakala jsem se a utekla do lesů, kde jsem přežívala. Ve dvaceti mě našla nádherná dívka, která se představila jako Jess. Řekla, že mi pomůže, ale musím jí věřit. Bez váhání jsem kývla. Proměnila mě, starala se o mě, vysvětlila mi vaše zákony a lovila se mnou. Po několika letech jsem ji opustila a začala cestovat. Potkala jsem smečku z Egypta a vegetariánskou smečku z Denali. Usadila jsem se ve státech a tam si mě našel ty. To je celé.“

Tohle jsem ještě nikomu neřekla. Aro na mě koukal s neskutečným zájmem v očích.

„Tvůj příběh je neuvěřitelný. Měla jsi to vážně těžké. Jsi statečná.“ Tohle asi nečekal. V jeho tváři byla starostlivost a záblesky lásky. Byl teď tak milý, takového ho nikdo nezná. Ne tak ledově milý jako u výslechů, teď doopravdy. Nestačila jsem ani mrknout a objal mě. Tiskl mě k sobě a něžně hladil po vlasech. Trošku mě to zaskočilo.

Omlouváme se, ale tahle kapitolka je trochu slabší, ale v další vám to určitě vynahradíme... :))

Autor: dvojcatavolturi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dianina volba... Aro vs. Emmett! - 2. kapitola: