Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 13. kapitola

10.08.2013 (15:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1049×

13. kapitola

Pohled Belly:

Spokojeně jsem spočívala Damonovi na hrudi a přemýšlela, jestli je tenhle můj útěk už za námi. Damon se na nic neptal a na jednu stranu to možná bylo dobře, ale na tu druhou jsem mu chtěla říct, co jsem ty dva dny dělala tak důležitého, že jsem ho v téhle misi nechala samotného.

„Ty poslední dva dny…“ začala jsem trochu nejistě. „Jsem strávila ve Francii,“ dokončila jsem větu. Pokud Damon bude mluvit s Arem nebo jiným z vládců, určitě se o Ilieovi dozví, takže neexistoval vlastně žádný důvod, proč mu to neříct. Od Antona a těch útržků nicneříkajících rozhovorů jsem si poskládala dohromady to, že Ilie nějakým způsobem pracuje pro rumunské bratry, kteří vlastně tak nějak ničí naše snahy o trvalé příměří. O tom by tedy Damon měl určitě vědět, měl by být informován, když se za pár hodin máme opět postavit Thomasovi a Valerii.

Navíc jsem se mu potřebovala svěřit s něčím dalším. O Elinor už věděl, nebyla jsem si sice jistá, jestli ví o tom telefonním čísle, co jsem jí dala, ale to teď bylo vedlejší. Teď bych mu měla říct o Lilly. Ta mě rovněž zahlédla, a přestože jsem ji setřásla, měla jsem z toho všeho divný pocit.

„Doufám, že sis to tam užila. Tady byla hrozná nuda,“ prohodil a já se zašklebila.

„Určitě tušíš, co jsem tam dělala, takže – potvrdím ti to. Byla jsem tam kvůli tomu upírovi, kterého se mi nakonec, společně s Antonem, podařilo chytit a předvést před vládce.“

„Tak to je podle všeho úspěch. Aspoň jeden problém je vyřešen,“ přitakal a já se usmála. Nezlobil se na mě za můj neuvážený čin. Bylo to mezi námi v pohodě, i přestože jsem se obávala opaku. Damon měl vlastně právo být na mě naštvaný. Já ale byla vděčná za to, že není.

„On to možná nebyl tak úplně samostatný problém. Anton má podezření, že by za tím mohli být Rumuni. Ten upír, co jsme ho chytili, Ilie, nám toho sice moc neřekl, ale z toho, co řekl a jak se choval… No, prostě, vypadá to tak, že pro ně pracoval, aby nám znemožnil uzavřít výhodnou dohodu pro Volturiovy. Navíc teď, když je zneškodněn, může se objevit někdo další a vyvolávat stejný rozruch v našem i lidském světě a to zrovna teď vůbec nepotřebujeme,“ nadhodila jsem a trochu se nadzvedla, abych se mu podívala do obličeje a zjistila, co si o tom všem myslím.

„Pokud je to pravda, tak je to velmi neuvážené jednání ze strany Stefana a Vladimira. Proto tedy doufám, že nemáš pravdu a ten upír jednal na vlastní pěst. Tohle by totiž mohlo znamenat i další válku, kterou svět nemá vůbec zapotřebí,“ odvětil a vážně hleděl z okna naproti postele.

„Opravdu si myslíš, že by mohlo dojít i k válce?“ zašeptala jsem a dál na něj upírala pohled.

Damon na mě pohlédl a na rtech se mu zavlnil úsměv. „Neboj, pokud bude vládce ochraňovat tak odhodlaný gardista, jako jsi ty, nemusíme se ničeho bát,“ ujišťoval mě a pohladil po tváři. Bylo to tak příjemné, že jsem se mu do dlaně trochu opřela, abych si ten dotek ještě víc prodloužila a vychutnala.

„Říkáš to, jako bych já mohla zastavit všechny nepřátele, ale to já neumím,“ namítla jsem a kysele se na něj usmála.

„Dokážeš spoustu věcí, jenom si stačí věřit,“ trval si na svém.

„V tom případě si musím věřit i v tom, že dokážu ochránit svou lidskou rodinu,“ zamumlala jsem. „V Paříži se mi stala taková menší nehoda. S Antonem jsme postupovali v pátrání po upírovi a já na to byla tak zaměřena, že jsem zrovna moc nekontrolovala, co se děje kolem a… zahlédla mě Lilly. Vydala se za mnou, ale naštěstí jsem stačila utéct. Každopádně tohle už není možné, jaké přešlapy poslední dobou dělám. Nejdřív Elinor a teď i Lilly,“ stěžovala jsem si.

„Právě jsi řekla, že jsi utekla, tak proč si s tím děláš starosti?“ zajímal se. „Nebo jsi udělala i něco víc, než jenom utekla?“ dožadoval se odpovědi.

„Ne, nic neuváženého jsem neudělala. Skutečně jsem hned zmizela a nijak ji znovu nevyhledávala. Anton a mé povinnosti mi v tom bránili. Navíc ji nechci zatahovat do toho podivného kolotoče lží. Nemohla bych jí tvrdit, že jsem Elinor, když už tak pomalu nevypadám. A říct jí, že jsem Bella, bych stejně nemohla. Už mě oplakala a tak to musí zůstat,“ pokrčila jsem rameny a Damon si mě přitáhl do náruče.

„V tuhle chvíli jsem rád, že jsem o své lidské vzpomínky po přeměně skoro přišel. Lidská rodina pro mě neexistovala a já se s tím naučil žít. S nesmrtelným životem jsem získal novou rodinu. A myslím, že si nevedu zrovna špatně.“

„To vskutku nevedeš,“ souhlasila jsem s ním a nechala se konejšit v jeho náruči. Kamenné srdce mě však při rozhovoru o rodině neskutečně bolelo. Oni mě sice oplakali, ale já tu možnost neměla. Často jsem na ně myslela a teď dokonce byla s Elinor v kontaktu, ale neměla jsem možnost se nijak rozloučit s ostatními členy a to mě ničilo. Vážně by bylo asi nejlepší, kdybych při své proměně na všechny zapomněla.

Rukama jsem přejížděla Damonovi po nahých zádech a myšlenky na mou rodinu střídaly mnohem hříšnější. Políbila jsem ho na hruď.

„Tak vidíš. Navíc teď máš mě, a pokud budeš potřebovat, tak i Cullenovy, kteří ti nikdy nic neodepřou. To je tvoje nová rodina,“ prohlásil a lehce mi zvedl hlavu, abych se mu podívala do očí. „Vím, že v tvém srdci lidskou rodinu nenahradí nikdo, ale my ostatní tu pro tebe budeme navždy, Bells.“

„Ani nevíš, co pro mě tahle slova znamenají,“ zamumlala jsem a natáhla se pro polibek. Byla jsem jenom z jeho slov tak přecitlivělá a potřebovala jsem ho cítit ještě blíž. Tiskla jsem se k němu a dožadovala se další a další pozornosti jeho rtů a rukou.

Pohled Elinor:

Po ranním odchodu kluků do školky a Petera do práce jsem pouklízela celý byt a nadále čekala na telefonát z hotelu, přestože mi bylo jasné, že jim musím dát mnohem víc času než pouhý den.

Přesto se však telefon ozval a já se mohla přerazit o koberec, který se mi připletl pod nohy, jak jsem se rozběhla, abych ho mohla hned přijmout. Na displeji se mi však místo hotelu ukázalo úplně jiné číslo. Srdce se mi rozbušilo zběsilou rychlostí, když jsem přijímala hovor.

„Bello,“ vydechla jsem a cítila nesmírnou úlevu, že se mi konečně ozvala. Už jsem se obávala toho nejhoršího – a tedy, že když už jsem sestru znovu získala, budu ji muset znovu ztratit. Což jsem rozhodně nechtěla.

„El, stalo se něco? Ten tvůj vzkaz zněl tak vážně,“ zajímala se a zněla znepokojeně. Bála se o mě? Jistěže bála. Ať už se změnila jakkoliv, starost o sestru nebo kohokoliv z rodiny jí jistě zůstala. Tohle se u ní přece nemohlo změnit.

„Nic se nestalo, jenom… chtěla jsem s tebou mluvit a tys věčně nebrala telefon. Měla jsem o tebe starost,“ namítla jsem a pokrčila rameny, přestože to nemohla vidět. „Řekni mi, že jsi v pořádku,“ pobídla jsem ji.

„Jsem v pořádku, nic se mi nestalo. Jenom jsem prostě měla teď spoustu věcí na vyřizování,“ namítla.

„Už jsem se bála, že...“ Nedořekla jsem to, neměla jsem na to dost sil, abych nahlas vyslovila to, čeho jsem se nejvíc obávala. Jenom myšlenky na to, že bych o ni opět měla přijít, mě velmi ničily, i přestože náš současný vztah měl k tomu, který jsme měly před deseti lety, hodně daleko.

„Já vím, co chceš říct. Ale poslední dobou toho mám opravdu hodně, takže se o mě nemusíš strachovat, když tě třeba v průběhu několika dnů nebudu nijak kontaktovat. Navíc hodně cestuju a to mi moc nepřidává,“ uklidňovala mě a svou poslední poznámkou mi připomněla ten podivný telefonát s Lilly, kdy mi tvrdila, že mě údajně viděla v Paříži.

„Samozřejmě. A jak se ti líbí Paříž?“ zeptala jsem se najednou.

„Paříž?“ podivila se. „Ach… Mluvila jsi s Lilly, že?“ uvědomila si náhle a já jenom přikývla, což jí jako odpověď nestačilo, takže jsem přitakala nahlas.

„Myslela si, že jsem to já. Ale potom jsem ji přesvědčila, že si musela někoho se mnou jenom splést.“

„Neříkala jsi jí, doufám, nic o mně, že ne?“ ujišťovala se hlasem, ve kterém jsem snad zaslechla i drobný záchvěv paniky. Očividně nechtěla, aby o ní někdo další věděl. Stále jsem nechápala, proč to tak, ale mohla jsem být vlastně ráda aspoň za to, že jsem s ní v kontaktu já.

„Nic jsem jí neřekla, žádala jsi mě o to, takže jsem mlčela, ale… Co se to s tebou děje, že nikdo nesmí vědět, že jsi naživu?“ Toužila jsem dozvědět se pravdu ohledně toho jejího tajemství a ve skrytu duše doufala, že mi teď na můj dotaz odpoví, ale tak nějak jsem věděla, že zase odmítne.

„O tomhle jsme se už jednou bavily. Vůbec bys neměla vědět, že žiju. Je to jenom tajemství mezi námi dvěma,“ trvala si na svém. „Raději mi řekni, jak se máš ty, co kluci a Peter – jak se vám daří?“ změnila rychle téma rozhovoru a stočila ho na mě a mou rodinu.

„Peter je v práci, kluci ve školce a já zrovna čekám, až se mi ozvou z hotelu, kde jsem byla včera na pohovoru. Říkala jsem si, že je načase se zapojit do všedního života samostatně výdělečných lidí,“ prohlásila jsem hrdě a slyšela, jak se na druhé straně Bella zasmála.

„Moje malá sestřička bude už brzy pracovat, ano?“ ujišťovala se, že to pochopila dobře.

„Nejsem malá,“ namítla jsem. „To, že jsi asi o dvě minuty starší, tě neopravňuje o mně říkat, že jsem malá.“

„Samozřejmě, dělala jsem si jenom legraci,“ prohodila vážně a tentokrát jsem se zasmála já. Ale bylo to takové to hořké – kde jsou ty naše každodenní hádky o ničem, případně o těch dvou minutách, které z Belly dělají tu starší. „Jsem ráda, že sis našla práci.“

„Našla, ale ještě mě nepřijali, takže neříkej hop –“

„Dokud nepřeskočíš,“ skočila mi do řeči, „každopádně si myslím, že tě určitě přijmou, kde by hledali spolehlivější osobu, ať už je to na jakoukoliv pozici,“ povzbuzovala mě.

„Nemůžeš vědět, jak moc spolehlivá jsem se po těch letech po tvém odchodu stala,“ namítla jsem lehce vyčítavě, ale když jsem zaslechla ten ostrý nádech na druhé straně, okamžitě jsem svých slov zalitovala. Nechtěla jsem Belle nic vyčítat.

„Máš pravdu. Od mého odchodu se toho dost změnilo, ale já o tobě vím všechno, co potřebuju. Vyrostly jsme spolu, a tak můžu říct, že i přestože jsme se těch jedenáct let neviděly, tak ses moc nezměnila,“ trvala si na svém. „Každopádně, teď se ti musím omluvit, čekají na mě s jedním jednáním. Až budu mít chvíli čas, ozvu se ti,“ slíbila a než jsem se nadála, hovor byl přerušen.

Ještě hodnou chvíli jsem seděla v obývacím pokoji a jenom tupě zírala před sebe. Mobil jsem stále svírala v ruce a konečně jsem byla trochu klidnější, když jsem mohla s Bellou mluvit. Každý den, kdy se mi ozvala, byl pro mě skoro jako požehnání. Samozřejmě nejspokojenější bych byla ve chvíli, kdy bych ji mohla vidět, stejně jako tehdy v noci, kdy mi dala na sebe tohle číslo.

„Bello!“ vykřikla jsem a zdolala těch několik kroků, které nás dělily.

„Pšt,“ zamumlala, ale také mě objala. Svírala jsem ji v náručí a nedokázala poručit slzám, které se mi tlačily do očí. Prostě jenom přetekly hráz a já se rozbrečela jako malá holka. „Ššš, to bude dobré,“ konejšila mě sestra a hladila mě po vlasech. Nemohla jsem uvěřit, že tu skutečně je.

Odtáhla jsem se od ní a zahleděla se do tváře, která se vůbec nezměnila. Stále vypadala jako v den, kdy odjížděla ze Swords. Deset let se na ní nijak nepodepsalo. „Jak je to možné?“ zamumlala jsem hlasem zastřeným vzlyky a dál si ji prohlížela.

„To ti nemůžu říct, jenom jsem chtěla, aby ses přestala trápit. Bolelo mě vidět tě každé Vánoce takhle zničenou. A přitom by ses měla usmívat a bavit se, se zbytkem naší rodiny i s tou novou, co k ní přibyla,“ odvětila melodickým hlasem, který jsem si už nepamatovala.

„Každé Vánoce? Bello… Jak to myslíš?“ zajíkla jsem se, neschopna uvěřit, že všechny ty dlouhé roky nám byla takhle nablízku.

„Nemůžu tu s vámi být, tak jak bych si přála, ale Vánoce s vámi trávím. Vy jste o mně sice nikdy nevěděli, ale mně stačilo vás jenom pozorovat.“

Tehdy jsem vlastně měla málem problém ji poznat. Když ji kluci poprvé zahlédli v lese a Matteo mi tvrdil, že vypadala stejně jako já v den svatby, nechtěla jsem věřit, že to byla skutečně ona, ale ono to doopravdy vypadalo, jako by se na ní čas vůbec nepodepsal.

Pořád vypadala na osmnáct. Stejně jako v době, kdy jsem se s ní na letišti loučila těsně po těch osudných Vánocích, kdy se rozešla s Edwardem. Stále jsem netušila, co se mezi nimi stalo, ale Bella tehdy vypadala velmi zničeně. A Edwarda jsem se na to zeptat nemohla, jelikož nedlouho po Bellině zmizení zmizeli i oni. Tedy – zmizení je možná silné slovo, pouze se odstěhovali, ale i tak.

Nesnášela jsem slovo kdyby, ale možná že kdyby se tehdy Bella s Edwardem nerozešla, zůstala by ve Swords se mnou a tátou a nikdy by se tohle nestalo. Uplynulých jedenáct let by bylo jenom obyčejnou noční můrou, ze které bych se probudila. Kdybych tehdy měla víc času na rozhovor s Edwardem, jistě bych se od něj dozvěděla něco víc o Belle. Ve Swords jsme spolu sice společně čas trávili, ale už to nebylo stejné jako v Atlantě. Měla jistá tajemství, která jsem se nikdy nedozvěděla, a to mě rovněž užíralo.

Jenže teď jsem měla možnost se na to všechno zeptat. Nechtěla mi říct, co se s ní během té doby, co jsme se neviděly, stalo, ale možná by mi mohla říct, co se stalo předtím. Jak to bylo s ní a Edwardem, kdo je ten muž, se kterým ji Matteo viděl.

Stále si ještě pamatuju pohled těch podivných zlatých očí, které vlastnil Edward Cullen, byly tak zvláštní a nezapomenutelné…

Nezapomenutelné stejně jako ty Belliny!

Tu noc jsem byla až moc šťastná, že Bellu vidím, než abych se nějak zaobírala tím, co na ní bylo jiného. Byla stejná jako v mých vzpomínkách, jenom ty její oči se lišily. Nebyly tak hřejivě hnědé, čokoládové, jaké jsem je měla i já. Tu noc mě sledovaly oči barvy tekutého zlata, jako jsem si pamatovala na Edwardovi a jeho dalších sourozencích.

Zamyšleně jsem promnula telefon v ruce a rozhodla se zavolat tátovi. Třeba jako místní policista ví něco víc o tom jejich stěhování. Nemohli přece tenkrát jenom tak zmizet. A zrovna teď bych si s Edwardem docela ráda promluvila. Ten rozhovor jsem odkládala už dlouhých jedenáct let, teď je tedy správný čas dozvědět se všechno o tom, co se tehdy odehrálo a… Proč má Bella stejné oči jako oni. Tu zlatou jsem si tam totiž jenom tak nepředstavovala. Byla tam a já tak nějak tušila, že Edward Cullen by mohl být správná osoba, které bych mohla položit nějaké otázky ohledně Belly.

„Ahoj, zlato, jak se daří?“ přijal táta hovor až po pátém zazvonění a zněl trochu naštvaně. Asi se zase něco dělo v práci.

„Ahoj, tati. Doufám, že neruším, mám jenom takovou jednu otázku,“ přešla jsem bez zbytečných řečí k tomu, co mi posledních asi deset minut leží v hlavě.

„Jasně, jenom se ptej. Pokud budu vědět, určitě ti odpovím,“ pobídl mě a trochu se uklidnil.

„Pamatuješ si na Cullenovy?“ začala jsem zeširoka. „Přistěhovali se nedlouho po tom, co se k tobě nastěhovala Bella,“ upřesňovala jsem a po chvíli táta do telefonu zamručel, že si vzpomíná. Byl však mým dotazem docela překvapen. „Nepamatuješ si, co se s nimi potom stalo? Nový rok ještě ve Swords strávili, ale pak se odstěhovali, že?“

„Jo, bylo to na konci zimy, pokud si to dobře pamatuju,“ přitakal.

„Náhodou nevíš, kam se tehdy přestěhovali, že?“ vyzvídala jsem dál.

„Bohužel, Elinor. Natolik jsem se s Cullenovými neznal, abych věděl, kam se stěhují. Prostě se jednoho dne sbalili a už je ve Swords nikdo neviděl… Proč sis na ně najednou tak vzpomněla?“ obrátil hned a začal se vyptávat pro změnu mě.

„Já ti ani nevím, to jenom tak,“ zalhala jsem okamžitě.

„Dobře, pokud nemáš nic dalšího, musím končit a dát se do pořádku. Na stanici je pěkný nepořádek,“ prohodil a opět už zněl lehce netrpělivě, takže jsem se s ním rozloučila a hovor ukončila. Odpověď, ve kterou jsem doufala, jsem však nedostala, takže jsem na to musela jít trochu jinak.

Vydala jsem se do ložnice, kde jsem vzala Peterův laptop a vrátila se zpět do obýváků. Tam jsem se pohodlně posadila na pohovku a počítač zapnula. Jen co naskočil, otevřela jsem si internet a rovnou jsem do vyhledávače napsala jméno Cullen.

Trvalo to jenom nepatrný zlomek vteřiny, než mi to našlo všemožné stránky, na kterých bylo toto jméno zmiňováno. Cullenovy vinice… Cullen International… Cullenův bar někde v Houstonu… Brett Cullen…

Odkazů bylo spousta, ale nic, co bych přesně hledala. Uvažovala jsem tedy, co všechno jsem o nich věděla, abych mohla trochu upřesnit vyhledávání. Nezmiňovala se tehdy Bella, že Edwardův otec je chirurg? Jeho matka by měla být mít něco společného s domy – zahradní nebo bytová architektka. Nebyla jsem si úplně jistá, ale obě povolání zněla tak, že by o nich lidé museli něco vědět. Jenže – jak se jmenovali? Znala jsem jenom Edwarda a Alici, zbylé jejich sourozence jenom tak od vidění a rodiče už tím tuplem ne.

A Belly se zeptat nemůžu. Nejenomže je teď plně zaměstnána nějakou poradou, ale jistě by hned zjistila, že jsem na něco kápla a hodlám se pustit do pátrání.

S hledáním, které nakonec nikam nevedlo, jsem skončila ve chvíli, kdy jsem na monitoru spatřila tři hodiny odpoledne a uvědomila si, že je nejvyšší čas vyzvednout kluky ze školky. Málem jsem zapomněla, že je dneska řada na mně. Vypnula jsem tedy laptop, vrátila ho na jeho místo v ložnici, dost vysoko od nenechavých rukou kluků, ze skříně si vytáhla kabát a jenom pár minut nato jsem s klíčky od auta vycházela z bytu a jela vyzvednout Johna a Mattea. Přesto jsem stále nepřestávala myslet na to, jak podrobím Edwarda výslechu ohledně Belly a jejich společné minulosti – tedy za předpokladu, že se mi ho podaří vypátrat. Zatím to totiž vypadá, že ani Google není schopen ho vypátrat. Jako by po sobě nezanechal jedinou internetovou stopu, nějaký blog nebo tak něco.

Předpokládala jsem, že kdybych tam zadala svoje jméno, určitě by to něco našlo. Minimálně k jménu Elinor Swanová. Alespoň školní ročenku, odkaz na školu v Atlantě a potom ve Swords. Něco by to našlo, takže mi automaticky nešlo na mysl to, že Edwarda Cullena najít nemůžu.

Bellin pohled:

Rozhovor s Elinor jsem prostě absolvovat musela. Jakkoliv jsem nechtěla riskovat a volat jí v přítomnosti Thomase a Valerie, neměla jsem jinou možnost. Nechala jsem Damona, aby je na chvíli zaměstnal v místnosti, kde se odehrávalo naše vyjednávání, s tím, že se k nim za okamžik připojím, a zavolala jsem jí. Její zpráva v hlasové schránce zněla tak naléhavě, že to ani jinak nešlo.

Když jsem se s ní potom loučila, byla jsem vlastně ráda, že jsem jí zavolala. Uklidnila jsem se a vysvětlila jí, že jakmile budu mít chvíli, určitě jí zase zavolám. Rovněž jsem byla ráda za to, že si našla práci, ze které určitě má radost – to jsem poznala i na tu dálku. Její hlas zněl tak pyšně, když mi oznamovala, že byla na pohovu.

„Všechno v pořádku?“ zajímal se šeptem Damon, když jsem se k nim přidala v místnosti, kde jsme se poprvé dozvěděli o požadavcích rumunských vládců.

Na jeho dotaz jsem jenom přikývla a pohledem střelila k Valerii a Thomasovi.

„Konečně se ctěná Isabella uráčila připojit k naší společnosti?“ prohodila kysele Valerie. „Už jsem myslela, že nás svou přítomností nepoctíš, když jsi najednou zmizela,“ pokračovala a já si jenom všimla, jak se na ni Thomas zamračil. Chystal se něco namítnout, ale Valerie mu nedala šanci. „Damone? Myslela jsem, že toho o tobě vím dost ze všech těch řečí, co jsem slyšela, ale jak tak pozoruju, jsi docela citlivka. Ten váš noční rozhovor nešlo přeslechnout – aspoň tu jeho část ´Vím, že v tvém srdci lidskou rodinu nenahradí nikdo, ale my ostatní tu pro tebe budeme navždy, Bells.´“

V tu chvíli Damon zavrčel a já se lekla, kolik toho mohla slyšet.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 13. kapitola: