Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 14. kapitola

17.08.2013 (07:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1108×

14. kapitola

Pohled Lilly:

Všichni byli až neuvěřitelně skoupí na slovo. Bylo mi jasné, že se jedná o citlivé informace, když se dožaduju odpovědí na některé z mých otázek týkající se toho sériového vraha, ale i tak jsem měla pocit, že mi něco tají. Nemohla jsem si prostě pomoc, abych ten pocit nedostala z těch útržkovitých odpovědí, zmateného mumlání a neustále se opakující odpovědi, že nesmějí podávat interní informace ohledně vyšetřování nikomu zvenčí – ani mně jakožto právničce jednoho z obviněných.

Poté, co jsem ukončila hovor s policejním komisařem v Marseille, jsem se vrátila opět k internetovým článkům a vůbec nevnímala, jak čas postupně ukrajuje z dnešního večera.

Měla jsem pocit, že se se mnou všechno houpá. Jako bych se octla na lodi na rozbouřeném moři. Ale to byla hloupost, byla jsem přece u sebe v bytě a seděla jsem na pohodlné sedačce v obývacím pokoji. Obklopovala mě příjemná vůně, kterou bych poznala mezi milionem dalších, a jakkoliv to bylo příjemné, ten houpavý pocit mě znervózňoval.

Zmateně jsem dokořán otevřela oči, ale stále mě obklopovala tma, houpavý pocit a Victorova dokonalá osobitá vůně. O obličej se mi otírala měkká látka, ze které ona vůně vycházela.

„Usnula jsi v obýváku, nesu tě jenom do ložnice,“ zaslechla jsem Victorův hlas a konečně mi došlo, co ten podivný houpající pocit má znamenat. Nesl mě v náručí a každé zhoupnutí byl jeho krok, který nás přibližoval k ložnici a k pohodlné posteli. Vůbec jsem si neuvědomovala, že jsem u studia těch článků ohledně sériového vraha usnula.

„Kolik je hodin?“ zamumlala jsem ještě lehce zmateně.

„Jedna ráno,“ odvětil a mě překvapilo, že přišel domů až takhle pozdě. Byla jsem vlastně zvyklá na to, že to on čeká na mě a nikoli já na něj. „V restauraci toho je poslední dobou hodně, pomocný kuchař onemocněl,“ vysvětloval a vcházel přitom do našeho pokoje, kde mě donesl rovnou k posteli a opatrně mě na ni položil.

„Jenom jestli nezneužívají tvou dobrotu,“ namítla jsem a už se soukala pod deku.

„Ani náhodou, dělám to rád, ta práce mě baví,“ usmál se na mě a rozepínal si knoflíky na košili. „Dám si sprchu a hned se k tobě připojím, ano?“ prohodil a než jsem stačila přikývnout, zmizel za dveřmi koupelny a o chvíli později už jsem slyšela téct vodu.

Další den jsem v kanceláři pokračovala v pátrání a snaze zjistit, co se policie snaží utajit před veřejností. Dokonce jsem zkoušela volat na pařížskou stanici a chtěla mluvit s Polem, ale ten zrovna nebyl ve službě, takže jsem měla smůlu.

Projížděla jsem kurzorem po obrazovce monitoru, před sebou jsem měla spisy z případu a hledala něco, od čeho bych se mohla odrazit. A tím něco se stalo jednoduché slovní spojení – útok zvířete. Nic jednoduššího to nebylo. Už několikrát jsem to zahlédla v různých článcích, ve kterých vraha přirovnávali k necivilizovanému zvířeti, které své oběti doslova roztrhá.

U jednoho článku byl dokonce rovnou odkaz na zvířecí útoky, ale ze začátku jsem se musela prokousat velkým množstvím skutečných zvířecích útoků od vzteklých psů po napadení divokými zvířaty od medvědů po pumy a jiné, které se odehrály na celém světě. Ale těsně před pátou odpoledne, kdy jsem normálně odcházela z kanceláře jsem narazila na sérii vcelku zajímavých článků, ve kterých lidé umírali na následky zranění nějakým zvířetem, ale nikdo nedokázal určit, o jaké zvíře se jedná. Těla obětí byla zmrzačena většinou stejným stylem a to byl pro mě záchytný bod.

Ale jakkoliv jsem se toho chtěla držet a pokračovat v pátrání a doplňovat obhajobu mého klienta, rozhodla jsem se to odložit na zítra a skončit dřív, abych mohla něco nakoupit a překvapit Victora večeří. Neměla jsem sice nejmenší představu, v kolik přesně dorazí domů, ale ráno se nezmiňoval o tom, že by se měl v práci nějak radikálně zdržet.

Z kanceláře jsem tedy zamířila rovnou do nákupního centra, kde jsem našla obchod s potravinami. Procházela jsem mezi regály a zvažovala, co bych připravila – muselo to být něco lehkého a zároveň chutného, něco, co má Victor opravdu rád, abych se mu omluvila za všechny ty večery, kdy jsem do pozdních hodin pracovala a neměla jsem na něj pořádně čas.

Nakonec jsem se rozhodla pro gratinované brambory jako hlavní chod a jako dezert créme brulée.

Cestou domů jsem potom jela opět tou uličkou, kde jsem před časem zahlédla ženu velmi podobnou Elinor. Musela jsem se usmát nad tím, že mě vůbec napadla možnost, že by Elinor byla Peterovi nevěrná. Dokonce bych se za to měla stydět, ale přesto… Ta žena vypadala skutečně jako ona, jenže – před jedenácti lety. Jako v době, kdy jsem poznala ji a její sestru. Sestry, dvojčata, které mě bez zbytečných řečí přijaly do rodiny a nakonec seznámily s mým manželem. Jenže ta žena musela být přelud, Elinor žije se svou rodinou v Dublinu a Bella je už jedenáct let mrtvá.

A jakkoliv to znělo ještě nepravděpodobněji než Elinořina nevěra, na okamžik mě ještě napadlo to, že by to skutečně mohla být Bella. Iracionálně mě napadlo, že ten hovor, který jsem zaslechla vést Elinor přes telefon tehdy o Vánocích u ní doma, mohl být od Belly… Ale sama jsem věděla, že je to pořádný nesmysl. Prostě jsem si s ní musela splést nějakou jinou ženu.

Pohled Belly:

Než jsem stačila propadnout panice z toho, že Valerie zná moje tajemství ohledně Elinor, zavibroval mi v kapse na kalhotách telefon. Zmateně jsem ho vytáhla a rychle pohlédla na displej, jestli mi náhodou nevolá Elinor, zrovna teď by to bylo značně nepatřičné a vůbec by se mi to nehodilo. Ale – místo jejího jména se mi tam zobrazilo jiné. Patřilo rovněž do rodiny, ale už ne lidské. Volala mi Alice.

„Ano, Alice?“ přijala jsem hovor a znepokojeně pohlédla na Valerii a Thomase.

„Myslím, že by bylo lepší, kdybys odešla z místnosti. Všichni totiž poslouchají to, co se ti chystám říct,“ upozornila mě příjemným hlasem a já střelila pohledem i na Damona. Přesně jak Alice řekla, všichni stáli div ne v pozoru a snažili se mi odposlouchávat hovor.

„Dobře, vydrž chvíli,“ souhlasila jsem, odtáhla telefon od ucha a zadívala se na rumunské vyjednávače. „Omluvte mě, tenhle hovor musím neodkladně vyřídit,“ zamumlala jsem a ještě si všimla, jak Thomas přikývl na souhlas. Docela mě to překvapilo, ale vlastně mi bylo jedno, jestli by s tímhle hovorem souhlasili nebo ne. Alice nevolala jenom tak kvůli ničemu, muselo se něco stát a já jsem chtěla vědět, co to je.

Vyšla jsem z místnosti a rovnou si to zamířila i ven z hotelu. Rychlým krokem jsem se proplétala mezi lidmi na ulici a vzdalovala se od dokonalého sluchu upírů uvnitř hotelu.

„Alice? Už jsem se všech zbavila, můžeš mluvit,“ pobídla jsem ji, když jsem už nezaslechla Valeriin jedovatý hlas a Damonův naštvaný, jak se nejspíš hádají. Tedy, tu hádku jsem jenom odhadovala vzhledem k tomu, co Valerie prohlásila, než mi Alice zavolala.

„Mám obavy o Elinor,“ vyhrkla najednou a já se trochu napjala, když řekla sestřino jméno.

„Co se s ní děje?“ zeptala jsem se zaraženě.

„Nic hrozného, jenom… To, jak jí o sobě odmítáš cokoliv říct, ji vyprovokovalo k pátrání a rozhodla se najít Edwarda, aby mu položila pár otázek ohledně doby před jedenácti lety a tvého zmizení. Vzala si do hlavy, že o tom víme něco víc, než dáváme najevo,“ vyhrkla najednou a já zamrzla v půli kroku, který jsem se zrovna chystala udělat.

Elinor pátrá po Cullenových, to je snad noční můra. Jak si na ně najednou mohla vzpomenout?

„Jak je možné, že pátrá zrovna po Edwardovi?“ zajímala jsem se překvapeně. Určitě to musí mít jednodušší vysvětlení než to, že by pomalu přicházela na pravdu. Přece jenom o Edwardovi nevěděla skoro nic kromě toho, že jsme spolu chodili. Nevěděla, že není tak úplně člověk, nevěděla o něm vlastně nic, tak proč si zrovna teď na něj vzpomněla?

„To netuším, měla jsem jenom vizi o tom, že po něm pátrá. Naštěstí se nám vcelku slušně daří maskovat naše dřívější působiště, takže nás jenom tak nenajde. Každopádně je to divné… Dala jsi Elinor nějaký podnět k tomu, aby se začala zajímat o naši rodinu?“ vyzvídala pro změnu ona.

„Vůbec ne, nikdy jsme o vás nemluvily. Vlastně jsme toho spolu moc nenamluvily za tu dobu, co jsem s ní opět v kontaktu,“ přiznala jsem a nervózně si rukou prohrábla vlasy. Elinor, co to sakra děláš?!

„Ale každopádně bych měla její rozhodnutí od teď preventivně kontrolovat. Tuhle vizi jsem měla jenom kvůli tomu, že obsahovala Edwarda, ale teď budu muset na Elinor dávat daleko větší pozor,“ usoudila a já jenom přikývla. Znělo to velmi rozumně.

„Řeklas o té vizi někomu z rodiny?“ Alice teď vlastně věděla o tom, že jsem se Elinor odhalila. Neprozradila jsem jí sice svou skutečnou podstatu, ale bratrům mohlo k nějakému činu stačit jenom to, že ví, že nejsem mrtvá. Navíc teď o tomhle malém porušení zákazu věděla i Alice, což byl další člověk, kterého jsem musela připsat na seznam informovaných a zároveň ohrožených, co se týče hněvu bratrů, hned za Damona.

„Neřekla, nejdřív jsem chtěla mluvit s tebou, ale po tomhle rozhovoru bych je měla informovat o možných nepříjemnostech, kdyby se přece jen Elinor podařilo přes všechna opatření, která jsme učinili, nás najít,“ namítla a s tím jsem opět souhlasila. Opět jsem Cullenovým způsobovala nepříjemnosti, jako by to nestačilo už dvakrát, teď musím znovu.

„Omlouvám se, že vás zase vystavuju nebezpečí,“ zamumlala jsem.

„Nemáš za co. Většinou to podstupujeme dobrovolně a zatím to pokaždé vyšlo. Navíc patříš spolu s Damonem do rodiny, takže je skoro naší povinností vás chránit,“ prohodila a já se usmála. Zahřálo mě u srdce, když mi připomněla tu drobnost s rodinou.

„Jsem ráda, žes mi to připomněla,“ poděkovala jsem a chystala se hovor ukončit, abych se mohla vrátit do hotelu, když mě Alice zarazila.

„Nedělej si obavy ohledně Valerie. Jenom se připrav na to, že nebudou všichni zrovna nejlépe naladěni, jak se vrátíš do hotelu. Pokud slyšela něco víc, než jenom něco málo, tak v nejbližší době nic s tou informací neudělá,“ uklidnila mě. Opět přesně věděla, co mě trápí.

„Nevím, co bych dělala, kdybych tě neměla, Alice. Hrozně rád jsem tě opět slyšela, přestože to zrovna nebylo nejlepší téma k rozhovoru,“ zamumlala jsem. „Až se vrátím do Itálie a celý Budapešť bude za mnou, tak se ti ozvu a pokusím se bratry uchlácholit natolik, abych vás mohla navštívit a poděkovat ti za tvoje vize osobně,“ slíbila jsem.

„Nemáš za co děkovat, kdyby se zase něco stalo, určitě se ti ještě ozvu,“ slíbila a potom hovor ukončila. Schovala jsem telefon zpět do kapsy a vracela se zpět do hotelu. K mým uším už od vchodu doléhalo tlumené vrčení a Thomasův hlas, jak se snažil Valerii a Damona mírnit. Přidala jsem tedy do kroku, abych se k nim přidala v co možná nejkratší době a postavila se tak na obranu svého druha. Nikdo ho nebude urážet a už vůbec ne nějaká rumunská přisluhovačka!

„Myslím, že dneska toho asi moc nevyřešíme,“ prohodil Thomas, když už ho nebavilo pozorovat, jak si Damon s Valerií vyměňují urážky, které už neměly daleko k fyzické konfrontaci. „Stefan s Vladimirem začínají být již lehce netrpěliví, ale v rozpoložení, v jakém jsme všichni v tuto chvíli, nemá cenu pokračovat.“

Konečně nějaké rozumné slovo. Já snad začnu ještě s Thomasem sympatizovat. Nechápu, co napadlo rumunské bratry poslat Valerii, ale Thomas a jeho rozumná mluva se mi vcelku zamlouvala. On byl podle všeho skutečný diplomat.

„S tím stoprocentně souhlasím,“ přikývla jsem a vzala Damona za loket, tak abych ho udržela v případě, že by na Valerii chtěl skutečně zaútočit. Přestože bych ho asi neudržela, musela jsem vzbuzovat ten dojem. Čočky mi stále pomáhaly maskovat skutečnost, že se živím na zvířatech, a tak nikoho zatím ani nenapadlo, že bych Damona v tuhle chvíli zřejmě vůbec neudržela.

„Sejdeme se tedy zítra,“ dodal a doslova vytáhl Valerii z místnosti. Vedl ji hotelovou halou až k výtahům a celou dobu mlčel. Přesto pohled, který na ni vrhal cestou z jednací místnosti, byl víc než jenom přísný. Vypadalo to, že je na ni pěkně naštvaný, ačkoliv jsem přesně neznala důvod.

Zavřela jsem za nimi dveře a vrátila se k Damonovi, ten však přecházel po místnosti a snažil se uklidnit. Valerie mu pěkně nadzvedla mandle a já se vůbec nedivila. Neměla jsem ji ráda už od prvního setkání. Tehdy jsem sice k nějaké nenávisti neměla vůbec žádný důvod, jelikož jsem ji neznala, ale teď jsem ji opravdu nesnášela už jenom za to, jak mluvila s Damonem.

Posadila jsem se do polstrovaného křesla a ještě zaslechla Thomasův hlas kárající Valerii. „Všechno to zkazíš. Kvůli tomuhle jsi sem poslána nebyla.“ Potom jenom cinkly dveře výtahu a já jejich rozhovor, který zřejmě poté následoval, už neposlouchala.

„Damone, pojď si tady za mnou sednout,“ promluvila jsem konečně a ukázala na křeslo vedle toho, na kterém jsem zrovna seděla. Damon na mě zamračeně pohlédl a já si povzdechla. „Napadlo tě, že tohle je třeba její plán?“ zajímala jsem se a všimla si jeho překvapeného výrazu a nadzvednutého obočí v němé otázce.

„Co tím myslíš?“ zeptal se a došel až přede mě.

„Nic konkrétního, jenom si myslím, že se tě snaží vyprovokovat k něčemu unáhlenému. Nevíme, co mají Stefan s Vladimírem za další esa v rukávu, a bojím se, že to tím upírem ve Francii rozhodně neskončilo,“ podotkla jsem zamyšleně a zvažovala, co všechno na nás ti dva můžou mít připraveno.

„Nad tím jsem zatím neuvažoval,“ připustil a konečně se posadil vedle mě.

„Možná bychom o svém podezření měli informovat bratry a taky se poptat, co zjistili od toho upíra, kterého Anton dopravil do Volterry,“ nadhodila jsem další možnost a Damon zamyšleně přikývl.

„Myslíš, že by mohli plánovat válku a jenom se nás snažili vyprovokovat k prvnímu kroku?“ zašeptal Damon a upřeně mě při tom pozoroval. Svými slovy přesně kápl na to, čeho jsem se tak nějak obávala od chvíle, co jsme na tuhle prapodivnou misi byli vysláni. Bála jsem se toho, že se něco pokazí a my budeme vtaženi do války, kterou může vyhrát jenom jeden klan… a nikdo zatím netušil, jak mocné dary můžou mít Rumuni na své straně.

„Zavoláme do Itálie a uvidíme.“ Názor bratrů na nastalou situaci mě vcelku zajímal. Nehodlali ustoupit podmínce Rumunů a to znamenalo, že se nikam nepohneme. Z toho tedy vyplývalo jediné možné řešení a tím byla skutečná válka, kterou jsem ale vůbec nechtěla.

Pohled Elinor:

Večer jsem připravovala večeři, zatímco Peter se věnoval klukům. Společně koukali na nějakou animovanou pohádku a já podezírala Petera, že u ní dokonce usíná. Kluky však zaujala natolik, že ani nedutali, což byl celkem zázrak, jelikož jsem tak měla klid na vaření. Snažila jsem se na něj soustředit, ale pořád mi nešlo z mysli to, že o Cullenových – těch, které hledám – nemůžu najít ani jedinou zmínku. Jako by vůbec neexistovali.

Když jsme potom seděli společně u stolu a já hlídala, aby si Matteo nezačal zbytečně moc s jídlem hrát, jsem pohlédla na Petera a položila mu stejnou otázku jako dopoledne tátovi.

„Pamatuješ si ještě na Cullenovy? Hlavně tedy na Edwarda, chodil tehdy s Bellou, když jsem se přistěhovala do Swords,“ upřesnila jsem, ale pochybovala jsem, že bude vědět něco víc, než ví táta.

„Jenom tak mlhavě, proč se na ně ptáš?“ zajímal se.

„Ale jenom tak jsem si na ně vzpomněla, ani nevím, co mě to napadlo,“ mávla jsem rukou.

„Nedlouho po Bellině smrti se ze Swords odstěhovali, ne?“ nadhodil Peter a já přikývla. „Moc jsem je neznal. Edwarda spíš od vidění, když se někam s Bellou vydali, a zbytek jejich rodiny, tak ty jsem vlastně ani pořádně neznal. Edward měl několik sourozenců, ne?“

„Ano, myslím, že dvě sestry a dva bratry, pokud se nepletu,“ souhlasila jsem a ujedla ze své porce. Tak početná rodina a o nikom není na celém internetu jediná zmínka. Jak podivné. A to se tvrdí, že Google najde opravdu všechno. Asi bych měla napsat správcům, že to tak není a měli by na své technologii zapracovat nebo změnit svou propagaci.

„Správně, jedna byla taková malá, černovlasá. Jak se jmenovala?“

„Zřejmě myslíš Alici,“ navrhla jsem a Peter přitakal. „Víš, tak mě napadlo, že bych se je pokusila vyhledat. Tedy aspoň Edwarda. Konečně jsem se smířila s Bellinou smrtí natolik, abych normálně fungovala, a tak jsem se rozhodla, že bych si chtěla s Edwardem promluvit o tom, co se stalo před její cestou zpět do Atlanty. Od doby, co jsme se přestěhovali do Swords se mi Bella odcizila a měla spoustu tajemství, ráda bych věděla, co se s ní tehdy dělo, a myslím, že Edward by mi na spoustu otázek mohl odpovědět.“

„Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad? Edward s Bellou se tehdy přece rozešli a vypadalo to, že to byl ošklivý rozchod. Edward o tom určitě nebude chtít mluvit a jitřit staré rány. Navíc – kde bys ho po tolika letech chtěla hledat? V kontaktu s ním nikdo není,“ namítl a já zamumlala něco v tom smyslu, že na tom už pracuju. Nepřiznala jsem mu však, že jsem celé dopoledne strávila brouzdáním po internetu a hledáním informací o něm a jeho rodině.

„Možná máš pravdu, ale i tak, každou zimu se na Bellině hrobu objevují květiny, o kterých nikdo nic neví. Nemůžou být třeba zrovna od něj?“ nahodila jsem, když jsem si vzpomněla, že v den výročí Bellina fiktivního úmrtí se na jejím hrobě objevuje pokaždé kytice bílých růží, které byly její oblíbené.

„Hodláš čekat do dalších Vánoc, abys ho kontaktovala?“ podivoval se Peter.

„To ne. Podle mě existuje někdo, kdo je s nimi v kontaktu i napříč té dlouhé době.“

„Dobře. V tom případě dělej, co uznáš za vhodné. Ale teď se chci zeptat já tebe – už se ti ozvali ohledné té práce pro hotel?“ změnil téma jako mávnutím kouzelného proutku. „Říkala jsi, že se mají ozvat co nevidět, tak chci vědět, jestli mám zítra cestou z práce koupit šampaňské na oslavu nového místa,“ usmíval se na mě a já jenom kroutila hlavou. Ještě mě ani nepřijali a on už chce kupovat šampaňské, to je fakt neskutečné, jak je přesvědčený o tom, že mě přijmou. A vlastně není sám. Dokonce i Bella tvrdila, že mě přijmou. Všichni jsou o tom přesvědčenější daleko víc než já sama. Pracovat v hotelu by se mi sice moc líbilo, ale neměla jsem žádnou praxi, kterou určitě pokládali vedoucí za výhodu, přestože ji neměli ve svých požadavcích.

„Ještě se neozvali, ale neboj, jakmile zavolají, budeš první, kdo se jejich verdikt dozví,“ slíbila jsem a dojedla večeři. Potom jsem nechala opět kluky na starosti Peterovi, aby je mohl vykoupat a připravit na spaní, zatímco jsem se dala do mytí nádobí a uklízení kuchyně.

Zrovna jsem seškrabovala zbytky od kluků do koše, když jsem vzpomínala na to, s kým dalším se Edward a jeho rodina mohla stýkat při svém pobytu ve Swords. Nepřipadali mi nijak moc společenští, spíš se uzavírali do rodinného kruhu a potom už se vídali jenom s námi a… Ewingovými!

Jasně, že mě to nenapadlo hned! Victor se přece s Edwardem znal ještě předtím, než se Cullenovi do Swords nastěhovali. Netvrdila mi tehdy Bella, že jsou to staří přátelé, co o sobě vědí snad úplně všechno? Pokud si tedy tehdy byli tak blízcí, určitě na sebe po těch letech neztratili kontakt, a pokud bych zavolala Victorovi, určitě bych ho z něj vymámila pod nějakou záminkou.

Tím nápadem jsem byla tak nadšená, že jsem se musela velmi mírnit, abych se hned nerozeběhla do ložnice pro telefon a nevolala hned do Paříže, abych zjistila, jestli jsem konečně nenatrefila na nějakou stopu k nalezení Edwarda Cullena. Bylo sice zatím brzo a v Paříži dokonce ještě o hodinu méně, ale pro dnešek jsem se rozhodla, že už nikoho nebudu otravovat. Zkusím Victorovi zavolat zítra a poptám se ho na jeho dávného kamaráda.

Už teď jsem se nemohla dočkat toho, až budu moct konfrontovat Edwarda Cullena osobně a prohlédnout si, jak moc se změnil – případně nezměnil. Možná ta barva očí nebyla to jediné, co mohli mít s Bellou společného. Má sestra od svého zmizení nezestárla ani o jeden den, můžu tedy očekávat, že se přede mě postaví Edward přesně takový, jakého si ho pamatuji z doby, kdy jsem ho před jedenácti lety viděla naposledy?

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 14. kapitola: