Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za tanec - 1. kapitola

27.06.2011 (09:00) • verisek • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1852×

1. kapitola – Sbohem:

Došla jsem k psacímu stolu a vzala jsem poslední věci, které ještě nebyly úhledně sbaleny v kufrech, svoji nejoblíbenější knížku - Pýcha a Předsudek - a zapomenuté rifle. Vydala se zpět ke kufru, kam jsem je potom uložila. Dělala jsem to automaticky, neboť jsem nemohla myslet na nic jiného, než jaký další tanec spolu s Mikem budeme předvádět. Věděla jsem, že to stejné vrtá v hlavě celé rodině. Já na nic ale přijít nemohla.

Když jsem se rozhodovala o tom, že se přestěhujeme kvůli našemu snu, nikdy jsem si nedovedla představit, že by mi jednou dělala potíže disciplína, kterou bychom měli předvést. Zatančit ji? To by pro nás nebyla potíž, ale vymyslet, co vlastně budeme tančit, to se mi momentálně zdálo jako zcela neřešitelný úkol.

„A co takhle tango?“ ozvalo se náhle domem. Na okamžik jsem přestala v balení a stanula jsem na místě. Kolečka v hlavě mi šrotovala na plné obrátky, jak jsem se o Mikově návrhu snažila přemýšlet. Tango? To není zas až tak špatné. Jde nám, to je pravda, ale zvládneme to? Nebyla jsem si tím moc jistá, jelikož právě tenhle tanec bývá nejtěžší disciplínou. Já jsem sice šla vždy do všeho naplno, Mikovi také věřím, ale stejně…

Není to pro nás až moc velké sousto? Ale na druhou stranu je pravda, že se za něj dávají jedny z nejvyšších počtů bodů. A dalším plusem je to, že mě skutečně baví. Zauvažovala jsem nad tou představou, v mysli jsem mohla vidět kruhový sál, spoustu hodnotících porotců, ale především parket.

Naleštěný parket, od kterého se odrážela světla v sále. Taneční páry klouzaly po podlaze a dívkám vlály šaty. Představovala jsem si nás, jak spolu v náručí děláme smyslné otočky. Všichni by nás pozorovali svým ostřížím zrakem, aby se pokusili najít sebemenší chybičku našeho pohybu. Tu bychom však neudělali, nedovolili bychom si chyby, jelikož jsme dlouho dřeli. Lidé okolo by se vzmohli jen na to, že by naprázdno otevírali ústa a vzdychali.

Zcela jistě jsem v tuto chvíli věděla, co bych měla na sobě. Rudé šaty! Přesně takové, jaké jsem si vždy chtěla koupit pro podobnou událost, ladily by k mým čokoládovým vlasům, které bych měla pro tuto příležitost zkroucené v drobné kudrliny, aby mi tak v neposlušných vlnách sahaly až skoro do půli zad. A co by na sobě měl Mike? Zcela jistě by měl… Dost! Už zase jsem se v myšlenkách ocitla až příliš v budoucnosti, která se ani nemusí uskutečnit, jedno jsem však věděla jistě. Budeme tančit tango.

„To beru, ale víš, co to znamená. Budeme muset trénovat ještě víc.“ Pro sebe jsem se musela zasmát. Nenáviděl, když jsem ještě prodlužovala a ztěžovala tréninky. Samozřejmě chtěl vyhrát stejně jako já, ale představa, jak ho o další čtyři hodiny navíc peskuji, ho děsila. Nedivila jsem se, ale to bych před ním nikdy nepřiznala.

„Dobře, dobře, to nevadí. Byl to můj nápad, takže musím přijmout následky.“ Slyšela jsem, jak se ušklíbl při té představě, jak nad ním stojím, ve tváři nenávist a hrůzu a nadávám, jak vůbec mohl takový pohyb vytvořit. Zasmála jsem se a on se po chvilce přidal se mnou. Slyšela jsem i Renée s Charliem, jak se k nám přidali.

Zapla jsem zip na posledním kufru a otočila jsem se do pokoje. Vévodila mu velká starobylá postel s nebesy z tmavého dřeva. Zeď, o níž bylo opřené čelo postele, byla banánově žlutá. Krásně ladila s čokoládově hnědou podlahou a nábytkem. Po levé straně postele bylo veliké okno, pod nímž byl umístěn velký, dřevěný, masivní stůl s pohodlnou židlí.

Ani bych nespočítala, kolikrát jsem na té židli seděla, pozorovala noční Paříž a nechávala se unášet tokem mých myšlenek. Po pravé straně byla velká zabudovaná skříň. V pravém - a posledním rohu byla moje knihovna. Ale už byla prázdná. Vlastně vše bylo prázdné. Stůl, knihovna i vestavěná skříň, která vždycky praskala ve švech. Jen jediná lenoška nezela prázdnotou, neboť na ní byly moje kufry, které byly připraveny jít. Jenže jsem se musela připravit i já. Je čas se rozloučit. Čas konečně na všechno zapomenout, nechat minulost minulostí a jít za svým snem. Vydechla jsem, vzala kufry a odnesla je do předsíně.

Byla to menší kruhovitá místnost, do které z horního patra vedly schody, kde jsme měli všichni pokoje. Byla zařízena do odstínů námořnické modré, aby ladila s celým zbytkem dolního patra, který byl sladěn do modrých barev. Uprostřed místnosti byla čtyři sametová křesla a jeden konferenční stolek. Celý pokoj podtrhoval velký křišťálový lustr nad stolkem. Prostě nádhera. Renée se nezapře.

Ucítila jsem ruku na svém rameni, a aniž bych se otočila, věděla jsem, kdo to je. Prozradila ji ta vůně. Vůně domova, jak jsem jí s oblibou říkala.

„Je těžké to přiznávat, ale je těžké dát tady tomu sbohem. Tady jsme toho hodně zažili, neřekla bys, mami?“ zeptala jsem se té osoby, která mě pořád konejšivě držela za rameno.

„Ano, zlatíčko, přesně vím, jak to myslíš. Tady jsme si toho ale zažili. Byly to těžké časy, řekla bych. Ovšem taky jsme se tady dokázali vzchopit a jít dál. Jen díky tobě, srdíčko.“ Tu poslední větu mi zašeptala do ucha. Věděla jsem proč, ale dál jsem se tím nezabývala.

Otočila jsem se za zbytkem rodiny, který už tu byl i se svými kufry. Čekali, co řeknu, nebo udělám. Věděli, že Paříž je moje oblíbené místo. Povzbudivě jsem se usmála na Mika. Něco jsem mu slíbila a já to dodržím. Vždyť převážně se stěhujeme kvůli mně. To já přišla s tímhle nápadem. Nelituji toho, ale je to těžší, než jsem čekala. Paříž pro mě znamenala hodně. Našla jsem v ní totiž klid.

„Tak pojďte, rozloučíme se s domem. Musím vidět, jestli si Mike konečně uklidil,“ řekla jsem se smíchem a vydala se nahoru po schodech. Moje podpatky klapaly o skleněné schody, byla jsem z toho nervózní, protože jsem nikdy po těch schodem v botách nešla. Vystoupali jsme nahoru a zamířili do prvního pokoje.

Mámina a tátova ložnice byla zkombinovaná do béžové a pomerančové barvy. Byla to asi nejútulnější místnost v celém domě. Stejně jako ve zbylých pokojích byla zařízena do starodávného nábytku s obrovskou postelí. Na rozdíl ode mě měli svou vlastní šatnu a koupelnu.

Koupelna byla oříškově hnědá s rohovou vanou a sprchovým koutem. Jen z jejich ložnice byl výhled na Eiffelovu věž s Vítězným obloukem. Dokonce šel vidět i kus Louvreu. Chtěli mi dát tenhle pokoj, ale já věděla, že patří jim. Měl by patřit jim, jsou manželé, zamilovaná dvojce, měli by mít výhled na tu snad nejromantičtější stavbu na celém světě. Renée zašeptala tiché sbohem a já jsem naposledy věnovala můj pohled na ten druhý nejnádhernější výhled na světě. Vyšla jsem z místnosti a Charlie zavřel dveře.

Další pokoj byl Mikův. Tentokrát byl pokoj sladěn do kávově hnědé a pistáciově zelené. Tady nedominovala postel, ale obrovská plazmová televize s fotbálkem, který stál uprostřed. Tady jsem se loučit nemusela, a tak jsem nechala Mika, ať se rozloučí. Byl jako utržený ze řetězu, všude lítal, se vším se dojemně loučil a fotbálek s ovladačem od televize dokonce políbil, musela jsem se smát. Naštvaně se na mě podíval, odkráčel z pokoje a já si musela povzdychnout, zase bude hrát uraženého. Ale když on byl tak komický!

Dál následoval můj pokoj, do kterého jsem odmítla vstoupit, ba dokonce podívat, protože jsem si byla moc dobře vědoma, že kdybych to udělala, odmítla bych kamkoliv jezdit, zabarikádovala se v pokoji a nikdo by mě odtamtud už nedostal. A to já nemohla. Musím dotáhnout do konce to, co jsem začala.

Podobné loučení následovalo všude. V Charlieho pracovně, kde se táta zdržel minimálně čtvrt hodiny, v pokoji pro hosty, v kuchyni a obýváku, kde zase usedalo srdce Renée. Pak byl čas vyrazit. Zavolali jsme si taxík, táta s Mikem odnesli kufry do taxíku jako správní gentlemani a já jsem položila klíče od domu na konferenční stolek v předsíni tak, jak jsme byli s realitní makléřkou domluvení.

Vešla jsem ven a zabouchla za sebou dveře. Tak a je to. Už se dovnitř nedostanu, samozřejmě, že kdybych chtěla, tak bez problému vlezu dovnitř oknem nebo jakýmkoliv jiným možným vstupem, ale já věděla, že nemůžu. Musíme jít do toho miniaturního městečka ve Washingtonu, do nějakého Forks. Musíme, protože jsem to slíbila. Jak sobě, tak Mikeovi, slíbila jsem to i mým rodičům, prostě všem. Usmála jsem se a vydala se do taxíku, kde už na mě všichni čekali. Sedla jsem si dozadu za Mikem a chytla ho za ruku. Povzbudivě se na mě usmál a řekl: „Bude to, jak má být. To ti zase slibuji já.“

Jenže to neměl vůbec dělat, protože jsme zatím nemohli vůbec tušit, co se může v novém domově stát. Tady by to mohl vědět snad jen nějaký jasnovidec, ale toho neznáme, bohužel. S nadějemi, že náš nový a vysněný domov bude na delší dobu, než jen na několik měsíců, jsme se vydali na letiště. Vzhůru do Forks!

Děkuji za minulé komentáře, strašně jste mě potěšili. Snad jsem vás dnes touto kapitolkou nezklamala. Upřímně mi dala trochu zabrat. :D Měla jsem nápady, ale formulovat je do vět - to byl teprve oříšek. V přístí kapitole uvidíme příjezd do Forks a jejich dům a samozřejmě trochu ochutnávky z nástupu do školy. Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali nějaké komentáře a hodně kritiky, protože tu potřebuji. :) Kdyby vás tato kapitola zklamala, napište mi to prosím.

Děkuji Verisek. :)

Autor: verisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za tanec - 1. kapitola: