Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 42. kapitolka

29.12.2009 (19:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1711×

42.kapitolka

Bella:

„NEE!“ zakřičím. A bezmyšlenkovitě se odrazím a abych ji srazila do příkopu. Všechno se to stane tak rychle! Letím vzduchem. Dopadnu si ní na zem. Ozývají se rány. Na místě kde stále nyní prosvištělo a napralo to do stromu. Toho řidiče snad zabiju! ON JI MÁLEM ZABIL! Místo kde stála bylo úplně zdemolované. My naštěstí ležíme o deset metrů dál v příkopu. Ang byla v bezvědomí. Kluci už vyběhli z auta. Právě v čas. Sakra to auto hoří!

„Pozor!“ zakřičím na Jazze. Otočil se k autu. Rychle se k němu rozeběhl a vyndal řidiče. Hodil si ho přes rameno a běžel s ním pryč. Jacob mezitím skočil za stromy. Tam ho můj bratr následoval. BUM! Auto právě vybuchlo a střepy letěly vzduchem. Lehnu si na svoji přítelkyni abych ji chránila. Cítím jak mi prořezávali oblečení a neškodě se odrážejí. Ang vedle mě bolestně sykla. Rychle se na ni podívám. A zvednu se.

„Kluci?“ zavolám nejistě.

„Dobrý jsme okey.“ Ozvalo se ochraptěle.

„Jacobe pojď jsem ihned.“ zavolám na něj. slyšela jsem kroky které se blíži. Mezitím prohlédnu Angelu jestli jsem jí nezpůsobila vnitřní zranění. Uf... Jen modřiny a odřeniny. Dokázala jsem to! Oou… Ang se začali chvět víčka. Rychle ustoupím stranou. Když ji Jacob uviděl, na okamžik ztuhl. Výraz se mu tak podivně změnil. Hned zase začal vnímat a starostlivě k ní přiskočil.

„Jak je na tom?“ zeptal se rychle.

„Bude v pořádku. Naštěstí.“ oddychl si. Rychle doběhnu k Jazzovi. Akorát položil toho ožralu na zem. Prokřupla sem si prsty. Tak za tohle… ho zabiju. Když se chystám mu zlomit vaz. Jasper mě zastaví.

„Bello ne! Musíme pryč. Nezabíjej ho. Já vím že ji málem srazil. Ale tys tomu zabránila. Nech ho spravedlnosti. Tvůj otec se o to postará. Smrt by pro něj byla vysvobozením.“ Klidnil mě… Má pravdu. Jen ať trpí. Já nebudu ta zrůda co vraždí lidi…

„Dobře. Ale pryč nepůjdeme. Zůstaneme tu, dokud nepřijedou.“ Řeknu a nechám nás zmizet.

Viděla jsem jak Jacob rychlé volá sanitku, hasiče i policii. Přitom si Ang starostlivě prohlíží. Otočím se zase na viníka. Prohlédnu ho. Tři zlomená žebra, vnitřní zranění… ale ne silné. Má ještě šanci. Bezva. Alespoň si užije vězení.

Co jsem to vlastně udělala? Vždyť jsem ji chtěla ochránit nadpřirozena a přitom… teď ji sama ohrožuji. Kdybych byla neviditelná! Mohla mě vidět a to by pak… Volturiovi. Ale co. Už se to stalo. Hlavní je, že Angela je v bezpečí. V kapse mi zapípal mobil.

„Ano?“ zeptám se jen. Nekoukla jsem se ani kdo volá.

„Bells! Jsem rád že jsi to zvedla. Prosim tě kde jsi? Jsem teď už skoro ve Forks když jsem zaslechl výbuch.“

„Edwarde! Tak to tě moc nepotěším. Přijď prosím co nejrychleji k místu odkud se nese kouř. Jsem tady. A pospěš prosím.“

„Už jsem na cestě.“ Vyhrkl. A pak už jsem nic neslyšela. Zavěsil. Jasper jen kývl. A šel si vzít klobouk z auta. Taky šel zavolat Samovi. Já se vydala k Ang.

„Kdo jste? A co se vlastně stalo?“ zeptala se má přítelkyně zmateně. Jen ať o mě neví prosím. Pak by ta záchrana byla asi zbytečná. Musela bych ji ještě chránit před Volturivými.

„Slečno nehýbejte se moc. Jmenuji se Jacob Black. Jak se jmenujete vy?“

„Angela. Co se tedy stalo?“

„Stál jsem tamhle s autem protože jsem píchl. Z zatáčky se pak vyřítilo to auto. Strhl jsem vás stranou. Bolí vás něco?“

„Jen záda a hlava.… Moment! To jste nebyl vy, ale Bella! Kde je? Vím že mě najednou srazila k zemi a pak si na mne lehla aby mě ochránila. Kde?“ chytnu se za pusu abych nebylo slyšet mé zoufalé vykenutí. Jacobe nesmíš to potvrdit! Nesmíš!

„Slečno uhodila jste se i do hlavy. Možná máte otřes mozku. Asi se vám něco jen zdálo. Tady.“ přehodil přes ni ještě svoji bundu. „Nehýbejte se prosím. Pomoc je už na cestě.“ Řekl a rychle šel zkontrolovat toho muže. Jen co mu podložil hlavu, dorazila sanitka, policie, i hasiči. Stála jsem stále na místě a čekala až přijde Jazz. Zašli jsme do lesa.

Edward:

Viděl jsem sanitku, hasiče, polici. Pak jsem konečně dorazil na místo. Je sem ale neviděl. Musí tu ale někde být. Jenže na silnici byl jen Jacob, Angela, cizinec a hořící vrak. Pak jsem ji konečně uviděl. Vešla do lesa a zviditelnila sebe i Jaspera. Ta černá paruka jí slušela, ale stejně ji mám radši s dlouhou hnědou záplavou.

„Bello!“ sykl jsem. Hned se na mě otočila. Než se nadála, svíral jsem jí v náručí. Jasper se jen usmál. Bella si jen povzdechla. Podívám se na Jazze. Musíme jít. Pak ti všechno vysvětlíme. Kdy dorazí Alice? Mluvil se mnou přes myšlenky.

„Zítra brzo ráno přijedou. Cestují přes noc.“ řeknu mu jen a už jdeme pryč.

„Na hranicích bude čekat Sam se smečkou. Chce si promluvit.“ Konstatuje už nahlas. A pak se rozeběhne napřed.

„Už jsem to nemohl vydržet. Jsi v pořádku?“ zeptal jsem a pozvedl její obličej ke svému.

„Ano. Jen… nevím co teď dělat.“ Řekla po dlouhé chvíli, kdy mi hleděla do očí. Políbím ji na čelo. Cítil jsem její starosti a strach. Přitom ale neskutečnou radost.

„Neboj. Nejdeme spolu řešení pro cokoliv.“ Řeknu jí a ona se pousměje. Pak se rozeběhneme směrem k hranicím. Po Jasperově stopě. Už nikdy ji neopustím. Ať bude chtít jakkoliv.

Dorazíme k hranicím. Už tam byli všichni. Naštěstí v lidské podobě. Co mám jen dělat? Tohle se nemělo stát… zoufal si Sam. Celá smečka byla nervózní.

„Bello slíbila jsi že nedojde k odhalení.“ promluvil zamračeně nahlas. Přitom všechno zvažoval. Bella vedle mě pozvedla hlavu. Pak promluvila klidným avšak lehce rozrušeným hlasem.

„Já vím Same. Ale copak jsem měla přihlížet tomu, jak zajedou moji přítelkyni? Copak jsem mohla? Promiň Same ale tohle já neumím. A k vašemu odhalení nedošlo. Pokud se to dostane ven, odpovědnost bude na mne.“ Nevěděl jsem co se vlastně stalo. Z myšlenek ostatních chápu jediné. Nehoda mého andílka, a Angely.

„Co ti mám říct Bello? Znám tě tolik, abych věděl že tohle je tvoje slabina. Ale já tě chápu. Jsem rád že k tomu přistupuješ takto. Jenže i když my jsme v bezpečí, vaše pravidla říkají něco jiného. Kdo o vás ví musí zemřít nebo stát jedním z vás. Dokážeš sama vyřešit tenhle problém?“ tentokrát zněl nešťastně.

„Nějak se o to pokusím. Zatím neví co jsem. Zatím si myslí, že jsem mrtvá... ukázala jsem se jí než jsem odešla. Jen jako přízrak. Musí to tak zůstat. Angela se o nadpřirozenu nesmí dozvědět... Ale děkuji Same že mě nadále necháš na vašem území.“

„Nedokázal bych tě vyhodit Bello. A co se týče vás Edwarde. Pokud hranice překročíte s Bellou-případně Jasperem- po boku, necháme vás. Víme že Bella i Jazz vás ohlídají. Také se mám zeptat, jestli ten váš Emmet? Stojí ještě o zápas. Paul a Quil mají náladu na rvačky.“

„Tak to myslím, že je zbytečné se ptát. Rvačky a vtípky jsou Emmetova druhá nejoblíbenější činnost.“ řeknu s úsměvem. Dva kluci se na sebe zazubili. To budou oni. Obejmu Bells kolem pasu a pak najednou zaslechnu myšlenky Embryo. Druhá? Tak co je teda první?

„No tak to myslím nebudu komentovat.“ Řeknu k němu nahlas. Chvíli nechápe a pak se začne smát na celé kolo. Jo ták…všichni se na něj koukali jestli je v pořádku. A pak se zase nechápavě koukli na mě. „Jak jsem řekl. Jeho myšlenky radši nebudu komentovat. Ale doufám že mu nebudeš kazit pověst Embry.“ No tak fajn. Nikomu to nepovim. Ale víš jak těžký bude to utajit před smečkou? Kývnu. Alespoň tak.

„Kdy dorazí tvá rodina Edwarde?“ zeptal se zase Sam. Cítil jsem  že Bella a Jazz by už nejraději šly.

„Zítra za rozbřesku. Jedou přes noc. Když teď dovolíte, musíme už jít. Potřebujeme se o něčem poradit. Můžeme tedy překročit hranice, abychom zašli Bell a Jazzovi pro věci?“

„Ano. Dejte pak ještě vědět. Mám něco vzkázat Jakovi?“ zeptal se nakonec.

„Ano. Řekni mu že se s ním chci sejít na útesech. Potřebuji si s ním promluvit.“  Promluvil konečně Jasper. O něčem sakra důležitém. Sam přikývl a všichni odešli. Konečně se budu moct nadechnou čerstvého vzduchu. Na bell a Jazz jsem si sice už trochu zvykla, ale Edward ještě k tomu? Fuj! Až tu budou ostatní pijavice… čeho moc, toho příliš. Seznámím se s Alicí ale ostatní asi vynechám. No jasně. To bude Leah.

Jakmile jsme měli všechny věci, vydáme se k našemu domu. Bella to ale na poslední chvíli otočí a běží k tomu jejich.

„Chci být doma.“ řekne toužebně. Jen se na ni pousměji a vezmu ji do náruče. Pro svoji lásku cokoliv. Jasper se celou cestu mračil. Já si užíval přítomnost svého andílka. Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc je cítit psy a krví. Snad mi vysvětlí to druhé. Něco mi říkalo, že toho dost co mi Bells poví. Když stojíme před domem, Bella na něj smutně pohlédne. Jde ke dveřím. Klíče vytáhne z kapsy. Odkud je má? To jsou mi věci. Nikdy mě nepřestane překvapovat. Vešli jsme dovnitř. Nikde žádný nábytek. Jen silná vrstva prachu. Počkáme v místnosti, kde byl obývák. Bella jde mezitím do svého pokoje. Slyšel jsem její povzdech. Nakonec se začali ozývat nějaké zvuky jako by se přehrabovala ve skříni. Když se zase vrátila. Měla v ruce dvě tašky. Podíváme se s Jazzem na sebe. Ani jeden jsme nic nechápali.

„Toho si nevšímejte.“ Položila je ke dveřím a zavedla nás do svého pokoje. Posadila se na parapet. Já k ní a Jasper na postel.

„Takže co se tam vlastně stalo? Sice jsem slyšel jejich myšlenky ale moc jsem toho nepochopil.“ Zeptám se nakonec. Jasper pohlédl na Bellu jestli to má říct. Zavrtěla  hlavou.

„Za tu dobu co jsme tady se stalo hodně věcí.ale myslím že zatím bude stačit, když začneme od té důležité chvíle. Návštěvy mého hrobu.“ Bella byla na hřbitově?

„Já, Jasper a Jacob jako naše kontrola, jsme šli navštívit můj hrob. Když jsme bylo skoro u něj, uslyšela jsem hlas i zachytila vůni, kterou znám až moc dobře. Byla to Angela. V rychlosti jsem všechny tři nechala zmizet. Schovala jsem je a sama se na ni byla podívat. Mluvila k mému hrobu jako ke mně. Poslouchala jsem. Jen co odešla, ze smutku který ve mně tuto situaci vyvolala jsem se rozbrečela. Mé slzy opletly celou mohylu. Kluci mi pak ale připomněli, že musíme jít. Tak jsem je nechala. Já ale potřebovala na chvilku samotu. Proto jsem odešla na útesy.“ vyprávěla mi se Smutným výrazem sklopeným pohledem. Je dobře že jsi tu. Jsem sice její pokrevní bratr a máme mezi sebou velmi silné přátelství, ale jen ty ji vždy dokážeš uklidnit správně. Moc se jí po tobě stýskalo. Ale co se stalo teď, musíme najít řešení. Poslal mi v myšlenkách Jazz, mezitím co se Bell odmlčela.

„Poté co jsem byla opravdu už klidná, přišlo neblahé tušení. Ve vzduchu byla cítit přicházející smrt. Cítila jsem že tomu mohu zabránit. Že mohu uchránit svého blízkého. Potom co jsem odhadla že je to Angela, musela rychle něco podniknout. Zavolala jsem tedy Jasperovi. Od něj jsem se dozvěděla, že šla pěšky domů. Řekla jsem mu tedy ať to otočí a jedou jak nejrychleji mohou k ní. A mezitím už jsem běžela lesem. Neviditelná. Jakmile jsem se vyřítila ze zatáčky, spatřila jsem ji. A všechno…. Všechno se to stalo tak rychle.“ Říkala čím dál rozrušeněji. Chytil jsem ji kolem pasu. Potřeboval jsem jí dát oporu. „Neměla jsem čas na přemýšlení. Musela jsem rychle jednat. Byla totiž rovnou v cestě opilému řidiči za volantem. Tím jak jsem se bála, nedokázala jsem se soustředit už na dar. A navíc mi to bylo jedno. Musela jsem ji ale zachránit. Proto jsem ji srazila do příkopu.“ Ale ne… přitiskl jsem ji k sobě.  To je zlé. Co když budeme odhaleni?

„Zatímco ona byla s Angelou, já vytáhl řidiče. Mezitím už jsme totiž dorazili. Schovali jsme se před výbuchem.  Poté jsme to navlékly tak, že všechno udělal Jacob. Že je zachránil. Ang byla v bezvědomí. Bohužel Bell spatřila. Ale Jake jí to rozmluvil. Jenže, Im si stále myslí, že ona to nevzdá. To je náš problém.“

„Bylo to sice hodně riskantní, ale správné Bells. Chtělo by jí to zablokovat vzpomínky.“ řekl jsem nakonec. Oba na mě nechápavě zvedly pohled. Mě to mezitím v hlavě šrotovalo na plný obrátky. Moment… Bella je ještě štít. Mentální. Možná by dokázala od sebe kousek štítu oddělit, a zablokovat jím Angelinu vzpomínku!

„Na co narážíš Edwarde?“ zeptal se Jasper.

„Na to že Bella je štít. Kdyby ze sebe dokázala kousek svého vnitřního štítu vyjmout, mohla by možná ochránit vzpomínku Angely.“

„Myslíš že bych ji zablokovala a ona na ni zapomněla?“ zeptala se Bella zamyšleně.

„No… spíš by to bylo chráněné před čtením myšlenek.“

„Mohla bys to použít i u Charlieho!“ řekl radostně Jazz. Co mi zase uniká? Otočím se na Jaspera. Bella ho navštívila při spánku. Bude si myslet že se mu to jen zdálo ale řekla mu že žije. Ach tak…  To je v pořádku.

„No můžeme to zkusit. Myslím, že když jste tu oba, povede se to. Ale musíte mi pomoci. Až ho v sobě najdu, zkusím bratrovi ochránit vzpomínky na dětství. Ty je pak budeš hledat.“

„Jak si přeješ miláčku.“ mile se ne mne usmála. Jazz se pousmál. Nejspíš pod náporem emocí v místnosti.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 42. kapitolka: