Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 43. kapitolka

30.12.2009 (11:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1017×

43. kapitolka

Bella:

Po dlouhém snažení se to povedlo. Dokázala jsem oddělit část svého štítu, abych uchránila vzpomínky. Bylo to trochu bolestivé, protože pud sebezáchovy nechtěl vydat štít. Hlavně že se to ale povedlo. Nyní jsem šťastná a vyčerpaná padla na postel.

„Dokázala jsi to Bello!“ jásal Jasper, avšak stejně měl v očích starosti. Ale z čeho? Přemýšlet nad tím můžu pak. Nyní musím k Angele a Charliemu. Musím jim ihned ochránit myšlenky. Tedy, i když, možná bych to měla ještě trénovat.

„To si nemyslím lásko. Jsi můj anděl. Teď bys hlavně potřebovala a lov. Jsi vyčerpaná. Všechno ostatní můžeme udělat pak.“ Cože? Ty mi čteš myšlenky? „Taky se divím ale ano. Je to zvláštní. Ale tvoje mysl, nikdy jsem nezažil nic podobného.“

„Sakra… doufám, že to není trvalé.“ Hned na to si Edward lehnul ke mně a políbil mě do vlasů. Za námi se ozvalo odkašlání.

„Tak já půjdu. Chci si ještě promluvit s Jacobem. Budu na telefonu. Edwarde, nepodceňuj Bell. Ona se za chvilku vzpamatuje.“řekl ještě potichu. Nasadil si klobouk a protáhl se otevřeným oknem, které za sebou zase zavřel. Zůstali jsme sami. Nakloním se nad mého miláčka. Pokřiveně se usmál.

„Má pravdu. Nepodceňuj mě. Stačí mi pár minut. A to si naberu po cestě k Angele. Pak půjdeme k Charliemu a hlavně k Paulovi. Mám tam malou prácičku. Pomůžeš mi?“

„No samozřejmě lásko. Pro tebe všechno.“ Na to se musím usmát zase já.

„Miluju tě.“zašeptala jsem a políbila jsem ho. Polibky mi začal hladově oplácet. Kdybych stál už by se mi podlomily kolena. V břiše jako bych měla zase hejno motýlků. Cítila jsem, jak se pousmál. Tohle není fér… Jak to potom všechno stihneme?

„Neboj se miláčku. Stihneme.“ Zašeptal mi do ucha Edward, jakmile oddělil své rty od mých. Zase se pokřiveně usmál a já si povzdechla. Může mít snad někdo lepšího přítele?

„Ty mi lichotíš…“ušklíbl se a políbil mě na čelo. Potom vstal a mě vytáhl sebou.

„Měla bych se převléknout. Počkej chvilku.“ Dojdu ke skříni a chvilku se přehrabuji. Vytáhla jsem bílé triko a černou košili. Sundala jsem si roztrhanou mikinu i triko.  Všimla jsem si, jak se Edward otočil a sem tam pošilhával k odrazu na okně. Jen jsem se pousmála a rychle oblékla. Znala jsem jeho vychování. Vše až po svatbě… ale proč tak dlouho čekat?

„Škoda že s tvojí sílou se obnovil i štít. Nad čím přemyslíš?“ jupí! Zase mám soukromí.

„Nad spoustou věcí. Ale musíme vyrazit. Do rána máme ještě spoustu práce. A vzhledem k tomu že už je půl třetí…  Měli bychom vyrazit.“ Čapnu prázdný batoh, a Edwarda za ruku.

„Kam to vlastně jdeme? Myslím na první místo… A proč bereš batoh?“

„Nejdřív jdeme k Ang. Pak k Charliemu a na konec musíme vyřídit jednu malou pomstu. Mám takový menší plán…“ řekla jsem mu nakonec a přitom cpala do batohu štětce, barvy, psí obojek, vodítko a misku. Všechno co leželo v té igelitce. To bude zábava. Nasadím si zase paruku. Stejně budem muset být neviditelní.

„Edwarde udělám tě neviditelným. Bude tak vše rychlejší. Jen se prosím vyhýbej vodě. Ta by tě mohla prozradit.“ Kývnul. Chci si nasadit batoh, ale to už mi ho vzal on a měl ho na svých zádech. Políbím ho na tvář. Jeho oči byli zase tak plné lásky a něhy… začali se mi podlamovat kolena. Je zvláštní, že i když jsem upír tak mě jeho oči vždy dokonale očarují. No nic. Dotknu se jeho ramene a nechám nás zmizet.

Doběhneme k Angele. Všichni v domě spali. Vyskočila jsem po větvích až k jejímu oknu. Spala a nešťastně se převalovala. Měla zlé sny. Jakmile se převalila na druhý bok, vyhrnulo se jí triko a já spatřila tu obrovskou modřinu na jejích žebrech. Tmavě fialová skoro černá. Ježiši! To jsem jí určitě udělal já… to je hrozný. Celá scéna mi zase přeběhla před očima. Hlavně že jsem jí zachránila život. To je to nejdůležitější. Potichu otevřu okno a vklouznu dovnitř. I když tu bylo přítmí, já viděla jako ve dne. Ang byla opravdu potlučená. Moment co to má… Přistoupila jsem blíž. Nevěděla jsem, že si píše deník. No snad… měla bych se podívat, jestli si tam něco nenapsala o včerejšku.

Pátek 2. března

Byla jsem zase po delší době navštívit Bellin hrob. Měla jsem pocit, že je tam semnou. Všechno jsem jí řekla. Teď je mi zase líp. Přijede Alice a já se už hrozně těším. Domluvila jsem nám vyjížďku. Tak dlouho jsem ji neviděla. Měla by přijet i její rodina. Tím pádem i Edward. Stále se prý nemůže přenést přes to, co se stalo. Ale já jsem na to stejně. Nikdy nebudu věřit tomu, že Bella zemřela. Teď už ne. Dřív jsem tomu věřila. Ale po dnešku ne. Stalo se mi něco neuvěřitelného. Když jsem šla z hřbitova, málem mě srazilo auto. Ale já jsem přežila. Poslední co si pamatuji, byl JEJÍ výkřik a pak ona jak mě srazila do příkopu. A několik výbuchů… Jenže ten skok byl hrozně dlouhý. Ani nevím kde, se tam tak najednou vzala. Ale jedno je jisté. Něco se jí stalo, něco, díky čemu mi právě zachránila život. Ona žije a je tu s námi. Možná byla i na tom hřbitově. A jako by toho nebylo málo, objevil se tam nějaký chlapec a tvrdil, že to udělal vše on. Jmenuje se Jacob Black. Ale klidně odpřísáhnu, co jsem viděla. I když… na Jakoba, se stejně zlobit nemohu. Jel se mnou sanitkou a choval se ke mně hrozně přátelsky a starostlivě. Na jeho nádherné oči a úsměv jako slunce nezapomenu. Vlastně stále nad tímhle vším uvažuji. Cítím povinnost, že musím najít pravdu a s ní i Bell. Ale jakmile zavřu oči, uvidím jeho tvář. Co to znamená? Je to jen tím šokem? Nevím… jak vždy říkala ona. Na světě je mnoho otázek ale odpovědí málo. Odpovědí, které musíme nejdříve naleznout. A přesně to musím udělat.

A sakra… Edward mi položil ruku na rameno.

„Bello? Děje se něco?“zeptal se opatrně. Jo a hodně… Ví toho mnohem víc, než jsme mysleli. Co s tím deníkem? Vzít? Nechat? Nevím…

„Bells?“

„Promiň Edwarde. Máme větší problém… Ang si píše deník. A o včerejšku je tam toho dost. Bude pátrat po pravdě. Viděla celkem dost. Zná skoro pravdu. Neuvěří ničemu, co jí povíme. A ještě… no to už je jedno. Co budeme dělat? Já nedokážu jí zničit deník. Stejně by si začala psát nový a navíc, hned by poznala, že se něco děje.“

„Bello tohle je průšvih… Vážně nechceš…“

„Ne! To nemůžu Edwarde. Našli jsme způsob jak ochránit myšlenky. Uděláme to tak. Ten deník… něco vymyslím. Teď musíme začít makat. Můžeš?“ jen kývl a klekl si k ní. Dotkl se jí a soustředil se. Jakmile pokynul hlavou, byla řada na mě. Přistoupila jsem k ní a vložila jí do hlavy své ruce. Naskytli se mi její vzpomínky. Začnu zase bojovat svým štítem, abych ho od sebe oddělila. Sice je to náročné, ale povede se mi to. Doufám, že to vydrží.

„Hotovo.“ Vydechnu jen. Edward mě chytil kolem ramen.

„Třeba jí tímto zablokujeme tu vzpomínku. U Jazze se to jednou povedlo ne?“

„Jednou ano… Pak tedy nesmíme nechat stopy.“ Opatrně jsem vytrhla stránku s deníku a upravila to tak aby nic nebylo poznat. Poté jsme s Edwardem vyklouzly zase oknem ven. Máme ještě hodně práce…

Ang i Charlie už mají zablokované myšlenky. Nyní bylo pět ráno. Já s Edwardem stála před domem, kde bydlel Paul. Na zádech jsem měla batoh, kam přibily hřebíky a pila s metrem. Edward držel v náruči hromadu prken, které nám dal Sam.

„Počkej prosím na té mýtince za domem. Potřebuji něco zjistit.“ Jen kývnul a políbil mě na čelo. Pak už jen zašustilo listí. Prošla jsem dveřmi a hledala jeho pokoj.

Našla jsem jeho pokoj jako poslední. Měl tam takovej bordel, že by ani sherlok holms nenašel čistý ponožky. Vyfotila jsem ten nepořádek i jeho obličej. Spal s otevřenou pusou a vytékaly z ní sliny. No fuj! Rychle jsem se rozeběhla za Edwardem.

„Tak máš, co potřebuješ lásko?“ chytl mě kolem pasu a usmál se na mě. Svit měsíce mu na tváři dělal tolik odlesků… jako posetý diamanty.

„Samozřejmě. Ta pomsta… moje Jakoba… To bude sranda. Abys chápal… uděláme takový malý žertík. On si to zaslouží poslední dobou všechno přehání. Dáme se do práce.“

„A co vlastně děláme?“zeptal se s šibalským úsměvem. Zašeptala jsem mu tedy plán do ucha. Na to se začal smát na celé kolo. Bezva… třeba se to povede.

Paul:

Vzbudila mě líbezná vůně vajíček a slaniny. K tomu všude kolem mě zpívali ptáci. To mi zase někdo otevřel okno nebo co? Otevřu tedy oči dokořán. Cože? Co to je? Ležel jsem venku Přede mnou ležely dvě psí misky. V jedné byla voda a v druhé vejce se slaninou.

„Proč ležim na svý vlastní zahradě? A kde se tu vzaly ty psí misky?“musím se zeptat sám sebe. Tak nějak jsem nic nechápal. Chci se zvednou, když mě něco zase stáhne k zemi. Co to mám sakra na krku? Položím na něj ruku. Pod ní nahmatávám nějakou šňůru skoro jako… OBOJEK! Podívám se za sebe.

„Co to sakra je!?“zařvu celej nasranej. Za mnou stála modrá psí bouda s růžovou střechou. Byla dost velká pro dva vlkodavy. Nad vchodem byl obří nápis Paulíček. K přístřešku byl přivázanej řetěz, který vedl k mému obojku. Otočím se zase zpátky. Moje jméno bylo napsaný i na miskách. No tak tohle je už fakt moc! To může mít na svědomí jediná bytost.

„IM! KDE SI TY POTVORO!?“ zařvu z plných plic a strhnu si ten obojek. To snad není možný! Zaslechl jsem smích. Otočím se tedy tím směrem a uvidím Bellu a Edwarda jak se smějí na celé kolo. A za nimi stojí Jacob a řehtá se nejvíce. Ještě lepší! Vydám se směrem k Belle. Tak tohle jí nedaruji.

„Paule… Mé dívky se ani nedotkneš.“ Řekl vážně Edward se stále veselou tváří. Avšak jsem cítil jeho skrytou hrozbu. Ale proč bych se měl prát? Kdepak…

„To nemám v plánu pijavice.“ Syknu k němu. „Irmo ty moje potvůrko… Musí se nechat že máš dobré nápady.“

„Ale to já přeci vím pejsku hlídači. Proto jsem tě taky vyfotila jak spinkáš ve své boudě a roznesla všem ve smečce. A málem bych zapomněla. Uklidila jsem ti pokoj. Třeba si teďka už uvědomíš jak se máš chovat.“ Cože? Můj pracně vytvořenej bordel? Ať jsem špatně slyšel.

„Ne že to není pravda? Ten bordel jsem dělal měsíc! Je to moje umělecký dílo! Já nesnášim pořádek. Tu boudy i fotky bych přežil jen ne uklizeno!“ Rozeběhnu se k domu a do svého pokoje. NE! Ona to fakt udělala! V mém pokoji se nyní všechno lesklo a bylo pečlivě uklizené. Ani pod postelí nebylo smítko prachu. No to je horor… „Tady je vážně pořádek! POMOC!“ zakřičím na celý dům. Který už musel být prázdný vzhledem k tomu kolik bylo. Z venku ke mně zase dolehlo hlasité Jakobovo řehtání. K tomu se ozýval smích Edwarda a Belly. Tak tohle je už moc. Vyjdu zase ven.

„Tak jo. Vzdávám se. Sorry Jaku za tu ruku. Tohle už netroufnu.“

„Bezva. Díky Im. Tohle by mě vážně nenapadlo. Máš to u mě.“ A společně si plácli. Pak Bella objala Edwarda a šla pryč. Jacob se na mě ještě podíval a pak mě šťouchnul do ramene.

„No Im se umí pomstít hezky viď? Musí se nechat že ta bouda je fakt pěkná. Nepořídíš si teďka psa?“

„A víš že asi jo? Třeba takovýho co hrozně slintá. A bude se jmenovat Bella.“ Na to se oba začneme smát. Vlastně, proč bych měl být furt naštvaný? Belle se ten fórek fakt povedl. „Kam vlastně šly?“ zeptám se nakonec.

„K Emily. Jsou tam všichni. Teda až na Jazze. Ten už běžel za Alicí. Máme dorazit taky.“

„Tak abychom šli ne? Vlci? Lidi?“

„Jasně a jako vlk si zase zničim ruku. Kdepak. Díky Belle se to hojí líp. Takže lidi.“

„Sakra… no tak fajn.“ A společně se vydáme k Emily. „Doufám že má něco k jídlu. Ještě jsem nesnídal.“ A jako na stvrzení mi hlasitě zakručelo v žaludku.

Bella:

Všichni jsme se shodli že až bude čas, já a Jazz vyzvedneme Cullenovi na hranicích. Hlídka budeme my. Souboj si kluci dají až večer. Na louce kde se hrál baseball. My jsme se nyní chystali jít domů. Když se Edward najednou zarazil. Střelil pohledem na Leah a nakonec na Jakoba. Tvářil se dost šokovaně. Moment tady se něco děje.

„Edwarde? Mohl bys mi to také prozradit? Jinak se podívám sama.“ Jacob hodil prosebný pohled. A Edward jen scvakl čelist a pevněji mě chytil kolem pasu.

„Měla by ses zeptat sama Jakoba. Tohle je na něm.“

„Jacobe? Co se to tady děje? Nelži prosím.“dodám jakmile spatřím ten jeho pohyb. Vždycky když se podrbe v takovéhle situaci na hlavě, vymýšlí okličku.

„No víš stala se mi taková věc…“ a sklopil provinile oči. To se mi nelíbí. Něco ho trápí.

„Jacobe. Prosím. O co jde?“

„Promiň jí si to nevyvolil dobrovolně. Prostě se to stalo! Dám na ni pozor slibuji!“ nevyvolil? Na ni? Co? Ne… Sakra to ne! Moje kolena mě najednou neunesla a já padala k zemi. Naštěstí mě Edward nepustil. Avšak já stále vnímala jen ta slova. Existoval nyní jen Jacob a jeho slova.

„Ty-jsi-se-otiskl- do Angely?“ soukala jsem ze sebe každé slovo. Prosim ať to není pravda.

„Promiň. Ale to není otázka volby…“ Takže ano. Najednou jsem zapomněla jak se dýchá. Jak se pohybuje. Nebyla jsem schopná ničeho. To ne… Vždyť před tímhle vším se jí snažím ochránit… Tohle nemůže skončit dobře. Snažím se ji uchránit před upíry. A stejně se něco semele. Otiskne se do ní měnič. Proč ohrožuji stále své okolí? Proč musím být nositelem smůly?

„Bello! Bells?  Slyšíš? Odpověz mi přeci!“ ozýval se vedle mě známý hlas. Avšak já mu nerozuměla. Tak přeci jsem ji úplně neochránila. Přeci jen je ohrožena.

„Im! Je v šoku… Počkej chvilku.“řekl zase někdo jiný. Také mě známý. Co když se něco stane? Když tu nebudu? Nemohla bych ji ochránit…

„Celou tu dobu, se snažím Angelu ochránit před nadpřirozenem. Aby se jí nic nestalo. Když už se setká se mnou, ochráním jí alespoň vzpomínky. Když na ni letí auto, strhnu ji stranou. Když se objevím já, tak i problémy. Když se ale otiskne nějaký měnič do ní, mohu se jen smířit se skutečností. Měla bych zalézt do kouta. Pak by se nic nestalo.“

„Bello takhle nemluv. Za to ty nemůžeš. Prostě se to stalo.“

„Podívej se na to z lepší stránky. Má soukromého bodyguarda.“ Plácl najednou Seth. Málem jsem na něj zapomněla. Avšak jeho slova mě probrala. Měl pravdu.

„Sethe nech toho. Teď se to vážně nehodí.“ Vynadala mu Leah. Pozvedla jsem hlavu a setkala jsem se s vystrašenou tváří Edwarda a Jakoba a starostlivým výrazem Jazze.

„Má pravdu. Ačkoli jsem šokovaná, a mám z toho trochu strach, je to nejlepší co se mohlo stát. Angela je skvělá dívka. A zaslouží si bezpečí. Nějak se mi v tomhle podobá. S tebou jí bude dobře. A jen ty ji můžeš ochránit tak, jak to bude nutné. Avšak nezapomeň že, o mě se nesmí dozvědět. Dej mi na ni pozor.“ Hned na to jsem byla v jeho objetí.

„Děkuji! Moc jsem se bál tvé reakce. Ale asi zbytečně. Čekal jsem že, mi urveš hlavu. Přísahám, že dokud budu dýchat, nikdo jí neublíží.“

„Bereme tě za slovo.“ Řekl s vážnou tváří Edward. Pak vzal můj obličej do dlaní. „A ty mi tohle už nikdy nedělej. Vyděsila jsi mě.“vyčetl mi.

„Promiň. Budu se snažit aby se to neopakovalo.“ Řeknu mu s úsměvem. V tu ránu mu pohled zase zněžněl. V kapse mi zavibroval telefon. Zvednu ho. „Haló?“

„Ahojky! No kde jste! Už na vás čekáme! Chtěla bych se taky vidět S mým klukem!“

„Ahoj Alice. Ráda tě slyším. Už vyrážíme.“

„No to je dost. Víš jak se na vás celou dobu těšim? Pojďte už domů.“

„Dobře sestřičko. Uvidíme se doma.“ A típnu to. Celá ona.

„Tak jste to slyšeli. Musíme jít. Ještě se dneska uvidíme. Jacobe ne že ale hned začneš vyvádět hlouposti. Ale když tak přemýšlím, necheš teďka zajít za Carlislem? Udělal by ti něco s rukou.“

„Ne to je dobré. Stavím se pak. A ještě jednou děkuji. Moc to pro mě všechno znamená.“

„Vždyť to pro mě taky. Takže přes hranice jen s námi. A souboj večer. Zatím. A děkujeme.“

„Dobře zatím. A už nás neděs jo?“ domlouval mi Sam. Jen se ušklíbnu. Pak se společně zase neviditelní rozeběhneme k našemu starému domovu. A Jasper, byl tentokrát nejrychlejší.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 43. kapitolka: