Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila - 16. kapitola

18.03.2011 (20:45) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1256×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dívka, která(ne)přežila

16. kapitola

Neodpověděla jsem. Místo toho jsem ztrácela pojem o všem. Znovu se to vrátilo. Znovu jsem se propadala do nekonečné propasti. Padala jsem tak dlouho, až mě tma pohltila úplně.

„Co je jí? To už si ji... to?“

„Nestarej se, to vůbec není tvoje věc. Ale ne, neudělal jsem to, zatím.“

„Na co čekáš? Za takovej kousek tě čeká luxus, kterej si ani ve snu nedokážeš představit, ale ty si jí odvedeš sem a...,“ nastražovala jsem uši, jak jen to šlo. Takže... Ležím v nepřirozeně měkký posteli s bílým průsvitným závojem. Kolem sebe mám hromadu polštářů s krajkovými potahy.

Moje hlava si připadá, jako by absolovala fotbalovej zápas. A v neposlední řadě jsem slyšela hlasy. Jeden patřil tomu ulízanýmu blonďákovi a ten druhý nejspíš jednomu z těch jeho maníků.

Takže super. Jsem v ložnici a vedle se o mně vybavuje krvelačný zvíře. Co víc jsem si mohla přát? Sotva jsem se zamyslela, vyrušil mě. Jak jen se... William, jo, to je to hnusný, pokrytecký a odporný jméno toho, co si říká Bůh.

„No hurá,“ ozvalo se v pokoji a já leknutím málem nadskočila. Vždyť jsem ho ani neslyšela vcházet...

Neohrabaně jsem se vymotala z peřiny a postavila se na nohy.

„Je čas,“ promluvil.

„Správně, už mě to tu nebaví. Ty už mě nebavíš, tak mě laskavě pusť a nech jít,“ vyštěkla jsem. Nenechám tady sebou zametat, jako nějaká hadrová panenka, která si nechá líbit kde co. Jsem člověk, sakra. A mám svý práva.

Ten umíněnec se jen jedovatě uchechtl. Na to je tak někdo zvědavej. Na jeho samolibý škleby a sladký oči. Tady si někdo neuvědomil, že tahle hra není pro mě.

„Máš moc hezkou představu o tom, co by s tebou mohlo být, ale musím tě zklamat. Můj úkol zní jinak. Těžko říct, zda je to pro tebe dobré, či ne.“ Zase ten přiteplenej úsměv, co omráčí každou druhou.

Můj výraz se vůbec nezměnil. Věděla jsem, že tohle nebude procházka růžovým sadem. Ale ani to mě neodradilo od toho, rozhodovat sama za sebe.

„Vyjedeme si na výlet,“ nadhodil nové téma. Určitě související s mou osobou.

„Menší dovolená, než mou duši pošleš na onen svět?“ zavtipkovala jsem.

„Chytrá holka,“ pousmál se.

„A vyjedeme hned,“ pokračoval. Naskočila mi husí kůže. Zase se ženu do úzkých a zase v tom nevidím nic jiného, než hru. Hodně špatnou.

Z ničeho nic se ke mně rozešel, chytl mě za paži a táhl z ložnice. Vzpouzela jsem se, ale bylo to naprosto k ničemu. Táhl mě směrem ke vchodu.

Nezastavilo ho nic. Ani můj nářek, ani moje syknutí pod náporem jeho stisku, ani nadávky. Prostě nic. Dělal si se mnou, co chtěl.

Za necelou minutu jsem seděla na zadním sedadle velkýho BMW. Po levé straně se na mě podivně uculoval jeden z jeho kumpánů a na té druhé jeho kolega. Připadala jsem si stísněně.

„Jsem Rob,“ podával mi ruku ten nalevo. Bezva, noví kámoši.

„Bella,“ kuňkla jsem a dál sledovala ubíhající silnici před sebou. Nebyla to jediná věc, které jsem věnovala svou pozornost. Ta další byl subjekt, který řídil. William. Nádherný jméno a musí ho mít zrovna tak záporný tvor, jako byl on. Bylo zajímavé, jak tak krásnou tvář dokázala předčit všechna negativa, která ho s ním spojovala. Asi se budu opakovat, ale potkat ho v jiné situaci...

Nadechla jsem se a pomalu vydechla. Tohle nikam nevede. Odsud se jen tak nedostanu. William si mě buď připraví k večeři a nebo ze mě udělá to, co je on sám. Ani jedna představa se mi nezamlouvala. Měla jsem v tom zmatek. Byla bych raději mrtvá, nebo nesmrtelná?

Ať jsem chtěla, jak jsem chtěla, pojem nesmrtelnost pro mě byl zatím tabu. Nedokázala jsem si něco takového představit. Donedávna bych se zuby nehty držela závěru, že něco takového neexistuje. Že je to mýtus, dojem, pověst... Jenže tady o tom slyším pořád a vypadá to, jako by se mi všichni naráz vysmívali.

Zamáčkla jsem se víc do sedadla a snažila se nevnímat okolí. Rob, nejspíš Robert, si vedle mě něco broukal a ten druhý ho neustále napomínal. Will si nevšímal ani jednoho z nich, jen občas po očku sledoval moje výrazy v zrcátku. Chtěl být nenápadný, ale moc se mu to nedařilo.

Vedle něho seděla Jessica. Všechno ignorovala. Snad si ani nevšimla toho, že v autě sedím taky. Měla na sobě úzké džíny a letní košili. Sotva jsem se na ni podívala, osypala mě husí kůže. Vždyť je zima, úkrutná zima. Já sama jsem chodila ve svetrech a v kabátech a ona má na sobě jen košili. To mi prostě nešlo do hlavy.

Na cestě jsme byli dvě hodiny a celou tu dobu mi vrtala hlavou jedna otázka, kterou jsem se bála vyslovit. Nebo spíš, bála jsem se odpovědi, pokud by se nějaká dostavila.

Několik dalších minut jsem se přemlouvala a vybírala tu pravou chvíli.

„Kam vůbec jedeme?“ odhodlala jsem se a zeptala se směrem k Willovi. Možná bych mu měla vymyslet nějakou přezdívku, protože tohle jméno by mělo patřit úplně někomu jinému. Možná člověku...

Ani se nenadechl, jen se zaměřil na řazení a já musela na odpověď chvíli počkat. A dočkala jsem se.

„Olympijský ostrov, říká ti to něco?“

„Ne.“

„Bude se ti tam líbit,“ zacvrlikala Jessica. Pochopila jsem to opět pouze jako výsměch.

„Na ostrově se krčí malinké městečko Forks. Samý déšť, větrno, zima. Slunce se tam ukáže dvakrát do roka. Ideální místo. Máme tam menší sídlo, ve kterém chvíli pobudeme,“ rozpovídal se Will a já se zaposlouchala tak, abych nevynechala jediný detail toho, co říkal.

Zimu nesnáším a ani déšť není mým oblíbeným. Nic horšího se stát už nemohlo.

„Proč?“

„Co přesně tě zajímá, Bello?“

„Proč to všechno? Proč ten odjezd? Proč tam?“ chrlila jsem ze sebe otázky, které mne tížily.

„Máš moc otázek a já nejsem povinnen ti na ně odpovídat,“ odpověděl a dál to neřešil.

„Nejsi? To teda jsi, abys věděl! Dostala jsem se do něčeho, co se mě evidentně týká, ale já to pořád nechápu. Takže ty bys mi to měl říct.“

Uchechtl se a otočil volantem do prava. Nemohla jsem si nevšimnout obrovské vítací cedule. Forks. Město, o kterém jsem v životě neslyšela a přece existuje. Asi bych se měla stydět.

William se k dalším slovům neměl. Pochopila jsem, že vyptávání je další z mých marných možností dopídit se odpovědí.

Neochotně jsem se opřela zpátky do sedačky a rozkoukávala jsem se okolo. Jak já ty bestie nenávidím. Vzali mi všechno a všechny. A aby toho nebylo málo, právě teď se nacházím na nepopsatelný straně Ameriky spolu s nimi a netuším, co všechno se bude dít. Chtělo se mi zase plakat, křičet... Nešlo to, ale já chtěla, hrozně moc.

„Vylez,“ křikl někdo do ticha a probudil mě. Musela jsem usnout na pár minut. Po dalším naléhání jsem poslechla a vylezla z auta. Protáhla jsem se a poohlížela se po okolí.

Mezi stromy se krčil malý, ale i tak pohledný domek, který vypadal velmi opuštěně. Takže tohle je naše nové útočiště? Kruci, to jsme mohli zůstat v Oregonu!

„Jdi,“ strčil do mě Rob, který se ještě nedávno choval přátelsky. Ať žije jeho věčný šéf!

Málem jsem se přerazila o svojí vlasní nohou, jakou neohrabaností do mě strčil, ale vyrovnala jsem to a mohla se tak volně rozejít k domu.

Cestou jsem si nemohla nevšimnout propletených rukou Jessici a Williema. Kam jsem se to jenom dostala... Dá se upír zabít?!

Ten druhý, netuším, jak se jmenoval, mě přímo dostrkal do dveří a dovnitř. Čekala jsem něco lepšího, ale tenhle domeček postrádal pár věcí.

Vypadal moc chudě, moc obyčejně a až moc provizorně. Opravdu bydlení na pár dní v roce. Má radost zase o trochu stoupla.

„Nahoru si dej věci. Nebude to dlouho trvat a přeměním tě,“ řekl úplně pohodovým a klidným hlasem. Takže o tom se dá mluvit naprosto vyrovnaně. Snad abych z toho měla radost, že se ze mě stane to, co je on. Bože, ať mě raději vysaje!

Rychle jsem se odplížila nahoru zkontrolovat své nové působiště. Bylo to snad horší, než dole. Nepovlečená postel, prokousaná matrace, samá pavušina, zima... Mohla bych o tom napsat esej. Vyčerpaně jsem si sedla na kraj postele a přemýšlela.

Dlouho mi to nevydrželo. Nebylo totiž o čem přemýšlet. Tahle kapitola se za okamžik uzavře. Nebude cesty zpět. Není kam utéct.

Oblékla jsem si teplejší kabát a rozešla se zpátky dolů. Chtěla jsem se alespoň napít vody, ale málem jsem sklenici rozbila. Nebylo to v mé nešikovnosti, ale Rob vrazil úkrutnou silou do dveří, až málem vyletěli z pantů.

„Problém, Wille,“ vyjekl.

„Co se děje?“

„Nejsme tu sami. V lese jsem cítil dalšího upíra!“

Pokračování příště

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila - 16. kapitola: