Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka v modrém - 6. kapitola

14.03.2017 (07:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4053×

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

6. kapitola

„A tys´ zůstala chladná? Přiznej se,“ pobízel mě Jasper s úsměvem na rtech. Copak on může vědět. Vlastně… Vždyť mu musí být jasné, jak je mi nepříjemné si s Edwardem takto zahrávat. Proč se tedy takhle hloupě vyptává?

„Dejte mi pokoj. Vy jste mi tak protivní,“ zabručela jsem a vydala se za Alicí, která zrovna platila a přebírala si od prodavačky několik tašek.

S obavami jsem čekal na Bellin návrat. Od chvíle, kdy ji Alice tak oslovila, jsem tu zkráceninu nemohl dostat z hlavy. Už žádná Isabella, byla to prostě Bella… Moje Bella. To přivlastňovací zájmeno se mi v mysli zformovalo tak náhle, až jsem se lekl. Nevěřil jsem, že bych mohl trpět tak majetnickými sklony k nějaké osobě. Ale u Belly… Bylo to tak jiné.

Alice mi slíbila, že se s Bellou vrátí večer, ale pokaždé, když jsem zaznamenal na silnici auto, zpozorněl jsem. Navíc mě nikdo doma nerušil. Jasper s Emmettem se někam vypařili jen několik minut potom, co odjela Alice s Bellou do města. Rose se věnovala své M3, která potřebovala po delší jízdě pravidelnou údržbu. Carlisle byl v nemocnici a Esmé seděla nad svými návrhy.

´Hodily by se mi ještě jedny ruce, můžeš mi přijít pomoct?´zaslechl jsem z garáže Rosaliin hlas.

„Hned jsem tam,“ odvětil jsem, ještě se jednou podíval na příjezdovku, která byla až zoufale prázdná a vydal se za sestrou. M3 měla otevřenou kapotu a Rose nad ní byla skloněná a seřizovala motor.

„Neříkej, že od Alicina odjezdu přecházíš před domem?“ broukla a odložila nějakou součástku na stolek. „Potřebuju, abys mi to auto trochu nadzvedl. Ale opatrně!“ upozornila mě přísně, když jsem se chystal auto zvednout za přední nárazník.

„Mám trochu obavy o to, co s Bellou udělají ty nákupy. Alice dokáže být nevyzpytatelná, a přestože se Bella snaží zapadnout, mohl by to být šok,“ obhajoval jsem svou nedočkavost.

„Máš o ni strach… Takového jsem tě ještě neviděla,“ prohodila a soukala se pod auto.

„Určitě jsi mě už musela vidět ustaraného. O vás se přece taky občas bojím,“ namítl jsem.

„Já nemám na mysli tuhle starost. Ta, o které mluvím, je starost o milovanou osobu a to je něco jiného, než když máš obavy o mě, Alici, Esmé nebo Carlislea,“ odvětila a o podlahu zazvonil francouzák, kterým si pod autem pomáhala.

„Myslíš si, že ji miluju?“ vyzvídal jsem. Sám jsem něco cítil – věděl jsem to, ale ještě jsem to definitivně neoznačil jako lásku.

Rose se vysunula zpod auta, aby se na mě mohla podívat. „Stačilo mi tě ráno sledovat, jak Isabella vešla do obývacího pokoje. Jeden pohled na tebe a bylo mi to jasné… U ní je to ale trochu komplikovanější. Ty se teď soustředíš jenom na ni, ale ona má tolik poznatků, že je těžké to určit – všechno odvádí její pozornost,“ vysvětlovala.

„A myslíš, že až se trochu sžije s naší dobou, mohl bych u ní mít šanci?“

„Kdo jiný, než ty, by u ní měl mít šanci? Jsi přece její zachránce a tak už to na světě přece chodí, ne?“ zasmála se a vrátila se pod auto, které jsem měl chuť na ni pustit. Dobírala si mě. Ale bylo fajn vědět, že si myslí, že mám u Belly šanci. Stále jsem trochu váhal kvůli skutečnosti, že by se z ní musel stát upír, ale pokud Alice viděla tuhle možnost nebo Bellu v rámu, asi bych byl raději za tu upírku. Navíc by to znamenalo, že by mi oplácela mou náklonost. Jisto-jistě bych ji neproměnil, kdyby mě odmítla. Takový sobec bych v budoucnu být nemohl.

Alice Bellu přivezla těsně před osmou večer. Celé to odpoledne, kdy jsem na ně čekal, jsem byl jako na trní. Teď jsem ale zahlédl Belliny dokonale hnědé oči, které na mě hleděly přes přední sklo Volva, a zaplavil mě dokonalý klid. Teď, když jsem ji měl opět na očích, jsem se mohl uklidnit.

Její pohled však prozrazoval určitou úzkost. Bez jediného zaváhání jsem jí šel okamžitě otevřít dveře. Chtěl jsem se zeptat, co ji trápí. Alice to možná všechno přehnala a já si už vyčítal, že jsem jim tenhle výlet dovolil.

Nabídl jsem Belle ruku, aby mohla pohodlněji vysednout a ona ji přijala. Její teplý dotek byl tak příjemný. Ale byl mi dopřán jen do okamžiku, než se její drobné nožky postavily pevně na zem. Pak svou ruku vyprostila z mé dlaně tak rychle, jako by snad dostala zásah elektrickým proudem. Zmateně a s obavou jsem na ni pohlédl. Bella ke mně zvedla své oči a jako by se mi jenom tím pohledem snažila něco říct.

Už-už jsem chtěl vynadat Alici, že to opravdu všechno přehnala, když se mi Belliny štíhlé ruce obtočily kolem pasu a ona si přitiskla svůj obličej k mé hrudi. S krátkým zaváháním jsem jí objetí oplatil a hladil ji přitom po zádech a vlasech. Mlčky jsem se podíval po Alici – chtěl jsem znát důvod toho všeho.

„Isabello,“ zašeptal jsem jí potichu do vlasů, ze kterých vycházela její dokonalá vůně, která mi úplně pomotala všechny smysly. „Stalo se něco?“

Bella jenom mlčky zavrtěla hlavou a potom stáhla své ruce zpět k tělu. Bez jediného slova se potom vydala do domu a rovnou si to zamířila do svého pokoje.

„Co se na těch nákupech stalo?“ zeptal jsem se trochu příkře Alice.

„Naprosto netuším. Celou dobu bylo všechno v pořádku. Jenom teď, cestou zpátky, byla nezvykle zamlklá… Jako by o něčem přemýšlela,“ odpověděla.

„Myslíš, že bych za ní měl jít?“ Tak strašně jsem toužil přečíst si v Bellině mysli, co bych měl dělat. Co mělo to objetí znamenat. Chce mě ve své blízkosti? Pochopila z našeho ranního rozhovoru, jak moc ji mám rád?

„Dej ji chvíli. Třeba je jenom unavená. Dneska toho na ni bylo asi moc,“ namítla Alice a už z kufru auta tahala několik desítek tašek. Nedivil jsem se, že toho na Bellu bylo moc.

Zmaten Belliným chováním jsem tu noc poprvé strávil v pokoji s ní. Ona o tom ale nevěděla. Večeři odmítla s tím, že ji Alice na něco vzala už ve městě a následně už nevyšla z pokoje. Jen co jsem tedy zaznamenal lehké oddechování a pomalý srdeční tep, vešel jsem do svého pokoje, abych se mohl přesvědčit, že aspoň teď je všechno v pořádku.

Co bych jenom dal za to, abych jí dokázal číst myšlenky?

Když se ráno, nezvykle brzy na člověka, vzbudila, byl jsem dávno pryč. Nemohla mě přece nachytat, jak ji takhle během spánku pozoruji.

„Dobré ráno, Isabello,“ pozdravil jsem ji, když sešla po schodech do obývacího pokoje. Dneska už nevolala Esmé na pomoc s oblékáním. Jednoduché soudobé šaty nepředstavovaly takové komplikace jako její historické roucho. „Vypadáš nádherně,“ vysekl jsem jí poklonu, jen co mě vzala na vědomí.

Její tváře zahořely červenou barvou. „Tento prostý šat mi vybrala tvá sestra. Nejsem si jím úplně jistá, jelikož jsme očividně nakupovali ve městě plném lehkých žen,“ namítla okamžitě.

„Město lehkých žen?“ podivil jsem se.

„Suknice jim nesahaly ani po kolena, končily těsně pod…“ To slovo neřekla a pouze naznačila. Ano, bylo pozdní léto a holky v Port Angeles se rozhodly ještě stále ukazovat nově získané opálení.

„Alice ti nevysvětlila, že v dnešní době je to takhle normální?“ zajímal jsem se.

„Snažila se o to, ale nepřijde mi to přesvědčivé. Vždyť toliko krásných látek a způsobů jejich zpracování jest – proč toho nevyužívají?“ podivovala se.

„Tak na tohle ti nejsem schopen odpovědět,“ zavrtěl jsem hlavou. Znal jsem ten důvod, ale byl jsem si jistý, že Isabella by ho nepochopila. Ona ve své době muže sváděla velmi rafinovaně a nepotřebovala přitom odhalovat víc, než jemnou šíji. Dneska to bylo o něčem jiném. Žil jsem ve století, které bylo dočista posedlé sexem a nikomu nevadilo, že to bylo tak očividné.

„Pojď, odvedu tě do jídelny. Esmé ti již připravila snídani,“ pobídl jsem ji a nabídl ji rámě. Po včerejším projevu galantnosti ze strany Jaspera, jsem se rozhodl své chování vůči Belle upravit.

„Opět ten nechutný lektvar, který kávou nazýváš?“ zajímala se a já se musel usmát.

„Ne, dneska tě jím nehodlám trápit. Máme pro tebe čaj, míchaná vajíčka, pečivo a nějaké to ovoce,“ informoval jsem ji. 

Stále jsem však měl pocit, že snídaně není podle jejího stylu. Nebylo však dobré udržovat návyky jejího minulého života.

Docela dobře jsem se poté bavil, když jsem ji pozoroval při jídle. Nevypadala z toho vůbec nadšeně a neustále se snažila o to, abych to jídlo ochutnal, protože muselo být jistě zkažené, jinak by totiž nemohlo chutnat takto odporně. Chudák Esmé, tohle si nezaslouží – blesklo mi hlavou. Tolik se kvůli Belle snaží a nakonec jí nikdo ani nepoděkuje.

Poté, co jsem Belle rozmluvil fakt, že se ji asi chystáme vyhladovět nebo otrávit, jsem jí navrhl, abychom společně strávili nějaký ten čas v knihovně. Chtěl jsem ji seznámit s historií, která se od jejího prokletí udála a Bella překvapivě nadšeně souhlasila.

„Kterým rokem mám začít?“ zeptal jsem se, když se Bella pohodlně posadila na pohovku a já vybral jednu z Carlisleových knih o osmnáctém století. 

„Přece mou smrtí, ne?“ usmála se na mě, až jsem na okamžik přestal dýchat – fakt, že jsem dech dvakrát nepotřeboval, byl teď vedlejší.

„Vtipkuješ?“ odvětil jsem jí se stejným úsměvem, jen co jsem se vzpamatoval.

„Vtipkovat znamená žertovat?“ ujišťovala se a já jenom přikývl. „Pak tedy ne, nežertuji, ráda bych se dozvěděla, co se událo od chvíle, kdy jsem tento svět opustila až do této podivuhodné doby necudných žen a zdvořilých mladíků,“ odpověděla naprosto vážně. I tak mi přišlo na mysl, že musí žertovat. Dnešní mladíci, jak kluky nazvala, byli všechno možné, jenom ne zdvořilí, ale… Taky mi došlo, že se s moc kluky zřejmě nepoznala a nejspíš mluví o mě a mých bratrech. Emmetta bych tedy za zdvořilého nepovažoval, ale Jasper se ukázal v tom nejlepším světle, jak jen mu to jeho vnitřní netvor dovoloval.

„Dobrá tedy. Začneme tedy asi korunovací Karla III. Španělský králem. Říkala jsi něco o tom, že ses s ním znala osobně…“ 

„Edwarde!“ Esméin zoufalý hlas neznamenal nic dobrého. „Zrovna mi volal Charlie Swan, že by se chtěl stavit a prohlédnout si obraz komtesy Isabelly!“

Bylo to jenom den poté, co jsem s Bellou strávil tak příjemný den plný studia a následně i hudby. Podle výrazu v jejím obličeji mi bylo jasné, že ráda poslouchá, když hraju. A já pro ni hrál opravdu rád. Pokaždé, když jsem se na ni byť jenom podíval, v hlavě se mi rýsovala nová melodie. Postupně jsem tak pro ni skládal skladbu.

„Ale to přece nejde. Vždyť ten obraz už neexistuje. Nemůžeme před něj postavit živou Isabellu,“ namítl jsem. V hlavě už jsem viděl výraz Charlieho poté, co bychom ho vzkřísili z bezvědomí, kam by po tomhle setkání určitě upadl. Byl to svým způsobem vědec zkoumající fakt, něco jako prokletí pro něj byla jenom pohádka na dobrou noc. Živou Bellu by určitě nezkousl.

„Vždyť já vím. Proto ti taky říkám, že se Charlie ozval.“

„Odradilo by ho, kdys mu řekla, že ten obraz už je v našem novém domě v Evropě?“ navrhl jsem vcelku zoufalé řešení, ale v tu chvíli mi mozek jel na pouhých deset procent své normální kapacity. Strach, že bych mohl o Bellu přijít, jenom aby ji někde mohli zkoumat, byl nepředstavitelný. Ano – to zkoumání byla další myšlenka, která se mi usadila v hlavě. Lidé cokoliv neznámého chtějí hned zabít a rozpitvat, v lepším případě zavřít do klece a už nikdy nepustit. Nemohl jsem dovolit, aby se Belle něco takového stalo.

„Charlie hodně cestuje. Tohle by pro něj nebyla překážka,“ zavrhla můj návrh Esmé.

„Kdo je ten Charlie, o kterém tady mluvíte?“ vešla do obývacího pokoje Bella s knihou v ruce. Opět jsme měli studijní dopoledne, kdy jsme pokračovali v historii. Už jsme se dokonce dostali k vynálezu elektřiny a tak mě Bella přestávala považovat za čaroděje.

„Je to muž, který se zabývá uměním. Jejich datováním do správné doby a taky jejich oceňováním. To on nám zprostředkoval koupi tvého obrazu,“ vysvětlil jsem narovinu. Tím společným studiem se Bella stále víc adaptovala do naší doby. Postupně přecházela i od své středověké němčiny. Pochopil jsem, že je velmi znalá různých jazyků – mluvila plynně španělsky, francouzsky a dostatečně srozumitelně i anglicky. Jenom bylo potřeba trochu tu její řeč oprášit od středověkých pavučin.

„Je nebezpečný?“ zajímala se dál.

„Ne tak, jak si myslíš. Ale my už něco s Esmé vymyslíme. Teď bychom se měli vrátit k výuce,“ navrhl jsem a Isabella si povzdechla. „Nebo bys raději dělala něco jiného?“

„Ráda bych se podívala ven. Kromě návštěvy toho podivného města jsem tady zavřená už druhý den,“ navrhla a já musel souhlasit. Venku nepršelo a na poslední procházce s Bellou mi bylo skutečně fajn. Stejně jako ty dva poslední dny. Že by konečně začínala vnímat i mě a přestávala být tak roztěkaná z faktu, že není ve své době?

Tu otázku jsem si kladl i ve chvíli, kdy jsem se v noci vykradl na lov. Bella si při naší vycházce všimla toho, jak mi tmavnou oči a vystupují kruhy pod očima. Ptala se na mé zdraví a dělala si obavy, zda ten mastičkář, volně přeloženo jako Carlisle, nebude muset použít nějakých novodobých kouzel. Jen co tedy Bella usnula, vytratil jsem se na lov spolu s Jasperem, Alice a Rose. Esmé se nabídla, že zůstane doma, kdyby Bella něco potřebovala. A Emmett se nabídl jako druhá stráž. To mě trochu znepokojilo, ale nakonec jsem si říkal proč ne. Pokud Bella spí, nemůže se jí nic stát – a dva upíři na stráži jsou dobrá pojistka. 

Když jsem se vrátil do domu, první, co jsem zaznamenal, bylo to nezvyklé ticho, které tu už několik dní nebylo. A to mě znepokojilo. Z žádné místnosti domu se neozývalo Isabellino tlukoucí srdce. Nebyla tu. I přesto jsem se prohnal domem, abych se přesvědčil.

„Kam jsi odešla?“ zašeptal jsem, když jsem u sebe v pokoji nenašel ani jeden kousek z její nové garderoby, kterou s Alicí pořídily.

Pak jsem zvenku uslyšel auto, které během minuty zastavilo na příjezdové cestě u domu. Hned na to se Esmé vítala s Charliem. Byla z toho setkání značně nervózní, ale snažila se to nedat najevo.

´Co bylo tak neodkladné, že jste byl donucen přijet až sem?´ zajímala se Esmé. Charlie Swan jakožto uznávaný expert na umění byl pro Esmé jako nějaký ideál.

´Mám něco, co vám musím ukázat. Objevil jsem to v Itálii,´ usmál se na Esmé a v jeho mysli jsem už viděl ten poklad, který následně vyndával ze zadní sedačky svého auta. Byl to obraz. Vlastně jenom portrét. Překrásné dívky.

´To není možné,´ vydechla Esmé, když Charlie odkryl obraz. Na Esmé se tak z plátna dívala Isabella.

´A právě proto jsem trval na tom, že musím obraz Dívky v modrém, vidět,´ prohodil pan Swan.

´Neuvěřitelná podoba,´ zamumlala Esmé. ´Ale ten rám musí být novější, než samotné obraz.´

´V tom se mýlíte. Provedl jsem všechny možné testy, abych si to ověřil. Obraz je skutečně z doby o sedmdesát let později,´ informoval mou matku Charlie a Esmé byla o to víc šokována. ´Obraz se jmenuje pouze Isabella. Jak příhodné, když si uvědomím, že Dívka v modrém se tak jmenovala taky, nemyslíte?´

´A-ano,´ souhlasila Esmé a hned na to zvala Charlieho do domu. Sám jsem vyšel z pokoje, abych se s Charliem přivítal. Navíc jsem se sám chtěl podívat na obraz, který sebou ten muž přivezl. Už přes Esméiny i jeho myšlenky, mi bylo jasné, že je to Isabellina kopie. Jediné, co se lišilo, byly oči těchto dvou dívek. Moje Bella měla dokonale oříškové. Tato neznámá italská dívka je měla černé jako noc.

„Nerad bych vás dlouho zdržoval. Jenom porovnám ty dva obrazy a hned vyrazím zpět do Seattlu. Večer mi odlétá letadlo zpět do Itálie.“

„Nejsem si jistý, jestli ty obrazy budete moc porovnat,“ namítl jsem, když jsem sešel do obývacího pokoje.

„Proč by to nebylo možné?“ podivoval se Charlie.

„Jasně, Edwarde, proč?“ zajímal se i Emmett, který se tu objevil ani netuším odkud. Měl jsem chuť na něj zavrčet. Copak mu není jasné, že Charlie by viděl maximálně prázdný rám? „Jo, už mi to došlo. Pane Swane, musíte omluvit mého bratra, dívka na obraze mu tak učarovala, že by ji rád schoval před zrakem ostatních,“ zasmál se Emmett.

„Tak to je jistě pochopitelné. Dívka v modrém je skutečně mistrovské dílo,“ souhlasil s ním Charlie.

„Dovolte, abych vás odvedl k obrazu,“ nabídl se Emmett a spiklenecky na mě mrkl, když se s Charliem vydali do hudebního pokoje. S jistou obavou jsem je následoval. Jak se bude Charlie tvářit na prázdný rám? Obraz byl sice teď v našem vlastnictví, ale Charlie jistě bude zuřit nad tím, co uvidí – anebo spíš neuvidí.

Víc překvapený než Charlie, jsem však byl já sám. Těsně za nimi jsem vešel do pokoje a při pohledu na Isabellin portrét jsem oněměl úžasem a šokem… Tak ona neodešla – prolétla mi hlavou dotěrná myšlenka, když jsem sledoval Bellu v jejích dokonalých středověkých šatech, jak opět němě stojí v tom zlaceném rámu.

Co ji donutilo se tam vrátit?

„Ano, dokonalá podoba,“ zamumlal si pro sebe Charlie. „Jenom ty oči,“ zaváhal.

„Můžu?“ zajímal se Emmett a natahoval se k obrazu v Charlieho rukách. Ten mu s jistou obavou vyhověl. „No, máte pravdu. Vypadá jako naše Isabella,“ zazubil se. „Co říkáš, Edwarde?“

A já mlčel. U Charlieho to však vyvolalo podivné myšlenky, když Emmett nazval obraz komtesy tak, jak nazval. Jako by mluvil o nějaké obyčejné holce odvedle.

„Kdybych nevěděl, že doba od vzniku obou obrazů se liší v desítkách let, troufal bych si tvrdit, že je to jedna a ta samá dívka… Teď bych ale měl jet, omlouvám se, že jsem vás kvůli tomu obtěžoval,“ omlouval se Charlie, sbalil obraz s Isabellou a měl se k odchodu. Emmett ho nadšeně doprovázel a Esmé se k nim s jistými rozpaky připojila. Předtím mi ale věnovala jeden soucitný pohled. Uvědomila si to, co já. Naše Isabella už je zase jenom obrazem.

„Isabello, proč ses vrátila do obrazu?“ prohodil jsem do ticha prázdného pokoje. Ostatních obyvatel domu jsem si nevšímal. Bylo mi to jedno. Teď jsem jenom toužil po odpovědi, které se však nedočkám. „Jak jsi mi to mohla udělat? Vždyť jsi věděla, jak jsem tě měl rád,“ povzdechl jsem si a sedl si na pohovku naproti obrazu.

´A už nemáš?´ ozval se najednou její dokonalý hlas. Zmateně jsem zamrkal, asi už začínám mít halucinace, které se projevují tím, že slyším ten vytoužený hlas. Pokoj byl stále naplněn její vůní, takže jsem o ní nejspíš začínal fantazírovat. V duchu jsem nad tím ale mávl rukou. Ať si.

„Ale to víš, že mám,“ prohodil jsem a došel až k obrazu. Lehce jsem se dotkl plátna v místě Isabelliny tváře. Jako bych ji tak mohl pohladit po její jemné pokožce, která by se při podobném dotyku jistě rozhořela studem. Tu červenou v jejich tvářích jsem miloval.

„Vždycky tě budu mít rád… Ale živou jsem tě měl nejraději,“ přiznal jsem. Dívat se na její obraz mi už nestačilo. Po těch několika málo dnech v její společnosti… Obraz byl málo. „Naučila jsi mě milovat ženu s celou její nestálostí a rozmary, které u muže neustále udržují pozornost. Miloval jsem tvůj smích střídaný pláčem, tak jako dubnové počasí. Víš, ono je to moc hezké, taková živá žena. Člověk nikdy neví, na čem je a zaručeně se nenudí. A teď je po všem,“ povzdechl jsem si. Nikdy jsem si nepomyslel, že zrovna střídavou náladu bych u nějaké ženy dokázal milovat, ale u Isabelly to byla naprostá samozřejmost.

´Hodně ses za těch pár dnů změnil, Edwarde, gratuluji,´ nesl se pokojem její hlas a já to nechápal. Je pravda, že pokud jde o Bellu, byl jsem mimo od prvního okamžiku, kdy vystoupila z rámu a možná už ve chvíli, kdy jsem poprvé viděl její obraz. Nepřišlo mi tedy tak zarážející, mluvit k plátnu, jež mi, nejspíš, odpovídalo. ´Ale mně se vedlo taky tak. Já jsem se totiž, Edwarde, do tebe zamilovala…´

Slova, která vyslovila, mi na malý okamžik vyrazila dech. Musel jsem se pořádně znovu nadechnout, abych vstřebal i jen část z toho, co právě řekla.

´Nedělej, že se divíš. Víš o tom dobře. Chtěla jsem si s tebou hrát a prohrála jsem. S takovými věcmi nejsou žerty. Tak… A teď jsem zamilovaná a není mi pomoci,´ povzdechla si teď ona a já opět přestával chápat fakt, že se vrátila do obrazu. Proč to udělala, když ke mně chová tyhle city?

Potom mě však napadlo, že bych mohl vyzkoušet tu svou kouzelnou schopnost, kterou jsem Bellu z rámu dostal prve.

„Isabello, myslím, že blázním, ale ať… Stojí to za to,“ natáhl jsem se k její namalované tváři a zlehka přitiskl své rty na ty její. Se zatajeným dechem jsem čekal, kdy se plátno promění v mou lidskou Bellu… Ale nic se nestalo.

´Miluji tě celým srdcem, ačkoliv vím, že beznadějně,´ prohodila po chvíli, kdy obraz zůstával nadále obrazem. ´Miluji tě proto, že nemáš chyby ostatních mužů. Nehádáš se, nerozčiluješ se pro každou hloupost, nejsi sobecký a ješitný. Máš vždycky vlídný úsměv. A když já třeba něco opravdu provedu, neumíš se dlouho hněvat,´ vypočítala mi všechny vlastnosti, které jsem podle ní měl a které ji donutily se do mě podle všeho zamilovat. Ale to bylo snad ještě horší, než kdyby mlčela. Copak můžu dál žít tuhle svou věčnost s myšlenkou na to, že moje láska je zakletá v obraze?

´Vidíš, že uvažuji moudře. Jsi ideální milenec pro celý život… Škoda, že je po všem. Ale to jsem si zavinila sama. A proto tě už nikdy neuvidím. Sbohem, Edwarde, a odpust mi.´ Při posledních slovech jsem zaslechl její tichý pláč. To se ale v pokoji objevil Emmett a já už jsem očekával nějaké jeho vtípky na mou adresu, ale on jenom zavrtěl hlavou a došel až k obrazu.

„Trochu jsem čekal, že to tak dopadne, ale proč to melodrama?“ povzdechl si a já na něj vykulil oči. Jaké melodrama?

Než jsem se ho stačil zeptat, co tím myslel, popadl Emmett obraz a odstoupil s ním a pár kroků doleva. Sledoval jsem ho a chystal se ho zarazit, jen co bych přišel na to, co se s ním chystá udělat. Dokonce jsem byl natolik zabrán do toho, aby se obrazu něco nestalo, že mě Emmett musel vrátit do skutečnosti a ukázat na místo, kde před chvílí stál obraz.

Šok z toho, co jsem viděl, byl ale obrovský.

„Isabello! Co je to zase?“ chystal jsem se jí vynadat, když mi došlo, že přede mnou opět stojí moje Bella. Jenom… Zlomek vteřiny mi trvalo, než mi došlo, že neslyším její srdce. To bylo to první, co mě utvrdilo v jejím odchodu. Zmateně jsem se na ni podíval a ona mi oplácela můj pohled. Tentokrát to však nebyla horká čokoláda, co se na mě dívalo. Byly to oči upírky.

„Takže… Ty nejsi z obrazu?“ Byla to pitomá otázka, ale když už jsem si mohl na toho pitomce hrát posledních pár dnů, tak to teď ještě několik minut snesu.

„Ne,“ zamumlala a sklopila svůj pohled k zemi. Ve stálém zmatení mysli, jsem si Bellu prohlédl. Byla jak ze žurnálu. Jako by ji Alice oblékla do nejnovějších trendů. Boty na vysokých podpatcích, úzké černé kalhoty, lehký červený top a sada nějakých náhrdelníků. Nemohl jsem uvěřit, že ji před sebou vidím takhle. Navíc v kalhotách! Isabella, jak jsem ji znal, by si tohle bez řečí jenom tak neoblékla.

„Ty nejsi komtesa?“

„Už ne,“ prohodila a na vysvětlenou dodala – „Byla jsem. Před třemi staletími, než mě proměnili v to, co jsem teď.“

„Dobře, jsi upírka.“ Ten fakt bylo sice těžké zpracovat, ale ne nemožné. Nakonec to nebudu já, kdo bude stát před rozhodnutím, jestli Bellu proměnit nebo ne. Samozřejmě bych se snažil ji nechat co nejdéle její lidství, ale… „Teď mi snad vysvětlíš, proč si se mnou sehrála celou tu komedii a jak to vůbec bylo možné.“

„Emmett,“ zazubila se na mého bratra, který to celou dobu pozoroval se spokojeným úsměvem.

Jen co jsem se na něj obrátil, věděl, která uhodila, a smích ho přešel. V hlavě se mu promítlo všechno kolem téhle komedie, kdy objevil Bellin obraz v Esméině katalogu umění, jak zvažoval tenhle vtípek a potom ho uskutečnil hlavně na základě Aliciny kladné vize.

„Alice viděla, že budeme spolu?“ podivil jsem se nahlas a Bella se na mě s otázkou v očích podívala. „Emmett mi vysvětlil, jak to bylo s Alicinou pomocí. Měla vizi už ve chvíli, kdy Emmetta napadla ta bláznivost s tvým obrazem. Proto mu pomáhala… Ale stále jsem trochu mimo, co se týče tebe,“ prohodil jsem a opatrně, jako by byla ještě člověk, jsem si ji přitáhl k sobě a objal kolem pasu. „Jak jsi to udělala?“

„Myslíš tohle?“ zajímala se a já opět hleděl do jejich čokoládových očí a slyšel její srdce. Dodávám, že jsem ho opravdu jenom slyšel. Jak jsem ji tak měl přitisklou ke svému tělu, necítil jsem žádné bušení, jako by tomu mělo skutečně být.

„Předpokládám, že je to nějaký tvůj dar,“ prohodil jsem.

„Správně. Dokážu se zamaskovat tak dokonale, že bys mě nikdy jako upírku neodhalil. Už jako člověk jsem dokázala přesně zapadnout do společnosti, takže se to asi přeneslo i do mého nového života,“ usmála se na mě.

„A co ta předchozí slova, která si pronášela schovaná za obrazem?“ zajímal jsem se. O svých citech k ní jsem byl přesvědčen, ale ta její slova mi pořád vězela v hlavě.

„Jsem zamilovaná a není mi pomoci,“ prohlásila s dalším úsměvem a potom se ke mně trochu natáhla, aby mě políbila. Vysoké podpatky jí v její činnosti trochu pomohly a konečně jsem tak mohl spojit své rty s těmi jejími, aniž bych musel líbat plátno obrazu.

A ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC...

NEBO SPÍŠ JEDNOHO PODAŘENÉHO VTIPU?

Možná něco málo k vysvětlení toho všeho:

Emmett se znal s upírkou Isabellou a pokládal za skvělý nápad seznámit ji se svým bratrem... Jenom trochu netradičním způsobem, což se taky povedlo. 

Emmett byl celou tu dobu v okolí Forks. Původní výlet byla pouhá kamufláž pro Edwarda. Bylo potřeba, aby někdo odstranil obraz, zatímco se Bella bude vydávat za své namalované lidské já. A fakt, že o plánu věděli už tři členové rodiny, byl riskantní, proto si to všechno Emmett musel obstarat sám - další mysl, která by před Edwardem něco skrývala by byla velmi nápadná, proto z toho všeho byla vynechána jak Rose tak i Esmé. Té bylo sděleno jenom to nejzákladnější - má bez řečí zakoupit obraz, který Edwarda na aukci zaujme.

Průběh celé povídky je asi jasný a proto rovnou přeskočím na konec. Bella váhala s prozrazením pravdy jelikož jí byla Edwardova společnost milá, ale potom se dozvěděla o Charliem a bylo rozhodnuto... Obraz musel zpět. Vzhledem k rozhovoru, který proběhl mezi Emmettem a Bellou v Port Angeles, si Bella nedovedla představit, že by jí Edward odpustil celé tohle divadlo a proto se rozhodla ho opustit. Sbalila si věci a měla se k odchodu, když se Edward vrátil domů. Bella nestihla opustit dům a tak se schovala za obrazem, kde díky svému daru opět ´vypnula´ srdce a mohla tak v tichosti přihlážet okolnímu ději.

Co se týká jejího daru a nemožnosti číst její myšlenky, jde hlavně o to, že aby Bella zapadla do jakékoliv společnosti, bylo nutno, aby nikdo nenarušil chod jejího daru a proto na ni nijak nepůsobily ostatní dary - a hlavně ne Edwardovo čtení myšlenek.

A to by bylo asi tak všechno k této povídce.

Snad se Vám tedy líbila a strávili jste u ní příjemný čas.

Možná někteří z Vás poznali i to, že jsem se inspirovala stejnojmenným českým filmem s Oldřichem Novým a Lídou Baarovou. Odtud pochází i některé rozhovory - chtěla jsem trochu autentičnosti a ta stará mluva mi jaksi nešla přes pusu, tak jenom doufám, že mi to odpustíte a nezanevřete na moje další psaní,

vaše Petronelka

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka v modrém - 6. kapitola: