Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z ulice - 3. kapitola

19.07.2011 (18:15) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2029×

V šest večer jsem znovu zatopila v krbu a pustila si televizi, aby v domě nebylo takové ticho. Bylo mi příšerné vedro, až to začalo být nesnesitelné. Sundala jsem si kalhoty a mikinu s tričkem a nahradila je kraťasy s tílkem. Sundala jsem si ještě ponožky a vlasy si stáhla do culíku, který jsem skřipcem připevnila. Nějak to nepomáhalo, ale bylo to určitě lepší. Pustila jsem si na sebe můj bílý větrák. Sledovala jsem televizi, ale nevěnovala pozornost tomu, co vysílali. Podle pár úryvků to mohl být asi Mentalista. Tenhle seriál by byl ten poslední, na který bych se dívala. Na tváři se mi mihlo něco, co mohlo vypadat jako úšklebek a já přepínala stanici za stanicí, až mi spadl ovladač. Neměla jsem sílu ho zvedat, a tak mě zaplavila vlna úlevy a tmy.

Tentokrát to byla noc bez snů a já byla – i přes mé přesvědčování o opaku – zklamaná. Někdo by řekl, že byl rád, že se mu znovu nezdál ten sen. Ale někdo jako já by řekl, že by ho chtěl vidět znovu. Vidět znovu sebe v naprosto jiné podobě.

Se zamručením jsem se zvedla a vykonala jsem ranní hygienu.

Když jsem se vracela z koupelny, bylo v domě smrtící ticho. Takové ticho, že bylo slyšet i bití mého srdce, které neposlušně bilo a mého vyrovnaného dechu. Zvedla jsem nohu a našlápla na podlahu, která vydala vrzavý zvuk.

Když jsem pohlédla z okna, čekala jsem zamlžený pohled, ale viděla jsem jasně, tudíž nepršelo ani nesněžilo. Avšak obloha byla zatažená a nebyl tam ani jeden neposlušný úryvek modré.

Otočila jsem se a natáhla ruku k mému nočnímu stolku z dubového dřeva a vzala si do ruky mobil. Odemkla jsem klávesy a celá natěšená vyčkávala, než se tam objeví tabulka označující novou esemes. Třeba od tety.

Natěšení ale odpadlo a vyměnilo jej strach. Rozklikla jsem kontakty a vyhledala přesně to číslo, které jsem potřebovala a vytočila ho.

„Volané číslo je momentálně nedostupné…“ mluvil robotický hlas v hovoru. Naštvaně jsem dupla a s mobilem jsem hodila na postel, místo na zem, kam jsem chtěla. Ale rozbil by se a já pochybuji – zcela jistě – že bych se dočkala v nejbližší době nového

Ráno nakonec nebylo nějak zázračně jiné, než ostatní.

Kolem poledne – možná i časně odpoledne – se na chodbě rozzvonil mobil. Vstala jsem od knihy a rychlým krokem k němu přišla, abych ho zvedla.

„Campbellová, prosím?“

„Dobrý den, slečno Campbellová. Tady Seamus Smith, náčelník místní policie,“ ozvalo se z druhé strany. Nebyla jsem si nějak jistá, proč by měl volat. Nic jsem neudělala, co si pamatuji.

„Stalo se něco?“ vyhrkla jsem rozpačitě. Chtěla jsem to co nejdříve zjistit. Můj rozum nad tím vynechal a snažil se najít nějakou záminku se se mnou zkontaktovat.

„Potřeboval bych, abyste přišla na stanici. Nebojte se, nic jste neprovedla…“ Hlas pana Swana zněl ustaraně. Trošku jsem si i oddechla, když mě ujistil, že já nic neudělala. Ale tak proč potřebuje, abych přišla na stanici?

„Jistě, dobře. Kdy?“ zeptala jsem se.

„Pokud by to bylo možné, tak hned. Bylo by lepší, kdyby se nic neututlávalo.“ Nakonec jsem hovor zavěsila s tím, že tam budu do půl hodinky. Policejní stanice odtud byla zhruba půl kilometru.

V černých džínách a žlutém svetru, přes který jsem měla vestu, jsem se vydala po malé cestičce k centru, kde byla škola, nemocnice, pár úřadů, barů, obchodů až po policii.

Vyšla jsem pár schodů a otevřela velké, skleněné dveře. Kancelář policejního náčelníka Smitha byla pár metrů rovně a potom chodbou doprava, až na konec. Zaklepala jsem a vešla. Nakoukla jsem dovnitř.

„Dobrý den. Tak mě tu máte. Co se stalo?“ Můj hlas zněl asi tak stejně jako v hovoru.

„Ahoj, Eleno. Posaď se.“ Ukázal na židli naproti svému kancelářskému stolu. Poslechla jsem a posadila se.

„Tak…“ začala jsem. Nechtěla jsem nijak pokračovat. Byl to jen takový začátek, abychom přešli rovnou k tomu, co jsem potřebovala vědět. A to, proč tu jsem.

„Tvá teta odjela předvčírem do Brazílie, že?“ zeptal se mě váhavě.

„Ano, stalo se něco?!“ vyjekla jsem vystrašeně.

„O tom jsem s tebou chtěl mluvit… Nevím, jak bych ti to šetrně řekl, vzhledem k tomu, co se stalo s tvými rodičemi, ale musím ti to říct. Tvou tetu na letišti přepadli a následně ji zastřelili. Je mi to opravdu líto…“ Slovo od slova mě začínaly čím dál, tím víc pálit oči. Už na začátku jeho monologu mi začínalo být jasné, že je něco špatně. Nakonec jsem spadla více do opěradla židle a mé oči plně zaplavily slzy, přes které jsem nic neviděla. To nemůže být pravda! Nemůže!

„Ne… to ne… To nemůže být pravda! Určitě se jen mýlíte!“ vykřikla jsem, až se trošku ošil.

„Je mi to opravdu moc líto, Eleno. Teď se tě musím zeptat – máš ještě nějaké blízké příbuzné, ke kterým bys mohla?“ Zapřemýšlela jsem. Pár jich tam bylo. Ale já k nim nechtěla. Byla to tátova sestra a ta se vždy starala pouze a pouze o sebe.

Zavrtěla jsem hlavou.

„V tom případě… budeš muset jít do dětského domova. Byl bych rád, kdybys nemusela, jenže sama být v tomto věku nemůžeš. Chceš tu zůstat nebo chceš odvést domů? Ta paní si tě má vyzvednout ve tři hodiny,“ přitakal. Stále v něm byl ten soucitný podtón.

Přikývla jsem na souhlas, aby mě odvezl domů. Pěšky bych tam nedošla nikdy. Po pár krocích by se mi podlomily nohy. Určitě.

Doma už jsem byla v klidu, nevydala jsem ani hlásku. V hlavě jsem měla černo, nedokázala jsem nad ničím přemýšlet. Nešlo to. Něco mi to blokovalo a já si nebyla tak docela jistá, čím to bylo.

Když jsem si dobalila, bylo něco málo po tři čtvrtě na tři. Pořád jsem byla duchem nepřítomná. Pořád byl ve mně ale ten lev, který si toužil zařvat a bouchnout.

Paní Marleyová si pro mě přišla skoro přesně ve tři. Byla ohromně milá. Možná jí budu mít i ráda. Pořád mi ale vykládala, jak jí to mrzí, ale že u nich se budu určitě cítit jako doma. S tím jsem pochybovala. Jako doma se cítit nebudu už nikdy, dokud nebudu doma a nebudu s rodiči.

Zabydlela jsem se v malém, ale útulném pokoji, který jsem měla pouze pro sebe. Postel byla v pravém rohu a naproti ní vlevo byl pracovní stolek. Mezi tím bylo okno se záclonou a závěsy. Všechno v pokoji bylo do krásně modré, nebeské barvy, kterou jsem měla ráda.

Vybalila jsem si do skříní a komody. Nakonec jsem si na komodu položila svůj ručník, pyžamo, kartářek na zuby a tak dále… Sedla jsem si na vnitřní parapet okna a opřela si hlavu o sklo. Pozorovala jsem děti, které dováděly na prostorném hřišti a smály se. Děvčata uzavřená v kruhu a povídajíc si… Jen pár malých dětí bylo osamocených. Bylo mi jich líto. Tak malé děti by si zasloužily kamarády.

Já se ven nechystala. Nechystala jsem se nikam. Jen sedět a tiše trpět. To bylo mé motto. Cokoli pro to, aby se ostatní netrápili tím, čím já, a aby si mě nevšímali. Nerada bývám středem pozornosti, což už určitě jsem, protože jsem nová.

Pevně jsem se držela, abych nepropukla v pláč a abych neprobudila toho lva uvnitř mě. Neskončilo by to asi podle mých krásných představ.

Má rodina umírá. Den po dnu, až zůstanu jen já… Jen Elena Campbellová. Nikdo zajímavý. Pro veřejnost nikdo. Pro mě je ta Elena všechno. Protože jsem to já.

Omlouvám se, že je tentokrát kapitolka krátká a že jsem ji přiedala až teď, ale to ze zdravotních důvodů. :) Určitě se to zase zlepší a od dalšího dílku čekejte děj a možná nějaké upíry. :P :)

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 3. kapitola: