Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dizziness - 1. kapitola

13.05.2013 (17:30) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2065×

Edit: Článek neprošel korekcí.

 PÍSNIČKA

Schovala jsem se za nižší keř a očima zkoumavě brouzdala po okolí. Po chodníku, který se nacházel před mou pozorovací skrýší, následovala silnice, přes kterou jen občas přejelo auto, jak jsem si stihla za ty roky všimnout. Malý kluk, asi pětiletý, si na ni právě modrou křídou kreslil panáka a pořád dokolečka opakoval, že je dnes krásně a je super, že už neprší.

Vypadal jako andílek. Měl světle blonďaté vlásky a zelená očka, jeho pleť byla snad ještě bělejší než moje.

„Maminka mi vždycky říkala, že když s jednou nohou pokrčenou přeskákám přes celého panáka, bude to znamenat, že jsem šikulka,“ zajásal, když přeskočil panákovu hlavu. „Takže jsem šikovný,“ zasmál se a zvesela odběhl za stěhovák, který byl pět kroků od něho. Chvíli si tam cosi žvatlal a mezi prudkými výdechy a nádechy se mu ozývaly odpovědi na jeho bezduché otázky.

Ze stínu stěhováku potom vyšli tři muži. V rukách svírali krabice, z kterých po dobu, co přicházeli k menší vilce ohraničenou vysokým plotem, občas vypadla nějaká panenka nebo kapesník.

Jejich pot smíchaný s vůní po dešti se mi společně s pachem krve zařezával do nosu, ale nepřišlo mi to, jako právě ta nejpodstatnější věc. Spíš mě čím dál tím víc fascinovalo, že ten chlap s vrabčím hnízdem, jako měl již zmíněný andělíček, si v klidu chodí se zarudlýma očima. Vypadal, jako kdyby vyplakal dva litry slz. Ano, mohla to zapříčinit nějaká veselá noc, řasa, nebo že si oči dlouho mnul, ale i jeho výraz křičel, že se mu svět rozpadá pod rukama.

Proč?

Ten malý kašpar, který si tu teď hrál sám se sebou na honěnou, musel být jeho syn, podoba se nezapřela. Navíc se právě stěhoval do luxusního baráku. Z těch krabic, co odnášel do vnitra domu, byla cítit dámská voňavka. Pokud se tím tedy nevoněl on, bylo jasné, že je jeho manželky, možná přítelkyně. Tak sakra proč, proč, proč brečel? Neměl nejmenší důvod, řekla bych.

Ach jo, já tak miluju lidi, co plýtvají slzami nad zbytečnostmi... !

Pravděpodobně chce příčinu, proč brečet... Tak, tak mu jí dám! – Při téhle myšlence jsem si uvědomila, že se mi klepe tělo. Odtrhla jsem zrak od toho rádoby nešťastníka a podívala se na svoje třesoucí se ruce.

On se upír může klepat? – Hlavou se mi stihla prohnat jen tahle otázka.

A to z jedné jediné pohnutky - postřehla jsem, že něčí ruka pročesala vzduch kousek ode mě. Automaticky jsem se koukla, co se děje, a natvrdo si potvrdila, že se upír klepat rozhodně může. Protože když může upír špatně vidět, je uskutečnitelné už všechno. Ano, je to tak. Nevěřila jsem svým očím.

Tak tomuhle se říká rodičovská láska.

„To nemůžeš být aspoň chvíli zticha, Martine?“ zavzlykal blonďák a stáhnul ruku z tváře, jak jsem nyní zjistila, Martina. Zřetelně šlo vidět, že ta facka víc než Martina, bolela toho muže.

Uhodil vlastní krev...

„Já,“ prolomil blonďák ticho po chvíli. „Ehm, to...,“ ztratil řeč a uhnul pohledem na trávník. Nedivila jsem se mu. Taky bych se na svého syna nedokázala podívat - otázky, co měl ten klučina na jazyku, byly slyšet, i když neřekl ani slovo. Přitom mně ani nepřipadalo, že by byl nějak extrémně hlučný.

„Asi si to doděláš sám, Edwarde,“ dal o sobě tiše vědět jeden z těch típků v montérkách a položil bednu.

„Když tak zavolej,“ pronesl citlivě druhý mužíček a neslyšně proplul do stěhováku patrně s vědomím, že ten první jde za ním.

„Jasně. A díky, kluci“ špitl nepřítomně a s kamennou tváří Edward a krátce na to se ozval motor.

Najednou tam stáli jen oni dva. Mlčky a sami.

„Martine, já...,“ pípnul Edward po snad pěti minutách nerušenosti, kdy po sobě navzájem těkali očima. „Promiň mi to. Nechtěl jsem,“ jal se omluvy a pomalu, jako kdyby ho ten maličký mohl zabít, si klekl, aby měli stejnou výšku. „Zlobíš se na mě moc, méďo?“ smutně se pousmál a ukazováčkem ťukl Martina do čelíčka.

„Né,“ zachechtal se Martin roztomile a chňapl do svých maličkých dlaní Edwardův prst. Na oko si s ním potřásl, jako kdyby uzavírali mír, a zhroutil se mu do náruče. „Ale mamince o tom povím, to si piš!“ oznámil mu nevzrušeně. Tuto skutečnost Edward přešel s krátkým „hm“, odtáhnul od sebe méďu a prudce vstal, což způsobilo, že ke mně vítr donesl až extrémní dávku vůně jeho krve.

Když se tak stalo, uvědomila jsem si, že nemám nejmenší chuť je zabít.

Otec šílenec, dítě bezdůvodně bité a matka kdesi pryč.

To si skutečně nepředstavuji jako dokonalou rodinnou idylku. Zvedla jsem se a váhavě odešla zpátky.

Mně by vážně zajímalo, čím si to děcko vysloužilo pohlavek. Ano, mně šikanovali, ale to byli „oni“. Rodina jsme „my“. V rodině máme nalézat oporu, to, že nás chytí, když padáme.

Násilí do rodiny nepatří. Rodina je skupina lidí, co s námi nesdílí jen stejnou krev, ale i starosti a problémy, radosti a štěstí. Tohle se nemá v rodině vůbec vyskytovat...

Za doprovodu těchto úvah jsem se dostala až k sobě do jeskyně. A tam mě bohužel neopustily, spíš přicházely další a další...

Píšu to rovnou - nečetla jsem si to po sobě, takže to podle toho možná i vypadá, já nevím. :D V příští kapitole bude Edwardův pohled na věc. A asi bych už měla začít psát, brzo mi dojdou zásoby. :D

Budu vděčná za každé vyjádření. :) A prosím, ještě mi napište, jak jste spokojené s výběrem písničky. Já strašně dlouho přemýšlela, která písnička se bude k té povídce hodit, a nějak na to nepřišla, tak se musím optat, jestli Vám vyhovuje. :D

Děkuju a zas někdy ahoj. :)

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dizziness - 1. kapitola: