Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 20. díl

27.04.2010 (21:15) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1111×

Večer se naopak Edward ode mě držel dál. Bylo to zvláštní. Na jeho chování jsem nezpozorovala nic, čím by dával najevo zájem o Tanyu. Ale taky mu nevadil náš delší půst. Když už mě informace o upíří světě unavily, teda spíš už mě nebavily, protože unavit mě už nemůže nic, tak jsem se šla věnovat své oblíbené činnosti. Šla jsem hlídat Renesméin spánek.

Nebyla jsem tam ani dvě hodiny, když jsem ucítila Edwardovu vůni, jak se pomalu přibližuje ke mně.

„Bells.“

Na první písmenu L v mém jméně už jsem byla otočená a hleděla do jeho překrásných očí. Ty oči mě zkoumaly svým hlubokým pohledem. Svým pohledem jsem trochu sjela níže a zahleděla se na Edwardovu dlaň, která přímo vybízela, abych do ní ukryla svoji. Kousla jsem se do rtu a rychlým, ale ladným pohybem vsunula svojí dlaň do bezpečného přístavu té jeho. Pasovaly spolu přímo dokonale, jakoby to byly dva kusy skládačky, kterou někdo právě složil. A právě do mé ruky, která pasovala do té jeho, vtiskl polibek.

„Pojď, zvu Tě na malý výlet.“ Už, už jsem chtěla namítnout, že Renesmé neopustím, když druhým dechem dodal: „Neboj, bude to jenom chvilička.“

Moje zvědavost zvítězila nad mojí vůli odolat Edwardovi, takže jsem se natáhla s rukou stále uvězněnou v Edwardově a vtiskla Renesmé pusu na čelo.

Kousek od domu mě Edward poprosil, zda bych mu nemohla udělat malou laskavost. Souhlasila jsem. Z kapsy vytáhl zlatý, do čtverce úhledně složený šátek. Rozprostřel ho a jedním švihem jej rozložil a opět složil. Pak pohlédl na mě.

„Můžu.“

Víc říkat nemusel, dobře jsem věděla, že tato provizorní páska slouží k tomu, aby mne učinila nevidomou. Dotáhl vázání vzadu na temeni mé hlavy, a pak mi obkroužil kolem ucha a pokračoval po tváři dolů na krk. Tam svojí dlaň otočil a hřbetem ruky mi sjel po paži, aby opět mohl své prsty spojit s mými. A pak si mě najednou strhl do náruče a jediným ladným pohybem mne do ní zvedl.

A v jedné chvilce jsme stály na dohled od domu a v druhé už jsme se nepřekonatelnou rychlostí řítili okolní přírodou. Cíl naší cesty však nebyl nijak daleko. Čekala bych, že při tomhle tempu mě Edward bude chtít vzít někam na druhý konec Spojených států, ale čtvrt hodinky po našem startu jsme  už doběhli cílovou rovinku. Stále mě držel v náručí, když mi sundával pásku z očí.

Přede mnou stál dům. Mohl být několik set let starý a zjevně jej nikdo delší dobu neobýval.

O půl vteřiny později jsem si uvědomila, proč je mi tak povědomý. Nápadně se podobal našemu lesnímu příbytku. Podívala jsem se na Edwarda s otázkou.

„Chtěl jsem nám ukrást pár chvil o samotě, a myslím, že tohle místo je pro nás dokonalé. Támhle,“ ukázal na jedno z oken v podkroví domu a pokračoval, „tam na římse toho okna jsem o Tobě tolikrát snil, přemýšlel jaká budeš a nikdy… poslyš nikdy jsem si ve své veliké mysli nepředstavoval, že budeš víc než jsem si kdy přál.“

Tohle vyznání lásky mě zahřálo u mého studeného srdce.

Nechala jsem se Edwardem vést blíže k domu. Vypadal jako anglické sídlo z časů Jane Austenové.

Zavedl mne do největšího pokoje v domě, do haly. Přestože tu musel stát dlouho opuštěný, protože Cullenovi tu už minimálně tři roky nebydlí, jeho vnitřek byl až podivně zachovalý. Hala byla obestavěna svíčkami, které tomuto místo dodávaly příjemnou vůni romantiky.

Na sofá ležely překrásné šaty. Modré jak jasná obloha za letního dne. Jemné, decentní. Prostě dokonalé.

„Nechám tě o samotě“, řekl a než jsem mohla namítat, že to není třeba… (je přeci můj manžel, ne?), tak už jsem byla v hale sama.

Popošla jsem blíže k těm krásný šatům a vlasy sepnula do neposedného drdolu. Vedle šatů byly položeny i bílé páskové boty. Vyzula jsem si tenisky a dala se do převlékání.

O pět minut později jsem už cítila Edwardovu přítomnost, jak mě z rohu místnosti pozoruje. Otočila jsem se k němu a usmála se. On popošel.

„Smím prosit?“ řekl Edward a galantně se uklonil.

Přistoupila jsem na jeho hru a udělala úklonu, kterou jsem již tolikrát viděla ve filmech.

Chviličku jsme se jen tak pohupovali po pokoji.

„Nebylo by to lepší s hudbou?“

„Ovšem.“

Ještě než dořekl ovšem, už nám kulisu dělaly krásné tóny klavíru. Poznala jsem tu skladbu. Byla Edwardova oblíbená. Claire de Lune od Debussyho. Přímo hudba mě vedla, nebo to byl spíš Edward, a já se stala dokonalou tanečnicí. Bylo tak snadné nechávat se unášet hudbou v náručí milované osoby.

Nevím, jak dlouho jsme tančili, ale Edward náhle přestal. Trošku poodstoupil a vzal mne za obě mé ruce a vtiskl do nich polibek.

Nervózně jsem si skousla dolní ret. To na Edwardově tváři vykouzlilo tajemný úsměv.

Uděl krok dozadu a pro mne to znamenalo udělat krok dopředu. Pod podpatky mi zašustěly plátky bílých růží.

A jak jsme postupovali krok po kroku, schod po schodu. Každý náš krok doprovázel zvuk Debussyho tónů a plátky růží, které nám pod nohami tvořily květinový běhoun. Pokračovali jsme po schodišti do druhého patra, kde mne Edward vedl jednou z chodeb po pravé straně… Pak jedním z postranních schodišť do podkroví domu. Věděla jsem přesně, kam míříme. Do podkrovního pokoje, do pokoje, který mi předtím ukazoval, do jeho pokoje.

Pokoj zabíral celou pravou stranu podkroví. Byl veliký, prostorný. Jak jsem předpokládala žádná postel, stejně jako když jsem byla prvně v Edwardově pokoji ve Forks.

„Co kdyby se sny staly skutečností?“ a políbila jsem ho. Už jsem dál nemohla držet na uzdě svoji touhu, tu část mého já, která se přímo sápala po Edwardovi.

Z jeho polibků jsem poznala, že je stejně nedočkavý jako já. Ale snažil  se s každým dalším polibkem svou vášeň udržet. Chtěl si co nejvíc vychutnat každý polibek… Hezky vše pomalu. Každý dotyk tím byl víc intenzivní.

Šaty, které jsem si před chvílí dole v hale oblékla, teď musely zaujmout místo na podlaze. Zip na zádech Edward pomalu rozepínal a každý odhalený kousek mých zad obdařil polibkem. Cítila jsem se jako v nebi víc než kdy dřív. Ruce jsem nechala svěšené podél těla a kroutila se pod každým Edwardovým dotekem.

Pak už jen nechal šaty svést dolů na podlahu. Stála jsem tam před ním v rouše Evině, stále však k němu zády.

Rozhodla jsem se přispět také svojí troškou. Rozpustila jsem si vlasy a usmála se na něj. Knoflíček po knoflíčku jsem mu rozepínala sněhově bílou košili a každý odhalený kousek jeho hrudi jsem políbila přesně jako on předtím má záda.

Byl do půl těla, když mne vzal do náručí a stiskl pevněji. Najednou jsem se ocitla v jeho náručí…

Milovali jsme se na dřevěné podlaze poseté snad tisíci okvětními lístky. Zatím ani jeden z nás nepromluvil. Slova nebyly třeba. Milovali jsme se tiše, neslyšně, pomalu. Vychutnávali si každou částečku našich těl, pátravě jsme je prozkoumávali jako by to bylo poprvé.

„Moc tě miluju, Edwarde. Tolik si mi chyběl.“

Usmál se.

„Ty mě taky, moje lásko. Chtěl jsem Ti dát malé překvapení. Chci abys poznala všechna místa, na kterým jsem s tebou nemohl dříve být, tam kde jsem čas trávil přemýšlením jestli i mne jednou potká taková láska, jakou jsem viděl u Carlislea a Esmé, Rosalie s Emmetem, Alice a Jaspera.“

Naše vyznání lásky zněla do noci jako jemná melodie. Nebyly to prázdná slova, byla v nich skryta všechna naše touha, naše láska, naše vášeň, a stejně se do nich nevešla celá.

Už svítalo, když mě po našem opojení napadla jedna myšlenka, Renesmé se brzy vzbudí, měli bychom se vrátit.

Zvedala jsem se a Edward si mě opět přitáhl na sebe.

„Kampak mi chceš odejít?“ zeptal se laškovně.

„Renesmé,“ jediné slovo, které vždy vysvětlovalo vše. Naše dcera.

„Ona ví, že dnešek stráví bez nás. Už má plán na celý den. Všichni si dali záležet, aby naší dceři vymysleli tu nejlepší zábavu. Tanya s Jacobem mi na to přísahali.“

Tanya? Jacob?

Neušlo mu jak se tvářím.

„No, někdo mi s tím musel přeci pomoc, před tebou něco utajit je těžké. Ještě štěstí, že si podezírala jenom mě.“

Tak proto to mizení. Všichni to věděli. Všichni, hlavně Tanya a Jacob, že mne Edward chystá unést. Teď jsem si připadala provinile.

„Já… žárlila jsem,“ musela jsem se k tomu přiznat.

„Ty, můj blázínku.“

A začali jsme tam, kde jsme předtím skončili…

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 20. díl: