Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Do pekla a zpět - 1. kapitola

05.04.2010 (17:30) • Elape1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1026×

1. kapitola

Město Rožnov pod Radhoštěm odolávalo teplému vánku polední euforie. Venku štěbetala poštolka a za okny obyváku líně mňoukala kočka. Byl to jedno z nejlepších, ale také nejnudnějších srpnových dní.  Prázdniny se pomalu schylovali ke konci a já jsem málem už ani neuměla spočítat kolikrát jsem za tu dobu přečetla ságu Stmívání. Stačilo uslyšet jen jméno Stephenie Meyerová a už, už jsem se vrhala ke knížce.

Když vyšla knížka Hostitel byla jsem jednou z prvních co si jí koupili. Nerada to říkám, ale Stmívání bylo lepší, daleko lepší. Stmívání bylo nedílnou součástí mého života.

Můj táta se mi vždycky za to smál. Prý je to součást puberty v mých čtrnácti letech.

Máma mi zase vždycky slibovala, že jednou si svého Edwarda najdu. A když jsem se zeptala jak se takový Edward hledá, jen se zvonivě zasmála a vlepila mi pusu na tvář. Sama sobě si někdy připadám směšná.

Vlastně to bylo komické. Jmenovala jsem se Isabella. Isabella Hastnová, jenže místo toho, aby na mě volali Bello tak mě všichni oslovovali Isy, nebo Isabell. Nevadilo mi to do té doby než jsem poznala Stmívání.

Postupem času mě k mému štěstí začali oslovovat Bello. Prázdniny utekly jako voda a já se zase vracela ke svému školnímu maratónu.

„Isy, Kde jsi Isy? Příjdeš pozdě do školy!“ Zdola jsem slyšela hlas mé mámy.

Splašeně jsem otevřela oči. Můj budík mi hlásal, že jsem zaspala. Zatím co moje kočka Julinka líně chrápala v košíku v rohu pokoje.

Za deset minut jsem byla nalíčená, oblečená a připravená. Cesta do školy proběhla ve vší tichosti.

Nemohla jsem se dočkat holek. Byla jsem celkem oblíbená a nestávalo by se, že bych do školy chodila pěšky. Vždycky jsem měla někoho kdo by mě vozil a to taky zapříčilo to, že dneska jsem samozřejmě zaspala. S holkama ze třídy jsme chodily často nakupovat. Ale nejlepší byly dlouhé slunečné dny o prázdninách na koupališti.

Konečně se jsem dorazila do cíle mého mučení - do školy. Klíčkem do skříňky jsem se trefila až na potřetí. Když jsem ji s trhnutím otevřela spadlo pár fotek, které jsem měla přilepené na vnitřní straně.

Jednu z nich jsem líně zvedla a nachvíli se mi zastavil dech.

Byla jsem tam já s Edwardem jak jsme ještě byli malí. Edward byl můj nejlepší kamarád. Vyrůstali jsme s polu, znali jsme se od dětství. Věděli jsme o sobě všechno naše sny, přání, názory, úvahy. Občas si z nás utahovali, že jsme jako ten hvězdný pár ze Stmívání, ale můj Edward nebyl jako Edward Cullen. Ne, vůbec se s ním nemohl rovnat. Cullena jsem milovala, mého Edwarda jsem měla jen ráda. A teď už nám je čtrnáct a já mám pořádný průser z pozdního příchodu.

„Slečno Isy. Dobrý den!“ Ach ne, že se mi to jenom zdá. „Jaktože jste přišla až teď byla jste u doktora?“ otázala se recepční a já jen rychle hledala výmluvu. Jenže mi vyschlo v krku, neměla jsem slov.

„Ne já...“

„Nebo mi chcete naznačit, že jste zaspala?“

„Ne... to bych si nedovolila. Jen, jen rodiné důvody. Nashledanou a příjemný den.“

Pískala jsem přes rameno.

Učiteli jsem ostatně řekla to samé. Holky byly nadšené, že mě znova vidí.

Nejvíc mě však překvapil Edward. Držel mi místo v lavici.  Za prázdniny se docela změnil. Jeho hnědé vlasy už nebyly po ramena, ale měl je docela hezky zastřižené a některé pramínky zesvětlalé sluncem.

Dokonce mu sundali rovnátka, takže měl teď dokonalé, rovné, bílé zuby. Přes prázdniny mi poslal pohled z dovolené v Kalifornii, kde byl i se svou sestřičkou Terezou. Potěšilo mě to. Všimla jsem si jak je hezky opálený od mořského slunce. Jak pak se asi měl?

Naše třída byla i po těch sedmi letech co jsme tam byli stejná. Zdi měli už vybledlou žlutou omýtku a náš pan učitel Beránek upozorňoval pořád na ty samé věci.

Vytřeštila jsem oči, když mi na lavici přistál vzkaz.

Tak co Belll jaké byly prázdniny? Myslím, že polovina holek ti teď Edwarda docela závidí. :-D No není nádhernej?

Věděla jsem čí je to písmo - mojí nejlepší kamarádky. Byla sice trochu přelétavá, ale přesto jsem jí měla moc ráda.

Edward se hodně změnil.. ale je to pořád ten samý Edward, myslím, že moc soudíš podle vzhledu.

Usmála jsem se na ní a předala ji vzkaz.

Otočila jsem se zpátky a uviděla Edwarda jak si mě prohlíží.

„A ty jsi pořád ta samá Bella.“ Daroval mi rošťácký úsměv. Takový úsměv jsem na něm ještě neviděla. Neviděla nebo jsem si ho předtím nevšimla?

„Odkdypak mi říkáš Bello?“ zeptala jsem se dotčeně. Vždycky se mi posmíval, že chci být jako Bella ze Stmívání a vždycky mi říkal, že jsem mnohem lepší a že pro něj budu navždy Isy.

„A odkdypak tvrdíš, že jsem se změnil?“ mrštil mi jako odpověď otázku. To se mi snad jenom zdá. Nebo ho vázně nepoznávám?

„Co si tam vy dva šuškáte?“ Zavolal učitel přes celou třídu a ta se vmžiku otočila do poslední lavice kde jsme seděli.

Někdo se jen zasmál a mávl rukou. Jiní si špitali. A další dostali záchvat smíchu. Výbuchy puberty, jak jinak. Z boční lavice Edwardovi polácal na rameno Tom. Jeho dobrej kámoš. Musela  jsem se usmát.

Naše jména byla sice komická, ale za to se o vás mluvilo někdy víc než je zdrávo.

Na lavici mi přistál další vzkaz.

Edward a Bella, není to romantické? Tolik ti závidím žiješ ve svým vlastním Stmívání.

Tohle bylo už i na mě moc. Edward mi četl přes rameno a smál se. Mě to moc vtipné nepřipadlo asi jsem postrádala smysl pro humor.

Vytáhla jsem fix a tučně napsala

To těžko!! Ještě ty začínej.

Ten den se nic hrozného nestalo snad jen to, že jsem si dvakrát spletla jméno učitele fyziky, třikrát jsem zakopla o ten samý schod a jednou jsem sebou na zem vzala i Edwarda. Nakonec jsem si polila tričko čajem ve školní jídelně.  Poslední zvonění bylo mým vysvobozením.

S holkama jsme si slíbily spoustu návštěv během týdne a po nesčetném objetí vyrazily domů.

Edward bydlel kousek od nás v malé vilce naproti lesa. Takže mě vždy doprovázel až domů.

„Tak co jak sis užila léto?“ zeptal se mě, když jsme byli sami a kráčely slunečním odpolednem.

„Báječně... může být něco lepšího než prázdniny?“ zeptala jsem se z vesela a poskočila jako malá.

„Spíš povídej ty, jak ses měl v Kalifornii? Děkuji za pohled byla to pecka!“ usmála jsem se.

„No dobře. Celé dny na pláži krásný holky -“

„Tak podrobně zas nemusíš.“ Žduchla jsem ho se smíchem.

„Po pravdě řečeno jsem se na tebe těšil,“ řekl trochu nesměle.

„Taky jsem se na tebe těšila, ale myslela jsem, že budu naslouchat super zážitkům.“

„Však taky budeš,“ slíbil a já se zase zasmála.

„Sluší ti to,“ pokračoval

„Tobě taky. Podívej se jak ses změnil, Edwarde, každá se za tebou na chodbě otočí.“

Najednou mě chytil za ruku. Ale co to? To snad ne? Co to dělá?

Podívala jsem se na něj a chtěla něco říct. V tu chvíli jsem však nebyla s to slova. Hleděli jsme si sobě do očí a já jako bych zapoměla proč bych měla uniknout z jeho sevření. Já byla první kdo sklopil pohled a taky jsem byla strašně zmatená.

Pomalu jsme kráčeli a blížili se k našemu domu. Okolo voněly stromy a čerstvé posečená tráva. Na nebi nebyl jediný obláček.

Na jazyku jsem cítila chuť cukrové vaty.

„Co děláš dneska odpoledne?“ zeptal se. Jo jasně bylo by asi blbé mu říct, že budu číst Rozbřesk a pak hledat na oficiálních stránkách stmívání jeden z nejlepších příběhů a přitom si tajně přát svůj vlastní.

„No, zatím nemám žádný plán.“ Prostá odpověď. Na Stmívání jsem měla čas celé prázdniny. Musím dát nějáký čas taky Edwardovi. A musíme si to mezi námi vyjasnit.

„A nechtěla bys jít se mnou ven?“

Znovu jsem se na něj podívala. Viděla jsem, že se stydí, ale proč? Vždyť jsme byli spolu venku kažkdou chvilku. No teda tak to bylo dřív.

„Jasně...“ vyhrkla jsem na konec a to už se před námi rýsoval náš dům.

„Tak se uvidíme později stavím se kolem třetí, ju?“ A to mělo být zas co? Takhle přece se mnou nikdy nemluví.

„Uvidíme se,“ dodala jsem s úsměvěm a taky mě překvapilo, že se na něj už teď strašně těším.

Chtěla jsem se vydat ke dveřím. Než pustil mou ruku jemně ji políbil a pak mizel dál a dál do kopce.

Naše stará sousedka paní Jahodová mi zatleskala a já jen převrátila oči v sloup.

„Dobré odpoledne, Drahoušku!“

„Dobrý den!“ odsekla jsem a věděla, že se o tomhle incidentu dozví skoro celá ulice. Věřili byste, že i staří ujíždí na Stmívání? Och, jak stupidní.

Doma jsem sebou sekla na postel. Edwarde miluju tě. Počkat, ale kterého? V mozku se mi utvořili dva obrazy Edwarda. Mého Edwarda a Edwarda, kterého nikdy nepoznám. Asi je miluju oba.

Ale tahle láska není jako ze Stmívání. Není pohádková. Tolik podvědomě miluju Edwarda Cullena. Upíra, který může existovat jen v mých představách...

Potřebuju asi psychologa.

V úderu druhé hodiny jsem zpanikařila. Edward tu bude už za hodinu a já nejsem vůbec nachystaná.

Začal dlouhý maratón. Nehty jsem si nalakovala průhledným lakem, vyfénovala jsem si vlasy, které teď slastně voněli a stáčeli se v drobných vlnách do půlky mých zad. Nakonec jsem ze svého šatníku zvolila blankytně růžové šaty. Líčení jsem si nechala na konec, protože jsem se na něm chtěla vydovádět.

Za pár okamžiků jsem byla hotová. Stihla jsem to poměrně rychle neboť mi zbývala ještě čtvrt hodina do Edwardova příchodu.

Teď jsem si mohla všechno promyslet. Dneska se choval... neobvykle. Jasně, to je to zprávné slovo.

Několik kluků jsem už měla a možná jsem se trochu bála toho jak se dneska ke mně dnes choval.

Tak pozorně. Políbil mi dokonce ruku, i před zvědavou sousedkou.

Jo, ale on ví jak si mě získat. Musí to vědět, když ví, že miluju Stmívání.

Ale je tohle skutečně můj Edward?

Autor: Elape1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Do pekla a zpět - 1. kapitola: