Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 1. kapitola

22.02.2010 (15:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8455×

1. kapitola

Bella:

Plíce mě pálily a srdce mi hlasitě tepalo v uších. Přesto jsem běžela dál. Proplétala jsem se mezi nechápavými lidmi v červených pláštích. Narážela do jejich těl, snažíc se prodrat dál. Věž na náměstí jsem viděla už z dálky, byla však stále příliš daleko. Volterrou se náhle rozeznělo zadunění zvonu.

Zoufalství ve mě podnítilo novu vlnu síly a já se bez ohledu na modřiny a nadávky ostatních drala kupředu. Hlavu jsem měla skloněnou, abych lépe viděla pod nohy.

Náhle jsem narazila do zdi, až jsem málem upadla. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Zírala jsem do podrážděné tváře mladé ženy. Dlouhé lesklé mahagonové vlasy jí rámovaly tvář, která byla bez jediné chybičky a bledá. Na okamžik mě uvěznily její fialkové oči, naprosto nezvyklé u někoho z nich. Neměla jsem však čas. Musela jsem zastavit Edwarda.

Chtěla jsem se kolem ní prosmýknout, ale než jsem tak stačila udělat, chytila mě za loket. Drtila mi ho ve svém sevření, až jsem se divila, že mi v něm nic nezlomila. I přes to jsem se jí snažila stále vytrhnout. Bylo mi jedno, jak moc to bolelo. Musela jsem se tam dostat v čas. Zvon už po několikáté znovu udeřil a mně se stále zkracoval čas.

„Prosím!” zaškemrala jsem.

Pohled jejích chladných očí mi bral všechnu mou naději. Vykročila do jedné z postranních uliček vedoucích pryč.

„Ne!”

Křičela jsem a vzpírala, co mi to síly dovolovaly. Jen se mnou škubla, ať ji následuju. Pokoušela jsem se bojovat ještě hodnou chvíli, ale i ta poslední má naděje zhasla s posledním úderem zvonu na náměstí.

Kolem se ozýval oslavný povyk, zatím co já se zhroutila k zemi. Nestihla jsem to!

Upírka mi znovu škubla s paží. Jako ve snách, či spíše své nejhorší noční můře, jsem ji následovala. Bylo mi jedno kam. Bylo mi jedno už všechno. Nedokázala jsem Edwarda zastavit. Kvůli mě ho teď zabijí. Kvůli mé hlouposti.

Ani jsem si nevšimla, že už dávno nejsme na ulici. Teprve až se mnou cloumla dopředu, že se mi podlomila kolena. Bolestivě jsem dopadla na zem. Bolest mě trochu probrala. Zvedla jsem hlavu a zahlédla povědomé tváře. Přede mnou seděli tři upíři, které jsem poznávala z obrazů u Cullenů. Ale ani ty obrazy mě nemohly připravit na jejich skutečnou tvář.

Zračilo se v ní tolik chladu, až mi přebíhal mráz po zádech. Pleť měli bílou jako papír a na pohled jemnou a křehkou, jako by ji i ten nejmenší náraz mohl roztříštit. To však byl jen klamný dojem. Z jejich výrazu čišela nevole. Dokonce i upírka, která mě sebou přivlekla, bázlivě postávala stále ještě vedle mě.

„Poslali jsme tě Heidy pro lidi k nasycení naší žízně a ty přivedeš pouze jedinou?” rozezněl se hlas celým sálem. Nekřičel, přesto se z něj bylo patrné, že není radno mu odporovat.

„Na tuto dívku jsem narazila kousek od paláce. Podle jejího chování poznala na první pohled, co jsem zač.”

Přenesl tedy pozornost na mě. Podráždění v jeho tváři ještě vzrostlo. Bylo mi jasné proč. Věděla jsem o zákonech a jejich důsledném dodržování. Došel až přede mě. Celou dobu jsem sledovala jeho ostré rysy a rudé pátravé oči.

„Podej mi ruku.”

Sledovala jsem jej a ani se nepohnula. Vrhl tedy jeden rychlý pohled k té dívce, co mě dovedla, Heidy. Než jsem se nadála. Páčila mi ruku dopředu. Pod jejím stiskem se ozvalo jemné prasknutí a rukou mi projela ještě větší bolest.

Drtící prsty kolem mého předloktí zmizely, ale hned jsem opět ucítila jiné, které mi sevřely dlaň. Upír mi držel ruku nejprve se zavřenýma očima, po kratičké chvíli je však otevřel dokořán. Hleděl na mě v naprostém úžasu.

Jeho tvář se částečně rozjasnila v nadšeném úsměvu.

„To je neuvěřitelné.”

„Smíme i my vědět, co tak neuvěřitelného jsi viděl,” ozval se upír s dlouhými vlasy světlými jako sníh, který stále ještě seděl na druhém konci sálu.

„Nic bratře, právě že nic. Tato dívka má výborný dar. Bylo by jí rozhodně škoda.”

Jejich slova mi jen pomalu pronikala do mysli. Neměla pro mě význam. Nic ho už pro mě nemělo.

„Stále to však nevysvětluje, jak o nás ví,” nedal se odbýt světlovlasý upír.

„Ano, ano,” přikývl ten přede mnou. „Prozraď mi maličká, kdo ti řekl naše tajemství?”

Z jeho sladkého hlasu téměř ukapával jed. Jen jsem uhnula očima na stranu. Edwarda už sice nezachráním, ale pro zbytek rodiny jsem ochotná obětovat život. Stejně mi na něm už nesešlo. Ne bez něj.

Jeho tvář se zachmuřila, než však měl možnost cokoliv říct či udělat, do dveří vstoupil další upír, až za ním vlály jeho černé vlasy.

„A Demetri, rozmyslel si to náš mladý přítel?”

„Ne, s Felixem jsme Cullenovi zabránili napáchat nějaké škody, ale zákon jednoznačně porušil,” zavrtěl hlavou.

Dech mi uvízl v hrdle.

„Škoda, ale nemáme jinou možnost. Pokud došlo k porušení zákona, bude souzen. Přiveď ho hned, jak dojednáme tuto věc,” pokynul hlavou ke mně.

„Ne!” rozezněl se sálem můj vyděšený výkřik. „Prosím ne,” přešel můj hlas už jen do zoufalého šepotu.

V sálu bylo chvíli naprosté ticho.

„Tak myslím, že tím se nám pár otázek vyjasnilo.”

V hlavě mi bušilo jediné. Edward ještě žije. Ještě je alespoň malá naděje.

„Prosím,” opět jsem zašeptala a sledovala každičký pohyb v jeho tváři.

„Je mi líto, ale takové jsou zákony. Pokud je poruší, zaplatí vlastním životem. To byl vlastně účel této jeho eskapády,” přejel mi chladnými prsty po tváři. „Tebe bych si tu však velmi rád nechal. Výborně by ses mezi nás hodila. Krásná, talentovaná…“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Nestojím o to. Jediné o co vás žádám je, abyste ho nechali žít.”

„Takový zájem o někoho jako jsme my? Velmi nezvyklé,” promluvil třetí člen královské rodiny, který až dosud mlčel.

„To ano, dokonce to vypadá, že by byla ochotná udělat pro to cokoliv,” kroužil kolem mě ten první upír.

Téměř jsem mohla vidět, jak mu to v hlavě šumí usilovným přemýšlením. Jen jsem doufala pro výsledek v Edwardův prospěch.

„Hmmm, zákony mluví jasně. Za porušení zákona musí zaplatit životem. Byla bys ochotná dát ten svůj za jeho?”

Nezaváhala jsem. Přikývla jsem. Na tom si nebylo co rozmýšlet. Myslela jsem, že je mrtvý. Cítila, jak se tím stává můj život naprosto zbytečným. Bez něj bych žít nemohla. Tohle pro mě byla tedy ta jediná možná volba.

„Bratři?”

Úpěnlivě jsem hleděla k dalším dvěma členům královské rodiny. Ten světlovlasý se netvářil příliš nadšeně na takovéto obcházení jejich pravidel, ten druhý však souhlasil. Napjatě jsem čekala, dokud se ke mně opět neobrátili.

„Tak tedy má otázka zní. Obětuješ svůj život a zavítáš do našich řad jako jedna z nás, za to že necháme odejít Edwarda Cullena?”

„Ano.”

Sledoval mou tvář. Nenašel v ní však nic jiného než odhodlání. Ke svým bratrům se vracel s vítězným úsměvem na rtech.

Sledovala jsem je a jen pomalu mi to docházelo. Edward je na živu a bude žít. Nebude tu sice pro mě, ale to dokážu snést. Už ano. Myslela jsem, že když jsem o něj přišla, bylo to to nejhorší, co se mi mohlo stát. V porovnání s tím co jsem však prožívala při vědomí, že je mrtvý, to nebylo nic. Teď už mi bylo jedno, co mě čeká.

Poslušně jsem šla za Demetrim, zatím co Heidy se opět vydala ven, lákat nic netušící oběti. Mě se pro tuto chvíli snažili uklidit stranou. Tedy alespoň tak mi to připadalo. Demetri mě zavedl do krásného pokoje. Moc dobře jsem na jeho tváři viděla ten opovržlivý pohled. Neřekl však ani slovo.

Zůstala jsem stát sama zírajíc na zavřené dveře. Všude byl naprostý klid. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Můj strach o Edwarda konečně začal opadat a mě začalo docházet, co mě vlastně čeká. Kolena mi začala polevovat. Bylo toho už na mě moc. Pomalu nevěříc svým vlastním nohám jsem došla až k oknu. Palác byl velmi starý a u oken byly ještě lavice. Na jednu z nich jsem se sesunula. Hlava mi bezvládně klesla ke zdi. Aniž bych cokoliv vnímala, s hlavou opřenou jsem zírala z okna ven.

V hloubce pode mnou, v ulicích Volterry dál slavili a davy lidí na sobě měly rudé kápě. Alice! Problesklo mi hlavou. Jestli se nevrátím, bude mě hledat. Nesměla jsem jí dovolit udělat cokoliv ukvapeného. Pak by tohle vše přišlo na zmar. Bylo mi jasné, že tohle se nesmí nikdy dozvědět.

Chvějící se rukou jsem zajela do kapsy a vytáhla mobil. Zkusila jsem číslo, které dříve používala. Vzala to okamžitě.

„Bello! Co se děje!” vyhrkla tak rychle, že jsem jí téměř nerozuměla. Zatnula jsem druhou ruku v pěst, až se mi nehty bolestivě zaryly do kůže. Nikdy jsem neuměla lhát, ale teď musím. K vůli nim.

„Nestihla jsem to,” zaskřípal mi hlas. Roztřeseně jsem polkla. „Nestačila jsem se k němu dostat a on vyšel na slunce. Pak ho odvedli.”

„Ne! Bello, Bello kde jsi.”

Sevřela jsem pevně víčka k sobě.

„Na cestě domů. Vracím se. Tady už nemůžu nic udělat. Takhle to bude lepší pro nás pro všechny.”

„Prosím to ne, Bello,” zašeptala vyděšeně. Z očí se mi začaly řinout slzy.

„Měl pravdu Alice, já mezi vás nepatřím. Konečně se mi podařilo začít znovu žít.”

„Bells,” vzlykla a mě to trhalo srdce.

„Prosím, nech mě jít.”

Dál už jsem nemohla. Ukončila jsem hovor a přikryla si tvář chvějícíma se rukama. Bože, co jsem to provedla! Milovala mě a já…

Utřela jsem slzy. Musela jsem to udělat. Sice jsem jí ublížila, ale Edward bude v pořádku. Tohle vědomí mě pomalu opět ukolébalo do mého odevzdaného stavu. Musela jsem, nemělo cenu utápět se v slzách. Pro ni, pro Edwarda, pro ně všechny.

Vyrušil mě až tichý hlas za mými zády.

„Připravená?”

Vylekaně jsem sebou škubla. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. Pohlédla jsem na Ara. Jeho jméno mi konečně vytanulo na mysl. Jako by se některé vzpomínky po Edwardově odchodu propadly do temných zákoutí mé mysli. Nyní však pomalu opět vyplouvaly napovrch. Včetně toho, co mi o proměně vyprávěl.

„Máš strach? Rozmyslela sis to?” zeptal se mně s pozvedlým obočím.

Okamžitě jsem zavrtěla hlavou. Mé váhání pramenilo z jiného důvodu. Nevěděla jsem, zda mě mé nohy ještě udrží. Váhavě jsem se postavila. Kráčela jsem jako bych měla nohy ze dřeva, ale alespoň držely. Vykročila jsem za Arem vstříc svému osudu.

Shrnutí>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 1. kapitola: