Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 19. kapitola

28.04.2010 (16:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6193×

19. kapitola

 Bella:

Utíkala jsem co mi síly stačily. Proplétala jsem se ještě šerou krajinou a aniž bych třeba jen zpomalila, vyhýbala se či přeskakovala překážky v cestě. Potřebovala jsem utéct, pryč od toho, co se u Bernu stalo. Volturiovi naštěstí neprotestovali. Nebylo teď nic v plánu, tak mě mohli na pár dní postrádat. Do plic mi proudil vzduch prudkými nádechy a já netrpělivě čekala, až mi s nám pronikne do nosu i známá vůně.

Konečně. Mokré javory a habry spolu s nasáklým mechem tvořily jedinečnou vůni. Nasála jsem ji do nosu a už to mě dokázalo uklidnit. Všechny mé pocity byly zmražené a navždy již zůstanou jako v den mé přeměny. Tohle byl můj domov - navždy bude.

Rozprostřela jsem kolem sebe štít a překročila hranici La Push. Uháněla jsem přímo k Blackům. Jejich dům byl kousek od vesnice. Bez obav jsem tedy doběhla až k němu. Hrozně to tady smrdělo. Posledních pr kilometrů bych klidně mohla jít jen po čuchu. Křížily se tu stopy po několika měničích.

Jedna z nich však byla nejsilnější a vycházela i z pootevřeného okna v patře. Tichounce jsem se vyhoupla na parapet a vytáhla okno nahoru. Pokud mi Jacob smrděl předtím, tak vlézt do jeho malého pokoje byla rovnou čichová sebevražda.

Raději sem se posadila do okna a sledovala jej z této bezpečnější a provětrané zóny. Nebýt mého štítu, který zadržoval můj vlastní pach, už bych jej měla asi na zádech, takto jsem se však mohla v klidu bavit pohledem na něj.

Ležel jen v trenýrkách na posteli a ruce a nohy měl rozhozené. Hlavu měl trochu zvrácenou dozadu, jak asi odhodil v noci polštář a z hrdla mu vycházelo příšerné chrápání. Můj Jacob v naprosto neředěné formě. Všechny starosti mi konečně zmizely z hlavy. Při pohledu na něj jsem se prostě nemohla ubránit úsměvu ani dobré náladě.

Jacob se opět neklidně převalil. Rukou praštil do zdi až tam zůstal důlek. Hned vedla spousty dalších. Zaujatě jsem ho pozorovala a záviděla mu. Mohl snít. Utéct do vlastního světa, kde bylo možné všechno.

Z úst se mu náhle ozvalo zavrčení. Rukou se poškrábal na rameni a pak si jí přejel po tváři. Teprve pak zamžoural ospalýma očima do stropu. Zřejmě měl v plánu se skulit z postele, ale na místo toho se ve zlomku vteřiny shrbeně zapasoval do zdi u postele. Pokojem se rozneslo temné zavrčení, jež vzápětí ustalo a Jacob na mě zůstal už jen vytřeštěně zírat.

„Dobré ránko,“ usmála jsem se na něj pobaveně.

Nemohla jsem si pomoct. Pohled na vytřeštěného Jakoba jen v trenýrkách zabořeného zadkem téměř do vedlejšího pokoje, ten byl prostě k nezaplacení. Vzrušený tlukot jeho srdce se začal konečně zklidňovat.

„Tohle už mi nedělej,“ zabručel a dosedl na postel.

„Když ty jsi vypadal tak roztomile.“

„Hmm, to tedy díky, bych dal přednost vypadat nebezpečně a zuřivě.“

Seskočila jsem z okna. „Tak to bys před protivníkem asi neměl spát.“

„To by snad nemusel být takový problém.“ Po tváři se mu opět rozlil ten jeho chlapecký úsměv a vstal, aby mě objal.

„Stýskalo se mi,“ zašeptal mi do ucha.

„Mě taky,“ oplatila jsem mu a pevně sevřela. Poklid této chvíle přerušilo zabručení přímo z Jacobových útrob.

Pustil mě a omluvně se na mě usmál.

„No asi bych se měl najíst, nebo se přes můj žaludek brzy už ani neuslyšíme.“

Přikývla jsem. Jacob na sebe hodil kalhoty a už si to dusal po schodech dolů. Já se za ním váhavě loudala. Zespodu jsem cítila Billa.

„Co to bylo za ránu?“ ozvalo se z kuchyně. Opatrně jsem se zastavila ve dveřích a sledovala Jacoba, jak se snaží oddálit odpověď tím, že zabořil hlavu do lednice. Nevím nakolik měl Billy v sobě aktivní smysly měniče, ale čuch měl asi lepší než běžní lidé.

Jeho tvář se nejprve nakrčila a pak zděšeně otočila přímo ke mně.

„Ahoj Bille,“ zvedla jsem v pozdravu ruku.

Jeho tvář začínala nabírat rudou barvu a on i s vozíkem couval instinktivně dozadu až vrazil do Jacoba. Ten stihnul jen heknout, než se do lednice zanořil doslovně. Konečně přestal dělat leklou rybu v této napjaté situaci a otočil se k nám dvěma. Vypadal z nás nejvíce v klidu. Billy mě stále probodával pohledem, jako by nechápal, jak jsem se mohla dostat do jeho domu. No a já tam nervózně postávala. Kdyby mi řekl jediné slovo abych odešla, poslechla bych jej, ale doufala jsem, že to neudělá.

„Klídek tati, Bella je v pohodě. Dokáže se ovládat.“

„Nevěřím, že to dokáže kdokoliv z nich,“ zabručel. Děs z jeho tváře ale zmizel, není už jen ostražitě pozoroval každý můj pohyb.

Odlepila jsem se tedy od rámu dveří a vešla do místnosti.

„Tak co se vás týče, tak ten váš smrad by odradil každého z nás,“ řekla jsem Billovi doufajíc, že ho to alespoň trochu uklidní.

„Dáš si něco?“ houkl na mě Jacob.

Pohlédla jsem na obložené chleby se šunkou, které si dělal. Dříve bych se do nich hnedka zakousla, ale teď voněli nějak divně. Přišla jsem až k němu a přičichla k jeho snídani.

„Ne, raději ne,“ nakrčila jsem nos.

„Jak myslíš, alespoň zbude víc na mě.“

Billy nás ještě chvíli pozoroval, než se raději vzdálil. Ať upírům nedůvěřoval jak chtěl, bylo mu jasné, že Jacobovi bych nedokázala nikdy ublížit.

Den nám ubíhal v klidu a dobré náladě. Byla jsem pryč několik měsíců a tak jsem chtěla vědět co se za tu dobu stalo. Jacob mi vše vyprávěl tím svým neodolatelným stylem, že jsem se skoro válela po zemi smíchy. Tuhle pohodu narušil až nepříjemný pach, který se k nám oběma donesl. Oba naráz jsme utichli a raději vyšli na zahradu.

Během chvilky se na druhém konci objevil Sam a zbytek smečky. Zarazili se zděšeně jen co mě spatřili. Nevěřícně těkali pohledem mezi mnou a Jacobem. Ani jsem se na něj nemusela dívat, abych věděla, že se celý napjal a děsem se mu rozšířili oči. Celý se vedle mě jen třásl připravený mě bránit. Ztuhlý bojoval mezi tím, co chtěl a tím, co mu přikazovala pravidla smečky.

Nechtěla jsem ho nechat volit. Stejně by to bylo k ničemu. Pomalu jsem od něj začala ustupovat bokem. Okamžitě ke mě vztáhl paži, ale pohybem ruky jsem ho zastavila. Nebo ho spíše zastavil pohled na mě.

Tělem mi stále více proudilo známé napětí. Cítila jsem boj a instinktivně se připravovala bránit. Ne bojovat, jen bránit. Byli to přece kluci z La Push. Nemohla bych jim ublížit. Oni evidentně takové zábrany neměli.

Vzdálila jsem se od Jacoba tak šest metrů a pohled jsem stále upírala na zbytek smečky. Sam byl vzteklý a divoce dýchal ve snaze se uklidnit a myslet rozumně. Nějak si vysvětlit co tu dělám. Jak jsem se vůbec dokázala sem dostat, odvážit se až do nitra rezervace.

Ostatní však tolik sebeovládání neměli.

V příštím okamžiku Paul vybouchl v jeden velký chuchvalec chlupů, aby na zem dopadl už předníma obrovskýma tlapama. Ostatní jej následovali. Sam poslední. Zdráhavě stál na místě, ale ostatním nijak nezabránil vyrazit proti mě.

Nemusela jsem mít jejich schopnost dorozumět se, aby mi došlo, že mě chtějí na místě rozsápat. Ať jsem předtím byla kýmkoliv, nyní jsem pro ně byla jen další pijavice. Koutkem oka jsem zahlédla jak se Jacob přeměnil, ale to již byl Paul, Jared a Embry pár metrů přede mnou.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 19. kapitola: