Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 22. kapitola

09.05.2010 (07:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5940×

22. kapitola

Bella:

Výprav ven kvůli novorozeným jsem se už účastnila téměř vždy. S jejich zabíjením jsem neměla už díky Jacobovi sebemenší problém. Stačilo mi si uvědomit, kolik životů by padlo pod jejich bezuzdným řáděním. Časem se to dokonce stalo pouhou rutinou. Boj ale nepatřil k mým zálibám. Na rozdíl třeba od Felixe, který se v něm doslova vyžíval a mnohdy bylo lepší mu raději jít z cesty.

Začala jsem vnímat i to okolo. Většinou jsem se postarala o zneškodnění jejich darů a pak se jen poflakovala okolo a sem tam roztrhala nějakého co se mi připletl do cesty.

Někdy se tyto střety odehrávaly nebezpečně blízko obydlených míst. Tohle byl jeden z těch případů. V dálce za námi už stoupal k nebi hustý dým z ohňů, které pohltily zbytky jejich těl. Auta jsme nechali na konci vesnice, ale při pronásledování jsme se dostali oklikou až za její druhý konec.

Okolo panoval naprostý klid. Všichni nevědomě spali ve svých domovech. Rozhodli jsme se tedy projít přímo vesnicí. Nebyla velká. Bylo to příjemné dostat se trochu opět do normálního světa. Ulici osvětlovala jen pár slabých pouličních lamp a světla z výloh obchodů.

Se zájmem jsem si cestou prohlížela jejich obsah, když jsem zahlédla, jak se Jane zastavila. Pohlédla jsem stejným směrem jako ona. Hleděla přímo na jednu z velkých starých panen. Jen co však zpozorovala, že na ni zírám. Okamžitě na mě vrhla jeden ze svých vražedným pohledů a popoběhla za ostatními.

Někdy byla hodně zvláštní. Byla tak dětská a zároveň tak neuvěřitelně krutá. Její sladký úsměv většinou nevěstil nic dobrého tomu, komu byl určen.

Jane:

Rychle jsem šla chodbami Volterry. Kroky s v mých nízkých botách tupě rozléhaly okolo. Někdy mě to dost štvalo. Taky bych si přála cvakat si s vysokýma podpatkama a kroutit se před ostatníma. Jenže já byla navždy odsouzena do této nedospělé podoby. Věčné dítě. Pěkně díky.

Dneska jsem prostě neměla svůj den. Což vlastně nebylo nic zvláštního. Tenhle den jsem doslova nesnášela. Dával mi vědět, že jsem opět o rok starší, ale naprosto beze změny.

Bouchla jsem za sebou dveřmi a vešla do svého pokoje. Skopla jsem boty z nohou a mrskla jimi o protější zeď. Svetr je brzy následoval. Plácla jsem sebou na velkou postel. Alec u sebe žádnou neměl, já jsem ji ale chtěla. Trochu mi to přípomínalo dobu, kdy všechno bylo normální. Mohla jsem skákat po posteli a pak se bez dechu svalit do peřin.

Postel pro mě byla vlastně jen na připomínku toho, jaký to kdysi bylo, před tím...

Moji pozornost upoutalo něco, co tu nemělo naprosto co dělat. Překvapeně jsem se posadila a zůstala zírat na velkou krabici. Tělem mi projelo napětí a já vtáhla zhluboka vzduch do plic. Nic zvláštního jsem však necítila. Žádný cizí pach. Jen můj, Alecův a té ženské, co mi tu uklízela. Ta by si však nic takového nedovolila. Dokonce se sem bála i vkročit, pokud jsem tu byla.

Chvíli jsem krabici jen sledovala, než jsem se k ní vydala. Byla přesládle růžová a zdobila ji červená mašle. Zatáhla jsem za její konce, až se uzel rozvázal. Prsty jsem opatrně uchopila víko a zvedla jej.

Mé prsty se do něj zabořily až se celé víko zkroutilo. Nehybně jsem zírala na obsah krabice. Ležela tam velká panna. Hlavu a ruce měla z jemně malovaného porcelánu a oblečená byla do krajkových šatů.

Zmačkané víko dopadlo na zem. Opatrně jsem přejela prsty po bohatě zdobených šatech a vzala ji do rukou. Došourala jsem se až k posteli a dosedla na ni. Pannu jsem stále jemně držela před sebou. Vypadal jako ty staré, které se vyráběli když jsem ještě byla malá a... a živá.

Tehdy jsem si ji hrozně přála. Kdo mi ji ale mohl sem dát?

Zavrhla jsem snad pět osob, než jsem si vzpomněla na tu novou. Byla divná. Chovala se spíše jako člověk, než jedna z nás. Vzpomněla jsem si na ten večer, kdy mě sledovala před tou výlohou. Musela to být ona! Ona jediná by dokázala proklouznout sem i ven aniž by zde zanechala svůj pach.

Ale proč?

Nikdy jsme se spolu ani nebavily. Popravdě, ani jsem ji neměla moc ráda. Na můj vkus se až příliš motala kolem Volturiů a Demetriho. Vždy však jen stála opodál, jako by se jí nic z toho okolo netýkalo. Snad i proto jsem došla k názoru, že není pro mě taková hrozba, jak jsem si původně myslela.

Neustálé souboje o moc, které tu pod pláštíkem poklidu probíhaly, ji nechávaly naprosto netečnou.

Položila jsem opatrně pannu na polštář v čele postele. To proč mi ji však Isabella dala mi stále vrtalo hlavou.

Bella:

Stála jsem kousek od stupínku, kde měli Volturiovi svá křesla, z nichž shlíželi na děj před sebou. Uprostřed sálu klečel upír, který porušil náš zákon o utajení. Takových to představení jsem už byla svědkem nesčetněkrát. Nyní to už vlastně byla fraška. Soud začínal a končil tím okamžikem, kdy Volturiovi zjistili jeho provinění a co dokáže.

Rozhodnuto bylo vlastně dávno předtím, než dotyčný prošel dveřmi do sálu. Přestala jsem tedy vnímat okolní děj. Ten upír stejně už měl podepsaný ortel smrti. Pohledem jsem zabloudila k Jane a rychle opět ucukla někam jinam.

Posledních pár dní mě stále pozorovala přimhouřenýma očima. Začala jsem váhat, zda to s tím dárkem byl dobrý nápad. U Jane jeden nikdy neví.

Byla jsem tak zabraná do svých vlastních myšlenek, že mi chvíli trvalo opět se vrátit do reality. Souzený upír se po vyslechnutí rozsudku začal zuřivě zmítat v marném boji o svůj život. Vysmekl se svému strážci a zuřivě se vrhl vpřed.

Volturiovi byli jako obvykle chráněni mých fyzickým štítem, ale já ne. Stála jsem takřka mezi ním a královskou rodinou. Jeho zuřivý odpor se obrátil mým směrem a než jsem se vzpamatovala, skočil po mě. Vytvoření ochranného štítu bylo dílem okamžiku. Jeho tělo se jej však ani nedotklo. Než měl vůbec šanci se dotknout neviditelné hradby, která mě chránila, svalil se v křeči na podlahu.

Ucouvla jsem krok vzad při pohledu na jeho zmítající se tělo a příšerný řev, který proudil z jeho hrdla a naplňoval celý sál. Ještě s překvapeně rozšířenýma očima jsem pohlédla na Jane, která si upíra nenávistně prohlížela.

„Dost,” zazněl Arův hlas a řev přešel jen v bolestné skučení ochablého těla přede mnou. Já se na něj ani nepodívala. Sledovala jsem Jane, která se tvářila snad ještě překvapeněji než já. Udělala to kvůli mě. Trochu mě to sice ještě děsilo, ale i přesto jsem se na ni mírně pousmála. Oplatila mi to jen kývnutím.

Po té, co skončil soud a v krbu se poslední kousek odsouzence změnil v bělavý prach, jsem se vydala ze sálu. V zádech jsem cítila Marcusův zkoumavý pohled, kterým vyprovázel i Jane, která odešla už před chvílí. Cítil nějakou změnu mezi námi. Podle jeho pohledu v tom však neměl jasněji než-li já.

Mířila jsem přímo ke svému pokoji, abych se převlékla na lov. Za jedním z rohů jsem se však zarazila. Přímo přede mnou stála Jane. Botou hloubila jamku v těžkém koberci a evidentně na někoho čekala. Měla jsem nezvratné podezření, že ten někdo jsem byla já.

Nevěděla jsem, jak se zachovat. Jane byla naprosto nevypočitatelná. Rozhodla jsem se tedy projít kolem ní dále chodbou. Jen tak tam stála a sledovala mě. Teprve až jsem prošla kolem ní, ozval se chodbou její dětský zvonivý hlas.

„Proč jsi mi ji dala?”

Zůstala jsem stát uprostřed kroku. Pomalu jsem se k ní otočila a střetla s jejich zkoumavým pohledem.

„Měla jsi narozeniny,” odpověděla jsem jí.

„Ty mám na můj vkus až příliš často, ale přesto mi dárky nikdo nedává.”

Objala jsem si rukama paže. Váhala jsem, co jí vlastně říct.

„Když jsem tenkrát přijížděla do Volterry, máma byla těhotná. Čekala dítě, holčičku. Vždycky jsem toužila mít sourozence, a nakonec jsem ji neměla šanci kdy vidět. Chtěla jsem udělat radost alespoň tobě.”

Nyní, když jsem to říkala takhle nahlas, mi to připadalo ještě šílenější, než předtím.

Její tvář se proměnila v jednu nehybnou zmatenou masku. Chodbou zavládlo naprosté ticho a já si připadala stále hloupěji. Nakonec jsem se prostě otočila a rozběhla se pryč. Co nejdál od toho jejího zvláštního pohledu, který se do mě zabodával.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 22. kapitola: