Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 43. kapitola

15.06.2010 (11:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7598×

43. kapitola

 Bella:

Když jsem stála v sále za Arovými zády, odvážila jsem se konečně zase na něj pohlédnout. Edward se díval jen na mě. Jako by nic okolo ani nebylo. Jako bychom byli jen mi dva a na ostatním nezáleželo. Díval se na mě tak, jak dříve.

Všechny ty pocity se ve mě znova naplno rozezněly. Šedesát let jako by zmizelo a nikdy se nestalo. Při první možné příležitosti jsem se nenápadně vytratila. Potřebovala jsem být chvíli sama. Bez zvídavých zraků ostatních.

Schovala jsem se ve svém pokoji. Pomáhala mi jej vybírat Jane po tom, co jsem se do svého starého už odmítla vrátit. Tenhle byl mnohem krásnější, dlouhý a úzký. Při jedné straně stál stůl s knihovnou a postelí. Zatím co druhou zabíralo několik vysokých okem, které dovnitř propouštěly hromadu světla a zároveň nabízely výhled přímo na park při paláci.

Nyní jsem ale nic z toho nevnímala. Jen jsem došla k jednomu z okem a sedla si na parapet. Hleděla jsem nepřítomně ven a přehrávala si znovu vše co se dnes stalo. Ne boj či novorozené, ale každý výraz na tváři těch, které jsem stále tak milovala.

V jejich tvářích se zračila bolest, ale přesto se na mě dívali s láskou až mi mé tiché srdce málem pukalo štěstím. Bylo to jako znovu najít svou rodinu, svou minulost i to čím jsem vlastně byla. Víc než kdykoliv předtím jsem si uvědomovala, že patřím k nim.

„Bello?” ozval se váhavý hlas ode dveří.

Ohlédla jsem se na Jane a smutně se na ni usmála.

Po čele se jí udělaly zlobné vrásky.

„To kvůli nim?”

Chvíli jsem váhala. Někdy mě chránila až příliš urputně, ale nakonec jsem přikývla.

„Všechno je to zpátky. Všechno co jsem k nim cítila, touha být s nimi...”

Přicupitala až ke mně a naštvaně se na mě podívala.

„Ale to neuděláš!” Doslova mi to přikázala, ale v jejím hlase bylo slyšet napětí.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne a sama víš proč.”

Pousmála se. Věděla o dohodě s Volturiovými a také to, že vždy dodržím své slovo. Vždy udělám to správné. Do té doby, budu tady, s ní a nikdo mě jí nedokáže odvést.

Vyskočila si naproti mě na parapet.

„A co budeš teda teď dělat?”

„Nevím,” odpověděla jsem jí popravdě. „Chtěla jsem se od nich držet dál, ale mám stále neodbytnější pocit, že to asi nebude možné.”

„Hmm, pokud je nechceš nechat napospas ostatním tady, tak asi ne,” odpověděla blahosklonně. Nyní si to mohla dovolit.

Edward:

Carlisle byl stále ještě u Ara a Esme s Alicí vybalovaly těch pár věcí co jsme sebou měli a snažily se obstarat ty co budeme v následujících dnech potřebovat. S Jasperem jsme se tedy vypařili a bloumali Volterrou. Doufal jsem, že bych mohl narazit na Bellu nebo o ní alespoň něco zjistit. A on mě nechtěl nechat samotného. V myslích ostatních jsem však nenašel nic a ti kdo něco mohli vědět, tak jejich mysl pro mě byla nezvratně uzavřená.

Mířili jsme přímo do míst, která využívali nejčastěji členové gardy. Brzy jsme se tak dostali na doslech k tréninkové hale, odkud se ozývaly rány a bolestné hekání. Jasper se zvědavě protáhl dovnitř a já za ním.

Lačně jsem přelétl halu pohledem, ale Bella tu nebyla. Namísto ní jsem zahlédl Santiaga, Demetriho a Felixe, jak učí pokročilé nováčky. Jasper se vedle mě napnutě ošíval. Sledoval je naštvaným pohledem. Stále to v něm ještě vřelo za to, že když došlo na boj, nás odřízli a nechali jen nečině přihlížet.

Jeho výraz neunikl ani Felixovi.

„Koukám, že tu máme návštěvu,” obrátil se k Santiagovi.

„Možná si chtějí taky zatrénovat,” odpověděl mu.

Na obou šlo vidět, že by proti menšímu změření sil nic nenamítali. Vykročili k nám.

Okamžitě jsem věděl, že je to pitomost, ale Jasper o tom vážně uvažoval. Varovně jsem se na něj podíval. Nechtěl jsem se nechat rozsekat na kusy. Ne teď. Ne, když jsem ji zase našel.

Provokovali a mě bylo jasné, že by si nebrali žádné servítky. Neměli nás rádi. Vegetariáni pro ně byli něco podřadného, co tu nemělo co dělat. Jediného Carlisla docela ještě uznávali.

„Už jsem se bála, že jsem trénink prošvihla.”

Všichni jsme se ohlédli na galerii vedoucí okolo haly. Málem se mi srdce znovu rozbušilo, když jsem tam Bellu zahlédl. Sledovala nás přimhouřeným pohledem. Teď by se na mě mohli klidně vrhnout a já bych se ani nehnul. Jen jsem se znovu vpíjel do její tváře.

„To sice jo, ale zrovna přemýšlíme, že bychom si dali nášup,” ozval se Santiago.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad.”

Santiago se na ni zadíval, zatím co Felix jen pokrčil rameny. Sledoval jsem jejich výměnu názorů a jak se oba po chvíli otočili k odchodu. Bella seskočila k nám dolů. Stačilo by mi natáhnout ruku a mohl bych se jí téměř dotknout, ale něco v jejím výrazu mi v tom bránilo. Tvářila se tak odtažitě. Dlaní si přejela roztržitě po druhé paži.

Nyní, když jsem jí tak zblízka mohl hledět do tváře, mě doslova vyráželo dech jak je krásná a přesto z ní stále čiší tolik křehkosti a lidskosti.

„Raději bysme měli jít,” zamumlala.

Otočila se a vykročila ke dveřím.

„Bello,” ozval se ze druhé strany místnosti ještě Santiaguv hlas. „Raději si bývalýho a tu jeho rodinku hlídej.”

„Dobře,” přikývla mu a pokračovala dál.

Na okamžik jsem zůstal ztrnule stát. Nejen protože věděl o mě a o Belle, ale také pro to, jak mě nazval. Teprve Jasperovo šťouchnutí do ramene mě probralo a vyběhli jsme za Bellou.

Čekala na nás už na chodbě.

Pohlédla na mě a pak ucukla pohledem. Raději pokračovala chodbou.

„Co to mělo uvnitř znamenat?” zamračil Jasper.

Belle se na rtech objevil pobavený úsměv a v černých očích se jí zalesklo.

„Snažil se vás svým osobitým způsobem varovat, aby jste si dávali pozor. Někteří tu vegetariány moc nemusí.”

Ve tváři se jí objevil uvolněný výraz, jako by se bála mnohem horší otázky.

Chytil jsem ji za paži a donutil tak zastavit a podívat se na mě.

„Bello, co tu děláš?” Musel jsem to vědět. Potřeboval jsem vědět co se stalo.

Uvolněný výraz byl ten tam. Skousla si spodní ret a uhnula pohledem k zemi.

„Není to už jedno?”

Pohlédl jsem na svůj stisk a spustil ruku z její paže.

„Mě ne,” zašeptal jsem naléhavě.

„Nechci o tom mluvit.”

Znovu se rozešla. Tiše jsme šli dokud se před námi neobjevila známá chodba, která vedla do části s našimi pokoji. Teprve tam se zastavila. Podíval se na nás, jako by by netušila co říct.

„Už musím jít,” vyhrkla po chvíli napjatého ticha.

Já ji však nemohl nechat znova odejít. Jasper se tiše otočil a vyrazil pryč. Podívala se na něj, jako by ji nechával samotnou mě napospas.

„Bello...”

„Opravdu už musím,” zavrtěla hlavou a chtěla znovu vyrazit chodbou.

„Prosím, dej mi alespoň chvilku. Potřebuju s tebou mluvit.”

Zahlédla jsem jak otevírá ústa, ale já ji rovnou přerušil.

„Doufal jsem, že tím, že tě opustím ti dám šanci na normální život. Věřil jsem v to celou tu dobu, ale ty jsi zatím byla tady. Jak?”

Ohlédla se chodbou a ve tváři se jí objevila obava.

„Potřebuju vědět co se stalo,” naléhal jsem.

„Ne tady a teď,” zaprosila.

V příštím okamžiku se okolo rozlehl vyděšený křik.

Chtěla bych Vám moc poděkovat za krásné komentáře u předešlé kapitoly. Moc a moc díky. Dostala jsem se k nim až večer a věřte, že jsem se červenala jako při první puse od kluka. :D

Jako poděkování tu máte hnedka další kapitolu. Snad se Vám také bude líbit a udělám Vám radost alespoň z části tak velkou jako Vy mě.