Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 56. kapitola

29.06.2010 (12:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7680×

56. kapitola

Jasper:

 Snažil jsem si utřizovat vzpomínky, které se mi stále draly z paměti. Některé bych klidně zapomenul, ale jiné bych nevyměnil za nic. Především ty z těch posledních. Ty které se týkaly mojí Alice a zbytku rodiny.

Seděl jsem na zemi opřený zády o zašlou vanu a paží položenou na pokrčeném koleni. Vyrušil mě až dupot několika párů nohou. Vzhlédl jsem ke dveřím, v nichž se objevila Alice. Na okamžik na mě jen nevěřícně hleděla a v příští chvíli už se ke mě tiskla a svírala mě zoufale v pažích.

Ostatní šokovaně zůstali stát u dveří. Musel na mě být opravdu skvělý pohled. Byl jsem pořád celý od krve a ta byla rozstříkaná i všude tady okolo. Ze všeho nejvíce to tady připomínalo jatka a já tomu tady vévodil.

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit,” prolomila ticho Rosalie, ohromená, že tu jsem celý a živý.

„Tak to je nás víc,” zamumlal Emmett vedle ní.

Carlise se od nich oddělil a přistoupil ke mně.

„Jak ti je?” zkoumal mě, co mu to jen Alice přišpendlená na ně dovolovala.

„Teď už skvěle,” zamumlal jsem a přejel jí dlaní po zádech.

„Myslela jsem, že... že jsi...” popotahovala.

„Já vím.”

„Co se vlastně stalo?” zeptal se Carlisle.

„To Bella.”

Všichni překvapeně ztichli. Tohle bylo téma, o kterém jsme posledních třicet let raději mlčeli. Pro všechny bylo snazší, že věděli, že je v pořádku, ale nechtěli si stále připomínat, jak málo stačilo a mohla být s námi.

Pohlédl jsem na Edwarda. Zhluboka se nadechl a začal se rozhlížet, jako by tu snad ještě mohla být.

„Ale...” vzlykla Alice a podívala se mi zmučeně do tváře. „Viděla jsem, jak tě házeli do ohně, tvoje... tvoje kousky v plamenech.”

To jsem si naštěstí nepamatoval a ani o to nestál.

„Nevím jak, ale přesto se jí to povedlo mě zachránit. Myslím, že nás hlídá všechny,” podíval jsem se po ostatních, „a to už hodně dlouho.”

„Záleží jí na nás,” zamumlala Alice zabořená hlavou pod mým krkem a v jejím hlase nebylo ani stopy po pochybnostech.

„Ale ne dost, aby s námi zůstala,” ozval se Edwardův šepot, který se do mě bolestně zasekával. „Vybrala si Volteru.”

„Možná...” zamračil jsem se zamyšleně.

Hned se na mě podíval. V jeho tváři jsem zahlédl střípek naděje.

„Nevím, ale na tom jak se chovala bylo něco zvláštního. Obzvláště, když jsem se zmínil o Volteře.”

„Myslíš, že by...” zašeptala Alice a v očích se jí zalesklo tolik naděje, že to ani nemusela dopovídat.

„V tom případě bysme to teda měli zjistit, ne?” zahučel Emmett, kterého už nebavilo tohle dohadování.

„A přinejmenším jí alespoň budeme moci poděkovat, za Jaspera,” snažil se nás krotit Carlisle. Nechtěl, abychom si dělali přílišné naděje. Znova.

Edward:

Sledoval jsem blížící se věže Volterry. Čím blíže jsme byli, tím jsem byl stále nervóznější. Byl jsem blíže jí. Z Japerovi mysli jsem viděl všechno co se stalo po jeho probuzení. Byla tak klidná a odhodlaná. Léta ve Volteře ji změnila. Dříve to v ní jen dřímalo. Snažila se splynout, ale nyní se naučila být sama sebou. Byla okouzlující.

A teď ji znova uvidím.

Vešli jsme do recepce, kde nás přivítala nová recepční. Zvědavě po nás pokukovala a nechápavě sledovala jinou barvu našich očí, jako by nikdy nic takového u upíra neviděla. To mě zneklidnilo.

Carlisle se však v hale příliš nezdržel a mířil rovnou dál. Věděl, že zprávy ve Volteře neuvěřitelně rychle a oni o nás už jistě vědí. Šel jsem přímo za ním, do hlavního sálu. Byl tu pouze Demetri, ale to už se otevíraly i druhé dveře a z protější strany sálu vešli Volutiovi. Pomalu došli až ke svým křeslům a posadili se.

Trvalo to pár vteřin a já během té chvíle zjistil, že jim stále nemohu číst v mysli. Stále je chránila. Hleděli na nás zvláštním pohledem, jako by něco očekávali. Koutkem oka jsem dokonce zahlédl, jak do sálu proklouzlo pár dalších členů gardy. Jen Bella chyběla.

„Vítejte,” promluvil překvapivě Caius.

Po rtech mu hrál chladný úsměv. Věděl jsem, že nás nemá příliš v lásce a z jeho chování mi běhal mráz po zádech.

„Ano, ano,” přisvědčil Aro, jako by se teprve teď probral z úvah. „Vítejte, Carlisle, čemu vděčíme za tak brzkou návštěvu?”

„Rádi bychom opět viděli Bellu, tak bychom se rádi chvíli opět zdrželi,” pronesl diplomaticky Carlisle. Kdyby to šlo, obešli bychom Volturiovi i všechny okolo, ale to by považovali za neuctivost a to nechtěl riskovat.

„Sám moc dobře víš, že tě tu rád vidím a tvou rodinu také,” pousmál se Aro a pohledem přejel po mě a Alici. Přesto v něm nebyla taková lačnost, jako kdysi. Tu vystřídal Marcusův upřený pohled. V očích se mu pobaveně blýskalo stejně jako v den plesu, když tančil s Bellou. Ani tentokrát se mi to za mák nelíbilo.

„Bella tu k naší lítosti však není,” ozval se sálem Arův hlas a já k němu překvapeně vzhlédl.

„Klidně se zdržíme...” začal Carlisle.

„To jistě můžete, ale nevím kdy se hodlá opět ukázat. Vystoupila z našich řad.”

Ona odešla, ona od nich opravdu odešla!

„Ale neměl jsem dojem, že by o svém místě v gardě měla jakékoliv pochybnosti,” Carlisle naproti mě z toho byl naprosto zmaten. Já se jen nechával unášet tím, že je volná. Může jít kam chce, být s námi - pokud o to bude stát...

„To opravdu neměla, Carlisle,” pousmál se ledově Caius. Vypadal, že se kochá touto situací. „Prostě vypršela lhůta naší dohody.”

„Dohody?” zeptal jsem nechápavě. Nikdy se o ničem ani nezmínila.

„Přesně tak,” přikývl Aro, „před sto lety jsme Belle udělali určitou nabídku a ona s ní souhlasila.”

„Proč by proboha něco takového dělala?!” neudržel jsem se.

„Pamatuješ si, drahý Edwarde, co se před více jak sto lety stalo? Na ten tvůj drobný incident?” pousmál se Cauis a přimhouřil na mě pohled jako spokojená kočka.

Strnul jsem na místě.

Co má tohle sakra společného s Bellou?

„Ano.”

„Tak jsme vám zřejmě opomněli sdělit takovou drobnost. Bella to tenkrát stihla.”

Zíral jsem nechápavě na něj. Jen velmi pomalu mi to začínalo docházet...

„Porušil jsi naše zákony, snad sis nemyslel, že ti to tak snadno projde,” zakroutil hlavou Marcus.

„Vy...”

Než jsem se k nim stačil jen přiblížit, projela mi tělem příšerná bolest. Srazila mě na kolena. V křečích jsem zatínal zuby, zatím co tělo se mi zmítalo v těch nesnesitelných bolestech, které neměly daleko k tomu, co jsem zažíval při přeměně.

Jen vzdáleně jsem vnímal drobnou postavu, jež ke mě vykročila a shlížela na mě upřeným pohledem a opovržlivým úšklebkem v dětské tváři.

Kus ode mě jsem zaslechl křik Esme a skřípění zubů.

„Jane, to už stačí,” roznesl se sálem Arův hlas.

Bolest ustoupila stejně rychle, jako mě srazila. Zbytek rodiny, který se do té chvíle měl co dělat, aby se ovládli a zůstali tam jen stát, ke mně okamžitě vyrazili. Carlisle mi pomohl vstát, protože jsem měl ještě chvíli problémy ovládnout vlastní tělo. Svaly se mi vypětím třásly. To mi bylo ale teď jedno.

„Porušil jsi náš nejdůležitější zákon a za to jsi měl zaplatit vlastním životem. Udělali jsme však s Bellou dohodu, život za život, tvůj za její.”

Nebyl jsem schopen už ničeho. Jen mi pomalu hlavou znovu probíhalo všechno, co se od té chvíle stalo. Proč to probůh udělala. Opustil jsem ji, ublížil a ona... Jasper měl pravdu, chránila nás, celou tu dobu.

„Aro, jak jsi mohl něco takového udělat?” Carlisle hleděl na muže, kterého považoval za přítele.

„Ano, Carlisle, jsme si blízcí, ale ne zas tak mimořádně,” přimhouřil Aro pohled. „Přátelství prostě musí jít z cesty, když se jedná o moc.”

„Ale to jsi při tom musel zničit tolik životů?” zašeptal nevěřícně Carlisle. Pak jej ještě něco napadlo. „Když jsme přišli, sem pro Edwarda, ona tu byla.” Nebyla to otázka, spíše už jen zděšené zkonstatování.

„Ano byla, ve vedlejší místnosti, zábavné co?”

Hlavou se mi začala míhat Carlislovy vzpomínky. O tom, co o té dívce ve vedlejším pokoji tenkrát řekl... Nevěděl jsem, koho mám větší chuť zabít, jestli je, nebo sám sebe. Jak jsem něco takového mohl dopustit?

„Kde je?” zašeptal jsem vysíleně, jako by mě ta jediná věta stále zbytky mých sil. Ani jsem k nim nevzhlédl a dál zíral otupěle před sebe.

„Vrát...”

„Nevíme,” přerušil Ara Caius.

Přikývl, jsem. Už jsme tu neměli důvod dál zůstávat. Co nejrychleji to bylo možné jsme opustili Volterru. Kdysi jsme si nedokázal představit, že bych se mohl cítit hůř než tenkrát, když jsem Bellu opustil. Bylo to ale možné. Vědomí co všechno jsem způsobil mě rvalo na kousíčky a spalovalo zevnitř. Sám jsem se ještě divil, že jsem schopen se udržet pohromadě a částečně fungovat.

Aro:

Sledoval jsem, jak můj zřejmě bývalý přítel odchází se svou rodinou. Bylo mi to trochu líto, ale na druhou stranu, v bojích o moc padly o mnohem větší oběti, než nějaké přátelství a náklonost.

Ohlédl jsem se po Caiusovi.

„Jak vidno, tak Bella s námi ještě stále nepřetrhala všechny vazby.” Stále nad námi ještě musela držet štít.

„To ne, ačkoliv, kdyby zůstala tady, tak by to určitě bylo mnohem užitečnější.”

Musel jsem se usmát. Znal jsem Caiuse dost dobře na to, abych se jej musel nyní dotknout. Byl mrzutý, že mu skončily jejich výlety ve dvou na vlkodlaky. V Belle na těchto výpravách našel výborného spojence, který mu chránil zadek a nepletl se mu přitom pod nohy.

„Proč jsi vlastně nechtěl, aby věděli kde je?”

Caiusůn pohled se zamračil ještě víc.

„Nehodí se k ní. Takový uhekaný chcípáček. Nemám ho prostě rád.”

„Přesto se však k sobě zase jednou vrátí,” zamumlal Marcus. „Dříve nebo později si k sobě znovu najdou cestu.”

„Hmm,” pousmál se v návalu trochu lepší nálady Caius a po rtech mu přeběhl zákeřný úsměv. „Jenže zatím co on ji bude hledat a utápět se v té své ubohé sebelítosti, naše Bella o ničem nebude mít ani ponětí a v klidu si bude žít dál. Příjemná představa.” Tvář se mu doslova rozzářila novým nápadem. „Vlastně jsme ho mohli ještě chvíli nechat hledat i přímo tady v paláci a kochat se...”

„Cauisi!”

„No dobře, taky zkazíte každou legraci,” zabručel, ale dobrá nálada ho nepřešla.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 56. kapitola: