Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 57. kapitola

14.07.2010 (07:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6974×

57. kapitola

 Edward:

 Nevěděl jsem, kam by mohla jít. Netušil, kde ji mám začít hledat. Ale celá rodina se snažila ji najít se mnou. Nebylo nám líto úplatků a ani zneužívání nejrůznějších databází. Poslední stopou nám byl jen záznam o Isabelle Swan, která si kupovala letenku do New Yorku.

Za tu dobu se už však mohla ztratit kdekoliv v Severní Americe, či opět odcestovat na jiný kontinent.

Nakonec jsem to vzdal. Ostatní už nevěděli kde ještě hledat. Mohla být kdekoliv. Jediné co mě ještě udržovalo v chodu bylo vědomí, že někde prostě je. V pořádku a zdravá.

Chtěl jsem jí být alespoň co nejblíže, tak jsem se rozhodl vrátit tam, kde to vše začalo, kde jsme se poznali, do Forks. Bylo to už dlouho na to, aby nás tam ještě mohl někdo poznat a tak se celá rodina rozhodla jet se mnou a znovu se vrátit do našeho starého domu.

Raději jsem trávil čas sám a tak jsem si po příletu pořídil nové auto. Unikl jsem tak alespoň částečně neustálým lítostivým pohledům ostatních, když už jejich myšlenkám ne.

Esme neměla ani čas dát náš dům po tak dlouhé době do pořádku a tak jsme doufali, že není příliš poničený. Nám by to sice příliš nevadilo, ale před ostatními jsme nemohli bydlet v domě, kde nefungují základní potřeby.

Již ve Forks nás čekalo překvapení. Spousta domů zmizela. Z městečka se stala spíše vesnice. Většina obyvatel se odstěhovala do velkých měst. Projížděli jsme jí a sledovali to množství změn. Největší překvapení nás však čekalo až za Forks.

Po necelých dvou mílích cestu přehrazovala závora z upozorněním na vjezd do rezervace. Nechápavě jsme vylezli z aut. Hranice rezervace dříve končili o několik mil dál, ale nyní spolkly i místo, kde stál náš dům.

„Tak na to bych se...” zavrčel Emmett a vyrazil dopředu.

„Rose,” povzdechl si unaveně Carlisle.

„Emmette! Okamžitě se přestaň chovat jako idiot! Vždyť víš že za hranice rezervace nesmíme,” rozezněl se okolo její hlas, až popadala sprška listí ze stromů.

„Ale,” ukázal Emmett už zkrotle dopředu, „vždyť tam bydlíme.”

„Zřejmě už ne,” zamumlala Esme.

„Ale máme tam dům, jestli nám ho nějak měli zabavit, neměli by nám dát aspoň vědět?” zkoušela na to jít Alice logicky.

„Měli,” přikývla Esme, „a ty jsi snad vybírala poslední století nějakou poštu?”

Alicina logika byla v čudu.

Naše hádka však přilákala pozornost. Alice se nadechla na předložení dalšího svého skvělého nápadu, když se nedaleko zavlnil porost a z něj na nás vykoukly dva páry zvědavých očí. Všichni jsme strnuli a koukali na sebe navzájem.

„Ahoj,” pousmála se konečně Esme do dvou zvědavých dětských tváří.

Ještě se na nás chvíli upřeně dívali a na čele se jim vytvořily zadumané vrásky, než jí konečně její úsměv oplatili. Oba kluci se usmáli až jim zuby zazářili ve snědém obličeji. Neklidně do sebe navzájem šťouchali lokty. Nakonec se k našemu překvapení na sebe podezíravě podívali a vyrazili pryč.

Dupali a snažili se navzájem předběhnout seč jim síly stačily.

„A to mělo znamenat co?” zakroutila Rose hlavou.

Odpovědi se jí dostalo vzápětí. Ze směru, kam se ti dva ztratili se ozval dětský křik, při kterém jsme všichni nadskočili.

„Culleni jsou zpátky!”

„Já to chtěl říct!”

„Au! Ty...”

Pak už se ozývalo jen jak se do sebe naštvaně pustili.

Zírali jsme tím směrem neschopni dalšího slova.

Trvalo to ještě dalších pár minut, pak se objevil další uvítací výbor. Vypadal tak na pětadvacet a už podle prvního závanu vzduchu jsme věděli, že patří ke smečce z La Push.

„Fuj,” nakrčila Rose nos.

„Nápodobně,” ušklíbl se.

Došel až pár metrů od nás. Netvářil se vůbec nervózně. Spíše, tak nějak přirozeně. Jako by na téhle situaci nebylo vůbec nic zvláštního.

„Jmenuji se Ephri,” pokývl na Carlisla. Jeho pohled však zvědavě putoval i po nás ostatních.

„Já jsem Car...”

„Vím kdo jste,” přerušil ho. „Mě by spíš zajímalo co tu děláte.”

„Chtěli jsme se tu opět na chvíli usadit, ale náš dům zřejmě už leží na vašem území.”

Ephri se zamyšleně zamračil už při těch prvních slovech.

„Zůstat?” ubezpečoval se ještě. „Tak to byste asi měli mluvit s tátou.”

„No to je prostě skvělý,” zavrčela Rose. „A kolík jako nechcete, aby ta štafeta aspoň měla nějaký to grády?”

„To nebude potřeba,” ušklíbl se na ni. „Tady se novinky šíří docela rychle.”

„Někdy až moc rychle na můj vkus,” ozvalo se mu za zády.

Všichni jsme pohlédli na muže, který k nám mířil. Tvář mu už brázdilo pár vrásek, ale přesto stále vypadal dobře. Hádal jsem mu okolo padesátky, ale u těhle psisek nikdy nevíš...

„Zdravím,” pokývl nám a postavil se vedle Ephriho. Už podle té podoby nám bylo jasné, že je to otec a syn.

„Já jsem Billy, momentálně nejstarší z kmene, takže jsem i jeho vůdcem.”

„Těší mě,” odpověděl mu Carlisle. On jediný byl k měničům naprosto nestranný a Billy mu byl od prvního pohledu sympatický. „Narazili jsme na takový menší problém s našim domem,” pokračoval diplomaticky dál.

Billy se při tom pojmenování uchechtl.

„Menší problém, to máte na mysli, že se k němu nemáte jak dostat?”

„Tak nějak.”

„Naposledy jste tu byli, když byl ještě můj otec mladík. Myslím, že někteří jste o něm i slyšeli,” podíval se na mě.

„Jacob Black?” zavrčel jsem.

Přikývl.

„Od těch dob se tu ale spousta věcí změnila. Náš kmen se rozrostl a rezervace také, nyní patří jen nám. Koupili jsme svou vlastní půdu.”

Z jeho slov čišela hrdost a pouto, které k této zemi měli. Pro ně to nebyl jen pouhý kus pozemku, ale historie jejich předků.

„Takže to znamená, že si máme najít jiný?” mračil se Emmett.

„Ne to jistě ne. Klidně se tam můžete nastěhovat zpět. Jen co se týče lovu, tak choďte mimo naše území.”

Všichni jsme na něj zůstali nevěřícně zírat. Tohle znělo téměř jako pozvání na jejich vlastní území.

"Všechno?" optal se Billy, když jsme stále ještě mlčeli.

"No... ano," přikývl mu Carlisle.

Billy se tedy s pouhým kývnutím k nám otročil a vyrazil zpátky s Ephrim v patách.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 57. kapitola: