Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 1. kapitola

26.01.2013 (14:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4374×

1. kapitola

Na místo jsme dorazili po dvou dnech. Přijeli jsme v noci, všude bylo ticho a tak nějak mrtvo. Byla jsem unavená. Sice jsem hodně spala po cestě, ale nebylo to zrovna to nejpohodlnější pospání. Přesto jsem si cestu víc než užila a to proto, že jsem byla s Ryanem. Každou minutu i sekundu jsem požívala na sto padesát procent. Povídali jsme si a plánovali společnou budoucnost. Prý začneme hned plánovat svatbu, nechce na nic čekat, stačilo, že musel tak dlouho čekat, než mě poznal. Nebylo třeba nic odkládat. Svatbu prý uspořádáme u něj. Má ohromnou zahradu, kde by mohl být jak obřad, tak hostina. Objednáme spoustu květin, šaty u nějakého předního návrháře, bude to nádhera.

Nemohla jsem se dočkat, až to všechno uvidím. O Vamhillu, kde se nachází jeho dům, mi také hodně vyprávěl. Prý se jedná o malou komunitu milých a velmi přátelských lidí. Všichni se znají, pomáhají si. Trochu jsem si to představovala jako Wisteria Lane v Zoufalých manželkách. Napadlo mě, abych se tam vůbec hodila. Byla jsem obyčejná holka, která navíc přijde bez haléře a bez věcí. Ryan slíbnul moje obavy a ujistil mě, že mě jeho přátelé přijmou. Vědí, že má dobrý úsudek a vybral si tu nejlepší. Jeho slova mě velmi potěšila a také mě uklidnila.

Bylo asi půl druhé ráno, když jsme se ocitli u vysoké kované brány, plynule přecházející ve vysokou zeď, která jakoby chránila obyvatele toho města. Ryan se vyklonil z okénka vozu, zmáčkl na panelu s klávesnicí pár číslic a brána se před námi rozjela.

„Vídej doma, miláčku,“ řekl Ryan a auto se pohnulo z místa. Páni, bylo první slovo, které mě napadlo. Bylo to jako ocitnout se v ráji. Trávníky zastřižené jako podle pravítka měly sytě zelenou barvu, která se mi zdála skoro nepřirozená. Otevřela jsem si okýnko, abych si mohla to všechno pořádně prohlédnout. Silnici lemovaly vysoké stromy a chodník pak oddělovaly umně vystříhané okrasné keře. Podél silnice svítily vysoké lampy, které mi umožnily vidět aspoň něco z domů, ke kterým vedly jednotlivé příjezdové cesty. S očima dokořán jsem zírala na ohromné luxusní vily, s arkýřovými okny, antickými sloupy podpírajícími balkónky či střechy, krytými předními verandami a dlouhými příjezdovými cestami kroutícími se jako hadi. Před každým z těch domů byly vysázené záhony barevných květin.

To místo bylo neuvěřitelné, jako z pohádky. Všude panoval dokonalý pořádek, vše se zdálo tipťop. Nikdo mi neuvěří, dokud neuvidí. Těšila jsem se, až zavolám domů a řeknu mamce, kam jsem se dostala, bude nadšená a až to sama uvidí na vlastní oči, tak nejspíš omdlí.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se Ryan.
„Je to paráda.“ Víc jsem říct nedokázala. Přijeli jsme na jakési malé náměstíčko, kde se nacházel kostelíček s bílou omítkou, obchod s potravinami, úřad a další budovy, které jsem v té tmě nebyla schopná rozeznat.

Odbočili jsme doprava a pak jsme uhnuli na příjezdovou cestu. Vinula se mezi mírnými vyvýšeninami, jako by tu někdo vytvořil umělé kopečky. Tady už venkovní lampy nesvítily. Dívala jsem se před auto, abych viděla aspoň to málo, co osvětlí reflektory. Po chvíli se před námi objevil dům v anglikánském stylu. Celý byl z červených cihel, měl tmavou střechu, spoustu oken s narudlými rámy, velké vchodové dveře po stranách s květináči.

Auto dojelo před dům a zastavilo. Všimla jsem si kamenné fontánky, ze které s tichým zurčením tekla voda. Obdivovala jsem to. Všechno jsem to bezmezně obdivovala. I přestože jsem byla unavená a sotva stála na nohou, neváhala jsem a obešla vůz, abych se rozhlédla po pozemcích okolo. Nevadilo mi, že vidím pouhopouhé obrysy. Na tom nezáleželo.

„Lásko, měli bychom jít dovnitř, potřebuješ se vyspat,“ ozval se za mnou Ryan. Vzal mě za ruku a lehce zatáhl. Usmála jsem se. Na prohlížení budu mít ještě spoustu času. Nechala jsem se dovést k hlavnímu vchodu. Otevřel mohutné vyřezávané dveře s mosazným klepadlem. Natáhl se a rozsvítil. Ocitla jsem se v hale s vysokým stropem, z něhož visel křišťálový lustr. Podlaha byla pokryta, na první pohled drahými, koberci. Podél zdi se táhlo schodiště s vyřezávaným zábradlím. Všimla jsem si několika zaručeně starožitných kusů nábytku i doplňků.

„To je nádhera,“ vydechla jsem.
„Zítra si to všechno prohlédneš, teď tě zavedu do ložnice.“

Vystoupali jsme do prvního patra a vešli do jedněch dveří. Nestíhala jsem sledovat, kde přesně se nacházíme. Zrak mi ulpíval na malbách, které visely v chodbě. Kroky tlumil huňatý koberec světlé barvy.

Dominantou ložnice byla postel, jež mi sahala až do pasu. Rozhlížela bych se dál a dál, ale Ryan mě popadl do náruče a položil na matraci. Sám si sedl na kraj a držel mě za ruku.

„Musíš spát, zítra to všechno doženeš,“ pravil. Poslušně jsem kývla hlavou a neovládla zívnutí. Ryan se zasmál. „Vidíš to.“ Rukou zašmátral v šuplíku nočního stolku a něco vyndal. „Bello, rád bych ti něco dal. Nemohu se dočkat, až uvidím, jak ti sluší.“ Postel se tvarovala pod mými zády, kolem mého těla. Byla velmi pohodlná. Ryanova slova mě však maličko probrala. Zvědavost byla silnější. „Dostal jsem ho od své matky, miláčku, doufám, že se ti bude líbit.“ Dívala jsem se, jak otevřel černou sametovou krabičku a ve světle lampy se zatřpytil prsten s diamantem uprostřed. Vypadal starožitně a nádherné. „Chci, abys ho nosila do konce života, nikdy si ho nesmíš sundat. Je to důkaz naší lásky,“ říkal mi a bral ho do prstů. „Slibuješ?“ 
„Nikdy ho nesundám,“ zopakovala jsem mu to mile ráda a nechala si prsten natáhnout na prsteníček. V tu chvíli se mi zamotala hlava a všechno zčernalo.

≈≈≈≈≈

Protáhla jsem se a zívla. Zálibně jsem si prohlédla prsteníček levé ruky. Prsten od Ryana se živě blyštil. V hlavě mi vytanula vzpomínka na to, jak mě požádal o ruku. Při západu na pláži Barbadosu. Připadalo mi to, jako by se to stalo včera. Klekl si do písku, zbožně se na mě podíval a pak se mi vyznal. On byl prostě romantik.

Přetočila jsem se na břicho a zakřičela do polštáře. Byla jsem tou nejšťastnější osobou na světě.

Protože jsem byla v posteli sama, vzala jsem si župan a si připravit snídani. Předpokládala jsem, že je Ryan zavřený ve své pracovně a nechtěla jsem ho rušit. Za tu dobu, co jsem ho znala, jsem věděla, ráno bývá nejproduktivnější.

Hedvábí noční košilky mi klouzalo po pokožce a připomnělo mi Ryanovi dotyky, když se se mnou miluje. Byl velmi něžně milenec. Splnil mi, co mi na očích uviděl. Nemohla jsem si přát lepšího muže. On lepší ani neexistoval.

Připravila jsem si toasty s džemem a kávu. Sedla jsem si k barovému pultu, který byl připojený k lince, a dívala se ven oknem. Prohlídka domu bylo to jediné, co jsme včera při našem pozdním návratu stihli. Jeli jsme sem přímo z letiště. Ryan mě provedl, ukázal mi, kde co najdu, řekl, můj dům  je i tvým a pak si mě odvedl do ložnice s tou báječnou velkou a měkkou postelí.

Před odjezdem na Barbados jsme naplánovali, že se sem pak přestěhuju. Bydlela jsem v malé garsonce v okrajové čtvrti Seattlu, pracovala jako servírka a díky tomu jsem potkala muže svých snů, který byl pro mě tak trochu princem na bílém koni. Snesl mi k nohám vše, co mohl a já jsem teď mohla žít v tomto nádherném domě, nemusela jsem pracovat, pokud jsem nechtěla… Čekal mě prostě pohádkový život.

„Už jsi vzhůru?“

S úsměvem jsem se otočila na Ryana scházejícího po zadním schodišti. Měl černé kalhoty a šedou košili s bílými proužky. Nesmírně mu to slušelo.

„Dobré ráno.“ Sehnul se a rty se lehce dotkl mé hlavy.
„Dobré ráno.“
„Jak ses vyspala?“
„Skvěle. Ne, že by první třída letadla byla špatná, ale tvoje postel se jí nemůže rovnat,“ zazubila jsem se.
„Dnes tě seznámím se svými přáteli, máme se s nimi sejít na oběd v klubu, tak se prosím vhodně obleč. V ložnici ve skříni by mělo být všechno, co budeš potřebovat,“ řekl a opřel se o linku.
„Dobře, už se na ně těším.“
„Oni na tebe taky,“ pousmál se a v očích mu zajiskřilo. Zatoužila jsem po polibku. Zvedla jsem se a pomalým krokem se k němu šourala.
„Jsem ráda, že jsem tu.“ Opřela jsem se o něj a nastavila mu rty. Políbil mě krátce, ale i to mi stačilo. Uchopil mi hlavu do dlaní a mírně ji od sebe odtáhl. Jeho teplé ruce mi vypalovaly značky do tváří. Vzdychla jsem. Jak já ho milovala.
„Já taky. Dám ti všechno, co chceš. Budeš mít rodinu, která ti do teď chyběla…“ Větu nechal viset ve vzduchu.
„Ano. Je taková škoda, že se mí rodiče nemohou radovat se mnou. Tak ráda bych je tu měla.“ Maminka by mi určitě moc ráda pomohla s přípravou svatby. Když jsem byla malá, mluvily jsme o tom, jaká by má svatba měla být. Celá bílá s růžovými detaily… bohužel si to s ní nebudu moct užít.
„Chápu, že tě ta ztráta stále bolí.“ Pohladil mě. Ano, pořád to bolelo, i když už to bylo několik let, co zemřeli při leteckém neštěstí. Ale když ztratíte někoho tak blízkého, jedinou rodinu, tak je to jako když vám někdo vyrve srdce z těla. Sice jsem si časem začala zvykat na myšlenku, že jsou pryč, ale teprve s Ryanem jsem se zase stala celým člověkem. Jemu jsem vděčila za to, že jsem se dala dohromady.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
„Víš, že pro tebe cokoliv. Musím jít ještě pracovat. Chovej se tu jako doma. A nezapomeň, v jedenáct vyrážíme do klubu.“ Přikývla jsem a nechala ho odejít.

Dojedla jsem snídani, a protože jsem měla ještě dost času, rozhodla jsem se, že si znovu projdu dům. Tentokrát za denního světla.

Chodbou jsem se dostala do haly s křišťálovým lustrem, který jsem musela stále obdivovat. Připomínal mi lustry na starých zámcích. Pohovky na zlatých nožičkách krásně doplňovaly prostor a zvaly k posezení. Neváhala jsem a otevřela francouzské okno. Bazén. Skvělé. Všimla jsem si posezení z tmavého ratanu, velkého grilu a pergoly, která to vše stínila. Zahrada byla velmi rozhlehlá a na její projití budu potřebovat daleko víc času než jen hodinu. Vrátila jsem se do domu. Nahlédla do jídelny, v níž se nacházel stůl pro deset lidí. Těšila jsem se, až tu budeme pořádat večeře pro Ryanovy přátele. V příborníku bylo vyrovnané ručně malované nádobí a stříbrné příbory. Vše se lesklo, jako by to nikdo nikdy nepoužíval.

Objevila jsem knihovnu, která obsahovala snad všechna literární díla, která mě napadla, jakýsi salonek s krbem a pokoj, který byl nejspíš pracovnou, s počítačem, psacím stolem, tiskárnou, televizí a dalšími vymoženostmi, ale Ryana jsem neobjevila, takže to nemohla být jeho pracovna.

V patře byly celkem tři ložnice, každá s koupelnou a šatnou. Za jedněmi dveřmi jsem zaslechla tlumený hovor, takže jsem usoudila, že to bude Ryanova domácí kancelář.

Protože už byl nejvyšší čas, šla jsem se dát trochu do pořádku. Vysprchovala jsem se, umyla si vlasy, vyčistila pleť, oholila nohy. Chtěla jsem na Ryanovy přátele udělat dobrý dojem, takže jsem nic nenechala náhodě. Vlasy jsem si vyfénovala do hladka, jen konce jsem si vytočila ven. U toaletního stolku v ložnici jsem se nalíčila. Oči obkroužila hnědou tužkou, použila hnědé a béžové stíny, na řasy nanesla maskaru. Maličko si přepudrovala nos, aby se neleskl a na rty použila tělovou rtěnku. Nechtěla jsem to moc přehánět, jdeme jen na oběd. Pak jsem se přehrabovala ve skříni a hledala vhodné šaty. Většinu s nich musel nakoupit Ryan, protože tak bohatý šatník jsem nevlastnila. Po desetiminutovém vybírání jsem vytáhla ramínko s tmavě modrými šaty áčkového střihu s tenkým červeným páskem. Sukně měla spodničky, takže měla ten správný tvar. Protože venku nebylo žádné velké teplo, oblékla jsem si k nim slabý bílý svetřík a bílé lodičky.

Prohlížela jsem se v zrcadle, když vešel Ryan.

„Moc ti to sluší,“ pochválil mě.
„Díky.“
„Můžeme vyrazit?“ Maličko jsem zaváhala. „Nemusíš se bát, zamilují si tě.“

Dobře, když to říká Ryan tak to bude pravda. Budu se jim líbit.

Chápu, že je to možná zmatené, ale časem se vše vyjasní a pochopíte. 

Edward bude, možná už příště, tak trpělivost, určitě se dočkáte. Zatím si musíte vystačit jen s úžasným Ryanem a okouzlenou Bellou. :-)

Všem moc děkuju za komentáře u prologu, jsem moc ráda, že si povídka našla své čtenáře. ;-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 1. kapitola: