Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 13. kapitola

09.03.2013 (15:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3035×

13. kapitola

Krok sun krok. Přesně tím způsobem jsem se přibližovala k domu Edwarda a Sybil. Na jednu stranu mě tím směrem něco táhlo, ovšem na tu druhou mě to nutilo taky. Připadalo mi, jako by mě někdo tahal za obě ruce a hrozilo, že se přetrhnu vejpůl. Zápasila jsem s tím, bojovala o svou vlastní vůli. Nehodlala jsem se nikomu a ničemu podřizovat. Prostě udělám, co sama chci.

Musím konečně zjistit pravdu. Neohlížet se na to, co mi přijde pravdivé, ale na to, co pravda skutečně je. Sama jsem si všimla, že se něco děje. Nedokázala jsem se vnitřně přesvědčit, že by na Edwardových slovech mohlo být něco pravdy, ale rozhodla jsem se, taky trochu na základě Sybiliny krátké návštěvy, že tomu dám ještě jednu šanci. Nechám si to všechno znovu vyložit. Dopodrobna a pak… kdo ví, co bude pak, to budu řešit, až to nastane.

Doploužila jsem se ke dveřím, které pro mě znamenaly něco jako bránu poznání. Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, ale sevřená pěst se zarazila ve vzduchu a odmítala se pohnout.

Do háje! Přece to dokážu. Nejsem srab. Můžu čelit všemu, zvládnu to! Zavřela jsem na chvíli oči. Zhluboka jsem se nadechla. Tak jo, zaklepu, to přece není nic těžkého.

Nezaklepala jsem. Otočila jsem se zády k domu, zády k Edwardovi a poznání, které mi nabízel. Odcházela jsem. Odcházela jsem i přesto, že jsem si strašně přála zůstat.

Scházela jsem zrovna ze schodů, když se dveře otevřely. Ten zvuk mě přinutil otočit hlavu.

„Bello,“ řekl Edward, „jdeš za Sybil? Není doma.“
„Ehm… já… no… za tebou…“ mektala jsem a pochybovala, že mu to dává smysl.
„Za mnou?“ Přikývla jsem.

Stál mezi veřejemi a díval se na mě. Zjevně čekal, že mu to vysvětlím. No tak, mluv konečně!! nařídila jsem si.

„Chci si promluvit… vyslechnout tě, znovu,“ vyhrkla jsem.
„Vážně?“
„Potřebuju to slyšet znovu, všechno. Jestli jsi teda ochotný…“
„Pokud si to přeješ.“ Opět jsem přikývla.
„Tady nebo…“ Věděla jsem, že myslí to místo, kde jsme byli posledně. Usoudila jsem, že bude snazší nemít kolem sebe tolik známé prostředí. Třeba se tam víc uvolním, mysl se víc otevře. Minule se to sice nepovedlo, ale ani jsem se o to nepokusila.
„Radši tam.“ Kývnul. Sáhnul za sebe pro klíče od auta a mohli jsme vyrazit. Mlčeli jsme celou cestu. Já stále tak trochu bojovala sama se sebou a on… kdo ví.

Odhrnoval mi z cesty nízké větve nebo šlahouny maliní. Cesta se mi zdála delší, než když jsem tu byla poprvé. Ale nakonec jsme uviděla místo, které jsem si pamatovala jen matně, ostré zůstaly jen vzpomínky na ten nešťastný rozhovor.

Malá mýtina ve mně vzbuzovala stejné pocity bezpečí jako minule. Bohužel tentokrát jsem byla napnutá a nervózní. Neustále jsem pokukovala po Edwardovi a zase rychle uhýbala očima. Přála jsem mít to už za sebou, mít konečně jasno v tom ohromném blázinci, který se kolem mě v posledních dnech rozpoutal.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se můj společník, když jsem tam pořád stála jako tvrdý y.
„Dobrý.“

Usadila jsem se na stejný pařez a Edward se usídlil v jehličí. V tureckém sedu s rukama na kolenou vypadal dokonale uvolněně. Záviděla jsem mu jeho klid.

Kousala jsem se do spodního rtu a přemýšlela, kde bych měla začít, čím bych měla začít, ovšem Edward byl rychlejší.

„Stalo se něco co… proč jsi se mnou chtěla mluvit?“ Podíval se mi zpříma do očí. Jeho pohled mě maličko uklidnil. Dokázala jsem se plynule nadechnout a odhodit nepatrnou část svého váhání.
„Já jsem dneska mluvila se Sybil, ale to je vlastně jedno. On je Ryan v poslední době trochu podrážděný, nevím, jak to přesně popsat a všichni jsou takoví… odkládáme svatbu, kvůli nějakým výsledkům od doktora, ničemu z toho nerozumím a už mě nebaví být ta jediná, která neví, o co jde.“
„A po mně chceš co? Mám ti vykládat, jak je všechno v pořádku, abych tě uklidnil? Pravda se ti moc nezamlouvala.“ V tom měl pravdu. Z pravdy, tedy aspoň pravdy podle něho, jsem minule šílela. A z toho, co jsem mu teď řekla, zrovna nevyplývalo, co se vlastně stalo.
„Vím, že se tu něco děje. Chci vědět, co to je. Nemůžu ti slíbit, že ti budu věřit, ale určitě se o to pokusím. Vyslechnu si všechno, co mi chceš a můžeš říct a budu o tom přemýšlet,“ slibovala jsem a doufala, že moje odhodlání bude stačit k tomu, aby se znovu pustil do vyprávění.

Povzdechl si, přemýšlel. Doufala jsem, úpěnlivě ho sledovala.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Můžeme to zkusit.“ Na jásání jsem se v tu chvíli moc necítila, ale byla jsem ráda, že nakonec souhlasil. „Tak čím začít… minule jsem ti řekl, že se sem vozí dívky a pak se jim vymývají mozky nebo něco v tom smyslu.“

Ano, měl pravdu, moc dobře jsem si to pamatovala.

Vymyjou těm holkám mozky, aby je mohli využít pro své plány. Přestanou být samy sebou, stávají se loutkami v jejich rukách. Žádná se odsud nevrátila. Nikdy nikdo neopustil zdi Vamhillu.

„Tenkrát jsem nebyl dost přesný. Nejsou to jen ženy. Je třeba udržet rovnováhu. Nikdo přece nemůže být sám, ne?“ Jeho tón obsahoval stopu hořkosti. „Musí tu být stejný počet žen i mužům. Stačí oběti omámit kouzlem osobnosti, kterého má každý v tomhle pošahaném městečku na rozdávání a pak už to jde samo. Odlákají člověka od rodiny a přátel, naslibují mu hory doly a než se naděje, má jinou minulost a je zavřený za zdí, kterou už nikdy neopustí, pokud se tedy nestane sám tím, kdo sem vodí oběti,“ odmlčel se. Skoro jsem nedýchala.
„Na co je chtějí? Co s nimi dělají?“ vyhrkla jsem.
„Promění je v právoplatného obyvatele města,“ vysvětlil.
„Ale…“
„Asi bych měl začít od začátku,“ pokýval hlavou a zamyšlený si prsty prohrábl vlasy. „Věříš na nadpřirozeno?“ Nechápala jsem, jak s tím tahle otázka souvisí. Zavrtěla jsem záporně hlavou a čekala, co řekne dál. Usoudila jsem, že bude prozatím nejlepší myslet na to jako na příběh, který se mnou, Ryanem ani ostatními nemá nic společného. Tak o tom budu moci snadněji přemýšlet a nebude mi to připadat, tak… nepravdivé. „Tak bys asi měla začít. Protože nadpřirozeno v tomhle městě vládne.“ Zamračila jsem se. Co je zase tohle? „Řeknu to prostě na rovinu. Prosím tě, abys mě vyslechla i po tom, až uslyšíš… Bello,“ napjatě jsem čekala, co mi poví, „jsme upíři.“

Zamrkala jsem. „Prosím?“ Nějak jsem nevěděla, jak na tohle oznámení reagovat. Ani v nejmenším jsem tomu nevěřila. Upíři. Taková pitomost, taky si mohl vymyslet něco lepšího.
„Slyšíš dobře. Obyvatelé tohoto místa jsou upíři. Všichni… téměř,“ dodal. „Diane s Geofreym se rozhodli, že jsou natolik nadřazení obyčejným lidem, že se rozhodli vybudovat dokonalé město plné dokonalých lidí. Postupně si sem vodili další a další lidi, které přeměňovali na upíry. Každý rok sem přibydou asi tak tři noví obyvatelé. Trvá nějakou dobu, než se po přeměně zadaptují a mohou se plně zapojit do života. Všechno tu musí být perfektní, dokonalé, na nikoho nespí padnout ani stín podezření, že by bylo něco jinak než má. Nikdo dosud neodhalil jejich pravou tvář.“ Při svém vyprávění vypadal tak zaníceně a odhodlaně.
„Ty to s těmi upíry myslíš vážně,“ řekla jsem překvapeně.
„Teď to nevidíš, ale jednou… kdybys chtěla, bys mohla.“
„Jak?“
„Musíš si sundat prsten.“ Zadívala jsem se na zásnubní prsten na svém levém prsteníčku. Ten si nesmím sundat, slíbila jsem to Ryanovi.
„Nemůžu si ho sundat, slíbila jsem to,“ zopakovala jsem svou myšlenku nahlas.
„Já vím, že ano. To je přesně jejich cíl. Ten prsten tě nutí vidět věci, které nejsou. S ním na prstě ti může do hlavy vkládat vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly. Pokud si ho nesundáš, nikdy se ti nevrátí tvůj život, nikdy se neodpoutáš od Ryanovy moci.“ Díval se mi upřeně do očí a pohledem mě přesvědčoval, přemlouval, prosil, abych se o to pokusila.
„Já nevím,“ povzdechla jsem si.
„Jen to zkus, nic za to nedáš. Vždycky se můžeš vrátit zpět k Ryanovi a žít jako dosud. Ale pokud se o to nepokusíš, nedozvíš se, co je skutečnost a co není.“ Jeho hlas byl vemlouvavý, něžný, hladil mě, na nic netlačil.

Zkusila jsem to. Měl pravdu, nemám tím co ztratit. Chytila jsem kroužek prstýnku mezi palec a ukazovák a zkusila ho posunout vzhůru po prstě. Ovšem pravačka, jako by se zasekla. Odmítala se pohnout. Prsty se rozevřely, svěsila jsem ruku podél boku a zamračeně koukala na ten kousek kovu.

„Brání ti ten slib,“ ozval se náhle asi po minutovém tichu Edward.
„Brání?“
„V hlavě máš zakódované, že prostě nesmíš a tak to neuděláš,“ vysvětlil. „Musel by ti to nařídit Ryan, aby sis ho mohla sundat.“
„Můžeš to udělat ty?“ napadlo mě.
„Nemůžu ti to nařídit, to není k ničemu.“
„Nemyslím nařídit, myslím sundat.“ Strčila jsem mezi nás ruku s prstenem.
„To sice můžu, ale nic se nestane. Aby to fungovalo a tobě se vrátily vzpomínky i vlastní vůle…“
„Já mám vlastní vůli,“ skočila jsem mu naštvaně do řeči.
„Dobře, tak vzpomínky a absolutní vláda nad sebou samou, musíš si ho sundat sama.“
„Ale jak to mám asi udělat, když to nejde?“ Zamračila jsem se. Teď ať přijde s nějakým chytrým řešením.
„Mohli bychom spolu… trénovat. Pomohl bych ti to zvládnout. Nakonec by sis dokázala sundat prsten sama.“
„Ale…“ namítla jsem. Jak by mi mohl pomoci, když to mám podle něj zakódované v hlavě. Nemožné.
„Věř mi, aspoň v tomhle.“
„Proč myslíš, že ti nevěřím i to ostatní?“ zeptala jsem se. Copak jsem vážně byla tak průhledná?
„Mám oči. Dovol mi, dokázat ti, že ti chci jen pomoct. Dělám to jen pro tebe.“
„Jak to chceš udělat?“ ptala jsem se s rezignací v hlase. Zdálo se, že má co dělat, aby držel svou radost na uzdě. Přesto ovládl úsměv a s pozvednutým koutkem úst řekl: „Říkejme to mu terapie. Nakonec to dokážeš a pak…“ Větu nedokončil a já se neptala. Pak bylo hodně daleko.
„Můžu se ještě na něco zeptat?“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to všechno správně pochopila.
„Ovšem.“
„Chtějí ze mě taky udělat… upíra?“ To slovo mi nějak nešlo přes rty. Nejspíš proto, že jsem to brala jako jednu velkou, za vlasy přitaženou, pohádku.
„Ano.“ Ani nezaváhal. Napadlo mě, jestli bych se neměla klepat strach z osudu, který mě čeká. Ale nic se nestalo.
„Jak?“
„To je… je to hodně bolestivý proces. Možná bychom to mohli probrat někdy jindy, co ty na to?“ Někdy jindy. Počítá tedy s tím, že se s ním ještě sejdu, budu ho poslouchat, podstoupím tu jeho terapii.

Nedělej to, Bello. Ryan bude zuřit. Nech to být a užívej si. Radil mi hlas v mé hlavě. Bohužel jsem v tu chvíli byla dost zmatená a zvědavá, takže jsem se rozhodla spustit lavinu, která už nepůjde zastavit.

„Dobře. Můžeme se scházet. Chci sundat ten prsten. Brzy.“

Tentokrát mi věnoval zářivý dechberoucí úsměv. To byla dostatečná odměna za mou snahu nezačít na něj zase ječet a bránit Ryana a ostatní. A že jsem to měla na jazyku. Tiskla jsem zuby pevně k sobě, abych to na tom jazyku taky udržela. Říkala jsem, si, že to třeba nejsou mé vlastní myšlenky, alespoň podle toho, co naznačoval Edward. Třeba mi to do hlavy všechno vložil Ryan, abych nikdy nemohla uvěřit tomu, kdyby mi někdo chtěl říct, jak to skutečně je. Ne, to by přece neudělal, miluje tě. Bylo to tu zase. Dva hlasy v jedné hlavě. K zbláznění.

Napadaly mě další otázky, které bych Edwardovi ráda položila, usoudila jsem však, že toho bylo na poprvé až až. Nesmím na to spěchat. Mohlo by to všechno nakonec dopadnout jako minule a přesně o to jsem nestála a Edward určitě taky ne.

Domů jsme jeli v tichosti. Sama jsem měla dost témat na přemýšlení, takže jsem se neměla část zaobírat se tím, co řeší nebo si myslí Edward.

Nezavezl mě před dům, ale zastavil kousek před osídlenou částí města.

„Zítra?“
„Dobře, odpoledne budu mít čas,“ přikývla jsem.
„Sejdeme se zase tady.“

Otevřela jsem dveře, abych vystoupila, ale chytil mě za předloktí a zadržel mě tak.

„Dej na sebe pozor, Bello. A pokud můžu, dám ti jednu radu.“ Nečekal na svolení a pokračoval. „Kvůli tomu, co z tebe chtějí mít, ti dávají něco do pití.“
„Cože?“ vyjevila jsem se.
„Proto ti bývá špatně. Měla by ses mít na pozoru,“ varoval mě a pustil mou paži.
„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“
„Příště. Dávej si pozor, ano? Prosím,“ dodal, když zahlédl pochybnosti.
„Fajn.“

Vystoupila jsem a zabouchla za sebou dveře. Auto se hned odlepilo od obrubníku a zmizelo v dáli. Cestou domů jsem měla spoustu času uvažovat o tom, co jsem to udělala a nedá se říct, že bych byla sama se sebou zrovna spokojená. Jenže… nemohla jsem si pomoct, bylo tady toho až příliš a pokud je sundání prstenu klíčem k rozluštění hádanky, jdu do toho.

Příště se budeme snažit sundat prsten. Co myslíte? Povede se to? :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 13. kapitola: