Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 15. kapitola

16.03.2013 (22:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3455×

15. kapitola

Zírala jsem na něj. Oči se mi rozšiřovaly. Srdce překotně bušilo. Ústa se otevřela v němém výkřiku. Natáhl se po mně. V ten okamžik se všechno vrátilo do normální rychlosti. Vykřikla jsem a pokoušela se co nejrychleji odsunout co nejdál od něj. Do bezpečí!

Prudce jsem narazila do stromu za svými zády. Nemohla jsem od Edwardova obličeje odtrhnout pohled, takže jsem nekoukala, kam se pokouším uniknout. Vyrazila jsem si dech. Lapala jsem po troše kyslíku.

„Bello, vzpomeň, co jsem ti říkal.“ Mluvil klidným hlasem, jako by mě nechtěl vyděsit. Pozdě!

Ty oči! Rudé! Kdo má rudé oči? Panebože, on je vážně upír! Oni jsou upíři! Všechno mi to pomalu docházelo. Bylo toho moc.

Najednou mě zachvátila prudká bolest hlavy. Chytila jsem se za ni a stočila do klubíčka.

„Co je to, co se to děje?“ zasténala jsem mezi sevřenými zuby. Bylo to nesnesitelné. Myslela jsem, že se mi rozskočí hlava. Sevřela jsem ruce do pěstí bez ohledu na to, že si tím vytrhám vlasy. „Nechci, nemůžu.“

Edward mi přitiskl ruku na čelo. Byla studená, ale nepomohlo to. Neměla jsem sílu bránit se jeho doteku nebo blízkosti. Bolest mě stravovala. Kousala jsem se do rtů, abych nekřičela. Lapala jsem po dechu.

Hlavu mi zaplavily vzpomínky. První jízda na kole, nástup do školy, Peter Flinn, který mi dal první pusu, oslava desátých narozenin, rodiče sedící na gauči držící se za ruce a sledující televizi, ulice Haynevillu, táta mě učí řídit, maturitní ples, zákazníci v bistru, hamburgery, hranolky… bylo toho tak moc. Jako když někdo nahrává data na flashku a ony se tam pomalu objevují.

A najednou bylo po všem. Bolest zmizela. Zůstala jsem jen já a moje minulost. Pravá minulost!

„To… ty… já… panebože!“ Nebyla jsem schopná dát dohromady větu.
„Jsi v pořádku?“ ptal se Edward, když jsem tam dál ležela. Potřebovala jsem to všechno vstřebat. Pořád jsem čekala, až si ten prsten sundám, ale nikdy jsem se nezamyslela nad tím, co by se mohlo stát, kdyby se mi to podařilo. Edwardovým slovům, když mě varoval, jsem nevěnovala pozornost.
„Já… já nevím.“ Pokoušela jsem se posadit, ale byla jsem zesláblá a nějak malátná. Edward mě chytil pod rameny a pomohl mi. Opřela jsem se zády o kmen stromu. Hlavu jsem zvedla k nebi a skrz větve sledovala jeho šedavou barvu.

„Mám rodiče… On mi lhal,“ řekla jsem po chvíli mlčení. Sklopila jsem pohled a mírně otočila hlavu, abych se podívala na Edwarda. Vypadal pořád tak jako předtím. Rudé oči, které mě tak děsily, mě sledovaly, a když se naše pohledy střetly, rychle je zavřel. Ale ještě než tak učinil, jsem v nich viděla Edwarda. Toto, kterého jsem znala, a kterého znám vlastně pořád. On byl pořád stejný, i přestože se změnil po fyzické stránce, uvnitř byl stále stejně obětavý. Má reakce na něj byla nesmyslná, ale v ten okamžik to pro mě byl takový šok, že jsem jí nedovedla zabránit.
„Je mi to líto,“ zašeptal.
„Měl jsi pravdu, celou tu dobu a já se chovala jako úplná husa.“
„Byla jsi ovlivněná.“
„To není omluva,“ namítla jsem.
„Ale ano, je.“

Odmlčeli jsme se.

Takže co teď? Už vím, že mám rodiče, domov. Vím, že mě ovlivnili a že mě… to vyšetření! Stalo se to. Dělali se mnou všechny ty věci… Otřásla jsem se. Ryan dovolil, aby do mě řezali a píchali injekce…

„Děje se něco?“ všiml si Edward mého neklidu.
„Oni mě… oni se ke mně chovali jako k pokusnému zvířeti,“ procedila jsem skrz zuby a zlostně setřela slzu, která mi stekla po tváři.
„Je mi to líto,“ zopakoval. „Moc se ti za to omlouvám.“
„Není to tvoje vina.“ Zavrtěl hlavou. „Není,“ stála jsem si na svém. Tys jim nepomáhal držet skalpel.“
„Kdybych tě varoval dřív, nemuselo se to vůbec stát!“
„Nakonec jsi to udělal. Udělal jsi to, co nikdo jiný. Snažil ses, nevzdal jsi to se mnou. Moc jsi mi pomohl,“ řekla jsem a znovu se na něj podívala. „Otevři oči.“
„To není nejlepší nápad, nejsi na to připravená.“
„Zvykla jsem si… zvyknu si,“ přeformulovala jsem to. „Nebojím se tě. Vím, že ty bys mi neublížil. Prosím, Edwarde,“ požádala jsem ho. Upírala jsem na něj pohled a čekala, až mi ho opětuje.

Pomalu otevřel oči. Pečlivě jsem na tváři udržovala neutrální výraz. Bylo to zvláštní vidět místo zelené červenou. Vlastně ne, nebylo to zvláštní, bylo to divné a hodně.

„Bude to tak se všemi?“ zeptala jsem se přímo.
„Ano. Budou jako já. Upíři,“ řekl. Řekl to úmyslně, aby mi ten fakt připomenul, i když na to se ani nedalo zapomenout.
„Dobře. Co ještě bych měla vědět?“
„Jsi najednou tak klidná,“ poznamenal.
„Nejsem klidná, jen to musím nejdřív zpracovat, nečekala jsem, že… všechno je to pravda a navíc se toho tolik změnilo. Nikdy mu nebudu moc odpustit, že jsem kvůli němu zapomněla na své rodiče,“ pronesla jsem tvrdě.
„Bello, musíš dělat jako by nic. Slibuju, že něco vymyslím, nedovolím, aby došlo na jejich plány, ale budu potřebovat čas.“

Tak tohle bylo silné kafe. Po tom všem, co už vím, mám přijít domů a láskyplně se na Ryana usmívat, nechat ze sebe dělat jejich hračku.

„Pomůžeš mi?“ ujišťovala jsem se
„Pomůžu, slibuju.“ Jeho oči nelhaly, viděla jsem to, teď už ano.
„Dobře.“

Postavila jsem se. Maličko se mi zamotala hlava. Přidržela jsem se kmenu a zavřela oči. Edward byl hned u mě, aby mě podepřel. Jak byl jeho dotek najednou jiný. Ovšem ne nepříjemný, jak by se dalo očekávat.

„Jestli nemám…“
„Ne, to je v pořádku,“ skočila jsem mu do řeči. „Asi bychom měli najít ten prsten.“ Edward ke mně natáhl ruku a otevřel dlaň, v níž měl schovaný můj snubní prsten. „Když… když si ho znovu vezmu, nestane se to co předtím?“ ptala jsem se s obavami.
„Ne, teď už ne. Musela bys znovu přísahat Ryanovi, aby to mělo stejný účinek.“ Přikývla jsem a roztřesenými prsty si prsten vzala. Nechtělo se mi nasadit ho zpátky na prst, ale nemohla jsem dělat nic jiného.

Když byl na svém místě, tížil mě jako okovy. Nemohla jsem se dočkat, až se ho zbavím. Doufala jsem, že to bude brzy. Věřila jsem, že to Edward nějak zařídí.

„Mám tolik otázek. Měla bych toho ještě hodně vědět.“
„Máme na to spoustu času. Co kdybychom teď jeli na chvíli k nám, bude tam větší pohodlí. Nepustím tě za ním dřív, než si budu jistý, že to zvládneš.“
„Děkuju. Za všechno.“ Pak jsem se k němu nahnula a objala ho kolem pasu. Bylo to krátké obětí vděčnosti, přesto jsem cítila, jak zabořil nos do mých vlasů a zhluboka se nadechl. Neptala jsem se, bylo tu spoustu jiných, daleko důležitějších věcí k řešení.

U Edwarda doma jsme zastihli Sybil. Listovala v nějakém časopise a hlasitě si u toho prozpěvovala.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě vesele a hrnula se k nám. Opět se dostavil menší šok. Sybil s červenýma očima. Maličko jsem to čekala, ale i tak… Úsměv jí ztuhnul na rtech v okamžiku, kdy viděla naše tváře. Očima zabloudila k mé levé ruce. Nepatrně se zamračila. „Sundalas ho?“ Přikývla jsem. „No páni, ty jsi to dokázala.“ Znovu se rozzářila a bez váhání mě sevřela v náruči. Chladné a kamenné. Nebyla jsem ve stavu jí to objetí opětovat.

„Sybil,“ oslovil Edward spolubydlící, „Bella to musí nejdřív všechno vstřebat,“ upozornil ji na fakt, že je to všechno pro mě nové a neskutečné.
„Pardon,“ omluvila se a poodstoupila.
„To je dobrý,“ zamumlala jsem.
„Vzal jsem sem Bellu, abychom jí všechno vysvětlili, musí být připravená, měla by vědět, co a jak.“
„Fajn, pusťme se do toho.“ Otočila se k pohovce, ale ještě než usedla, řekla: „Bello, měla bys vědět, že jsem byla proti tomu, aby ti Edward něco říkal. Ne proto, že bych snad byla jako oni nebo, že bych chtěla, aby ses stala jako my. Měla jsem o tebe strach. Pokud by si dozvěděli, že už nejsi v jejich područí, že víš… všechno, zle by to dopadlo a s Edwardem zrovna tak.“ Z jejích slov mi přejel mráz po zádech.  „Ale jsem ráda, že to víš a už nemusíme nic skrývat,“ povzbudivě se zaculila.

Mlčela jsem. Jak bych mohla komentovat to, že jsem Edwarda vystavila nebezpečí a ji vlastně taky.

„No tak, Bello, sedni si.“
„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem.
„Za co?“ zeptali se oba najednou.
„Že jsem vás do toho namočila.“ Nemohla jsem se na ně podívat. Žmoulala jsem si prsty a sledovala špičky bot.
„Tak hele,“ chladné prsty mi za bradu zvedly hlavu. „Sám jsem se rozhodl a sám za to nesu zodpovědnost. Ty bys do toho sama od sebe nešla, takže jsem tě do toho zatáhl sám.“
„Hej vy dva, nechte té teatrálnosti a pojďte si sednout. Máme toho ještě hodně,“ přerušila naše obviňování.

Měla pravdu. Sedla jsem si k Sybil na pohovku, Edward se usadil do křesla.

„Proč já?“ vyhrkla jsem tu nejpalčivější otázku. Edward sklopil pohled, Sybil se na mě soucitně podívala.
„To jsem si taky říkala.“
„Ty… tebe taky…“
„Taky mě sem přivedli,“ přikývla.
„Kdo?“ Hodila rychlým pohledem po Edwardovi.
„Ty?“ řekla jsem překvapeně.
„Ano, tehdy jsem ji sem přivedl. Když sem přijde někdo nový, předpokládá se, že zůstane s tím, co ho přivedl, u nás to nějak nezafungovalo, ale zůstali jsme přáteli, teda až po tom, co mi Sybil odpustila.“
„Takže tys taky byla člověk?“
„Všichni jsme byli,“ odpověděla Sybil. „A nikdo z nás jím už nikdy nebude.“ V hlase jí zazněla nostalgie, ale ne smutek. „Zvykla jsem si, každý si zvykne. Má to i své výhody,“ pohodila rameny. „Ale zpátky k tvé otázce. „Máme tu hledače talentů.“ Když jsem zvedla tázavě obočí, vysvětlila: „Jsou to upíři, kteří dokáží rozpoznat výjimečného člověka. Upíři mají dary, to znamená, že mají řekněme nadpřirozené schopnosti, většinou se začínají projevovat už za lidského života, i když v nepatrné míře a po přeměně zesílí.“
„Takže Ryan je hledač talentů?“
„Ne. Hledači jezdí po světě a v případě, že někoho objeví, dají to vědět Diane a Geofreymu a ti vyšlou ženu nebo muže, záleží na situaci, aby dotyčného oblouznili a dovedli sem. Tímhle způsobem se sem dostala převážná část města. Někteří už sem jako upíři přišli, byli to přátele Diane a Geofreyho.“
„To znamená, že mám dar?“
„Ano, jsi štít,“ odpověděl mi tentokrát Edward. „Nemohu číst tvé myšlenky.“
„Cože?“
„Já čtu myšlenky a tobě je číst nedokážu.“
„Štít,“ zamumlala jsem. Nedokázala jsem si pod tím nic představit.
„A ostatní? Ryan…“ Musela jsem mít oči jako tenisáky. Tohle bylo tak šílené.
„Ryan je umělec v úpravě vzpomínek. Volají ho ke každému nováčkovi. Nemůžou si dovolit, aby někdo kontaktoval někoho blízkého. Geofreyho dar je umění zapůsobit na lidi. Umíme to všichni, ale on dokáže člověka přimět k čemukoliv se mu zamane. Diane umí vytvářet představy, iluze, všechny pěkně děsivé,“ povídal Edward.
„A já dokážu ovlivňovat počasí, občas se to hodí,“ pochlubila se Sybil pyšně.

„Dobře, takže oni si sem vodí talentované lidi, aby z nich stvořili upíry,“ shrnula jsem to. „Ale proč? Na co jim to sakra je? Žije se tu tak dokonale a přitom je tu hrozná nuda. Nechápu to!“
„Vlastně je to jednoduché. Diane a její manžílek došli k závěru, že upíři jsou něco lepšího a nadřazenějšího než lidé. A tak se rozhodli, že by se upíří rasa měla rozrůstat a jelikož jsou tak úžasní, proč nezaložit dokonalé město, které bude plné dokonalých obyvatel. To byla původní myšlenka. Ovšem současný cíl je jiný. Posbírat co nejvíce talentů, ovládnout celý svět a vyhubit ty lidi, kteří se jim nehodí.“
„Oni chtějí ovládnout celý svět?“ Musela jsem se opřít do polštářů pohovky. Tohle je daleko horší, než jsem očekávala.
„Ano,“ zněla prostá odpověď.

Panenko skákavá. Nejraději bych se někam zavřela, abych o tom mohla přemýšlet a… ne, nejraději bych odsud utekla a už se nikdy nevrátila. Ovšem to je v tuhle chvíli nemožné.

„Jak se člověk stane upírem?“ položila jsem další otázku, podle mě hodně důležitou.
„Bello, nevím, jestli bych měl…“
„Má právo to vědět, když už jsi to načal,“ přerušila ho Sybil a sama se vrhla do vysvětlování: „Je to vlastně celkem jednoduché. Stačí, když tě upír kousne, do žil se dostane upíří jed a za tři dny je po všem. Je to velmi bolestivý proces a občas se stane, že to člověk nepřežije, pokud má slabé srdce. Proto přišel doktor se zlepšovákem. Asi měsíc vpravují do lidského těla sloučeninu upířího jedu a kdoví čeho ještě. Tělo se tak pomalu připravuje na proměnu. Srdce zesiluje, kůže je pevnější. Lidské tělo na to většinou nereaguje zrovna nejlépe, to sis všimla sama. Nevolnosti jsou pak na denním pořádku, ale i toho oni využívají. Dostanou tě pak k doktorovi, který provede vyšetření.“ Při tom slově jsem sebou trhla. Nejhorší zážitek mého života. Zavřela jsem oči a pokoušela jsem se z mysli vypudit obrázek kousku mé kůže plavajícího v tom roztoku. Otřásla jsem se. „Ano, je to příšerné,“ souhlasila Sybil. „Sice ti to zase dostanou z hlavy, ale tělo si to pamatuje. To jak jsi pak dostala ten záchvat, když se tě Edward dotkl, tak to byla právě reakce na ten studený dotek, který mělo tvé tělo spojené s tou bolestí, ale to bych odbočila. Edward říkal, že prý tvoje tělo ještě nebylo dost připravené. Prý chtěli zvýšit dávky, a proto odložili… no vlastně tvou svatbu. A Bello, slovo svatba tady znamená přeměna.“
„Takže se žádná svatba konat nebude?“ Bylo to absurdní, ale ulevilo se mi, i když vlastně ani nebyl důvod. Stále jsem byla v přímém ohrožení.

Schovala jsem si obličej do dlaní. Měla jsem pocit, že mám hlavu jako pátrací balon. Kapacita mozku byla přeplněna, ale pořád jsem měla otázky a pořád toho bylo dost, co musím vědět proto, abych mohla dál hrát svou roli.

„Svatba by mohla být, pokud byste spolu s Ryanem chtěli zůstat. Ale po přeměně následuje dlouhá doba v separaci, kdy si nový upír zvyká na lidský pach. Protože musíme s člověkem žít, je třeba, abychom se dokázali ovládnout. Novorození se učí asi tak rok, jak zvládat touhu po krvi. Geofrey by nebyl nadšený, kdyby nováček zabil někoho s velmi talentovaného.“
„Pijete krev?“ zeptala jsem se s obavou. Tu otázku jsem oddalovala, ale teď už nebylo vyhnutí.
„Ano, ale Diane s Geofreym si myslí, že přímé zabíjení lidí…“ Zase jsem sebou škubla. Nikdy si na to nedokážu zvyknout. „Jejda, omlouvám se. Prostě, že to není hodno naší dokonalosti a tak obstarávají krevní konzervy. Občas… ale to až jindy,“ pousmála se a starostlivě si mě prohlížela. Raději jsem se ani neptala, co chtěla říct. Byla jsem si jistá, že by se mi to nelíbilo.
„A lidské jídlo?“ Sybil se zašklebila.
„Fuj.“
„Ale vždyť jsem viděla, jak jíte,“ namítla jsem.
„Jen sis myslela, že to vidíš. Jediný plný talíř jsi měla ty. Ostatní jsou vždycky prázdné, ale ve tvé hlavě na nich bylo jídlo. Upír lidské jídlo pozře, ale je to jako jíst bláto a navíc netrávíme, takže to pak musíme dostat ven jinými způsoby, ale nerad bych zacházel do detailů,“ odpověděl Edward.
„Aha,“ řekla jsem, i když jsem to moc nepobírala. Nic z toho jsem nepobírala!

Ticho v pokoji přerušily hodiny ohlašující, že odbila šestá večerní. Povzdechla jsem si.

„Asi bych měla jít… domů… Co moje rodiče?“
„Myslí si, že jsi utekla. Je to tak u každého. V některých případech se po pár dnech rozjede pátrání, rodina zapojí policii, ale bezvýsledně. Nakonec je dotyčný prohlášen za mrtvého.“ Sevřel se mi hrudník a do očí se mi tlačily slzy. Dokázala jsem si představit ten strach, co musí rodiče cítit, jak musí být smutní.
„No tak, Bello, to bude dobrý.“ Sybil mě pohladila po ruce a jemně ji stiskla.
„Už je nikdy neuvidím,“ vzlykla jsem a naplno se rozbrečela. Napětí celého odpoledne spustilo úplný vodopád slz. Nebyla jsem k zastavení. Sybil mě objala. Položila jsem jí hlavu na rameno a brečela a brečela. Brečela jsem nad ztrátou svého předchozího života, nad svými rodiči, kteří ztratili jediné dítě, nad všemi, kteří sem byli zavlečeni a přeměněni a nad svým lidským životem, který už nebude mít dlouhého trvání.

Bylo tolik věcí, kterých jsem teď litovala. Kdybych vyslyšela Percyho Adamse a vzala si ho, nemuselo se nic z toho stát. Kdybych myslela a nedala Ryanovi šanci, mohla jsem dál žít svůj obyčejný nudný, ale přesto fajn, život. Jenže na litování už bylo pozdě. Čas se nedá vrátit a lidské skutky se nedají změnit. Jsem tu, ve Vamhillu a už tu taky zůstanu.

Když jsem se u dveří s Edwardem loučila a poslouchala jeho rady a připomínky, položila jsem mu ještě jednu otázku: „Proč já? Proč ses rozhodl pomoct zrovna mě?“

Něžně se na mě usmál a zasunul mi za ucho kadeř vlasů.

„Protože ty jsi jiná. Zaujala jsi mě od prvního dne, co jsem tě viděl. Jsi… jedinečná a já nedovolím, aby ti kdokoliv z nich třeba jen zkřivil vlas na hlavě.“ Poslední slova pronesl se zvláštním důrazem. Smutně jsem se pousmála.
„Děkuju,“ řekla jsem prostě a vyšla ven.

Tak a je to všechno venku. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 15. kapitola: