Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 16. kapitola

19.03.2013 (16:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3523×

16. kapitola

Choulila jsem se pod peřinou a doufala, že nepřijde. Nemohla jsem vedle něj vydržet. Hnusil se mi.

Začalo to hned, jak přišel domů. Seděla jsem u pultu v kuchyni, před sebou postavenou sklenici s vodou, kterou jsem rozechvělými prsty posouvala sem a tam, až se hladina vody čeřila. Byla jsem nervózní ze setkání s Ryanem. Nebyl v tom strach. Spíš obavy z toho, že nezvládnu svou roli. Co když zjistí, že už nejsem pod vlivem prstenu? Když přijde na to, že mi Edward pomáhal? Co by se stalo, kdyby to celé prasklo?!

Taky jsem si nebyla jistá, jak na něj budu reagovat. Dosud jsem si myslela, že je mou osudovou láskou. Tou jedinou, kterou poznám, ale teď jsem si nevěděla. Miluju ho nebo ne? Co jsou moje vlastní pocity a co ne? Měla jsem v hlavě pořádný guláš. Myšlenkami jsem často utíkala do Haynevillu. K rodičům a přátelům. Co si o mně myslí? Hledali mě? Bylo tolik otázek. Bohužel jsem na ně nemohla dostat žádné odpovědi.

A pak se otevřely dveře. Na okamžik jsem zadržela dech a srdce se mi prudce rozbušilo. Snažila jsem se uklidnit. Normálně bych byla přeci ráda, že je Ryan doma. Šla bych ho obejmout, políbit a přivítat. Chtěla jsem to udělat tak jako normálně, ale nedokázala jsem se z té židle zvednout.

Slyšela jsem jeho kroky. Popadla jsem sklenici a napila se. Vešel do kuchyně.

„Ahoj,“ pozdravil mě. Jeho hlas zněl stále stejně nádherně. To se nezměnilo. Kousala jsem si spodní ret a přemlouvala se, abych se otočila. Musela jsem se otočit a podívat se pravdě do očí. Do jejích rudých očí, na které jsem se pokoušela zvyknout celé odpoledne.

Znovu jsem se zvolna napila. Nadechla jsem se a otočila. „Ahoj,“ řekla jsem při tom.  Oči jsem nechávala sklopené. Stále jsem ten okamžik oddalovala. Věděla jsem, že to musí přijít. Pokoušela jsem se na to připravit, abych neudělala nějakou chybu. V duchu jsem si představovala Ryana s očima rudýma jako má Edward se Sybil, ale nešlo mi to. Prostě jsem viděla ty jeho fialkové.

Nedalo se nic dělat. Nemohla jsem kolem něj pořád chodit se sklopenou hlavou. Potřebovala jsem vědět, co cítím, co chci. Musela jsem zjistit, kde jsem já a kde on. Potřebovala jsem pravdu.

Prudce jsem zvedla hlavu.

Zalila mě vlna paniky a děsu. Polkla jsem a přemlouvala se ke klidu. Nesmí nic poznat, nesmí!

„Jak ses dneska měl?“ zeptala jsem se sevřeným hrdlem a pokusila se o malý úsměv. Silou vůle jsem se nutila sedět na židli a ani se nehnout. Pod rudým pohledem jsem se klepala jako ratlík. Z Ryanova postoje jsem vycítila aroganci a nadřazenost, které jsem si dřív nevšímala.  Vzpomněla jsem si na ten den u doktora. Sevřela jsem ruce do pěstí.

„Byl to dlouhý den,“ odpověděl a povolil si kravatu.
„Ehm… chceš večeři?“ Už jsem věděla, že je to zbytečná otázka, ale ta bývalá Bella by se na to zeptala.
„Nemám hlad, díky. Půjdu ještě chvíli pracovat.“ Přikývla jsem. Musím to udělat… Seskočila jsem ze židle a šla k Ryanovi. Čím blíž jsem mu byla, tím víc jsem se třásla vzteky a taky strachem. Všechno se to ve mně svářelo a bojovalo o nadvládu.

Vytáhla jsem se na špičky. Lehce Ryanovi položila ruce na ramena a políbila ho na rty. Jen krátce. Chlad, který z něho vyzařoval, ve mně vyvolával neskutečný odpor. Musela jsem se hodně držet, abych si neotřela zhnuseně rty.

„Dobře. Dneska si půjdu brzo lehnout, jsem nějaká unavená,“ řekla jsem. Toužila jsem se ho co nejdřív zbavit. Nejraději bych mu řekla, že si lehnu u Sybil doma. Ne, nejlépe u sebe doma, v Haynevillu!
„Fajn a nezapomeň si vzít prášky o Jacka,“ připomněl mi.
„Nezapomenu.“ Sklonil se ke mně a objal mě.

Třásla jsem se ještě dlouho potom, co odešel. Sesunula jsem se na zem, opřela se o zeď a přitáhla si nohy k tělu. Pěvně jsem je objala a opřela si o ně čelo.

Ta tam byla všechna ta láska, kterou jsem k němu dřív cítila. Zmizela i bezmezná oddanost a důvěra. Všechno to bylo fuč. Namísto toho jsem cítila odpor a nenávist, tak hlubokou, až mě to samotnou děsilo. Zničil mi život. A nejen mě, zničil i mou rodinu. Nenáviděla jsem všechny tady. Všechny, kteří byli zapojeni v té nechutné hře. Tolik zmařených životů, tolik nešťastných lidí.

Samozřejmě, že jsem do té skupiny nezahrnovala Edwarda a Sybil. Věděla jsem taky, že i další obyvatelé jsou v tom nevinně, že si tohle nevybrali. Nevěděla jsem, jak to rozlišit, takže jsem to vzala globálně.

Potlačovala jsem slzy. Bojovala se smutkem, samotou a zoufalstvím. Chtěla jsem být s Edwardem. Být v bezpečí.

Kysele jsem se pousmála. Tolik bezpečí mi dřív přinášel tento dům. Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem pocit, jako bych byla ve vězení. V cele, že které není úniku.

To už jsem nevydržela a rozbrečela se.

Nebyla jsem si jistá, kolik z mých vzpomínek patří do skutečnosti a kolik mi jich do hlavy nasadil Ryan. Jak jsem se tak schovávala pod peřinou, obávala jsem se toho, že by mohl přijít a chtít se třeba milovat…

Z té možnosti se mi obracel žaludek. Nedokázala bych snést Ryana tak blízko mě. Neustále jsem musela žasnout nad tím, jak moc mě ovlivňoval. Co všechno bylo jen díky jeho manipulaci.

Pamatovala jsem si, jak jsem se celá nadšená tetelila, když se mě třeba jen dotkl, když mě políbil, vznášela jsem se, a když mě miloval, ocitala jsem se v sedmém nebi.

Teď to všechno bylo otočené o sto osmdesát stupňů. Bylo to peklo. Nepředstavitelné.

Z koutku oka mi vyklouzla slza. Nechala jsem ji stéct po spánku a dopadnout na polštář.

Zaslechla jsem kroky. Ztuhla jsem. Zadržela jsem dech. Napínala jsem uši, abych slyšela každé šustnutí. Někdo šel dolů po schodech. Nepatrně se mi ulevilo. Jde dolů, to znamená, že ne do ložnice.

Modlila jsem se, aby už bylo ráno. Aby odjel do práce a já odtud mohla vypadnout, aspoň do doby než se budu muset vrátit k předstírání toho, jak je všechno v pořádku a já se těším na svatbu. Svatba… to slovo teď mělo úplně jiný význam. Krátilo mi dech a zrychlovalo tep. Co budu dělat, až ten den nadejde? Půjdu jako ovce na porážku a nechám je vykonat ty jejich šílené plány? Mám vlastně jinou možnost? Postavit se jim znamená jistou smrt, tím jsem si byla jistá. Všichni skákali, jak oni pískali, nikdo se neodvážil odporovat. Nejspíš věděli, co je čeká, kdyby to zkusili. Nechtěla jsem být tím prvním, kdo bude zkoušet míru jejich trpělivosti, ale rezignovaně čekat, jak to dopadne, se mi nechtělo o nic víc. Byla to zamotaná, bezvýchodná situace.

Pevně jsem stiskla víčka. Představila jsem si náš malý domek v Haynevillu. Svůj pokoj velikosti krabičky od sirek a mou úzkou postel, na které se s nádherným úsměvem rozvaloval Edward. Nestihla jsem uvažovat nad tím, co dělá v mém pokoji, usnula jsem dřív, než jsem se ho na to stihla zeptat.

≈≈≈≈≈

Klub… místo, které mi vždycky připadalo nudné, nezajímavé a snobské, bylo tentokrát naprosto děsivé. Pohybovat se mezi těmi všemi upíry a přitom předstírat, že je vidím, jako normální lidi bylo téměř nad mé síly. Myslela jsem si, že horší než doma už to být nemůže, ale byla jsem na omylu. Bylo to tisíckrát horší. Rudooké příšery, které si na mě v mých představách brousily zuby. Na záchod jsem chodila trochu moc často, bylo to jediné místo, kde jsem byla vždycky sama. Teď už jsem chápala, proč jsou, všude jinde přecpané dámské záchodky, prázdné. Byla jsem za to vděčná. Chodila jsem se tam uklidnit a připravit se na další nálož.

Oběd, který přede mě naservírovali, jsem jen rozvrtala. Strachy sevřený žaludek mi nedovolil nic pozřít. Bedlivým pohledem jsem sledovala, jak jedí ostatní. Nechápala jsem, jak mi kdy mohlo připadat, že jídlo z jejich talířů mizí a oni ho polykají. Vidličky, které nesli k ústům, byly prázdné, stejně jako talíře.

Bylo to směsné, proč někdo předstírá, že krájí, když na talíři nic nemá? Proč žvýká, když má prázdnou pusu? Ta hra na lidi byla hloupá. Oni jimi nikdy nebudou.

Bezděčně jsem si odfrkla.

„Děje se něco, drahoušku?“ oslovila mě Diane a lehce se dotkla mé ruky. Ucukla jsem, jako bych se spálila. Hned jsem si uvědomila svou chybu. Omluvně jsem se usmála, tedy pokusila jsem se o to.
„Ehm…“ Jo, všude kolem mě jsou upíři a já se tím mám stát taky, jinak je všechno ok! „Jen mě trochu bolí hlava.“ Hledala jsem výmluvu, která by mi umožnila brzký odchod, a tohle se zdálo přijatelné.
„Nabídla bych ti prášek, ale bohužel jsem ho nechala v druhé kabelce.“ Kecy, pomyslela jsem si.
„To nevadí, raději bych si jela lehnout domů, pokud to nevadí.“
„Samozřejmě že ne. Měla jsi to říct dřív.“

Měla jsem co dělat, abych se nerozběhla k východu. Zakopla jsem o nohu židle, jak jsem pospíchala. Tak tak jsem chytila rovnováhu.

Otočilo se na mě několik párů rudých očí. Polkla jsem a přála si zmizet. Utéct, protože jsem měla pocit, že se na mě dívají jako na kořist. Jídlo!

Pomalu, Bello. Krátké kroky. V klidu. Nabádala jsem se, když jsem se blížila ke dveřím. Když jsem byla venku, rozběhla jsem k autu. Naskočila jsem do něj, rozklepanou rukou nastartovala a zbrkle vyjela. Málem jsem cestou vzala zrcátko Dianina mercedesu.

Cíl byl jasný. Řítila jsem se po silnici, sotva vybírala zatáčky. Celá jsem se třásla. Tělo mi vibrovalo a zuby cvakaly tak hlasitě, že to znělo, jako když kamínky narážejí do kapoty auta.

S vysokým zapištěním brzd jsem zastavila a málem si nabila nos o volant. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si v tom spěchu ani nezapnula pás. Vyskočila jsem z auta. Nohy mě sotva nesly. Byly jako z gumy.

Dveře se otevřely ještě dřív, než jsem k nim došla. Našla jsem jeho oči. Rudé, ale přesto přátelské a něžné. Zkusila jsem se rozběhnout, ale vypadalo to spíš jako běh raněné srny. Zamlžil se mi pohled. Zbývalo už jen pár kroků. Bez zaváhání jsem mu vletěla do náruče. Narazila jsem do jeho tvrdého těla, ale bylo mi to fuk. Pevně jsem ho objala okolo krku a rozbrečela se.

Byla to taková úleva být u něj. Konečně jsem se cítila v bezpečí. Nohy mi definitivně vypověděly službu. Visela jsem Edwardovi kolem krku a nebyla schopná ho pustit.

„Už je to dobrý,“ zašeptal a líbnul mě do vlasů. „Jsem tady, už je to dobrý. Měla tam být Sybil, ale nestihla to. Moc se omlouvám.“

Brečela jsem, třásla se, klepala se. Byla jsem úplně mimo. Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala na pohovku, ani jak se mi do ruky dostal velký hrnek s čajem vonícím po bylinkách.

„Bylo to hrozný,“ zašeptala jsem. „Byli všude kolem mě. Ty jejich pohledy a uhlazené chování…“ Zašklebila jsem se, jako bych snědla něco kyselého. „Jsou odporní,“ vyprskla jsem. „Jak se můžou chovat tak uhlazeně, když jsou to jen zrůdy?!“ Rychle jsem sklapla. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, co říkám. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se Edward zatvářil. „Já… omlouvám se.“
„Nemusíš, máš pravdu. Jsme zrůdy,“ potřásl hlavou.
„Tak jsem to nemyslela. Ty jsi jiný, i Sybil. Já… s vámi se cítím v bezpečí. Vím, že vám můžu věřit.“
„Ne, Bello, jsme stejní. No jen se podívej.“ Upřeně na mě zíral. Uhnula jsem pohledem.
„Nejste,“ zopakovala jsem a znovu se na něj podívala. Tvářil se tak nešťastně. Nevydržela jsem to. Zvedla jsem se a přesunula se k němu. Vzala jsem ho za ruku a schovala ji do svých dlaní. „Vy nejste stejní,“ zopakovala jsem. „Nejsi jako oni.“

Otočila jsem jeho ruku dlaní vzhůru a prstem mu obkreslovala její linie. „Edwarde…“ vydechla jsem. „Ty jsi ten, díky kterému vím, kdo jsem.  Ty jsi mě zachránil.“ Zavrtěl hlavou. „Ale ano. Podívej se na mě. No tak.“ Pomalu ke mně zvedl oči. „Vidíš? Tebe mám ráda. Nebojím se. Jsi prostě Edward, můj opravdový přítel.“
„Nemyslím…“
„Ale já jo. Cítím to tak a vím, že je to správné. Jsi jediným světlým bodem v tom tady. Jen díky tobě to tu vydržím,“ povídala jsem dál. Potřebovala jsem, aby to věděl. Chtěla jsem mu dát nějak najevo, že je pro mě důležitý a jinak než slovy jsem to vyjádřit nedokázala.
„Nebudeš to tady muset vydržet,“ řekl.“
„Cože?“ nechápavě jsem se zamračila.
„Pomůžu ti se odsud dostat, Bello, zachráním tvůj lidský život.“

Pokračování příště...

Moc Vám děkuju za komentáře u kapitolek. Moc si jich vážím. :) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 16. kapitola: