Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 19. kapitola

30.03.2013 (14:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3436×

19. kapitola

Čím víc se blížila hodina odletu, tím jsem byla neklidnější. Určitě mě už hledají. Bylo to téměř čtyřiadvacet hodin, co jsme odešli a několik hodin, co dorazil domů Ryan a zaručeně si všimnul, že nejsem tam, kde mám být.

Nervozitou jsem si okusovala nehet na palci. Jsou blízko? Vědí, kde hledat? Měli jsme dostatečný náskok?

Edwardova ruka mi přistála na stehnu. Přejel mi dlaní tam a zpět v uklidňujícím gestu. Pokusila jsem se usmát, ale asi se mi to moc nepovedlo, protože pozvednul koutek úst a mírně zavrtěl hlavou.

Konečně ohlásili náš let. Malinko se mi ulevilo, ale opravdu jen trochu. Dokud nebudeme ve vzduchu, nebudu mít klid.

Edward podal slečně u přepážky naše letenky a pasy. Nemohlo mi ujít, jak si ho ta holka mlsně prohlédla. I když měl na očích tmavé brýle, na kráse mu to vůbec neubíralo. Spíš naopak, vypadal tak zajímavěji, drsněji. Nejraději bych na ni vyplázla jazyk. Ukázala jí, že nemá nárok, ale… měla jsem ten nárok já? To, že jede se mnou, nemuselo znamenat vůbec nic. Byla jsem jen kamarádka, tak trochu přítěž. Proč by si nemohl najít někoho, kdo mu bude rovný. Nějakou krásnou upírku, která nebude tak bláznivá jako ty ve Vamhillu.

„V pořádku?“ zeptal se Edward, když jsem strnule koukala na tu holku a nehýbala se, i když jsme už byli dávno vyřízení.

Potřásla jsem hlavou a zamumlala něco jako naprosto. Edward mi ochranitelsky položil ruku kolem pasu a vedl mě do letadla. Seděla jsem u okýnka, Edward vedle mě. Mlčela jsem. Tohle je okamžik s velkým o. Opouštím Anglii, o které jsem ani nevěděla, že v ní jsem. Opouštím Vamhill a to s nadějí, že už ho nikdy v životě neuvidím.

Letadlo se začalo pomalu rozjíždět. Něco chladného se dotklo mé ruky položené na područce. I přesto, že mi Edwardova teplota nevadila, pokaždé mě jeho náhlý dotek vyděsil. Jeho jsem prostě měla spojeného s teplem. Teplo z něj sálalo dál, i když jinak než předtím.

Systematickými pohyby mi začal uvolňovat prsty, které tiskly područku tak silně, až mi zbělaly klouby. Sama jsem se pokusila sevření povolit, ale ruka se mi nějak zasekla.

Edward narovnal všech pět prstů, pohladil je svými a pak nechal mou dlaň volně ležet ve své.

Letadlo se plynule vzneslo. Do očí mi vhrkly slzy. Snažila jsem se je mrkáním zahnat, ale dosáhla jsem jen toho, že mi stekly na tváře. Tak tak jsem zadržela vzlyk, který se mi dral z hrudi. Připadala jsem si najednou tak volná a lehká a svá…

„Už je to dobrý,“ šeptal mi Edward do ucha, když si mě přitáhl do své náruče. Tiše jsem brečela a bylo mi jedno, že na nás ostatní cestující divně koukají. Moje tělo okupovalo tolik emocí, že jsem je potřebovala dostat nějak ven. A co si budeme nalhávat, být u Edwarda a cítit jeho blízkost taky nebylo úplně k zahození.

Přišla k nám letuška, kterou Edward mávnutím ruky odmítl. Pomalu jsem se uklidňovala, až jsem nakonec usnula, Edwardovy paže kolem sebe.

Probrala jsem se, když byla venku tma. Připadala jsem si ztuhlá, otlačená, špinavá a pořád trochu unavená. Edward uvolnil svou náruč, abych se mohla normálně posadit. Protáhla jsem se, až mi zakřupalo v zádech a kloubech.

„V kolik přistaneme?“ zeptala jsem se tiše Edwarda, abych nebudila ostatní.
„Tak za dvě hodiny. Nechceš něco k jídlu?“ Zamyslela jsem se a nakonec zavrtěla hlavou. Hlad jsem neměla.
„Kam to vlastně letíme?“ Byla jsem na letišti tak vystresovaná, že jsem nedokázala postřehnout cíl naší cesty.
„Do New Yorku, odkud budeme pokračovat na jedno menší letiště a pak po svých,“ vysvětlil tichým hlasem. Nebyla jsem si jistá, jestli kvůli spícím cestujícím nebo aby nás nikdo neslyšel.
„Hmm…“ Nebyla jsem zrovna odvařená z toho, že budu viset Edwardovi na zádech.
„Jinak to nejde. Musíme si dát pozor, aspoň chvíli. Po čase se to uklidní.“ Neznělo to zrovna přesvědčeně.
„Budeme pořád na útěku?“
„Pořád ne,“ řekl rázně a tím ukončil tohle téma. Asi to tak bylo pro oba lepší.

Zadívala jsem se z okýnka. Všimla jsem si, že tma už není taková, začínala být tmavě šedá. New York. Obří město, které bylo snem všech mých spolužáků na střední. Já uvidím New Yorské letiště, nic víc.

Bude to asi dlouhá doba, než najdeme nějaké útočiště. Doufala jsem, že budu mít ještě příležitost vidět rodiče. Věděla jsem, že teď tam nemůžu. Heynevill bude první místo, kde mě budou hledat, ale časem… Celý ten čas budu s Edwardem, v jeho blízkosti, co když…

„Ehmm… Můžu se na něco zeptat?“ začala jsem rozvážným hlasem.
„Jistě.“ Bylo divné, když měl v zšeřelém letadle tmavé brýle a vadilo mi, že mu nevidím do očí.
„Napadlo mě… Jak dlouho…“ Nevěděla jsem, jak to říct, aniž bych ho tím nějak neurazila nebo třeba nepopudila.
„O co jde? Můžeš se ptát na cokoliv,“ povzbuzoval mě.
„Tak jo. Chci se zeptat, jak dlouho vydržíš bez krve, ale nevím jak to říct,“ vyhrkla jsem. A je to venku. Nebylo to zase tak hrozné. Obezřetně jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že mě nikdo neslyšel, ale vypadalo to, že mi nikdo nevěnuje nejmenší pozornost. Většina cestujících v mém nejbližším okolí stále spala.

Edward reagoval, jak jsem si představovala. I přestože měl brýle, všimla jsem si nevole, kterou moje otázka způsobila. Stiskl rty i dlaně dosud volně položené na stehnech.

„Asi je to dobrá otázka,“ řekl po chvíli. Maličko se mi ulevilo, že se na mě nezlobí. „Napil jsem se, než jsme se vydali na cestu. Vydržím pár dní, pak…“ Pak si budu muset něco sehnat, domyslela jsem si odpověď a nechtěla ani pomyslet na to, co by to něco mohlo být. Možná spíš někdo… „Tobě neublížím.“

Rychle jsem se na něj podívala. „To já vím. Ani mě to nenapadlo.“ To jsem lhala, ale jen maličko. Věděla jsem, že Edward by mi neublížil, ale kdyby to zašlo do krajností, třeba by prostně neměl jinou možnost.

Pak jsme mlčeli. Oba jsme toho měli dost o čem přemýšlet.

≈≈≈≈≈

Přestup v New Yorku byl rychlý. Díky Edwardově pohotovosti jsme další letadlo stihli včas. Sama bych se na letišti ztratila. Druhý let byl krátký. Letěli jsme sotva hodinu. Letiště, na kterém jsme přistáli, bylo malé. Jen hala a přistávací dráha. Areál byl obehnán drátěným plotem. Domy jsem zahlédla až o několik stovek metrů dále.

Tam jsme však nešli. Volným krokem jsme zamířili na druhou stranu. Nikdo si nás nevšímal. Cestující se rozprchli kdoví kam. Podle všeho jsme byli někde v Maine. Edward mi vysvětlil, že chce zmást stopu, takže budeme trochu kličkovat a dopravní prostředky používat jen ve výjimečných případech. Připravoval mě na to, že cesta nebude jednoduchá a omlouval se za to.

Protože Edward poběží, bylo třeba skrývat se v lesích. Sybil prý Edwardovi slíbila, že zařídí, aby nebylo slunečné počasí. Jak jsem se dozvěděla, slunce nedělá upírům dobrotu. Edward říkal, že září, a mým obavám o shoření se smál. Záření jsem nechápala, ale slíbil, že mi to jednou vysvětlí.

Hned jak jsme byli úplně o samotě, vysadil si mě Edward na záda a vyrazili. Držela jsem se ho rukama kolem krku, nohama kolem pasu a obličej schovávala do jeho zad, aby mohl běžet nejvyšší rychlostí a mně se při tom nezvedal žaludek. Prostě nebylo času nazbyt.

Znovu jsme se zastavili až za tmy. Nevím, kolik bylo hodin, čas jsem nevnímala. Celou dobu jsem měla tvář v Edwardových zádech a vdechovala jeho vůni. Zjistila jsem, že mě to neskutečně uklidňuje. Sladká, jemná vůně, která mi způsobovala chvění v břiše.

Povolila jsem sevření paží s tím, že se postavím, ale sjela jsem mu ze zad jako po klouzačce a s žuchnutím dopadla na zem. Edward se překvapeně otočil. Šokovaně jsem zírala na své zrádné nohy. Nemohla jsem si nevšimnout, jak mu zacukaly koutky. Nejdřív jsem přemýšlela o tom, jestli se nemám náhodou urazit, ale pak jsem se rozesmála. Smála jsem se tak, až mi tekly slzy. Edward se ke mně přidal. Po dlouhé době jsme se oba uvolněně zasmáli. Záchvat smíchu trval několik minut. Utírala jsem si tváře mokré od slz a dlaň položila na břicho, jehož svaly mě bolely.

Začala jsem se hrabat na nohy, ovšem moc mi to nešlo. Edward ke mně natáhl pomocnou ruku. Chytla jsem se jí a nechala se vytáhnout nahoru. Škubnul trochu moc silně, takže jsem mu narazila do hrudníku.

Oběma zmrzl úsměv na rtech. Náhlá blízkost byla něco nečekaného. Znovu mě obklopila Edwardova vůně. Skousla jsem si ret. Pomalu jsem zvedla oči k Edwardově tváři. Brýle měl schované v kapse, takže jsem mu dobře viděla do očí. Zdály se tmavé, hluboké. Upřeně mě sledovaly. Sjela jsem mu pohledem na ústa, která mě neuvěřitelně lákala. Byla tak blízko. Stačilo by vytáhnout se trochu na špičky a naklonit se k němu. Jen kousek nás dělil od polibku. Rozbušilo se mi srdce.

Bylo to jiné než s Ryanem. Bylo to daleko lepší, opravdovější. Nedokázala jsem tomu dál odporovat. Postavila jsem se na špičky a… zakručelo mi v břiše. Byl to tak hlasitý a zoufalý zvuk. Kouzlo okamžiku, které nás obklopovalo, zmizelo jako mávnutím proutku pryč. Odkašlala jsem si a poodstoupila.

„Měla by ses najíst,“ řekl Edward. Z kapsy vylovil trochu pomuchlaný sendvič, který jsem si koupila na letišti. Když jsem si ho od něj brala, zavadila jsem svými prsty o jeho. Normálně by se nic nestalo, ale najednou mezi námi panovalo napětí, které způsobilo, že jsme se na sebe rychle podívali a hned vzápětí pohledy uhnuli.

Najedla jsem se a po mírném váhání se stulila do Edwardovy náruče. Bála jsem se ležet vedle. Edward se zdál být mým počínáním překvapený, ale nic nenamítal. Dal mi ruku kolem ramen a mlčel. Usnula jsem téměř okamžitě.

Byla jsem v ordinaci doktora Lawrence. „Jen vám vezmu krev,“ povídal a šel ke mně s injekční stříkačkou, která mi naháněla hrůzu. Zůstala jsem ovšem sedět, protože to byla moje povinnost, musela jsem. Nešetrně mi píchnul jehlu do žíly. Najednou jsem si všimla, že na konci není injekční stříkačka, ale průhledná hadička, jež ústí do barelu na vodu. Moje krev si razila cestu úzkým prostorem a odkapávala do nádoby.

„Ne,“ vykřikla jsem a zavrtěla hlavou. „Já nechci.“
„Ale, drahoušku, musíme ti vzít krev, abychom všechny nakrmili. Jsi naše krevní banka,“ řekla Diane, která se vedle mě náhle objevila.
„Ne!“ Vytrhla jsem si jehlu z paže a dala se na útěk.

Běžela jsem po ulici. Dávala jsem do běhu veškerou svou energii, ale nohy se mi i přesto pohybovaly hlemýždím tempem. Hlasitě jsem oddechovala. Hýbala jsem se zoufale pomalu.

Otočila jsem se přes rameno a viděla je, jak mě pronásledují. Byli tam všichni. Ryan, Geofrey, Patsy, Andrew… Byli daleko rychlejší než já. Nemohla jsem jim uniknout. Věděla jsem to.

Zpomalovala jsem, nemohla jsem dál. S každou vteřinou se vzdálenost mezi mnou a jimi zkracovala. Viděla jsem jejich krvežíznivé oči, vyceněné zuby. Věděla jsem, že tohle je můj konec. Definitivní.

Pevně jsem stiskla víčka a myslela na něco hezkého. Myslela jsem na Edwarda, na to, jak moc ho miluju.

Slyšela jsem jejich kroky. Je to tady, teď to přijde…

„Ne!“ Vystřelila jsem do sedu a rozhlížela se okolo sebe. Lapala jsem po dechu. Po čele mi stékala kapička potu.

„Bello? Jsi v pořádku? Byl to jen sen,“ ozval se vedle mě Edwardův hlas. Celá roztřesená jsem se snažila oddělit realitu od snu. Šlo to těžko, ale pomalu jsem se upomínala na to, kde jsem a s kým jsem. „Je to dobrý,“ uklidňoval mě Edward. „Jenom se ti to dálo.“

Zakryla jsem si oči dlaněmi. Dýchala jsem, zklidňovala dunící srdce.

Edward si sedl naproti mně. Odtáhl mi ruce z obličeje a donutil mě podívat se na něj. Byl skutečný, byl krásný, byl tu se mnou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

Jsem v pořádku? Ptala jsem se sama sebe. Něco se změnilo. Cítila jsem to. Byla jsem to já. Něco v mém srdce zaskočilo do toho správného šuplíčku.

Dívat se na jeho obličej mě téměř dojímalo. Zvedla jsem dlaň a pohladila ho po tváři. Viděla jsem, že nechápe. Taky jsem nechápala, ale teď už ano. Bylo to jasné jako facka.

Klekla jsem si a bez dalšího přemýšlení přitiskla svá ústa na jeho rty.

Tak, a je to tu. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 19. kapitola: