Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 2. kapitola

29.01.2013 (16:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3883×

2. kapitola

Autem jsme dojeli na náměstíčko, kde se mezi městským úřadem a obchodem rozkládal komplex místního klubu. Ryan mi cestou vyprávěl, že je to místní společenské centrum. Všichni obyvatelé Vamhillu se tam scházeli, hráli golf, tenis, kuželky, případně jen tak popíjeli míchané nápoje. Pro dámy tu byly zřízeny lázně s masážemi, manikúrou, pedikúrou, kadeřníkem a kosmetičkou.

Trochu se mi potily ruce, když jsem vystoupila z auta na přeplněném parkovišti. Bezděčně jsem si hladila vlasy a zadívala se na vchod.

„Nemusíš se ničeho bát,“ řekl mi Ryan a nabídl mi rámě, které jsem mile ráda přijala. Protože jsem od našeho příjezdu neviděla živou duši, byla jsem na naše sousedy velmi zvědavá. Uvažovala jsem, jací asi budou. Malí, tlustí, hubení, oškliví… bylo tolik možností. Ovšem žádná mě nepřipravila na to, co uvidím.

Ryan mi podržel vstupní dveře a nechal mě vejít jako první. Už vstupní hala se hemžila lidmi. Někteří si povídali vestoje, jiní posedávali na pohovkách, další pouze procházeli. Až do té chvíle jsem si myslela, že je Ryan dokonalý a nejkrásnější na celém světě, ovšem byla jsem vedle jak ta jedle. Všichni v místnosti se mu svou krásou mohli rovnat. Pleť všech zářila jako alabastr, byla dokonalá, bez jediné vady. Hladká jako dětská prdýlka. Perfektní rysy, které se jen tak nevidí, ladné pohyby, postavy jako z časopisů…

Musela jsem si připomínat, abych na ně nezírala s otevřenou pusou. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla na nějakém modelingovém střetnutí. Normální lidé přece takhle nevypadají.

„Ryane,“ zavolala na nás žena s blond vlasy pod ramena, jejichž konce měla natočené do jemných vlnek. Jediné slovo, které mě při pohledu na ni napadlo, bylo nádhera. Žena měla tmavě hnědé oči, které si mě se zájmem prohlížely.
„Diane.“ Ryan jí políbil na obě tváře. „Kde je Geofrey?“
„Za chvíli přijde,“ usmála se mile. „Ale, drahý, kde je tvé dobré vychování,“ šťouchla do něj hravě.
„Omlouvám se,“ řekl Ryan a podíval se na mě. Tak trochu jsem se snažila být neviditelná. V porovnání s tou to éterickou bytostí jsem neměla nejmenší šanci. „Diane, dovol, abych ti představil svou snoubenku Isabellu. Miláčku, toto je má dobrá přítelkyně a manželka místního starosti Diane Robertsová.“ Trochu plaše jsem k ní natáhla ruku, ale ona mě spontánně chytila za ramena a jako předtím Ryana mě políbila na tváře.
„Moc mě těší, drahoušku. Ryan mi o vás hodně vyprávěl. Velmi jsme se tu všichni těšili, až vás konečně poznáme. Máme Ryana velmi rádi. Čekali jsme, až si konečně přivede tu pravou a teď jste tu. Musíte se seznámit s ostatními. Teď jste něco jako místní celebrita,“ zasmála se zvonivě.  Po jejím boku se všechno zdálo zářivé, radostné. Mluvila tak vzletně, že mi i stačilo ji pouze poslouchat. „A helemese, támhle je můj zatoulaný manžel.“ Rukou se zlatým tepaným náramkem ukázala do davu, odkud se po chvíli vynořil chlap jako hora. Byl to takový ten uhrančivý typ. Už mě ani nenapadala žádná slova, která by ho popsala. Musela bych se opakovat.

„Ryane, tak jsi konečně zpátky, chlape. Už jsme tě čekali.“ Poplácal Ryana po zádech.
„Drahý, to si vyřídíte později. Nejdřív se seznam se slečnou Isabellou. To je ta žena, kterou nám tady ten rošťák tak dlouho tajil.“ Geofrey Roberts mě prolustroval pohledem od hlavy až k patě, až mě polilo horko. Bylo to spíš rozpaky než něčím jiným. Byla jsem plně oddána Ryanovi.
„Velmi mě těší, slečno,“ natáhl se po mé ruce a rty se otřel o její hřbet. Tak dvorné gesto se v dnešní době jen tak nevidí. „Moc krásný prsten, Ryan má vkus a to nejen na šperky,“ mrkl na mě.
„Geofrey, copak nevidíš, že ji uvádíš do rozpaků?“ obořila se Diane na svého manžela. „Omluvte ho, drahoušku, občas zapomíná, jak se má ve společnosti chovat.“
„Nic se neděje.“
„Co kdybyste se tady prošli,“ navrhla Diane. „Ukaž své nastávající, jak to tu máme hezké a pak se sejdeme u oběda.“
„Výborný nápad,“ souhlasil Ryan. „Zatím nashle.“ Pokusila jsem se aspoň usmát.

„Milí, že?“ zeptal se mě, když jsme osaměli.
„Velmi.“

Vyvedl mě zase ven, ale tentokrát ke kurtům a golfovému hřišti. Cestou jsme potkávali další známé a sousedy. Všem mě Ryan představoval a kolem mě létala jména, která jsem si nebyla schopná zapamatovat.

Na pozemku se nacházely tři, v tuto dobu obsazené kurty, tréninková odpaliště na golf, venkovní posezení restaurace. I přes absenci slunečního svitu měly ženy na hlavách klobouky. Od malých po velké. Byly zdobené různými kreacemi. Přišlo mi to poněkud staromódní, ale zřejmě to byl místní zvyk.

„Jsou všichni ve Vamhillu takoví?“ zašeptala jsem Ryanovi do ucha, aby nás nikdo neslyšel.
„Jací?“ nechápal.
„Dokonalí a tak… přátelští.“ Zrakem jsem bloudila kolem sebe a hledala nějakého zamračeného člověka. Rozzuřenou tvář, která vyváží všechnu tu soudržnost a všeobecné štěstí. Marně. Nikdo takový tu nebyl.
„Ovšem. Ve Vamhillu není místo pro špatnou náladu. Všichni tu držíme pospolu. Je to normální, není třeba se ničeho obávat,“ řekl se zrakem zaklesnutým do mého. Kousala jsem si ret a snažila se přemýšlet.
„A ten vzhled?“ vzpomněla jsem si, že na to mi neodpověděl.
„Snad nežárlíš,“ pousmál se se zvednutým obočím.
„Ne, to ne, tvou láskou jsem si jista. Jen si nejsem jistá, jak sem mohu zapadnout,“ prozradila jsem mu své obavy.
„Nemusíš se ničeho bát miláčku. Mezi nás zapadneš velmi brzy.“
„Když to říkáš.“ Uvolnila jsem se a podívala se ke kurtům, kde se hrál tenisový zápas. Dva muži tam běhali a skákali bez jakýchkoliv obtíží. Námaha na nich vůbec nebyla znát. Ani kapka potu, ani zadýchané tváře. Zavrtěla jsem hlavou. Co řeším? Je to tu parádní, není důvod o tom dumat. Oddechla jsem si. Na hrudi se mi jako by něco uvolnilo a hned mi bylo lépe.

Pak jsem ucítila pálení v zádech. Takový ten pocit, kdy víte, že vás někdo upřeně pozoruje. Zvedla jsem ruku, abych si dala vlasy za ucho, a nenápadně jsem se přitom otočila, abych se podívala.

U plotu stál mladý muž, hádala jsem, že může být jen o málo starší, než jsem já. Byl samozřejmě krásný, ale to nebylo to, co mě na něm zaujalo. On se netvářil přívětivě. Neusmíval se. Husté obočí měl stažené k sobě, až se mu nad nosem vytvořila drobná vráska. Ruce měl zastrčené v kapsách béžových kalhot, rukávy černé košile vyhrnuté nad lokty odhalovaly silné paže. Vypadal trochu nebezpečně, na rozdíl od ostatních, kteří se zdáli neškodní jako plyšový medvídek.

Rychle jsem se podívala stranou.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se Ryana.
„Kdo?“
„Ten u toho plotu,“ vysvětlila jsem a kývla k němu bradou. Jenže u plotu už nikdo nestál. „Ach, ještě před chvíli tam stál.“
„To nic, miláčku. Můžeme jít na oběd?“ Přikývla jsem a nechala se odvést zpět do nitra klubu.

Obědvali jsme v soukromém salonku. Prostřeno bylo deset míst. Po mé pravici seděla Diane s manželem, pak tu byla Patsy Flemingová s Arturem Walshem, kteří se ukázali být Ryanovi nejlepší přátelé. Nechyběl Rynovi kolegové Travis a Kenneth a sestry Auberyovy, které… vlastně ani nevím, co. V tom zmatku představování mi jejich spojitost s mým snoubencem unikla.

Podávala se zde vybraná jídla. Bojovala jsem s ustřicemi, humrem a podobnými lahůdkami. Ostatní vypadali naprosto v klidu a sebevědomě, když nám jídlo donesli.

„Už máte datum svatby?“ ptala se mezi předkrmem a hlavním chodem jedna ze sester. Podívala jsem se na Ryana. Zatím jsme o datu nemluvili.
„Ode dneška za měsíc,“ oznámil jim Ryan. „Tedy pokud ovšem souhlasíš, miláčku.“ Za měsíc se mi zdálo být poněkud brzy, ale pokud si to přeje. Já jsem se nemohla dočkat až se stanu jeho ženou, tak proč ne.
„Samozřejmě.“
„To je skvělé. Za měsíc to bude perfektní a velmi příhodné,“ tleskla Diane rukama. „Musíme se sejít, drahoušku, a začít plánovat, je toho tolik potřeba.“
„Budu moc ráda, když mi pomůžete, zatím jsem o tom moc nepřemýšlela,“ přiznala jsem.
„Nic se nebojte, to bez problémů zvládneme.“
„Mohly bychom se tu příští týden sejít,“ vložila se do toho Patsy.
„Tak vidíš, Bello, máš tu teď několik pomocnic, myslím, že já se toho účastnit nemusím.“
„Správně, zvládneme to mnohem lépe, když se nám do toho nebudeš plést,“ zasmála se Diane a položila mi dlaň na ruku, jako by mě chtěla uklidnit. Vyměnily jsme si pohled plný porozumění. Uvědomila jsem si, že v ní budu mít dobrou přítelkyni.

Nakonec jsem se osmělila a začala se zapojovat do hovoru. Ryanovi přátelé byli i mými. Brali mě mezi sebe bez řečí. Nikomu nevadilo, že jsem jen obyčejná holka, která je na tomto muži prakticky závislá, protože sama jsem neměla vůbec nic. Byla jsem jim za to vděčná a děkovala bohu, že jsem se dostala mezi tak úžasné lidi. Nic lepšího jsem si opravdu nemohla přát.

≈≈≈≈≈

Ještě než jsme odjeli domů, omluvila jsem se a odskočila si na toaletu.

K mému překvapení a hlavně k množství lidí, kteří se v clubu nacházeli, byly záchody prázdné. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a snažila se představit si, co všechno bych se sebou musela udělat, abych vypadala jako místní. Třeba tu žije nějaký velmi dobrý chirurg, který si bere místní dámy do parády.

Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla černovlasá hlava.

„Ahoj, já jsem Sybil Daversová, moc mě těší,“ hned mi potřásla rukou. „Slyšela jsem, že jste tu nová, tak jsem neodolala a musela se na vás podívat,“ povídala žena, aniž by jí vadilo, že já mlčím. Vlasy měla na krátko ostříhané, rozdělené pěšinkou a uhlazené gelem. Měla výrazné lícní kosti, oči menší, nos jako korálek a vysokou postavu. Když stáhla u mě, musela jsem se dívat nahoru.
„Já bych asi…“
„Určitě se ještě uvidíme, tady je to malé, všichni znají všechny a vědí o všem, co se tu šustne, takže o pikantnosti není nouze. Zavolám vám a popovídáme si.“ Než jsem stačila říct slovo, zmizela. Zírala jsem za ní s otevřenou pusou. Prostě jsou přátelští.

Cesta domů proběhla mlčky. Byla jsem nějaká unavená. Dobré jídlo, mnoho nových tváří, dojmů… Taky se mi maličko motala hlava a to jsem vypila pouze jednu sklenku bílého vína.

„Potřebuješ se pořádně vyspat. Včera cesta, dnes oběd, jdi si odpočinout a uvidíš, že se ti udělá lépe.“

Poslechla jsem ho bez řečí. Do ložnice mi dokonce musel pomoct, jak se mi dělalo slabo. Nohy jsem měla jako z gumy, měla jsem pocit, jakoby mi někdo posadil hlavu na řetízák a pustil ho naplno.

„Nevím, co se děje,“ mumlala jsem.
„To je únava, jen únava,“ zaslechla jsem Ryanův uklidňující hlas. Vědět, že je se mnou, mi dodávalo pocit klidu a bezpečí. Ani nevím, jestli jsme do té ložnice došli. Poslední, co se mi vybavovalo, byly schody, které se mi zdály vysoké a nezdolatelné.

Měl pravdu, po probuzení jsem se cítila normálně. Byla jsem příjemně odpočinutá, motání hlavy i závratě zmizely. Všimla jsem si, že venku už zapadá slunce, takže jsem musela spát hodně dlouho. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, takhle promarnit den.

Neměla bych Ryanovi připravit večeři? napadlo mě najednou. Stala se ze mě skoro paní domu, tak bych se o tu domácnost měla taky začít nějak starat.

Protože jsem měla stále oblečené modré šaty, převlékla jsem se do kalhot ke kotníkům a trička s krátkým rukávem a šla prozkoumat zásoby potravin. Ryan měl jak lednici, tak spíž dobře vybavenou. Protože už bylo hodně hodin, rozhodla jsem se pro steak a brambory. Bylo to rychlé a jednoduché jídlo, ale muž maso jistě ocení.

Uvařila jsem si brambory, nachystala talíře a vydala se hledat Ryana, abych mohla udělat i maso.

Dům byl tichý, mohlo by se zdát, že jsem v něm sama, ale věděla jsem, že by mi Ryan oznámil, kdyby se někam chystal.

Nejprve jsem zkusila místnost v patře, o které jsem předpokládala, že je jeho domácí kancelář. Sice to kancelář byla, ale prázdná, zaklepala jsem na dveře té dole, ale opět bezvýsledně. Teprve, když jsem procházela kolem schodů, zaslechla jsem nějaké hlasy. Jako by vycházely z obložení. Zvláštní.

„Všechno jde jak na drátkách. Dal jsem jí dnes první dávku. Jaká byla reakce?“ slyšela jsem, jak někdo říká, ale nedokázala dotyčného rozeznat.
„Jako u všech ostatních. Můžeme předpokládat, že ještě nějakou dobu potrvá, než si její organismus zvykne.
„Dobře, hlavně nic neuspěchat, nechceme žádné chyby.“
„Nemusíš mi to připomínat.“

Nejednou oba ztichli. Ozvalo se tiché lupnutí a obložení schodů se otevřelo. Přede mnou se otevíral pokoj, který mohl sloužit jako salonek. Uprostřed něj stál Ryan, v ušáku seděl Geofrey. Nesměle jsem se usmála. Nechtěla jsem, aby si mysleli, že jsem je snad špehovala.

„Omlouvám se, že ruším,“ řekla jsem. „Připravila jsem večeři.“ Muži si vyměnili napjatý pohled.
„Už půjdu.“ Geofrey se zvedl. „Přeji vám hezký večer, Bello.“
„Vám taky a pozdravujte Diane.“

Ryan ho doprovodil a já šla mezitím osmažit maso.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Ryan a jeho jindy něžný hlas měl v sobě stopu hrozby.
„Omlouvám se, nechtěla jsem… hledala jsem tě a pak jsem vás uslyšela. Je někdo nemocný?“
„Nemocný?“ zeptal se nechápavě.
„Geofrey říkal, že dnes dal někomu první dávku léků. Doufám, že nejde o nic vážného.“
„Ehm, ne, nic vážného,“ zamumlal Ryan a spokojeně se usmál.

Chápu, že je se to stále zamotává a ujišťuju Vás, že nějakou dobu tomu nebude jinak. Odpovědi přijdou, ale budete si na ně muset počkat. ;-)

Děkuju za komentáře!!:-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 2. kapitola: