Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 20. kapitola

13.04.2013 (10:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3558×

20. kapitola

Klekla jsem si a bez dalšího přemýšlení přitiskla svá ústa na jeho rty.

Byl to tak úžasný pocit být Edwardovi tak blízko. Po rtech mi přebíhalo příjemné mravenčení, v břiše bláznilo hejno motýlů a srdce bušilo rychleji než normálně. Tohle je ono, proběhlo mi hlavou.

Edward však zamrzl. Ani se nepohnul. Zadržel dech.

Napadlo mě, že jsem to přepískla. Je to přece upír a já jsem člověk, moje krev ho láká. A navíc… možná jsem si jeho náklonnost vysvětlila špatně.

Odtáhla jsem se a rozpačitě sklopila oči. Skousla jsem si spodní ret a nervózně si propletla prsty.

„Já…“ nevěděla jsem co říct. Měla jsem pocit, že bych se měla omluvit, za své impulzivní jednání. Měla jsem nejdřív myslet a pak jednat. „Neměla jsem…“ Nedovolil mi dokončit větu. Jemně mě uchopil za bradu, zvedl tvář ke své a políbil mě. Ne tak cudně jako já jeho, ale taky to nebylo nic divokého. Byl to prostě Edward. Otíral svá ústa o mé, hladil je a mazlil se s nimi. Mezi rty zachytil můj spodní ret. Vzdychla jsem a obmotala mu ruce kolem krku. On si položil dlaně na mé boky.

Okolní svět přestal existovat. Zmizel čas i prostor. Byli jsme jen my dva.

Přestali jsme, až když jsem začala lapat po dechu. Zůstala jsem v Edwardově náruči. Hlavu jsem mu položila na rameno, zavřela oči a prostě jen byla. Usmívala jsem se od ucha k uchu spokojená jako kočka, která právě slízala smetanu. Nechtělo se mi hýbat, nechtělo se mi mluvit, nechtělo se mi nic, jen být u něj.

Edward to nejspíš cítil stejně, protože se i se mnou natáhl, pořádně mi upravil kabát, aby mi nebyla zima a pak mě hladil po vlasech a sem tam mě líbnul na temeno hlavy.

Zalila mě vlna naprostého štěstí. S pocitem, že líp už se cítit nemůžu, jsem usnula. Netrápily mě žádné další noční můry.

≈≈≈≈≈

Ráno to bylo takové… jiné. Za světla bylo všechno více obnažené, viditelné, nešlo se schovat pod roušku noci.

Nějakou dobu jsem ležela a dumala nad tím, co dál. Změnilo se něco nebo to je jako předtím? Nevysnila jsem si to náhodou? Nebyla to jen nějaká chvilková slabost? Touha po blízkosti, potřeba kontaktu?

Nadávala jsem si, že z toho dělám jen zbytečnou vědu, ale prostě jsem si nemohla pomoct.

„Jsi vzhůru,“ řekl Edward a vůbec to neznělo jako otázka. On to věděl.
„Jsem.“ Jsem vážně blázen, když tu ležím a nevím, co dál. S Ryanem to šlo prostě samo, proč to nemůže být stejné?

Věděla jsem proč. S Ryanem to nebylo opravdové. Na Edwardovi mi záleží, neskutečně moc. Mám ho ráda, mil… Ne, ještě je brzy na tak velká slova. Mám je v sobě a to zatím stačí.

Pomalu jsem se opřela o loket a podívala se Edwardovi do tváře. Na rtech mu pohrával úsměv, tmavě červené oči mu zářily, celý se zdál takový uvolněný. Musela jsem se taky usmát, jinak to nešlo. Zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou. Moje hloupé pochybnosti.

Mírně jsem se k němu naklonila. Edward překonal zbytek té vzdálenosti, která nás dělila, a políbil mě. Všechno bylo stejné jako v noci. Vlastně ne. Bylo to daleko lepší. Zasypal mou tvář polibky, až jsem se musela chichotat nahlas. Připadala jsem si jako zamilovaná puberťačka.

„Nevadí ti moje… krev?“ zeptala jsem se po chvíli, když jsem se vydýchávala ze záchvatu smíchu, který mi způsobila Edwardova péče v podobě lechtání.
„Zvykám si,“ zamumlal a na důkaz toho mi přejel nosem po tepně na krku a zhluboka se nadechl. Lechtalo to, ale tentokrát mi do smíchu nebylo. Proběhlo mnou vzrušení. Musela jsem ho políbit. Zase.

Bohužel jsme museli pokračovat v cestě. Nebylo zbytí.

Tiskla jsem se k Edwardovým zádům nepatrně víc než předtím. Přišlo mi to přirozené a taky jsem si tak trochu nemohla pomoct.

Ani jsem se neptala, kde se právě nacházíme. Protože se Edward vyhýbal městům a lidem, bylo to jedno. Každou noc jsme se zastavovali, abych si odpočinula a vyspala se. Občas jsme šli chvíli pěšky, abych si protáhla nohy.  Vedli jsme se s Edwardem za ruce a já si říkala, jak by bylo krásné procházet se tak bez obav z toho, že nás někdo pronásleduje, je nám v patách.

Často jsem se otáčela. Byla to už taková bezděčná reakce, možná spíš tik, kterého jsem se nedokázala zbavit.

Podle Edwarda se nemám čeho obávat, máme dostatečný náskok, bude jim to chvíli trvat, naše vůně není tak znatelná, díky dešti, která za námi posílala Sybil. Jenže to všechno nic neznamenalo. Byli tam a čekali, až uděláme chybu.

Šťastné chvíle se střídaly s těmi, kdy jsem se strachovala, pochybovala, litovala. Ovšem pak mě Edward pohladil po tváři, vzal mě za ruku, zastrčil mi za ucho pramen vlasů a všechno bylo zase v pořádku. Bylo to tak, jak má být.

Po čtyřech dnech, kdy jsme pobíhali po státech sem a tam, jsem toho začínala mít dost. Edward mi kradl nebo kupoval jídlo, záleželo na situaci a možnostech. Občas přibral i balíček žvýkaček, za což jsem mu byla samozřejmě vděčná, ale tekoucí voda, zubní kartáček a pasta to nebyly.

Taková doba v jednom oblečení si vybrala svou daň. Pokud to šlo, držela jsem ruce pevně u těla, aby nebyl cítit ten zápach… O mých vlasech nemluvě. Přímo zoufale volaly po šamponu. Byla jsem moc ráda, že se nevyskytujeme mezi lidmi, musela bych se stydět. Už i s Edwardem jsem si připadala hloupě. On pořád vypadal jako ze žurnálu. Připadala jsem si špinavá, smradlavá, ošklivá. Nocování na zemi taky nebylo něco, co bych s radostí vyhledávala.

A to nemluvím o tom, když jsem musela vykonat potřebu. Jakoukoliv. Víc trapně už jsem si připadat nemohla. Přemýšlela jsem, jak dlouho to ještě vydržím. Moc dlouhou dobu jsem nehádala.

Edwardovi moje zoufalství neušlo. Byl neskutečně vnímavý a všímavý. Stačil malý povzdech a už věděl, co se děje. Protože jsem sama se sebou byla děsivě nespokojená, začala jsem se vyhýbat jeho blízkosti. Když mě měl na zádech, nebylo vyhnutí, ale už jsem se mu v noci netulila k tělu. Odvracela jsem hlavu, když mě chtěl políbit. Prostě jsem nemohla.

„Mám překvapení,“ řekl jednoho večera. Mě už nic nepřekvapí, pomyslela jsem si, ale pokusila jsem se o úsměv, abych ho potěšila.
„Jaké?“ ptala jsem se, když mlčel.
„Za chvíli uvidíš,“ zakřenil se.

A viděla jsem. Šli jsme do motelu!

„Není to nic moc, ale je tam koupelna a…“ Skočila jsem mu kolem krku a mlaskavě ho políbila, aniž bych se starala o zápach z úst. Víc už mě potěšit nemohl.
„Je to úžasný.“

Edward si nasadil sluneční brýle a šel nás ubytovat.

Pokoj byl malý. Byla v něm pouze postel s dvěma nočními stolky, křeslo s potrhaným potahem a skříňka s televizí. Závěsy, které Edward zatáhl hned, jak jsme vešly, byly omšelé a vybledlé, ale ani v Hiltonu bych se nemohla cítit lépe.

Okamžitě jsem se zabarikádovala v koupelně. Pominula jsem absenci sprchového gelu a šamponu a vzala za vděk obyčejným mýdlem, které tam bylo k dispozici. Bylo tak příjemné nechat tělo bičovat horkou vodou. S vlasy to bylo horší, ale aspoň jsem je mohla namočit. Mýdlo se mi napěnit nepodařilo, ale říkala jsem si, že všechno je lepší, než je nechat v tom stavu v jakém byly.

Zamotala jsem se do osušky a rozhodla se vyprat tričko. Mohla jsem jen doufat, že do rána uschne, ale i kdybych si ho měla obléknout mokré, musela jsem ho přemáchnout.

Vyprané tričko jsem si se spodním prádlem, které očistu taky nutně potřebovalo, pověsila na tyč na ručníky. Prsty jsem si prohrábla vlhké vlasy, a protože už jsem pro sebe nemohla nic víc udělat, vyšla jsem z koupelny.

Jen v ručníku jsem si připadala šíleně nepohodlně. Svírala jsem jeho okraje, aby se nerozvíraly.

Edward se zdál být mým úborem poněkud zaskočen, ale nijak ho nekomentoval. Všimla jsem si, že na posteli leží hnědý papírový pytlík. Otevřela jsem ho a nasála vůni hranolek a hamburgeru.

„Díky moc,“ řekla jsem a vrhla se na hranolky, které ještě pálily. Málem jsem si spálila jazyk, jak jsem byla netrpělivá.

Po jídle jsem si otřela pusu do přiloženého papírového ubrousku. Pak se přede mnou na rozevřené dlani objevila malá zubní pasta s kartáčkem. Skoro jsem zapištěla radostí. Včas jsem se však ovládla a šupajdila do koupelny vyčistit si zuby. Drhla jsem je asi deset minut. Bylo to parádní cítit mentol v puse. Několikrát jsem si ústa vypláchla vodou a spokojeně vydechla.

Z koupelny jsem se vrátila opět jen v ručníku. Edward mě znovu probodl pohledem. Viděla jsem v něm určitou výčitku.

„Oblečení suším v koupelně,“ vysvětlila jsem. Sedla jsem se na krajíček postele. Není důvod být nervózní. Je to v pohodě.

Pokusila jsem se uvolnit. Opřela jsem se zády o čelo postele a nohy hodila na pelest. Edward mě napodobil. Opatrně uchopil ruku, kterou jsem měla položenou vedle sebe. Propletl si se mnou prsty. Políbil mě na hřbet ruky. Každý jeho dotek jsem si užívala. Natočila jsem se obličejem k němu a nastavila mu své rty. Všechen ostych byl najednou ten tam.

Edward mi palcem přejížděl po citlivém místě těsně pod uchem. Líbal mě, jemně a něžně. Tála jsem mu pod rukama a přála si stále víc a víc.

„Nemůžu,“ zašeptal a odtáhl svou tvář kousek od mé.
„Já vím,“ přikývla jsem. Dobře jsem si pamatovala na rozhovor se Sybil. Fyzický vztah mezi upírem a člověkem je nereálný. Ale mně to nevadilo. Stačilo mi jen být s ním.
„Strašně rád bych,“ řekl a prstem mi obkreslil konturu ramene. Vzdychla jsem. „Měla bys spát.“ Vytáhl zpod nás přikrývku. Zabalil mě do ní a pak uložil do své náruče.

Byla paráda ležet na měkké, i když proleželé matraci. Třeba jednou přijde doba, kdy budu takhle spát každou noc. Určitě přijde. Musí!

≈≈≈≈≈

Po několika dalších dnech jsem toho měla plné zuby. Z bezpečnostních důvodů jsme už nenavštívili žádný motel, takže se situace opakovala. Protože jsem jedla málo a nepravidelně, začaly mi být volné kalhoty. Edward se tvářil nešťastně. Často se mi omlouval, sliboval, že se to brzy zlepší, prý se usadíme a budeme normálně žít, ovšem zatím tomu nic nenasvědčovalo.

Čekala jsem na něj na okraji lesa. Prý mi sežene něco pořádného k jídlu a možná i na sebe. V břiše mi kručelo tak hlasitě, že jsem tím zaručeně odehnala veškerou zvěř, která se v lese nacházela a docela dost mě děsila.

Přecházela jsem od stromu ke stromu s očima přilepenýma směrem, kterým odešel. Doufala jsem, že se brzy vrátí. Neměla jsem ráda, když mě nechával samotnou. S ním jsem byla v bezpečí, bez něj zranitelná a nejistá. Z každého zvuku jsem málem vyletěla z kůže. Pátrala jsem očima mezi stromy, ale nikdy nic neviděla.

Nacházeli jsme se v oblasti, která se pro nás zdála ideální. Samý les, zatažená obloha. Neřekla bych, že to bylo dílo Sybil, zataženo bylo celou dobu, ale ne až tak moc. Vzduch tu byl vlhčí a všechno bylo zarostlé lišejníkem.

„Bello,“ ozvalo se za mnou. Nadskočila jsem leknutím. Otočila se a viděla Edwarda. Přiběhl z druhé strany. Vypadal napjatě, nepokojně se rozhlížel kolem. Věděla jsem, že je něco špatně.
„Co se stalo?“ vydechla jsem a bojovala sama se sebou, abych se okamžitě nerozbrečela. Našli nás…
„Cítil jsem upíra.“ Přesně jak jsem si myslela. „Ale byl to cizí pach. Neznámý.“
„Co to znamená?“
„Nevím, ale zjistím to,“ řekl odhodlaně.
„Ty za ním chceš jít?“ vyjevila jsem se.
„Musím zjistit, co je zač, možná by nám mohl pomoct,“ vysvětloval.
„Ne, Edwarde, to je nebezpečné!“ Chytila jsem do pěstí jeho košili a zblízka se mu dívala do očí. „Nechoď pryč. Prosím.“
„Musím, Bello. Buď je to přítel, nebo ne, v každém případě je třeba to vyřešit. Zvládnu to. Počkej tu na mě.“
„Ne,“ odmítala jsem ho pustit. To je bláznovství.
„Vrátím se, slibuju.“ Pevně mě objal a políbil do vlasů.  Jeho oči byly už téměř černé, věděla jsem, co přemáhání ho to musí stát.
„Ale…“
„Přijdu. Neměj strach.“ Líbnul mě na čelo, vyprostil svou košili z mých prstů a rozběhl se pryč.

Objala jsem se okolo hrudníku a nechala po tvářích stékat horké slzy strachu a obav. Bála jsem se, že to je naposledy, co jsem Edwarda viděla.

Tak a máme tu druhé a pravděpodobně poslední kulatiny. Ani jsem nečekala, že se dostanu tak daleko. Díky za podporu a doufám, že Vás nezklamu. :-) 

Omlouvám se za dlouhé čekání. V práci je teď blázinec a poslední věc, na kterou jsem měla myšlenky, bylo psaní. Teď už se to ale postupně vrací do normálu, takže se i vrátím k přídávání kapitolek v úterý a sobotu. 

Taky bych Vám ráda poděkovala za hlasy v povídce měsíce. Jsem moc ráda, že se Vám povídka stále líbí. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 20. kapitola: