Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 22. kapitola

20.04.2013 (12:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3510×

22. kapitola

„Je to dobré?“ ptala jsem se Edwarda, když mi povídal o lovu. Zdál se být nadšený myšlenkou, že nemusí zabíjet lidi ani krást krevní konzervy. I mně přišla tato cesta mnohem schůdnější a Edwardova radost byla tak nakažlivá.
„Není to žádná lahoda, ale jsem si jistý, že to bude stačit. Ještě párkrát a budu mít oči jako oni. A taky…“ Najednou se zarazil a rozpačitě uhnul očima. To mě zajímalo.
„A taky?“ vybídla jsem ho.
„No nebudu se muset bát jít mezi lidi bez slunečních brýlí,“ řekl. Nevěřila jsem mu ani slovo. Jasně, byla to pravda, ale určitě to nebylo to, co chtěl předtím říct.
„A co ještě?“
„Nebudu jako oni, nebudu ti tu hrůzu připomínat.“ Pořád se mi nedíval do očí. Otáčel v dlaních mou ruku a hladil ji svými prsty. Povzdychla jsem si.
„Ty mi je nepřipomínáš a nikdy jsi nepřipomínal. Nejsi jako oni. Ty jsi hodný, milý, obětavý,“ říkala jsem naléhavě. „Ale stejně by mě zajímalo, co jsi chtěl předtím říct.“

Střelil po mě pohledem. Nejspíš nabyl mylného dojmu, že jsem si nevšimla jeho uhýbání.

Mírně jsem zvedla obočí, vyjadřujíc, že stále čekám.

„Nechtěl jsem nic říct.“ Páni, on byl vážně nesvůj. To se u Edwarda nestávalo zrovna často.
„Edwarde, znám tě a vím, že…“
„No tak jo,“ vzdal se. Spokojeně jsem se usmála a vyčkávavě se na něj zadívala. „Až si zvyknu na zvířecí krev, budeme moct být… spolu.“ Trvalo mi jen pár sekund, než mi došlo, co přesně tím myslí. Zrudla jsem. Prostě jsem si nemohla pomoct. Zatím jsem neuvažovala o milování s Edwardem. Ale byla pravda, že jen při pomyšlení na to mi zatrnulo v podbřišku.

„Omlouvám se, neměl jsem o tom mluvit. Je to příliš brzo.“ Vzhlédla jsem k němu a usmála se.
„Není,“ zavrtěla jsem hlavou. „I já bych si přála být s tebou,“ řekla jsem bez jediného zaváhání a řekla bych, že mi maličko zčervenaly tváře. Propletla jsem své prsty s jeho a vytáhla se na kolena, abych ho mohla políbit. Přitáhl si mě do náruče. Sedla jsem si mu na klín a prsty se mu probírala v hebkých vlasech. Líbání s Edwardem bylo něco tak úžasného. Mohla bych to dělat pořád.

„Musíme ještě počkat,“ zamumlal, když mi začal docházet dech.
„Já vím,“ odpověděla jsem šeptem a opřela se čelem o jeho. Naše nosy se dotýkaly. Dívali jsme se jeden druhému do očí. „Já tě miluju.“
„Ty jsi můj život.“ To bylo víc než všechno, co jsem si kdy přála. Byla jsem tak šťastná, že se mi začaly hromadit slzy v očích. Slzy štěstí. Zamrkala jsem, abych je zahnala. Nebudu brečet. Už jsem naronila dost slz, teď je čas na smích. Zasmála jsem se a vlepila Edwardovi mlaskavou pusu.

≈≈≈≈≈

Cullenovi byli neuvěřitelní. Za celý svůj život jsem nepotkala nikoho jako oni. Byli štědří, udělali vše, co mi na očích viděli. Byli milující, tolik lásky jsem nepoznala ani mezi lidmi. Milovali se jako jedna rodina, ač jí vlastně pokrevně nebyli. Stačilo jim se za ni považovat. A láska mezi partnery pak byla to nejúžasnější, co jsem kdy viděla.

Z každého pohledu, bezděčného doteku nebo jen vzájemné blízkosti zářilo úžasné teplo a světlo. Nemuseli se oblejzat jako teenagerové v televizi, aby bylo vidět, co k sobě cítí. Na nich to prostě bylo poznat. Záviděla jsem jim to. Přála jsem si sama zažít něco takového.

Při těch myšlenkách jsem se vždy podívala na Edwarda, který mi pohled okamžitě oplatil, a já si uvědomila, že to mám. V jeho pohledu bylo tolik něhy, náklonosti a lásky a všechno to patřilo jen mně.

Většinu času jsme byli zavření u Cullenových v domě. Edward se bál pustit mě někam dál, i když s ochrankou v podobě upírů. Sám se vzdaloval jen kvůli lovu. Vždycky se mnou zůstávali minimálně tři lidé. Většinou Alice s Esmé a jeden z mužů.

Vycházela jsem s nimi skvěle. Rozuměla jsem si s Alicí, která se ukázala být úžasnou kamarádkou a tak trochu nahradila prázdné místo po Sybil. Na Sybil jsem hodně často myslela. Jak se jí asi daří? Je v pořádku? Ptala jsem se na ni i Edwarda, ale odpověděl, že prozatím neudržují žádný kontakt, aby nevyvolali podezření. Mrzelo mě to, ale bylo to pochopitelné. Sama jsem si ji nepřála ohrozit víc, než už se stalo.

Esmé pak byla něco jako matka. Všimla jsem si, že i ostatní ji tak berou. Starala se o mě jako o vlastní. Vyvařovala mi, podstrojovala. Měla jsem ji opravdu moc ráda. I když mezi námi zůstávala jistá bariéra, kterou zatím ani jedna z nás nepřekročila. Jednaly jsme spolu s úctou a respektem.

Carlisle byl vždycky ten rozumný. Byl hlavou celé rodiny. Rádce, otec. Ukázalo se, že je lékařem v místní nemocnici. Obdivovala jsem ho. Dokázal se tolik obětovat pro to, co považoval za správné. Alice mi jednou odpoledne vyprávěla jeho příběh. Ten muž mohl být vzorem moha lidem.

Emmett byl tak trochu kapitola sama pro sebe. Nikdy jsem nevěděla, co od něho čekat. Byl samý vtípek a vůbec mu nevadilo, že se skoro neznáme. Kdybych měla staršího bratra, přála bych si, aby byla jako on.

S mlčenlivým Jasperem to bylo o trochu horší, ale nakonec jsme zjistili, že ticho oběma vyhovuje. Když jsme se spolu náhodou ocitli sami, vyměnili jsme si pár nesmělých úsměvů a pak jsme prostě mlčeli. Bylo to takové družné mlčení.

Malý problém nastal s krásnou Rose. Nezdála se být nadšená naší přítomností a párkrát se to i pokusila dát najevo, ovšem Carlisle ji vždy okřikl s tím, že jsme jeho hosty a novou součástí této rodiny a ona se s tím bude muset smířit. Rose se nafoukla a udělala to nejlepší, co mohla. Ignorovala mě. Zjistila jsem, že Edward jí zase tolik nevadí. A přestože bych měla být ráda, štvalo mě to. Co když… ne, nebudu žárlit. Ona má Emmetta. Ti dva dávali svou zamilovanost jasně na odiv. No a já se jí vyhýbala, jak jen to šlo. Necítila jsem se vedle ní ve své kůži. Ale i tak jsem se s ní cítila daleko líp než s někým z Vamhillu. S výjimkou Edwarda a Sybil samozřejmě.

„Jedeme do města,“ zapěla Alice, která se z ničeho nic objevila vedle mě.
„Nejedete,“ zavolal z venku Edward a za chvíli už otevíral dveře.
„Nebuď takový suchar, víš, že s námi se jí nemůže nic stát.“ Alice se odmlčela a čekala, co bude. „No tak, aspoň trochu zaváhat bys jí mohl dopřát.“ Maličko nafoukla tváře a zamračila se. Vypadala roztomile.
„Co kdyby ji někdo poznal. Je to nebezpečné.“
„Není,“ hádala se.

Začínala jsem toho mít akorát tak dost. Proč o mně mluví, jako bych tam ani nebyla. Nejsem nesvéprávná, aby za mě museli rozhodovat ostatní. Vlastně si můžu dělat, co chci. Do jisté míry.

Alicin obličej se najednou vyjasnil.

„Co kdybychom se zeptali Belly, co si přeje.“ Oba se na mě otočili. Alice s nadějí. Edward s jistotou, že jsem rozumná a vím, co je pro mě nejlepší. Věděla jsem to…
„Chci jet do města.“
„Jupí,“ zavýskla Alice. „Za deset minut se sejdeme u auta.“
„Tak to moment,“ brzdil ji Edward.
„Budu opatrná. Slibuju, že udělám všechno, co se mi řekne, ale potřebuju mezi lidi. Začínám se tu maličko nudit,“ přiznala jsem na závěr.
„Vidíš, nudí se a to ty přece nechceš,“ šťouchla ho Alice prstem do hrudi. „Za chvíli odjíždíme,“ zaječela na celý dům, až jsem si myslela, že mi prasknou ušní bubínky.

Jen co zmizela, zadívala jsem se omluvně na Edwarda.

„Zlobíš se?“
„Jistěže nezlobím.“ Pohladil mě po tváři. „Měla jsi to říct dřív, něco bych s ním udělal.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti a navíc to nebylo tak hrozné.

„Tak jdeme, jdeme,“ pobízela mě Alice, která otevírala dveře.

„Budu v pohodě a pak už tě budu poslouchat.“
„Nemusíš mě poslouchat,“ odporoval. „Nejsem tvůj pán. Můžeš si dělat všechno, co chceš, i když se mi to třeba nebude líbit.“
„Dobře, ale stejně se tě pokusím neštvat,“ zasmála jsem se. Edward mi úsměv oplatil a pak mě krásně políbil.

Překvapilo mě, když jsem na sedadle spolujezdce uviděla Rosalií. Seděla tam jako by nic a trpělivě čekala. To se nedalo říct o Alici, která mě nastrkala na zadní sedadlo. Usadila se vedle mě a začala štěbetat.

„Uvidíš, jak si to užijeme. Konečně obohatíme tvůj šatník. Už byla na čase. Potřebuješ něco krásného a nového,“ brebentila. Chtěla jsem jí říct, že mi nevadí oblečení, které mi dala ona. Byly to kousky, které sama nenosila, většina z nich stále ověšená cedulkami. Kdo si koupí oblečení a pak ho nenosí? Ale raději jsem mlčela a přikyvovala.

Esmé zajela do podzemních garáží. Nákupní centrum se ukázalo být docela plné. Vyhýbala jsem se lidem s obavami, abych do někoho nevrazila. Esmé mě držela za loket, zatímco Alice nás vedla vpřed a plánovala, které obchody musíme určitě navštívit, a které můžeme vynechat. Ten první seznam byl rozhodně delší.

Ani jsem neměla čas rozhlédnout se po nabízeném zboží. Jen co jsme vešli do obchodu, zatlačila mě Alice do kabinky a pak mi nosila náruče oblečené na vyzkoušení. Připadala jsem si trochu jako oblékací panenka, se kterou si hraje malá holčička.

„Tolik toho nepotřebuju,“ bránila jsem se, když Alice nesla většinu vyzkoušeného zboží k pokladně. Vůbec mě nevnímala.
„Je v rauši, dělej, co chce, nemá cenu se s ní dohadovat, vždycky dosáhne svého,“ zašeptala mi do ucha Rosalie. Udiveně jsem se na ni podívala. To bylo poprvé, co na mě promluvila sama od sebe. Pokrčila rameny.
„Já to slyšela,“ ozvala se Alice, ale bez ohlédnutí šla dál.

Takhle to trvalo asi hodinu a půl. Bylo to vyčerpávající. Protože jsem u Cullenových moc pohybu neměla, neustále jsem jen seděla nebo ležela, došla mi za chvíli energie. Ploužila jsem se, co noha nohu mine a doufala, že už pojedeme domů.

„Alice, asi bychom to měly nechat na jindy,“ řekla Esmé, která si všimla mého stavu. Vděčně jsem se na ni usmála.
„Ještě musíme jít do…“
„Alice,“ zvýšila Esmé hlas, aby upoutala dívčinu plnou pozornost.
„Co kdybychom si třeba daly zmrzlinu, Bella si odpočine a dobije baterky,“ navrhla Rose. Ta holka byla dnes samé překvápko.
„To není špatný nápad. Jsi pro, Bello?“ zeptala se přímo mě, protože Esmé ji zarazila přísným pohledem.
„Proč ne, zmrzlinu neodmítnu.“

Zamířily jsme tedy opačným směrem k restaurační části obchoďáku. Uvažovala jsem zrovna, jakou příchuť si dám a nemohla se rozhodnout mezi pistáciovou nebo kokosovou, když Alice najednou zastavila a já do ní v plné rychlosti narazila.

„Au,“ vyjekla jsem a třela si postižené místo. Pohledy Esmé a Rose nebyly upřené na mě, ale na Alici, která stála na místě a tupě zírala před sebe. Takový výraz jsem u ní ještě neviděla.
„Alice?“ Nic. Nikdo nic neříkal ani se nehýbal.

Bylo to divné. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Najednou se Alice otočila.

„Myslím, že bychom měly přece jen jet domů,“ řekla. Nechápavě jsem povytáhla obočí.
„Proč?“
„Vzpomněla jsem si, že budou dávat přenos z jedné módní přehlídky, kterou jsem chtěla vidět,“ odpověděla pohotově, ale stejně jsem měla divný pocit.
„No vidíš, na to jsem úplně zapomněla,“ přitakala Rose a Esmé přikyvovala.

Nechápala jsem, co se to tady najednou děje. Všechny se chovali divně a podezřele.

„Nebude vám vadit, když tu zmrzlinu odložíme?“ zeptala se mě Esmé způsobně.
„Ne.“ Co jiného bych měla říct, když se všichni chovají tak… zvláštně.

Obklopily mě jako osobní stráž. Alice a Rose jsem měla po obou stranách, Esmé před sebou. Šly jsme rychle, bez zbytečného zastavování. Měla jsem pocit, že se i ohlížejí. Začala jsem být nervózní. Něco se dělo. Jen přijít na to, co.

V autě Alice popadla telefon a někomu volala. Do mobilu mluvila tak rychle, že jsem nebyla schopná zachytit ani slovíčko.

„Už na nás čekají,“ zakončila to slovy do ticha auta.
„Tak co se děje?“ zeptala jsem se netrpělivě a měla co dělat, abych si nezačala okusovat nehty.
„Nic,“ pokrčila Alice rameny a bezelstně se na mě podívala. Mě ale neoblafla.
„No tak!“
„Musíš mi ale slíbit, že budeš v klidu. Všechno se vyřeší.“
„Co se vyřeší?“ vyhrkla jsem.
„Slib mi to,“ dožadovala se. Protočila jsem oči.
„Slibuju a teď povídej. Stalo se snad něco Edwardovi?“ Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi.
„Ne, Edward je v pořádku. Čeká doma. Ale… už vědí, že jste tu,“ řekla tiše.

Vytřeštila jsem oči a přišla o řeč. Moje nejhorší noční můra se stala skutečností. Jdou si pro mě, jdou si pro nás. Nezastaví se před ničím.

„Kdy…“
„Zatím se ještě nerozhodli. Plánují. Rozhodnutí se mění hodně rychle,“ vysvětlovala.

Mlčela jsem. Obavy mi stlačovaly hrudník. Těžko se mi dýchalo. Chtěla jsem už být u Edwarda. V bezpečí. Doma.

Z auta jsem doslova vyběhla. Vletěla jsem přímo do Edwardovy náruče. Pevně jsem ho objala a zabořila mu obličej do ramene.

„Už je to v pořádku,“ mumlal mi do ucha. „Je to dobrý.“ Zavrtěla jsem hlavou. Není to v pořádku. Nic není.

Edward mě zatáhl do domu. Aniž by se ode mě vzdálil třeba jen na pár centimetrů, usadil se se mnou na pohovku. Všimla jsem si, že jsou tam úplně všichni.

„Co uděláme?“ zeptala se Esmé a podívala se na Carlislea.
„Myslím, že je na čase zavolat do Volterry,“ zněla odpověď, které jsem ani trochu nerozuměla.

Tím, že se blíží konec, jsem samozřejmě nemyslela hned. Myslím, že ještě tak dvě tři kapitoly budou. Musíme se přece vypořádat s Vamhillem. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 22. kapitola: