Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 24. kapitola

30.04.2013 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3088×

24. kapitola

„Tohle se Edwardovi nebude líbit. Roztrhá mě na kusy,“ mumlala si Esmé po cestě zpět do Forks. Byla proti a dávala to jasně najevo, ale se mnou nepohnula. Trvala jsem si na svém. Bláznivá a najednou šíleně odvážná část mého já se tomu chtěla postavit čelem a ta druhá nějak nestíhala odporovat a přijít s logickými argumenty, proč bych to neměla dělat.

„Měla jsem jim aspoň zavolat,“ ozvala se zase Esmé.

„Bude lepší, když to bude překvapení.“

„To tedy bude. Jestli vletíme Arovi rovnou do náruče, Edward mi to nikdy neodpustí a já sobě taky ne,“ hudrovala.

Věděla jsem, že jsem ji postavila do obtížné pozice. Slíbila, že se o mě postará a teď mě veze přímo k centru nebezpečí. Byla jsem jí za to moc vděčná a určitě budu muset Edwarda i ostatní ubezpečit, že jsem to byla já, kdo trval na návratu. Esmé by to sama nikdy nedovolila.

Moc jsem nepřemýšlela o tom, co budu dělat, až dorazíme. Ani jsem nevěděla, co se právě teď děje. Prostě budu improvizovat. Podle všeho jsem byla celkem obstojná herečka, alespoň podle toho, jak jsem dokázala Ryana tahat za nos. Něco se vymyslí, bude to v pohodě.

Bůh ví, proč jsem byla úplně klidná, na rozdíl od cesty opačným směrem. Možná jsem se vážně zbláznila. Aspoň se budu mít Edwardovi na co vymluvit. Určitě nebude nadšený z mé přítomnosti.

„Je to bláznovství, měla bych to hned otočit,“ řekla Esmé a mírně se zamračila.

„Edward mi pořád opakuje, že mám svou hlavu, že se nemusím řídit tím, co on řekne, takže…“ pokrčila jsem rameny a pousmála se.

„Tohle ale není ten případ.“

„To je jen slovíčkaření.“

Cestu z Forks sem moc nevnímala, takže jsem netušila, kde můžeme být, ani jak dlouho ještě pojedeme. Dívala jsem se z okýnka a vyhlížela ceduli ohlašující cíl našeho putování.

Trvalo to asi dvě hodiny, než jsem se dočkala. Projeli jsme městečkem a zamířili a východ.

„Něco mi slíbíš ano?“ Obezřetně jsem se na Esmé podívala.

„Podle toho co to bude,“ reagovala jsem opatrně.

„Zůstaneš v autě a já se půjdu podívat, jak to vypadá v domě.“  Automaticky jsem zavrtěla hlavou. „Bello, aspoň tohle málo, když už jsi mě donutila jet sem. Prosím.“ Zoufalství v jejím hlase bylo jasně patrné.

„Dobře,“ podvolila jsem se. „Počkám v autě.“

„Děkuju.“

Pak jsme mlčely skoro až k domu.

„Omlouvám se,“ špitla jsem, když jsme projely poslední zatáčku a objevil se před námi jejich nádherný dům.

Esmé zastavila, vypnula motor a otočila se na mě. „Já to chápu, i přestože je to hloupé.“ Stiskla mi dlaň a usmála se. „Počkej tu.“ Vystoupila.

Sledovala jsem její postavu, jak jde pomalu ke dveřím a mizí za nimi. Netrvalo to ani deset vteřin a dveře se rozlétly dokořán. Stál v nich Edward a podle jeho výrazu jsem bezpečně poznala, že je rozzuřený. Přikrčila jsem se na sedadle a nasadila svůj nejkajícnější výraz.

Edward si otevřel na straně řidiče a přisedl si. Očima těkal po okolí, jako by snad něco hledal, čelisti měl pevně sevřené a ruce stisknuté v pěst. Raději jsem mlčela a dívala se předním okénkem ven. Po zeleném trávníku poskakoval černý kos a hlavičkou zvědavě otáčel kolem dokola, jako by sledoval, co se teda bude dít. Sama jsem na to byla zvědavá.

„Aro se tu má objevit každým okamžikem,“ procedil skrz zuby. „Je ti jasné, že všechno, o co jsme se snažili, bylo naprosto zbytečné?“ Skousla jsem si ret a hrála si s dlaněmi složenými v klíně. Co jsem na to měla říct? Odvaha byla náhle ta tam.

„Bello,“ řekl naléhavě. Prudce se otočil mým směrem a uchopil mou tvář do dlaní, abych se na něj dívala. „Co to provádíš? Měla jsi být v Seattlu, v bezpečí. Daleko od toho všeho.“ V očích, které získaly stejnou zlatavou barvu, jako měli Cullenovi, jsem zahlédla bolest. Vědomí, že já jsem jejím důvodem, mi na sebedůvěře moc nepřidalo.

„Mrzí mě to,“ vyhrkla jsem. „Potřebovala jsem být u tebe, stát ti po boku. Je to i můj problém a já už nechci, abys za mě všechno řešil ty. Musíme se tomu postavit společně.“

„Lásko,“ zaúpěl. „Tomuhle se nemůžeš postavit. Víš, co Carlisle říkal… nikdo nesmí o upírech vědět.“ Povzdechl si. „Nejraději bych se poslal expresně zpátky,“ zabručel. „Ale ty bys mě stejně neposlechla,“ konstatoval ne zrovna nadšeně.

„Edwarde, já tě miluju a potřebuju tím projít s tebou. Dovol mi to. Bude to dobrý,“ přesvědčovala jsem ho.

„Kde se najednou bere tolik jistoty?“

„Nevím, jen v to věřím. Nechci, aby ses zlobil na Esmé, ona s tím nemá nic společného, to já…“

„Já vím. A nezlobím se. Postarám se o tebe, ať jsi tady nebo jinde.“

„Postarám se o sebe sama.“

„Pomůžu ti s tím,“ mrkl na mě. Pak se ke mně naklonil a políbil mě. Ulevilo se mi.

Doma na nás všichni čekali. Zahlédla jsem pár vyčítavých pohledů, několik pobavených a jeden znechucený. Omluvně jsem se usmála a lehce pokrčila rameny. Přitiskla jsem se k Edwardovi a snažila se u něj schovat. Cítila jsem se hloupě. Oni se starali o moje bezpečí a já to takhle pokazím. Všechna jejich snaha přišla vniveč.

„Takže Bello,“ oslovil mě Carlisle. „Pár základních ponaučení… Aro dokáže číst myšlenky pouhým dotekem. Stačí maličko a uvidí všechno ve tvé hlavě. Takže pozor na to. Uděláme, co bude v našich silách, aby se k vám nedostal přímo, ale nevím, jak zareaguje. Je to velmi…“ zaváhal, „řekněme labilní upír. Jeho reakce na vás jako na člověka může být jakákoliv. Osobně bych počítal s tou nehroší možnou variantou, tedy okamžitým zlikvidováním.“ Zalapala jsem po dechu. Edward mě pevněji stiskl. „Omlouvám, ale není čas na zaobalování.“ Zaraženě jsem přikývla, jako že to chápu, ale v hlavě mi zněly poplašné zvony. Máš, co jsi chtěla, říkala mi logická část mého já. „S něčím takovým samozřejmě nebudeme souhlasit,“ pokračoval Carlisle. Maličko se mi ulevilo. Jistě, že by mě nedali. „Pokud bude Aro v dobré náladě a uvidí váš vztah k Edwardovi a váš skrytý potenciál, mohl by přijít s druhou variantou a to přeměnou.“

Tentokrát jsem vykulila oči. Pod druhou variantou, jež byla spojena s dobrou náladou, jsem si představila třeba volnost, rozhodně ne proměnu v upíra. Podívala jsem se na Edwarda, co tomu říká. Mračil se a nevypadal, že by s někým takovým souhlasil. No… já taky příliš netoužila po upírství, moje zkušenosti s nimi nebyly zrovna nejlepší, ale rozhodně mi tato možnost přišla daleko přijatelnější jako bezodkladná smrt.

„A když bude mít špatnou náladu?“ pípla jsem rozechvěle.

„Pak hrozí konflikt. Nevím, kolik upírů z gardy s sebou Aro přivede, ale nepředpokládám, že bychom se mohli dostat do výhody.“ Tentokrát se mi zamotala hlava. Znamená to tedy smrt nás všech? Zničí Aro Cullenovi jen proto, že jsem se k nim náhodou dostala, že měli dobré srdce a rozhodli se nám pomoci? Pevně jsem stiskla víčka k sobě a zhluboka dýchala, vlastně spíš funěla.

„To se nestane,“ zašeptal mi do ucha Edward. Zavrtěla jsem hlavou. Hloupá, hloupá Bella! Bláhová a pitomá. Co jsem si do prčic myslela? O co jsem se to vůbec pokoušela? Hrála jsem si na hrdinku a ohrozila tím úplně všechny, na kterých mi záleží!

„Ovšem,“ promluvil náhle Jasper. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Většinou mlčel a jen poslouchal. „Aro nestojí o to, aby byla jeho pozice v našem světě ohrožena, a toho taky využijeme.“ Zmateně jsem se dívala z jednoho na druhého. „Nedovolíme, aby se dozvěděl cokoliv o Vamhillu, dokud nám neslíbí, že tě nechá na pokoji. Určitě to nepůjde snadno, ale pokud mu naznačíme, jak velké nebezpečí představuje Vamhill pro náš svět, jsem si jistý, že povolí. Co je jeden člověk proti všem.“ Zírala jsem na Jaspera jako spadlá z višně. Kde se to v něm bere? „Nějakou dobu jsem byl voják,“ řekl, když si všiml, že na něj koukám. Přikývla jsem, ale stejně mi to neprozradilo, odkud se vzaly takové úvahy.

„Já bych se klidně popral,“ pohodil otráveně rameny Emmett.

„Neříkej dvakrát,“ prskla Rose.

„Budou za minutu,“ oznámila Alice.

Pak to šlo všechno strašně rychle. Stáli jsme uprostřed pokoje. Já nalepená na Edwardovi, ostatní před námi tvořili jakýsi ochranný štít.

Podívala jsem se na Edwarda ve stejnou chvíli jako on na mě.

Miluju tě, naznačila jsem němě rty.

Miluju tě, říkala jeho ústa.

Sklonil se a políbil mě na čelo. Pak svou plnou pozornost věnoval dveřím, které se z nenadání otevřely. Copak upíři neklepou? napadlo mě scestně.

Ara Voltury jsem poznala hned. Byl menšího vzrůstu s dlouhými vlasy, které mi připomínaly tmavou deku. Kůži měl bledší než ostatní, maličko do šeda a rozhodně nezdravě vypadající. Rudé oči mě vyděsily. Měla jsem na ně tak trochu alergii. Očima přelétl naše seskupení. Nemohlo mi ujít, že nejdéle se díval na mě. Všimla jsem si, jak nosem nasál vzduch. Po tváři se mu rozlil dychtivý výraz.

„Carlisle, příteli,“ zvolal. „Rád tě zase vidím. Už je to tak dlouho.“ Dva upíři, kteří ho doprovázeli, nasadili kamenný výraz. Vysoký hromotluk, stavbou těla podobný Emmettovi a menší hubený blonďák. Nejspíš bodyguardi.

„Vítej, Aro. Jsme rádi, že jsi vyslyšel naše prosby a přijel.“

„Co bych neudělal pro svého dávného přítele,“ řekl pisklavým hláskem. A taky pro sebe, doplnila jsem si.

I přestože mluvil s Carlislem, pohled mu pořád ujížděl mým směrem, zjevně byl zvědavý, ale nenarazil na mě ani slůvkem.

„Když jsem se doslechl o tom, co se děje, musel jsem přijet, je nutné zřídit nápravu.“

„Bratři tě nedoprovodili?“ ptal se Carlisle. Tahle kreaturu má bratry? To teda musí být rodinka.

„Jsou na cestě. Přijel jsem k vám zjistit informace a s nimi se sejdu až na místě. Několik mých upírů čeká venku,“ dodal, jakoby nás chtěl upozornit na to, že tu má daleko víc ochrany, než jen ty dva.

„Jistě.“

Pak bylo ticho. Aro mě nedočkavě propaloval pohledem. Nejspíš čekal, že o mě někdo něco řekne, ale nestalo se tak.

„Můžeme tedy přejít k věci?“ navrhl Carlisle, kterému Arovo okukování mé osoby nemohlo ujít.

„Ovšem, ovšem. Mohu mít však nejprve jednu otázku, příteli?“

„Samozřejmě.“ Všem bylo jasné, jakým směrem bude ta otázka směřovat.

„Kdo je to rozkošné stvoření s tím upírem?“

„Edward, který žil ve Vamhillu a je schopen podat ti naprosto přesné informace a ta dívka je Bella, jeho přítelkyně, kterou tamní upíři unesli s cílem proměnit ji a rozšířit tak své řady.“

„Och to je to zajímavé… Takže tedy přiznáváš, že je to člověk?“ zazubil se Aro. Spojil si ruce na úrovni prsou a párkrát klepl prsty o sebe.

„Nikdy jsem to nepopíral.“

„Drahý Carlisle, přepokládám, že je ti známo nařízení, které platí už několik staletí,“ řekl a díval se při tom na mě.

„Zákony znám a vždycky jsem je respektoval, ovšem ona nemůže za to, co se jí stalo. Jedinými viníky jsou oni, jejich lačnost po moci způsobila, že tu teď ta dívka stojí. Předpokládám, že ona by raději žila svůj dřívější lidský život.“

Nad ním jsem se musela zamyslet. Na jednu stranu měl Carlisle pravdu, ovšem na druhou… Kdybych žila svůj dřívější život v Heynewill, nepotkala bych Edwarda, neprožila bych tu největší možnou lásku, neznala bych Cullenovi… o co všechno by byl můj život chudší. Samozřejmě bezpečnější a jednodušší, ale určitě ne zajímavější.

„To je sice možné, ale je na nás, abychom se o to postarali. Dodržování zákonů je v naší pravomoci a tak jako se postaráme o ty rebely, vyřídíme to i tady s tou rozkošnou květinkou.“ Otřásla jsem se. Jeho hlas i to co říkal, mi připomněly úchyláky, před kterými nás varovávali na základní škole.

„Bella není ohrožení,“ vložil se do toho Edward.

„Edward, že?“ zeptal se Aro, i přestože Edwardovo jméno již zaznělo. Edward přikývl. „Chlapče, můžeš mi to nějak zaručit? Vidím, jak se k sobě máte, ale co když ji to jednou přejde a rozhodne se jít s pravdou ven?“

„Považovali by mě za blázna,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. „A Edwarda miluju,“ dodala jsem, aby bylo jasno.

„Zajisté, drahá, o tom nikdo nepochybuje, ale přesto si nemohu dovolit riskovat.“

„Ona není hrozba,“ opáčil Edward a podíval se na mě. Všimla jsem si odhodlanosti v jeho pohledu.

„Není upír. Takže je to nepřípustné. Jsou prostě jen dvě možnosti smrt nebo proměna.“

Přesně jak Carlisle předpokládal. Mám mu odpovědět? A co řeknu? Nechci být mrtvá ani proměněná, Carlisle pro vás má jinou nabídku. To by asi nešlo. Raději jsem neříkala nic.

„Mám pro tebe jinou nabídku, Aro. Co takhle výměna něco za něco?“ zeptal se ho Carlisle.

„Co navrhuješ?“

„Informace o Vamhillu za to, že necháš Bellu být. Sama rozhodne o své budoucnosti a vy do toho nebudete nijak zasahovat.“ Aro povytáhl obočí.

„Troufalé. Uvědomujete si, že bych vás k tomu mohl donutit?“

„Násilím jistě, ale věřím, že jsi dost čestný na to, abys to neudělal.“ Divila jsem se tomu, že Carlisle dokáže mluvit tak klidně. Já bych na něj ječela.

„Možná, ale… kde mám jistotu, že je nějaký Vamhill tak velké ohrožení jak tvrdíte? Třeba je to jen nějaká partička upírů, která vás obtěžuje, a vy si s ní nedokážete poradit. Můžete mě jen využívat.“

„Mé čestné slovo ti bude muset stačit,“ řekl Carlisle.

„Ale Carlisle, tady se na česná slova nehraje. Jde o fakta. Povíte mi podrobnosti nebo mám jít a vrátit se s ostatními, abychom se vypořádali s vaší malou přítelkyní?“

Kousala jsem se do rtu a přemáhala se, abych si před něj neklekla a neprosila ho o smilování a o pomoc. Udělám, co bude chtít, jen když nás konečně zbaví Vamhillu. Ale tohle nebylo v mé moci. Já nebyla ta, kdo jednala.

Nikdo nic neříkal.

„Dobrá, až se uvidíme příště, nebude to za tak přátelských okolností.“ Jako by snad teď všichni šířili lásku.

Aro se otočil k odchodu. To je jako všechno? Konec? Jen tak? To nejde. Nemůžou přeci odejít! Oni nás zničí. Začínala jsem panikařit. Stiskla jsem Edwardovi ruku a snažila se mu naznačit, že musí něco udělat, nějak ho stavit a říct mu všechno co ví, i když to bude znamenat, že si budu muset vybrat, co se mnou bude.

Aro měl ruku na klice a já se připravovala k výkřiku, když tu se ozval někdo, koho bych vůbec nečekala.

„Aro, stůj,“ řekla Alice důrazně. Překvapeně se otočil.

„Hodláš snad mluvit za svou rodinu a poskytnout mi informace?“

„Ne, ale mám důkaz, že je Vamhill skutečným ohrožením.“ Skákala jsem pohledem z Alice na Ara a zase zpátky. Nechápala jsem, kde vzala důkaz. Něco si vymyslela? Podívala jsem se na Edwarda, jestli nebude mít náhodou nápovědu. Ten si nenápadně zaťukal ukazovákem na spánek a já byla doma. Jistě Alice a její dar.

„Jaký důkaz mi můžeš dát?“ Alice místo odpovědi natáhla ruku dlaní vzhůru. Všimla jsem si, jak se k ní Jasper přisunul blíž, aby ji mohl ochránit.

Aro se po chvíli váhání chopil její ruky. Protočily se mu panenky a pak zavřel oči. Netrvalo to ani deset vteřin, když je zase otevřel a téměř vyděšeně hleděl před sebe.

„To byla…“

„Tvoje budoucnost,“ doplnila ho Alice. Aro se podíval na své pobočníky, nervózně si mnul ruce, a pokud by to bylo možné, řekla bych, že ještě více zblednul.

„Takže, Aro, přistoupíš na naše podmínky?“ zeptala se Alice s úsměvem od ucha k uchu.

Tak, a je to...

Příště nás čeká poslední kapitola. ;-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 24. kapitola: