Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 25. kapitola + epilog

03.05.2013 (07:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3913×

25. kapitola

Seděla jsem v křesle a pořád tomu nemohla uvěřit.

Je skutečně po všem? Žádný Vamhill, žádné nebezpečí… Stiskla jsem víčka pevně k sobě, napočítala do pěti a pak oči znovu otevřela. Všechno bylo stejné. Cullenovi roztroušeni po pokoji – Alice s Jasperem v objetí a družném mlčení, hledící si přímo do očí, Esmé držící za ruku Carlislea spolu s Rose poslouchali nějaké Emmettovi vtipy, a byla jsem si jistá, že kdyby mohli, slzeli by smíchy.

Přiblížil se ke mně Edward a pod nos mi strčil sklenici vody. Tázavě jsem se na něj zadívala.

„Vypadáš, že to potřebuješ.“ Spíš bych potřebovala panáka, pomyslela jsem si, ale přesto se sklenice chopila a vypila ji na jeden zátah, ani jsem si neuvědomila, jakou mám žízeň. Položila jsem prázdnou skleničku na stůl a vydechla.

„Je po všem?“ zeptala jsem se. Musela jsem to slyšet nahlas, abych si byla stoprocentně jistá. Nezáleželo na tom, že Aro odešel před dobrou půl hodinou. Strávila jsem ten čas v podivném tranzu, kdy se všechno kolem mě pohybovalo rychlostí blesku a já se nemohla ani pohnout.

Odměnou za mou otázku mi byl Emmettův huronský smích.

„Myslel jsem, že jsi tu byla s náma,“ dostával ze sebe mezi jednotlivými výbuchy. „Možná jsem si tě s někým spletl,“ tlemil se ten blboun. Zavrtěla jsem hlavou a přestala mu věnovat pozornost.

„Můžete mi, prosím, někdo odpovědět?“ požádala jsem ostatní.
„Ano, Bello, můžete být v klidu. Je po všem. Aro se postará o Vamhill a tím pro vás všechno končí,“ řekl Carlisle. Rozbušilo se mi srdce a rozklepaly ruce.

Stalo se to. To co jsem si tolik přála, bylo najednou skutečností a já nevěděla, jak se s tím honem vypořádat. Takovou dobu jsem žila ve strachu, neustále v pozoru. Teď jsem si mohla vydechnout, zapomenout, postavit se čelem k budoucnosti, která se stane. Nebylo pochyb o tom, že já nějakou budoucnost mít opravdu budu. I se svojí rodinou! Můžu teď jet do Haynevillu za rodiči. Omluvit se jim, vysvětlit jim to… ve verzi pro obyčejné lidi samozřejmě. Obejmu maminku, řeknu jim, jak moc je mám oba ráda.

„Proč brečíš?“ uslyšela jsem otázku a následné okřiknutí. Přes slzy, které mi rozmazaly vidění, jsem se rozhlédla okolo sebe a i přestože jsem nic neviděla, zabublalo mi v hrudi. Usmála jsem se. Nejdřív jen maličko, opatrně, ale postupně to zesilovalo. Smála jsem se stále hlasitěji a do toho brečela. Musela jsem vypadat, že jsem se dočista zbláznila.

Úleva, kterou přinášel tenhle emocionální výlev, byla neskutečná. Všechno negativní odplouvalo a přicházela naprostá euforie. Připadala jsem si lehká, volná jako pták…

Otřela jsem si oči.

„Omlouvám se.“
„Nemáš za co, to je přirozené,“ uklidňovala mě Esmé.
„Je to divný.“
„Emmette,“ plácla Rosalie svého partnera po rameni. Ten se na ni dotčeně podíval, ale mlčel.

„Co jsi vlastně viděla, Alice?“ Zatím nějak nebyl čas zeptat se, co způsobilo Arův skoro útěk. Najednou se mohl přetrhnout, aby nám vyhověl.
„Když se rozhodl, že nám nepomůže, objevila se vize, jak Vamhill nastřádal dostatečný počet upírů, kteří pak naprosto snadno dobili Volterru, aniž by si kdo uvědomil, co se děje. To se našemu příteli samozřejmě nezamlouvalo, takže přece jen odstraní nebezpečí, dokud není tak veliké.“

Jak snadné. Nikdy by mě nenapadlo, že bude stačit jedno Alicino vidění, které Ara přesvědčí. V jednu chvíli to vypadá, že je všechno ztraceno a najednou se situace otočí o sto osmdesát stupňů.

Připlácla jsem si dlaně na obličej a zavrtěla hlavou. „Je to neskutečný,“ zamumlala jsem. „Neprobudím se?“
„Ne,“ odpověděl Edward a přitáhl si mě do náruče. Políbil mě do vlasů a já měla chuť vrnět blahem. Chtěla jsem se ještě zeptat Alice, jestli uvidí, kdy bude všechno… hotovo, ale nebyla tam. Nikdo z Cullenových se v obýváku nenacházel.

„Kde jsou?“
„Nechali nám trochu soukromí. Vadí?“ Na tváři se mi rozlil úsměv.
„Vůbec ne, spíš naopak.“ Na nic jsem nečekala a vrhla se na jeho rty. Užívala jsem si každý dotek rtů, každé otření našich těl.
„Brzdi,“ zašeptal mi do rtů, ale stále mě k sobě tisknul tak silně, jako by se bál, že bych mu mohla utéct.
„Tak mě pusť.“
„Potom.“ Dobrý nápad, souhlasila jsem, ale nahlas jsem to říct nestihla, protože zaměstnal moje rty.

I on se zdál být o tolik uvolněnější než kdykoliv jindy. Ostražitost vzala za své. Nemusel napínat všechny své smysly, aby se ujistil, že nepřichází nebezpečí. Bezstarostně se usmíval, vlasy mu padaly do čela a já ho milovala snad ještě víc, pokud to bylo možné.

Neodolala jsem, zvedla ruku a neposlušný pramen mu uhladila. Než jsem ruku stihla spustit, uvěznil ji ve své a políbil mě na klouby prstů.

„Miluju tě.“ Přemíra citu mě dostala. Něžně se na mě zadíval.
„Jsi můj život.“ Objala jsem ho a schovala mu tvář do ramene. Kolébal mě ze strany na stranu a palcem mi na zádech kreslil kolečka.

Prudce jsem se nadechla, jak jsem si na něco vzpomněla. Spíš na někoho. Posadila jsem se.

„Co se děje?“ ptal se Edward a už byl zase ve střehu.
„Já jen… Sybil.“ Jediné jméno a oba jsme se ponořili do chmurných myšlenek. „Ona tam zůstala.“ Při představě jaký osud potkal naši společnou přítelkyni, jsem měla zase oči plné slz. „Nezasloužila si to.“
„Já vím,“ zamumlal Edward. V hlase mu zněl neskutečný smutek. On byl ten kdo se Sybil prožil spoustu let. Žil s ní pod jednou střechou. Byla jeho důvěrnicí, přítelkyní…
„Třeba je to tak pro ni lepší,“ řekla jsem, ale sama jsem tomu nevěřila. Měli jsme ji vzít s sebou, napadlo mě, ale vzápětí jsem si vzpomněla na to, jak nechtěla. Nikoho už nemám, Bello, říkala mi.
„Byla by šťastná, že jsme to dokázali. Nesouhlasila s tím, co chtěli oni, nechtěla být upír, dostane se na lepší místo, kde bude spokojená.“ Přikývla jsem a znovu se přitulila k Edwardovi.

Mlčeli jsme. Mysleli jsme na Sybil, její veselý obličej, smích, který ji všude provázel a laskavost, díky níž jsme se dostali ven. Bez ní bychom nic nedokázali. Ona nám umožnila zarazit to šílenství, i když to pro ni byl jasný konec. Musela vědět, že jednou přijde, ale byla s tím smířená.

Sbohem, kamarádko. Děkuju. Za svobodu, za přátelství, za Edwarda.

„Vyhráli jsme,“ zašeptala jsem a propletla si s Edwardem prsty. „Vyhráli.“

Epilog

Hmm… jsou ty modré šaty dost dobré? Jasně kupovaly jsme je s Alicí přesně za tímhle účelem, ale třeba by bylo lepší vzít si jen džíny a nějaké lepší tričko? Taky bych si mohla obléknout tu šedou sukni.

Bylo to velké dilema. Otevřela jsem skříň dokořán, abych měla dobrý rozhled. Takže…

„Ty modré šaty,“ zakřičela Alice. Nedokázala jsem odhadnout, kde se nachází, ale stejně to bylo jedno.
„Jenže…“
„Jsou perfektní. Budeš se líbit,“ ozvalo se mi v odpověď.

Nakrčila jsem nos a kriticky si prohlédla kousek modré látky s krajkovými rukávy. Byly vážně moc hezké, ale nebude to až moc velká změna? Ke mně vždycky patřily džíny, tričko a tenisky a teď se objevím v šatech a lodičkách, ve kterých mi budou umírat nohy.

Povzdechla jsem si a položila šaty i s ramínkem na postel. Tak jo.

Posadila jsem se k toaletnímu stolku, abych se maličko nalíčila a učesala. Alice mi sice nabízela pomoc, ale usoudila jsem, že bude bezpečnější, když si to udělám sama. Ne, že bych Alici nevěřila, ovšem ona byla perfekcionista, chtěla všechno dokonalé, jenže to já nebyla. Řasenka a trochu lesku bude stačit. Obzvlášť, když stejně nejedeme přímo k nim. Budeme jednu noc přespávat v hotelu.

Chladné rty mě políbily na holý krk.

„Ještě nejsi hotová?“ zeptal se a sedl si na taburet vedle mě čelem do pokoje, takže jsme si mohli dívat do očí.
„Já vím, trvá mi to.“ Sklopila jsem oči a štětečkem na stíny jsem si přejížděla po nehtech.
„To je v pořádku, máme ještě chvíli čas.“
„Jsem z toho nějaká nervózní,“ přiznala jsem.
„Není divu. Uvidíš rodiče po takové době. Opravdu jim nechceš nejdřív zavolat?“
„Ne, myslím, že to takhle bude lepší.“ Vzala jsem ze stolku řasenku a začala ji pomalu rozšroubovávat.
„Když si to přeješ.“ Pohladil mě po tváři klouby ruky a líbnul mě na tvář.

Zvednul se a nechal mě samotnou. Obrátila jsem pozornost na odraz v zrcadle. Dívala se na mě stejná dívka jako před několika měsíci v Hayneville, ale přesto na ní byla znát změna. Dospěla. Z očí jí zmizel ten naivní výraz, byla to dívka, která už má leccos za sebou. Asi se mi líbila víc než ta stará Bella.

Zavrtěla jsem hlavou nad svými úvahami a konečně se pustila do toho zkrášlování.

≈≈≈≈≈

Boty jsem si zula hned, jak jsme vyjeli. Nevím, proč jsem si prostě nemohla vzít něco normálního, když i ty šaty jsem měla ve vaku položeném na zadním sedadle. V hotelu se převléknu, abych si šaty nepomačkala, instruovala mě Alice.

Cesta byla dlouhá a únavná. Zastavovali jsme pro benzín, takže jsem si mohla protáhnout nohy, ale stejně to nestačilo.

Když jsme se dostali do hotelu, byla jsem grogy. Děkovala jsem Alici za její předvídatelnost, a i přestože se mi předtím nelíbilo, že vybírá tak nóbl ubytování, byla jsem ráda za tu úžasně měkkou postel.

Rychle jsem se osprchovala a pak se natáhla na měkké nadýchané peřiny.

„Jsi unavená?“ zeptal se Edward. Jeho hlas zněl ledabyle, až moc. Hned jsem zbystřila.
„Možná…“ nechala jsem si otevřená zadní vrátka. „Proč?“
„Jen tak, půjdu do koupelny.“

Než jsem stihla říct něco dalšího, dívala jsem se na zavřené dveře.

Zamračila jsem se. To bylo co?

Bylo mi jasné, že se Edward neptal jen tak. Jenže co za tím mohlo být? Nic mě nenapadalo. Možná, že kdybych nebyla tak ospalá, myslelo by mi to rychleji.

Sedla jsem si do tureckého sedu, aby mě to nelákalo ke spánku, rozhodnutá počkat, až se Edward zase objeví.

Netrvalo to moc dlouho. Vešel jen v pyžamových kalhotech, na hrudi se mu leskly kapičky vody. To byl pohled. Polka jsem, nedokázala jsem od něj odtrhnout oči.

„Myslel jsem, že už budeš spát.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Co to bylo předtím?“ vyzvídala jsem.
„Nic. Jen jsem se ptal.“
„Ty se nikdy neptáš jen tak. Takže ven s tím. Nechce se mi spát, zvědavostí bych neusnula,“ řekla jsem, abych mu dala najevo, že já se nevzdám.

Vyčkávavě jsem se na něj dívala. Projel si prsty vlhké vlasy a skoro zoufale se na mě podíval. Trochu mě to vyděsilo.

„Děje se něco?“ vyjekla jsem a už byla na nohou.
„Ne, všechno je v pořádku,“ uklidňoval mě hned a přistoupil ke mně. Do zorného pole se mi tak dostal jeho vypracovaný hrudník. Co mi to dělá?

Váhavě jsem zvedla ruku a ukazovákem spojila dvě kapky. Cítila jsem, jak ztuhnul. Odtáhla jsem.

„Asi bych měla jít spát,“ zamumlala jsem.

Byla jsem už dva kroky od něj, když mě chytil za ruku a prudce trhl, takže jsem mu přistála přímo v náruči. Než jsem se nadála. Líbal mě. Líbal mě tak, jako nikdy předtím. Líbal mě tak, jako by bylo všechno dovoleno.

„Edwarde,“ zasípala jsem, když mi docházel vzduch. „To nejde…“
„Jde. Chci být s tebou, konečně… můžeme být spolu,“ říkal mezi jednotlivými polibky. „Pokud tedy chceš.“ Zadíval se mi do očí a čekal na odpověď.

Milovat se s Edwardem? Po takové době odpíraní jakéhokoliv delšího či náruživějšího kontaktu… Zatrnulo mi v podbřišku a rozbušilo se mi srdce.

Přitiskla jsem se k němu a polibkem mu dala najevo, jak moc po tom toužím, jak moc ho chci.

Do postele mě donesl obtočenou kolem svého těla. Chichotala jsem se jako malá, když jsem spadla do peřin a on se nade mnou nahnul.

Být s Edwardem bylo naprosto snadné a přirozené. Splynuli jsme v jedno tělo a jednu duši.

Když jsem mu pak ležela v náruči a uklidňovala zrychlený tep, pomyslela jsem si, že líp už se ani cítit nemohu. Políbila jsem Edwardovy prsty propletené s mými, otřela mu rty o krk a pak se ještě víc zavrtala do jeho náruče.

„Dobrou noc,“ zašeptal mi do ucha a já usnula, jako když mě do vody hodí.

≈≈≈≈≈

Celá vyparáděná jsem vystoupila před domem, který byl mým domovem přes dvacet let. Znala jsem to tam jako svoje boty a přesto mi připadalo divné stát před ním a připravovat se na to, že vstoupím dovnitř a uvidím rodiče.

Měla jsem hrozný strach. Je možné, že by na mě zapomněli? Jak jim vlastně vysvětlím, co se stalo, proč jsem se tak dlouho neozvala?

„Nedokážu to,“ zamumlala jsem.
„Ale dokážeš.“ Edwardova dlaň mi přistála na kříži.
„Bojím se.“
„To je přirozené.  Ale představ si, jak budou rodiče šťastní, až tě uvidí.“ Nebyla jsem si tím vůbec jistá. Ale zkusit se má všechno, ne?

Vrátila jsem se domů. Do svého rodného domu. Nový domov mám u Cullenů, ale sem patřím stejně jako tam.

Chtěla jsem vidět rodiče, strašně moc. Tak co tu blbnu? Proč tu stojím jak solný sloup, místo abych klepala na dveře?

Udělala jsem jeden krok a druhý a pak už to šlo samo.

Před bílými dřevěnými dveřmi jsem se zastavila a zvedla ruku.

Co asi řeknu? Možná…

Ahoj, jsem doma!

KONEC

A je tu definitivní konec. 

Nejsem zrovna dobrá v ukončování povídek, ale u této jsem se opravdu snažila, aby to nebylo nějak urychlené. Možná se Vám tahle kapitola bude zdát trochu hrrr, ale já mám za to, že bylo vše podstatné řečeno. Na závěr Vás jistě napadne spousta otázek, ale mám za to, že každý má svou fantazii a dokáže si představit, co bylo dál. Nemám ráda závěry typu z Belly se stal upír a žila s Edwardem šťastně až na věky. V mé hlavě tak skončí, v té Vaší nejspíš taky, takže jsem za tento závěr, kdy si každý může sám představit, jak to pokračovalo dál. :-)

Chtěla bych Vám poděkovat za společné čtyři měsíce, které jsem si pravdu užila. Děkuju za každý komentář, přečtení... za všechnu podporu. A jaké může být lepší rozloučení než 5. místo v povídce měsíce. Moc Vám za to děkuju. :-)

Budoucnost mé další tvorby je zatím nejasná. Žádný nápad v současné době nemám a nevím, jestli mám ještě chuť pokračovat v psaní fanfiction. Ráda bych si vymyslela vlastní příběh s vlastními postavami, bez upírů, ale ani k tomu nemám žádný nápad, takže teď nebudu psát nic. O každé změně budu informovat na svém shrnutí, takže kdo bude mít zájem, najde veškeré info tam, případně se můžete i zeptat. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 25. kapitola + epilog: