Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 8. kapitola

19.02.2013 (17:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3547×

8. kapitola

Bolest, která mi vyrazila v zádech, mě připravila o dech. Zařvala jsem jako raněné zvíře a pak to všechno konečně zmizelo a kolem byla jen a jen tma a absolutní ticho.

Zamžikala jsem. Otřásla se. Otočila hlavu. Na jednu stranu a na druhou.

„A je to,“ ozvalo se vedle mě. Zaostřila jsem na doktora. Nabranou krev přemístil do ampulky, zazátkoval ji a na bílý štítek něco napsal. Ryan mě stále držel za ruku… „Vidíte, ani to nebolelo.“

Zavřela jsem oči a znovu je otevřela. Byl to jen sen? Ta bolest a přístroje… všechno to bylo tak živé. Zadívala jsem se na svou paži a hledala nějaké znamení, že se to opravdu stalo.

„Usnula jsem?“ zeptala jsem se. Můj hlas zněl normálně, nic mi nebránilo v tom promluvit.
„Ne,“ usmál se na mě shovívavě doktor Clarence. „Trvalo to jen pár vteřin, pokud netrpíte mikro spánky, tak určitě ne.“
„Ale já jsem…“ zarazila jsem se. Co jsem to vlastně chtěla říct? Zamračila jsem se. Věděla jsem, že něco nebylo v pořádku, něco s tím, co se tady dělo, ale najednou jsem nevěděla, co přesně to bylo. Úporně jsem se snažila vzpomenout si, co mě tak rozrušilo. Sedím přeci jen na lehátku a doktor mi bere krev, vlastně už skončil.
„Miláčku, je ti něco?“ staral se Ryan a dlaní mi přejel po tváři. Podívala jsem se na něj. Jeho oči byly laskavé, něžné. Proč jsem měla pocit, že takové nejsou, nebyly.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, já jen… to nic. Už je to všechno?“ zeptala jsem se doktora. Přikývl.
„Provedu podrobnější testy a pak se s tím u vás zastavím.“

Seskočila jsem na zem. Ryan mě pustil a rozloučil se s doktorem. Já jsem na něj zavolala rychlé nashedanou ode dveří a rychle vyklouzla na čerstvý vzduch.

Zhluboka jsem dýchala. Bylo mi nějak divně. Ne fyzicky, ale psychicky. Jako by mě něco hnalo, abych utekla z ordinace a vyrazila co nejdál od toho bílého domu. Potřeba být rychle pryč byla tak naléhavá, že jsem jí nedokázala odolávat.

Rozklepanýma rukama jsem se pokoušela trefit klíčkem do zámku dveří u auta. Dobře jsem věděla, že se chovám jako blázen, ale nemohla jsem si pomoct.

„Bello, pojedu ještě do práce, počkáš na mě doma?“ ptal se Ryan, který mě mezitím dostihl. Roztržitě jsem přikývla.
„Uvidíme se večer,“ zamumlala jsem a bez dalšího zdržování se rozjela.

Rychlostí jsem překročila místní pomyslný limit, ale nezpomalila jsem. Nejela jsem domů, jak jsem měla původně v plánu. Pokračovala jsem dál a dál. Neměla jsem cíl. Zastavila jsem až v místě, kde nebyly žádné domy. Vypnula jsem motor, zůstala sedět. Hlavu jsem si opřela o opěrku a dívala se před sebe.

Jsem v pohodě, všechno je, opakovala jsem si, ale neklid, který mnou prostupoval, se nezmírňoval. Nechápala jsem své nepochopitelné a naprosto nelogické reakce. U doktora Clarence jsem přeci nebyla poprvé, tak co mě teď mohlo vyplašit tak, že jsem odtamtud chtěla utéct?

Podívala jsem se na své ruce, které stále svíraly volant. Klouby jsem měla úplně bílé, jak jsem volant mačkala. S námahou jsem prsty uvolnila a ruce položila do klína.

Tak jo, koukej se dát dohromady, Bello, nařídila jsem si. Zhluboka jsem dýchala, pozorovala zelené plochy před sebou. Slunce nesvítilo, ale přesto se zdálo jasno. Stébla trávy se chvěla v mírném vánku. Sem tam jsem zahlédla ptáka, který na obloze vypadal jako černý flek.

Asi po dvaceti minutách jsem se uklidnila natolik, že jsem se dokázala uchechtnout svému šílenému chování, nastartovat, otočit auto a jet zpátky.

Při jízdě jsem očima zabloudila k hodinám na palubní desce. Povytáhla jsem obočí. Čas letěl jako splašený. Nepřišlo mi, že jsem byla u doktora tak dlouho. Možná jsem tak dlouho nebyla u doktora, ale seděla jsem tak dlouho v autě. Jo, to bude ono.

Zamířila jsem k Sybil, cítila jsem, že teď potřebuju nějakou společnost. Kdybych byla sama, nejspíš by mě zase dostihl ten nepříjemný pocit, který jsem nedokázala pojmenovat.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě domu Sybil a Edwarda a vystoupila. Zaklepala jsem na dveře a čekala, až mi někdo otevře. Vlastně mě ani nenapadlo, že by nebyla doma. Zkusila jsem ještě zvonek a doufala, že tam přece jenom je.

Už jsem to chtěla vzdát, když jsem zaslechla nějaké zvuky zevnitř a za chviličku se dveře otevřely. Nestála v nich Sybil, ale Edward. Neviděla jsem ho od toho dne, kdy se mi porouchalo auto.

„Ahoj,“ řekla jsem. „Je tu Sybil?“ zeptala jsem se a bylo mi celkem jasné, jaká bude odpověď.
„Ahoj, není.“ Skousla jsem si spodní ret. Nechtělo se mi vrátit do prázdného domu. Přešlápla jsem z nohy na nohu. „Chceš jít dál?“ Podívala jsem se na něj, abych zjistila, jestli mu to vadí nebo mi to nabídl, protože chtěl. Mírně se usmíval a tvářil se přátelsky. Přikývla jsem. Ustoupil a rukou mávl do útrob domu. Prošla jsem kolem něj do haly.
„Promiň, že tě tak přepadám,“ omlouvala jsem se.
„V pohodě,“ pokrčil rameny a zvedl koutek rtů. „Posadíš se?“ Přešla jsem k pohovce. Všimla jsem si, že na ní něco leží. Zvedla jsem knihu a se zájmem si přečetla její název. Bílá velryba.
„Je dobrá,“ řekla jsem a podávala ji Edwardovi. Jak si ode mě knihu bral, naše prsty se o sebe lehce otřely. V tu chvíli mnou projel takový děs a panika, až jsem vykřikla, chytila jsem si hlavu do dlaní. Prsty mi zajely do vlasů a sevřely je v pěstích. Všechno ve mně sebou škubalo a mlelo. Klesla jsem na kolena. Hrůza, jež mě obestřela, prostupovala od středu mého těla až ke konečkům prstů. Srdce mi divoce tepalo a bolestivě se svíralo.

„Bello, Bello,“ slyšela jsem, ale nedokázala jsem odpovědět. Schoulila jsem do klubíčka. Bylo to nervy drásající a nepochopitelné. Víčka jsem pevně tiskla k sobě. Ztratila jsem pojem o tom, kde jsem, co tam dělám, co se děje. Nemohla jsem se pohnout, byla jsem ochromená a úplně šílená. Znovu jsem vykřikla, jak přišla další vlna. Pomalu mi docházel vzduch. Ani jsem si neuvědomovala, že zadržuju dech.

„Všechno je v pořádku,“ řekl ten hlas. Ta věta ze mě vyrazila další zoufalý výkřik. Pak už toho bylo tolik, že to moje mysl nedokázala zvládnout. Zablokovala se a přišla kýžená úleva. Byl jen klid, po kterém jsem tolik prahla.

≈≈≈≈≈

„Jestli budeš v mojí přítomnosti tak často omdlévat, přestanu se s tebou stýkat,“ ozvalo se. Prudce jsem nasála vzduch nosem a otevřela oči. Edward se nade mnou skláněl a něco chladného mi tiskl na čelo. Po spánku mi stékala ledová kapička vody.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně.
„To bys mi měla říct spíš ty. Jak se cítíš?“ Očima mi klouzal po obličeji. Pátral po nějakých známkách… čehokoliv.

Vybavilo se mi, jak hrozný strach jsem měla, jak strašně bezmocná a zoufalá jsem se cítila. Otřásla jsem se. Teď jsem byla… v pohodě, dalo by se říct. Žádná panika ani děsy.

„Je to dobrý,“ řekla jsem a chtěla se posadit, ale zatlačil mě víc do pohovky.
„Ještě chvíli lež, to ti neublíží.“
„Je mi líto, že ti způsobuju takové problémy. Už když jsem jela od doktora, cítila jsem se tak zvláštně…“
„Od doktora?“ přerušil mě otázkou.
„Ano, byla jsem ještě na jednom vyšetření.“ Všimla jsem si, jak se mu napnuly čelisti, když prudce stiskl zuby. Jeho výraz se zachmuřil. Upřel na mě tvrdý pohled.
„Co ti dělal?“
„Jen mi bral krev,“ odpověděla jsem. Nerozuměla jsem jeho náhlému rozhořčení. O nic přece nešlo.
„Jsi v pořádku?“ otázal se najednou s obavou v hlase. Jeho oči zněžněly. Jeho chování mi nedávalo smysl.
„Já… jo, už jsem říkala, že je to dobrý.“ Edward se na mě díval, pak zvedl paži, kterou si opíral za mnou o opěrku pohovky, a prsty mě jemňounce pohladil po tváři. Bylo to jako dotek vánku. Na jednu stranu se mi to líbilo, bylo příjemné cítit jeho pokožku na své, to jemné elektrizování, které probíhalo v místech, kde se mě dotknul. Na druhou stranu jsem nechtěla, aby to dělal. Připadalo mi to jako podvádět Ryana. Milovala jsem ho a nechala jsem jiného muže, aby dělal něco, na co měl právo jen on.

Viděla jsem, jak upřeně pozoruje své prsty na mé tváři. Jeho pohled byl měkký, něžný. Tohle nešlo.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a pohnula hlavou tak, abych se dostala z jeho dosahu.

Vyskočil na nohy, spolu s tím sejmul mokrý kapesník z mého čela a maličko rozpačitě se podrbal ve vlasech.

„Donesu ti něco k pití,“ oznámil mi, aniž by se na mě podíval a odešel.

Posadila jsem se a zastrčila si vlasy za uši. Tohle bylo nepříjemné, možná ještě víc než to, že jsem před Edwardem už po druhé omdlela. Musí si o mně myslet, že jsem nějaká chudinka. Sama jsem nevěděla, co i o tom myslet. Nikdy jsem na omdlívání netrpěla a teď…

„Voda s ledem.“ Edward přede mě postavil orosenou sklenici. Vděčně jsem se usmála a napila se.

„Když už tu neležíš jak Sněhurka, pověz mi, co je nového,“ vyzval mě. Všimla jsem si, jak se posadil do křesla, i když na pohovce vedle mě bylo místa dost. Možná lepší.
„Nového nic. Pořád to samé. Klub a domů,“ povídala jsem otráveně.
„Hmm… možná bychom… ale ne, to je hloupost,“ mávl rukou.
„Co?“ Když zavrtěl hlavou, zvedla jsem jedno obočí. Nesnášela jsem, když někdo něco začal a nebyl schopný to doříct.
„Kdybys chtěla, mohli bychom spolu někdy jet na to místo, jak jsme se posledně potkali. Trochu se projít po lese, užit si klidu a tak,“ dokončil konečně svou myšlenku.
„Jéé, strašně ráda,“ zaradovala jsem se. Na jeho rtech to zase vykouzlilo úsměv. Líbilo se mi, když se usmíval. „Akorát, nevím kdy,“ moje nadšení pomalu pohasínalo. Byla jsem si jistá, že by se to Ryanovi moc nelíbilo.
„Ryan,“ řekl ztuhle. Přikývla jsem.
„Ale třeba to nějak půjde zařídit,“ chtěla jsem, aby se znovu usmál.
„Třeba.“
„Edwarde,“ nevydržela jsem to, „fakt se budu snažit, abych mohla. Ale Ryan chce, abych zapadla do místní komunity, a návštěvy klubu jsou k tomu nezbytné. Určitě ví, co dělá.“
„Jo, on určitě,“ prskl. „Copak sis nevšimla, co se tu děje?“ zeptal se příkře.
„Jak to myslíš?“ Opět ta rychlá změna nálady. Do pomyslného zápisníku jsem si ke kolonce Edward Masen udělala poznámku, že je dosti náladový.
„Nijak, jen… je to tak komplikované. Jednou pochopíš,“ povzdychl si a měla jsem pocit, jako by dodal: „Snad.“ Ovšem nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho špatně neslyšela.
„Co je to Edwarde? Co by měla vidět a pochopit?“ vyzvídala jsem. Nespouštěla jsem z něj pohled. Proč mi to kruci neřekne?!

„Bello!“ rozlehl se pokojem výkřik. V zápalu rozhovoru jsem úplně přeslechla, že se vrátila Sybil. Edward sebou přistiženě trhnul. Vyměnili si se Sybil významný pohled. Sybil se na něj mračila, on mírně trhnul rameny.
„To jsem ráda, že jsi přišla, a že ti Edward dělal společnost.“ Na jeho jméno dala zvláštní důraz. „Edwarde, mohl bys na slovíčko?“
„Je to nutné?“ Nezdál se být zrovna ochotný. Zase jsem něčemu nerozuměla. Dnes byl divný den.
„Samozřejmě, jinak bych tě o to nežádala. Omluvíš nás na chvíli, Bello?“
„Jasně.“

Nešli daleko, jen do vedlejšího pokoje. Vím, že je to neslušné, ale špicovala jsem uši, abych slyšela. Posunula jsem se na druhý konec pohovky, který jim byl blíž. Zajímalo mě, co se Sybil nelíbí, co špatného Edward proved. Byla jsem zvědavá jak malá holka.

„Nemůžeš tohle říkat,“ zaslechla jsem Sybilin hlas nezřetelně.
„Nic jsem neřekl,“ odsekl Edward.
„Ty narážky byly nic?“ Edward jen něco nesrozumitelně zamumlal, i když nesrozumitelné to bylo asi jen pro mě. „Tohle nesmíme a ty to víš, tak se drž pravidel, jinak špatně skončíš,“ radila mu. „Mně se to nelíbí o nic víc než tobě, ale mám pud sebezáchovy“
„Dneska byla na vyšetření.“ Ozvalo se nesouhlasné zasyčení. „Vidíš,“ podotkl Edward. Vyšetření… že by mluvili o mně?
„Nech to být, Edwarde, tohle není naše starost.“
„Já bych rád, jenže…“
„Není žádné jenže, prostě to tak je, my to nezměníme,“ zakončila debatu trochu vyšším hlasem. Rychle jsem se přesunula zpět na své místo a čekala, až se vrátí.

Ať už jejich rozhovor znamenal cokoliv, přede mnou už neřekli ani slovo. Neměla jsem další šanci mluvit s Edwardem o samotě a v kamarádčině přítomnosti jsem nechtěla rozebírat to, co mi řekl předtím. Musela jsem počkat, až s ním zase budu někdy sama a zeptat se ho. Od okamžiku, co se k nám přidala Sybil byl zamlklý a maličko protivný, hlavně na ni. Nezdálo se, že by jí to vadilo.

Ani když jsem se loučila, nepřišla možnost být s Edwardem sama. Byla jsem rozhodnutá najít nějakou příležitost, jak se dostat na výlet s Edwardem, protože jen to mi umožní znovu mu položit otázky, na které mi předtím neodpověděl.

Všem bych chtěla poděkovat za komentáře. Těší mě každý jeden z nich a ještě víc mě těší, že se Vám povídka líbí a baví Vás. Doufám, že bude i nadále. :o)

Včera jsem si dělala takový předběžný rozpis dalších kapitolek a vysvětlení toho všeho, na které nejspíš všichni čekáte by mohlo přijít cca ve 13. - 14. kapitole. :-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 8. kapitola: