Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor dokonalosti a snů 3. kapitola

10.09.2010 (10:15) • Eleonor • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1806×

3. kapitola - Ordinace

Písnička
Pohled Carlislea:

Bylo ráno, pro mne stejné jako jiné. Už za dvě hodiny mi končila služba. Nejraději bych tu zůstal celý den, ale lidem v nemocnici by to mohlo být trochu divné. Výjimečně jsem dnes zastupoval na pohotovosti dětského oddělení. Doktor Sterf si už zase nepřišel, a tím mi umožnil si službu v nemocnici nenápadně prodloužit o dalších pár hodin.
Myslím, že bych mu měl poděkovat, napadlo mne. Právě jsem šel chodbou směrem k dětskému oddělení. Jen matně jsem vnímal někdy až slintající sestřičky. Žádná z nich mne nezajímala. Některé byly i krásné, ale pro někoho jiného.
Když jsem vešel na dětské oddělení, cítil jsem na sobě pohledy snad všech žen. Nepochopím to. Co je na mě tak zajímavého? Raději jsem vešel do ordinace doktora Sterfa a sednul si za pracovní stůl.
Konečně jsem se dostal  pryč z jejich dohledu a mohl jsem v klidu přemýšlet o prázdnosti mé existence. Vlastně medicína byla její téměř jediná světlá stránka a pak ještě má velká milovaná upíří rodinka. Opravdu jsem si připadal jako jejich otec. Vychovával jsem je
(nejčastěji Emmetta), staral jsem se o ně a jako otec je i miloval. Chyběla mi ale láska. Ano, má spřízněná duše. Za ty roky mé existence jsem nenarazil ani na jednu, která by mne okouzlila a já měl pocit, že s ní chci zůstat celou svou existenci a ještě déle.
Zrovna, když jsem se ponořil ještě hlouběji do svého zoufalství, zaklepal někdo na dveře ordinace. Vrátil jsem se zpět do “reality“ a vyzval jsem dotyčného, aby vstoupil. Byla to sestřička. Přinesla karty pacientů čekajících v  čekárně. Až teď mi došlo, kolik je hodin. Zběžně jsem si prohlídl karty. Většinou to byly miminka a předškolní děti až na jeden případ. Poprosil jsem sestřičku, ať pošle dál pro dnešek prvního pacienta – malou holčičku.
Když odešla holčička s maminkou, uvědomil jsem si, že v čekárně už je jen ta dívka. Jediné co o ní vím, je to, že se jmenuje Ellena a je jí 17 let. Chtěl jsem zavolat sestru, aby ji přivedla, ale sestra už odešla domů, a tak mi nezbylo nic jiného, než zajít do čekárny osobně.
Otevřel jsem dveře ordinace. V čekárně seděla dívka. Byla nádherná. Byla jako anděl. Vypadala unaveně a nemocně. Chtěl jsem pomoct tomu andělovi, ale ve chvíli, kdy mne zpozorovala, se její výraz změnil. Mihlo se v něm mnoho emocí překvapení, radost a nevěřícnost. Její srdce se rozběhlo obrovskou rychlostí. Nechápal jsem to.
Pokusila se vstát, ale zatočila se jí hlava a pomalu opět klesala na židli. Rychle jsem k ní přispěchal a pomohl jí vstát. Podepřel jsem ji a doufal, že si nevšimne, že jí nesu necelý centimetr nad zemí a nedělá mi to žádné potíže. Teplota jejího těla byla na člověka rozhodně nadprůměrná. Zarazilo mne, že na můj dotek nereagovala ani ucuknutím. Jako by čekala, že má pokožka bude chladnější než ta její. Pomohl jsem jí se posadit do křesla naproti mému stolu. Obešel jsem stůl a posadil jsem se.
Celou dobu jsem z ní nespouštěl oči. Byla ohromená vybavením této místnosti.
Zkoumala místnost centimetr po centimetru až se zastavila u mne.

„Ahoj Ellen,“ oslovil jsem ji. Zaskočilo ji, že znám její jméno. Rychle jsem jí vysvětlil, že z její karty. Viditelně se jí ulevilo.

„Jmenuji se,“ začal jsem. Přerušila mne a téměř vykřikla mé jméno. Teď zajímalo zase mne, jak to ví. Ani na dveřích nebylo napsáno mé jméno.
Omluvně se usmála a omluvila se. Vypadala tak nevinně, odpustil bych jí i vraždu. Snažil jsem se vytvořit smysluplnou odpověď. Nakonec se mi to povedlo.

„To nevadí. Ale máš pravdu. Odkud to víš? Ani na dveřích ordinace není mé jméno. Pouze tu zastupuji doktora Sterfa, který je momentálně na dovolené,“ vypustil jsem ze sebe jedním dechem. Pokládal jsem jí další otázky, ale ona nereagovala. Přerývavě dýchala a její srdce bilo na poplach. Snažil jsem se jí probrat.  To, že zná mé jméno šlo v tuto chvíli stranou. Moc se mi to nedařilo, když najednou zatřepala hlavou jako by chtěla nějakou myšlenku vypudit z hlavy a už po druhé se mi omluvila. Musím přiznat, že jsem se o ni velmi bál.

„Jsem rád, že mne vnímáš. Tak co tě trápí? O teplotě už vím. Je ti na zvracení?“ zeptal jsem se jí, když vypadala, že mne vnímá.
Chvíli přemýšlela nad mou otázkou, a pak najednou zezelenala a začala přerývavě dýchat. Hned mi došlo, co se děje. Upíří rychlostí jsem donesl lavor, do kterého se následně vyzvracela. Bylo mi jí líto. Když zvedla hlavu od lavoru, měla výraz, který mi trhal srdce. Povzbudivě jsem se na ni usmál a vzal si od ní lavor, který jsem ihned odnesl do vedlejší místnosti a co nejrychleji jsem se vrátil do ordinace. Něco mě tam táhlo. Ne, něco mne táhlo k ní. Musel jsem vědět, jestli je jí dobře. Když jsem vešel do ordinace, doslova na mne zírala s otevřenou pusou. Rychle odvrátila pohled a zadívala se z okna. Co nejtišeji jsem se přemístil k ní. Poprvé od chvíle, co jsem ji spatřil, jsem se nadechl. Měla příjemnou, velmi intenzivní vůni. Nerušil ji žádný parfém. Zadíval jsem se jí do tváře. Jen pocit, že jsem v její blízkosti, ve mně vyvolával pocit štěstí. Podíval jsem se z okna a pokoušel jsem se najít něco, co ji tak fascinovalo, že mi nevěnuje ani kratičký pohled. Posmutněl jsem. Přistihl jsem se nad svými myšlenkami. Ona přeci nemusí nic. Známe se jen chvíli. Zaposlouchal jsem se do zvuku jejího srdce. Stále bilo rychleji než je u člověka normální. Do mé mysli se vloudila myšlenka, že je na tom právě teď stejně jako já. S úsměvem jsem se jí zahleděl do obličeje. V tu chvíli udělala ona to samé. Naše pohledy se spojily. Byl jsem fascinován barvou jejích očí. Krásné zelené. Zářivé jako tráva na jaře, ale i tmavé jako noc v jednom. Ona se topila v mém pohledu a já v tom jejím. Toto byla nejkrásnější chvíle mé existence. Odvrátila ode mne pohled, ale rychle se mi zase zadívala do tváře, jen se vyhýbala očnímu kontaktu.

„Už se ti nechce zvracet?“ zeptal jsem se jí. Usmála se na mne. Její úsměv byl něco krásného. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

„Myslím, že už nemám naštěstí, co zvracet,“ odpověděla mi. Stále se ale uhýbala očnímu kontaktu jako by se ho bála. Také jsem se na ni usmál, ale uvědomil jsem si, že ona je tu jako pacientka a já jako její doktor. Nasadil jsem výraz dokonale vyrovnaného doktora.
Diagnózu už jsem měl dávno stanovenou a nastal čas, ji s ní seznámit.

„Myslím, že máš střevní chřipku. Zvracení a teploty tomu nasvědčují. Takže asi víš, co tě čeká. Dieta. Tvůj jídelníček se zúží na suché rohlíky, piškoty, rýži a vařenou mrkev. Hlavně hodně pij. Dobrý je černý čaj, jak studený, tak teplý nebo ledová Coca cola. Předepíšu ti také Endiaron. Na krabičce je dávkování. Měl by ti pomoct,“ řekl jsem jí.
Její úsměv malinko pohasl, ale stále na její tváři byl, což mne velmi těšilo. Vypadala jako by mne tentokrát vnímala. Podal jsem jí recept a ona si jen povzdechla. Neuměl jsem si to představit, protože už jsem pár stovek let nejedl, ale asi to nebylo zrovna nic moc.
Pohlédl jsem jí do obličeje. V jejím výrazu bylo tolik smutku. Uvědomil jsem si, že v mých očích je to samé. Snažil jsem se vymyslet nevinnou záminku, aby byla déle v mé přítomnosti a abych se jí také, mohl zeptat odkud znala mé jméno.
Končila mi služba a ona tu byla pravděpodobně metrem. Že mě to nenapadlo dřív. Už byla skoro u dveří, když jsem jí oslovil. Ihned se otočila.

„Pro dnešek už končím. Měl jsem noční. Nechceš svézt? “ zeptal jsem se jí s nadějí v hlase.