Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 2

21.04.2012 (13:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4542×

„Tak jak to dopadlo?“ ptala se mě Betty druhý den.

„Peníze jsou,“ pokrčila jsem rameny. „A ještě dnes se začíná s výzkumem. Ředitel byl hodně rychlý.“

„A kdo to byl?“

„Edward Cullen, ten ‚podnikatel´ co má C transport. Tu kamionovou dopravu.“

„Ten?“ vyvalila oči. „Myslela jsem, že jede jinou ligu.“

„No to já taky,“ povzdechla jsem si a na lékařský pokoj někdo zaťukal. Betty rychle vyskočila ze židle a otevřela.

„Dobrý den, hledám Isabellu Swanovou.“

„Bell?“ otočila se na mě, tak jsem ji vystřídala u dveří.

„Isabella Swanová?“ podíval se na mě chlápek v černém, kterého jsem viděla včera večer. Hned mi bylo jasné, odkud vítr vane.

„To jsem já,“ zamumlala jsem a dotyčný mi strčil před obličej puget rudých růží s malou bílou obálkou uprostřed.

„To je pro vás,“ oznámil mi.

„Díky,“ odpověděla jsem zaraženě a růže si váhavě vzala.

„Na shledanou,“ rozloučil se a rychle zmizel z dohledu. Se svraštěným obočím jsem za sebou zavřela dveře a znovu jsem se posadila.

„Vysvětlíš mi to?“ nadzvedla Betty obočí a zvědavě si mě měřila.

„Nedokážu to vysvětlit ani sobě, takže ode mě nic moc nečekej. Nejspíš mu ale včera nedošlo, že se s ním nehodlám kamarádit. Mám přeci Adama.“ Ale přesto jsem zvědavě vytáhla obálku, na které bylo elegantním písmem napsáno mé jméno. Otevřela jsem ji a nahlas se začetla do krátkého vzkazu.

Milá doktorko,

byl bych moc rád, kdybychom spolu někdy zašli na tu slibovanou skleničku. Také doufám, že mě někdy provedete po nemocnici a alespoň trochu se mě pokusíte zasvětit do svého výzkumu, který sponzoruji.

Brzy se vám ozvu,

Edward Cullen

„Skleničku?“ zeptala se Betty s úsměvem.

„Já mu žádnou neslíbila,“ bránila jsem se. „Jasně jsem mu řekla, že ne. Nejspíš je hluchej.“

„Nebo moc sebevědomej.“

„To spíš. Jen ať si nemyslí, že mě utáhne na ty svý miliony. Ani omylem. Vím, co se o něm říká a píše. Abych se jednou neprobudila, protože mu přestanu být nepohodlná a zastřelí mě? To ani náhodou.“

„Nevíš, jak to je. Nevidíš do toho.“

„Díkybohu. Ani do toho vidět nechci. A ředitel? Ten by se z něj podělal. Pane Cullene sem, pane Cullene tam. Nechcete políbit sedinku? Nebo ji třeba nakopat?“ parodovala jsem ho a Betty se na židli svíjela smíchy.

„Co tady vůbec děláš,“ smála se. „Měla ses dát na herectví. Vydělávala bys miliony a mohla výzkumy platit sama.“

„Vidíš. A teď se našel blbec, kterej mi to vyfouknul.“

„Ty kytky jsou ale krásný, to se mu musí nechat.“

„Jen se snaží,“ zkonstatovala jsem.

„Hele, a je vážně tak hezký, jak vypadá v novinách?“ Až teď jsem si uvědomila, že jsem si ho ani pořádně neprohlédla. Přeci jenom se člověk nesetkává s takovýmto… úkazem často a já se ani pořádně nepodívala. To jsem ale nemohla Betty přiznat.

„Jo, ujde.“

„Ujde?“ vyjekla. „Chceš mi říct, že není tak pěkný jako v novinách? V televizi?“

„Ale jo, možná trochu hezčí. A měl tam sebou tři gorily. Děsivý.“

„To víš, milionář.“

„Milionář a myslí si o sobě, že je Bůh.“

„Jenže on je. Celý státy mu ležej u nohou a nejen státy. Mám takovej pocit, že rozjel i jinej byznys, než je jenom transport.“

„To víš, že jede i v něčem jiným,“ protočila jsem oči a dopila kávu. „Musím jít. Potřebuju se stavit v laboratoři.“

„Řekla jsi mu to?“ zeptala se váhavě. Moc dobře jsem věděla, o kom mluví.

„Ne, nevím, jestli mu to mám říct. Když to nevyjde, bude si akorát dělat zbytečné naděje. A vážně jdu, zatím ahoj.“ Sebrala jsem hromadu papírů a šla do laboratoře.

„Doktorko, máte pro nás něco nového?“ culil se na mě Joe, laborant, co tu byl hlavou toho všeho. Bez něj bych vůbec nezvládla ten výzkum dát dohromady a patrně neprávem mě nazývali tím, kdo to má všechno na starosti.

„Přinesla jsem ještě pár dalších materiálů a předpokládám, že už víte o naší finanční injekci.“

„No jéje, mluví o tom celá nemocnice. A mám pro vás dobrou zprávu, už jsme začali a vypadá to víc jak nadějně.“

„Tak to mě těší. Jak dlouho to tak bude trvat?“

„Plus mínus měsíc. Nemůžu to upřesnit.“

„To snad bude stačit,“ zamumlala jsem a usmála se. „Díky moc, informujte mě o každé zprávě, která by nám mohla nějak pomoci.“

„Spolehněte se. Hezkou službu,“ popřál mi a zase si šel po svém. Já jsem se vrátila na onkologii a už mě volali zase jinam. Ve dne to tu žilo o mnoho víc než v noci.                                                              ‘   

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Chrise. „Jak se dnes daří?“

Neodpověděl mi. Ani neotočil hlavu, aby se na mě podíval. Jen koukal z okna. Došlo mi, že jediná cesta ke komunikaci je, že mu řeknu o našem tajemném sponzorovi.

„Chrisi, mám pro vás dobrou zprávu.“ Konečně otočil hlavu.

„Našel se sponzor a znovu se rozjel výzkum těch léků, co by vám mohly pomoci.“

„Vážně?“ vypadlo z něj a já se usmála.

„Ano. Znovu jsme na tom začali pracovat a vypadá to dost nadějně.“

„Kdo je to?“ zajímal se.

„To… to vám nemůžu říct.“

„Proč mi to neřeknete?“

„Není to důležité, nepotřebujete to vědět. Hlavní je, že jsou peníze a naděje roste.“

„Jak dlouho to bude trvat?“ zajímal se.

„Snad měsíc.“

„Tak dlouho?“

„Pro nás je to dlouhá doba, pro nádor ještě delší. Není šance, že by vyrostl o tolik. Maximálně o pár milimetrů, což je zanedbatelné v takovém stádiu, v jakém je teď. Příští týden vám nejspíš uděláme další magnetickou resonanci, abychom to viděli s odstupem času, a uvidíme. Nechcete něco přinést? Musíte se tu nudit. Nějakou knihu. Co čtete?“

„Nečtu,“ odpověděl.

„Tak co třeba nějaké… noviny. Sport? Kulturu?“

„Sport, to bude to pravé,“ usmál se.

„Dobře. Nějaký tu seženu a přinesu vám ho.“

S úsměvem, že jsem Chrisovi zvedla náladu, jsem se vracela na lékařský pokoj, ale když jsem uviděla tu ohromnou postavu v černém, úsměv mi zvadnul. Trochu jsem se zasekla a po hlubokém nádechu jsem v kapse vyštrachala klíče a odemkla.

„Co zase chcete?“ zeptala jsem se otráveně, aniž bych se k němu otočila čelem.

„Pan Cullen vám posílá malou pozornost,“ promluvil hlubokým hlasem s ruským přízvukem.

„Vyřiďte mu, že nic nechci, ať mě nechá na pokoji.“

„Mám vám to tu nechat za každých okolností.“

S dlouhým výdechem jsme se k němu otočila a podívala se na puget rudých růží, které mi zase poslal. A jako včera, i dnes byla uprostřed pugetu malá bílá obálka nadepsaná mým jménem.

Jak mi ji ten rusák podával, chňapla jsem po bílé obálce a otevřela ji.

Doufám, že vás moje květiny včera potěšily, a abyste na mě nezapomněla, posílám vám malou pozornost i dnes.

„Chvilku počkejte,“ přikázala jsem mu, lísteček vyhodila do koše a z bloku vytrhla prázdný papír, na který jsem začala psát.

Milý pane, doufám, že k „slibované“ skleničce nikdy nedojde. Za to, že jste věnoval peníze na výzkum, jsem vám vděčná, ale to vám nedává naděje. Žádné!

Papír jsem složila a vrazila ho gorile do ruky.

„Tu kytku si klidně nechte a děkuju za vyřízení. Na shledanou.“

„Květinu vám tu mám nechat,“ odpověděl s vážnou tváří a položil ji na stolek.

„Já ji nechci!“ křikla jsem za ním, ale to už byl pryč. Jen v duchu jsem si mohla nadávat za to, že jsem Cullena neodpálila hned. Teď mě bude otravovat kdo ví jak dlouho.

Vrhla jsem zlostný pohled na ten puget a hned mě napadlo, jak se jich mám zbavit. Vzala jsem si pár drobných, abych zaběhla do kantýny pro dnešní a včerejší Sport a vrátila jsem se pro kytky.

„Ahoj,“ pozdravila mě Betty, když jsem vešla, a významně se podívala na kytky. „Zase?“

„Jo, zase,“ prohodila jsem otráveně. „Nechal další vzkaz, tak jsem mu taky jeden poslala a teď se jdu těch kytek pěkně zbavit. Uvidíme se za chvíli.“ Vycouvala jsem pěkně z pokoje a šla za Chrisem.

„Nesu noviny,“ zazpívala jsem ještě ve dveřích. „A ještě malou pozornost.“

„Neměl bych dát spíš kytku já vám?“ svraštil obočí, když jsem ji dala do vázy s vodou.

„Ale prosím vás,“ mávla jsem nad tím rukou. „Tak jak se dnes máte?“

„Už od rána mě trochu pobolívá hlava. Jako slabá migréna, ale ještě to není tak nejhorší.“

„To je tím nádorem, musíme prostě čekat. Lepší zprávu pro vás bohužel nemám.“

„Přijdete večer?“

„Je mi líto, teď noční vůbec nemám v rozpisu. Budu si asi muset chvilku počkat,“ usmála jsem se, zkontrolovala kapačku a objevila se sestra s obědem. „Nechte si chutnat a já si jdu taky něco zobnout. Zatím.“

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 2: