Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 3

25.04.2012 (17:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 4295×

Mířila jsem si to domů po další službě a zase se za mnou objevilo to černé velké auto. Opět mě sledovalo k domu. Pak se na chvilku zastavilo a až poté, co jsem zmizela ve dveřích, odjelo. Nevěděla jsem, jestli je, nebo není Cullena, ale snažila jsem se ten špatný pocit ignorovat. Chtěla jsem si pořádně odpočinout a připravit se, protože zítra mě čekala náročná několikahodinová operace.

„Zase další mrtvola! To už si ze mě dělá srandu, ne? A zase žádný důkazy! Žádný otisky, žádný stopy po pneumatikách… čistá práce. Jak to, doprdele, dělá?“ Po oddělení vražd chodil naštvaný policista. Zase jim proklouzl mezi prsty.

„Druhá oběť pověšená na stromě. Kde byly ty dvě předchozí?“ otočil se na svého podřízeného.

„V řece. A opět nic, co by nás mohlo přivést ke správnému pachateli.“

„Je to určitě on! Jenom si z nás dělá srandu a sleduje, jak se za ním honíme. Nemáme na něj nic. Jen čtyři mrtvoly, které nám už nic neřeknou.“

„Jime, na každou svini se najde řezník. Je to jenom otázka času, kdy za sebou nezamete.“

„Nemáme čas! Je to jako hra na kočku s myší. A myš momentálně vyhrává."

„Připraveni?“ ptal se anesteziolog, než uvedl našeho pacienta do umělého spánku.

Kývla jsem a nechala si na ruce nasadit gumové rukavice. Chvíli jsem počkala, než dá anesteziolog pokyn, že můžeme začít, a pak jsem za sebe nechala pracovat jenom ruce.

Byla to složitá operace, která si žádala pečlivost, abychom neporušili nějakou část zdravé tkáně. Na sále jsme strávili skoro čtyři hodiny, ale výsledek byl více než uspokojivý. Alespoň pro teď. Pacienta jsme zavřeli a nechali ho odvézt na pokoj.

Šla jsem se převléknout z těch zelených hadrů do svého lékařského pláště, a když jsem vyšla ze sálu, málem to se mnou seklo. Napadlo mě, že se vrátím zpátky a budu tam čekat, dokud neodejde, ale to bych taky mohla čekat věčnost, a než jsem to stihla uskutečnit, už na mě volal. Tak jsem se tedy rozhodla tomu čelit se vztyčenou hlavou.

„Doktorko,“ oslovil mě a usmál se.

„Pane Cullene,“ odpověděla jsem ze slušnosti, ale úsměvu se ode mě nedočkal.

„Operovala jste?“

„Ano a jsem dost unavená.“

„Doufám, že to dopadlo dobře, ale s vámi určitě. Dáte si kávu?“ Nabídl mi velký kelímek ze Starbucks a já se na něj pochybně podívala. „Není otrávené, nebojte.“

Nechtěla jsem si to od něj vzít, ale měla jsem na něj obrovskou chuť a lékařský pokoj byl tak daleko. A tohle teplé, krásně voňavé kafe tu bylo a přímo přede mnou, že jsem prostě nemohla odolat.

„Díky,“ zamumlala jsem a vzala si ho. „Ale teď už musím běžet.“

„Přeci si nemyslíte, že jsem vám jenom přinesl kávu,“ zastavil mě tvrdým hlasem.

„Jistě, bylo mi to jasné. Takže tady ji máte zpátky a nashle,“ nahodila jsem úsměv a chtěla odejít, ale jeden z jeho bodyguardů mi zastoupil cestu. Zaraženě jsem se otočila zpátky na Cullena a on mi pohled oplácel.

„Fajn, co zase chcete?“ povzdechla jsem si a vzala si kávu zpátky. Akorát kolem nás projel nemocniční personál s právě operovaným pacientem a všichni se na nás opravdu divně podívali.

„Byl bych radši, kdybychom na sebe tolik neupozorňovali.“

„Kdybyste sebou netahal tyhle… monstra, těžko by si vás někdo všimnul,“ neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku, ale on na ni nijak nereagoval. „Dobře, pojďte se mnou,“ pobídla jsem ho a za jejich doprovodu jsem šla k sobě.

„Počkejte tu na mě,“ dal příkaz bodyguardům a zavřel za sebou dveře. Já ho neřešila. Rozvalila jsme se na pohovce, skopla boty a nohy si dala na stůl. Usrkla jsem si teplého kafe a byla nadmíru spokojená.

„Takže? Budeme tady na sebe jen zírat?“

„To rozhodně ne,“ pousmál se. „Chci ukázat nemocnici.“

„A co já s tím? Proč nejdete za ředitelem?“

„Poslal mě za vámi a já chci, abyste to udělala vy.“

„Proč?“ Moje obočí vylétlo nahoru.

„Máte k tomuhle místu osobní vztah.“

„A to mi má k něčemu pomoct?“

„Prostě chci, abyste mě tady provedla,“ ukončil to nesmlouvavě.

„Fajn. Přijďte…“ sáhla jsem do kabelky pro diář. „Příští týden v půl jedné.“

„Teď.“

„Co, prosím?“ zvedla jsem zmateně hlavu.

„Proveďte mě teď,“ zopakoval.

„Je mi líto, ale končím až za dvě hodiny a nemám tu za sebe záskok.“

„Počkám,“ pokrčil rameny a posadil se vedle mě.

„Tak to ne.“ Chtěla jsem mu pěkně od plic něco říct, ale zazvonil telefon. Varovně jsem se na Cullena podívala a šla ho zvednout.

„Doktorko Swanová, měl by se u vás objevit pan Cullen.“ Ředitel.

„Už je tady,“ odpověděla jsem znuděně.

„Ukážete mu nemocnici.“

„Ano.“

„A buďte na něj milá. Ne jako minule.“

„Ano, pane řediteli,“ protočila jsem oči.

„Za chvíli dorazí doktorka Willsonová, která vás vystřídá.“

„Ano. Nashle.“

„Můžeme vyrazit?“ podíval se na mě Cullen přes lékařský časopis, který si právě četl.

„Ne. Musíme počkat, až mě přijde Betty vystřídat, což bude za chvíli a já se zatím převléknu.“ Myslela jsem, že mu dojde, co jsem tím myslela, ale on pořád seděl. „Zatím se převléknu,“ zopakovala jsem. „Sama!“

„Stačí říct,“ usmál se, položil časopis na místo a odešel.

„Fůůů,“ vypustila jsem vzduch a vyklouzla z pláště. Akorát jsem si převlékala kalhoty a měla pěkně vystrčený zadek, když se otevřely dveře a dovnitř vpadla Betty. Prudce jsem se postavila a doufala, že mě Cullen stihl zpozorovat, aby si pak nemohl odpustit spoustu narážek. To by mi tak ještě chybělo. Kromě jeho ksichtu, který mě všude pronásledoval, ještě otravné narážky.

„Koho to tu nevidím,“ zachichotala se a nadzvedla obočí.

„Což ty, ale kdo tu neviděl můj zadek,“ sprdla jsem ji.

„Ale prosím tě. Tvoje malá prdelka ještě nikoho nezabila,“ zasmála se, ale pak zvážněla. „Co tady dělá?“

„Chce ukázat nemocnici a ředitel pověřil mě. Jsem z toho úplně odvařená. Dneska nechci nic jinýho, než svoji postel.“

„Copak? Operace se zdařila, pacient zemřel?“

„Dalo nám to zabrat, ale nakonec se povedlo odstranit veškerou rakovinotvornou tkáň. Teď už záleží jenom na biopsii.“

„No vidíš. Tak jdi zakončit svůj úspěšný den s tímhle fešákem. Zajděte na skleničku a…“ nedořekla to.

„Já s ním nikam na skleničku nejdu. Jestli s někým půjdu, tak to bude Adam. Konec, šlus. Měj se krásně a užij si to tu. Ahoj.“

„Ahoj,“ křikla za mnou, ale to už jsem brala svůj kelímek kafe a vyšla jsem na chodbu. Klíče jsem schovala do kabelky a Edward si s tou svojí povedenou partičkou stoupnul ke mně.

„Nemohl byste tu vaši gardu trochu zredukovat? Tohle je nemocnice, ne nějaké muzeum.“

„Jistě. Půjde s námi jenom Grigory, Alexei na nás počká v autě.“

„To máte ze smrti takovou hrůzu, nebo chcete být jenom zajímavý?“ zeptala jsem se narovinu. Na chvíli se zarazil, ale pak se pousmál.

„Zajímavá otázka, ale odpověď bych si rád nechal pro sebe.“

Tak si to třeba sežer, ty napomádovanej frajírku, pomyslela jsem si a zamířila k prvnímu stanovišti naší prohlídky. K oddělení, kde jsem pracovala.

„Smím vidět vaše pacienty?“ zeptal se po prohlídce ordinace.

„V žádném případě,“ zamítla jsem to ihned.

„Proč? Přeju si to.“

„Už jsem vám jednou řekla, že tohle je nemocnice. Pacienti potřebují klid, ne aby je tu rozrušoval ma…“ hned jsem se zasekla a on se na mě zkoumavě podíval.

„Kdo?“

„Majitel takové firmy s ochrankou,“ opravila jsem se okamžitě. „Navíc je tu polední klid.“

„Dobře, nevadí. Počkám na vhodnější dobu,“ pokrčil rameny. Nastoupili jsme do výtahu a sjeli o patro níž.

„Tady je chirurgie a ortopedie,“ začala jsem vykládat. „Rentgen, CT a magnetická resonance o patro výš, tam se taky dojedeme podívat.“

„Bells?“ křiknul na mě Adam překvapeně a už ke mně běžel. „Ahoj, co tu děláš?“

„Ahoj,“ oplatila jsem mu pozdrav po polibku. „Provádím pana Cullena po nemocnici. To on zasponzoroval ty léky.“

„Aha,“ usmál se trochu nervózně.

„Harrisi, přestaň se pářit a hejbni kostrou! Máme tu případ,“ křiknul na něj jeho kolega a saniťáci akorát přivezli těžce raněného muže.

„Musím jít. Zavoláme si a domluvíme se na té večeři. Ahoj,“ líbnul mě na tvář a rychle odběhl.

„Přítel?“ zeptal se Cullen a zvědavě si mě měřil.

„Ano, i tak by se to dalo říct,“ připustila jsem, protože jsem mu nechtěla říkat nic určitého.

„Jste spolu dlouho?“

„Jsme u výslechu nebo na prohlídce?“ vrátila jsem mu otázku otázkou.

„Jistě, omlouvám se.“

„Tak budeme pokračovat.“

Procházeli jsme celý areál nemocnice a lidé na nás zvědavě koukali. Nakonec jsme se dostali do laboratoře. S pomocí Joea jsem mu vysvětlila princip všech postupů, které budeme provádět za jeho peníze, a zdálo se, že je spokojený. Mohla jsem si tedy oddechnout, že jsem svůj úkol splnila do puntíku.

„Děkuji vám za vaši ctěnou pozornost a nashledanou,“ rozloučila jsem se s ním krátce na recepci.

„Odvezu vás domů,“ nabídl mi, ještě než jsem stihla odejít.

„Ne! Mám to jen kousek, ráda se projdu.“

„Pojďte se mnou nebo budu nucen použít jiné, ale účinnější prostředky.“

„Budete mě vydírat?“

„To bych si nedovolil.“

„Jako kdyby nestačilo, že mě sledujete.“

„Cože?“ vyděsil se takovým způsobem, že jsem si na chvíli myslela, že to opravdu nebyl on, ale tak naivní jsem zase nebyla. Byl dobrý herec. Musel být.

„Myslíte si, že o tom nevím?“ uchechtla jsem se. „Poprvé to bylo v úterý, den předtím, co jste nemocnici věnoval peníze, a potom včera.“

„Ale to jsem nebyl já. Proč myslíte, že bych vás sledoval, když jsem vás ani neznal. Poprvé jsem vás potkal na tom večírku.“

„Ale prosím vás,“ protočila jsem znovu oči. Nevěřila jsem mu ani slovo. „Musel jste si přeci zjistit, koho sponzorujete.“

„Vaši nemocnici vybírala moje sestra. Já jenom zastupuju,“ zvednul ruce v obranném gestu. Sakra, jeho argumenty měly vážně něco do sebe. Neměla jsem mu na to co říct a on se zase usmál. „Tak pojďte, odvezu vás domů.“

Nechtělo se mi, ale on už se mě neptal. Jeho bodyguard se postavil za mě a něco nahlásil do vysílačky. Na recepci se na nás všichni zvědavě koukali, a když jsme vyšli z nemocnice, už tam na nás čekalo Edwardovo velké auto s černými skly. Escalade, jak jsem se dozvěděla o chvilku později, když jsem prošla kolem stříbrného nápisu na předních dveřích.

„Pane Cullene?“ zařval někdo, a jakmile jsem se otočila za hlasem, objevilo se u nás několik fotografů a začali fotit.

„Rychle,“ pobídl mě Cullen a téměř mě natlačil do auta. Rychle si sednul za mnou, bodyguard zavřel dveře a sednul si dopředu. Auto se okamžitě rozjelo a míjelo skupinku novinářů, kteří se nám uhýbali z cesty.

„Vezměte to do Vantage Parku,“ pípla jsem nesměle, protože atmosféra tu nebyla zrovna veselá.

„Alexei to najde,“ ujistil mě Cullen s kamenným výrazem, tak jsem radši víc zaplula do sedačky a nevyjadřovala se.

„Tady,“ vyhrkla jsem, když projel kolem mého bydliště a on hned za rohem zaparkoval. Jeden z bodyguardů vyskočil z auta, otevřel mi dveře a čekal, než vylezu. Už jsem s nimi nechtěla nic mít, tak jsem bez jediného pohledu šla ke dveřím.

„Zase se uvidíme,“ křiknul na mě Edward ze staženého okýnka, tak jsem se otočila, ale už odjížděl pryč. Rychle jsem odemkla, vyjela výtahem nahoru a zapadla do bytu.

Z nohou jsme skopla lodičky a celá hladová si šla něco ulovit do kuchyně. Napsala jsem krátkou zprávu Adamovi a s kuřecím salátem se rozvalila u televize.

                                                                        ‘   

„Ahoj zlato, platí ta dnešní večeře?“ volal mi Adam, když jsem šla ráno do práce.

„Určitě. V osm nebo dřív?“

„Osmá bude akorát. Vyzvednu tě.“

„Těším se. Moc,“ usmívala jsem se jako blázen, ale hned jsem ztuhla, když jsem je uviděla. „No to snad ne,“ zasyčela jsem naštvaně a otráveně protočila oči.

„Co se stalo?“ ptal se Adam zaraženě.

„Menší komplikace, které musím hned vyřídit. Uvidíme se večer. Pusu,“ rozloučila jsem se rychle, a když se rozloučil i on, típla jsem to.

„Co tu chcete?“ zeptala jsem se naštvaně dvou postav v černém, které stály u lékařského pokoje.

Nic neříkaly. Jen na mě koukaly.

„Tak odpoví mi tu někdo?“ musela jsem zvednout hlas.

„Šéf nás poslal, abychom vás hlídali,“ odpověděl mi ten nabušenější.

„A to jako proč?“ nadzvedla jsem obočí, ale zase zahájili bobříka mlčení. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a zalezla na lékařák pro bílý plášť.

Hned jsem šla zkontrolovat své pacienty a ti psíci šli za mnou. Už mě to přestávalo bavit. Kamkoli jsem se hnula, oni šli za mnou. S kýmkoliv jsem se zastavila, oni se zastavili za mnou. Začínala mi docházet trpělivost a měla jsem na Cullena šílený vztek. Rozhodla jsem se ho tedy navštívit. Nejspíš dostane to, čeho chtěl celou dobu dosáhnout, ale já za sebou nehodlala vláčet, kdoví jak dlouho, tyhle dva ocasy. To teda ani náhodou. Aby nám křenili s Adamem na večeři? To už by nás pak rovnou mohli svléknout a navigovat nás do polohy při milování.

„Dobře, vezměte mě za Cullenem,“ poručila jsem na konci služby, když už jsem myslela, že mě z nich klepne. „Hned!“

„Pan Cullen nepřijímá návštěvy bez ohlášení,“ odpověděli mi hned. Vida, tak na tohle slyší.

„Tak pro jednou udělá výjimku,“ rozhodla jsem a šla si pro věci. „Jedeme,“ popohnala jsem je, když se stále k ničemu neměli, ale nakonec se rozhýbali. Nejspíš proto, že jsem šla já a oni museli za mnou.

Okamžitě jsem zamířila k velkému autu, které nešlo na parkovišti přehlédnout. Nechala jsem si podržet dveře a nasedla jsem.

„A trochu přidejte. V osm večer už mám být zase někde jinde,“ přikázala jsem nevrle a sledovala cestu.

Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem udělala totální blbost. Vždyť ty chlapy vůbec neznáš. Co když se tě někde po cestě rozhodnout zbavit? Výborně, Bello. Gratulovala jsem si. To jsi to vážně dopracovala. Můžeš doufat, že ti alespoň vystrojí pohřeb a že na něj někdo přijde.

Nic takového se nekonalo, ale nějak jsem si nebyla jistá, jestli naštěstí nebo bohužel. Asi spíš naštěstí. Místo toho jsme projeli obrovskou bránou na pozemek ohraničený vysokou kamennou zdí. Jeden mi zase otevřel dveře, abych mohla vystoupit a ocitli jsme se před velkou, ale nádhernou vilou. Musel být nechutně bohatý, když si mohl dovolit tohle dvoupatrové monstrum, a vůbec jsem nezáviděla tomu, kdo tu musel uklízet a mýt ty prosklené části, kterých tu bylo hrozně moc. Jenže byl to i neskutečný skvost. Kontrast dřeva se sklem byl naprosto úžasný a ta architektura… Nechtěla jsem tu áchat nahlas, tak jsem se v duchu okřikla a nasadila otrávený výraz.

Bodyguardi mě dovedli dovnitř. Jak jsme šli rychle, ani jsem si nemohla v klidu prohlédnout interiér a už jsme stáli přede dveřmi z masivu a jeden ťukal.

„Pane, doktorka Swanová s vámi chce mluvit,“ ohlásil mě a já si nervózně podupávala nohou. Měla jsem sto chutí nečekat na vyzvání, ale nakonec jsem se udržela a do honosné kanceláře, kde bylo hlavní dominantou tmavé dřevo, jsem vletěla jako uragán až po vyzvání.

„Vy arogantní parchante!“ spustila jsem okamžitě a nasupeně se opřela o stůl z druhé strany než seděl. „Co si o sobě myslíte? Že si písknete a všichni budou skákat tak, jak se vám zlíbí? To jste se šeredně spletl. Proč mě necháváte hlídat? Moc dobře vím, že nepodnikáte jen v tom vašem oboru, ale jedete i v něčem jiným a jestli to takhle půjde dál, nehodlám si to nechat jenom pro sebe!“ Asi jsem si měla dávat pozor na pusu, ale teď mi bylo úplně jedno, jestli mi něco udělá nebo ne. Chtěla jsem mít od něj klid. Jenže on se začal smát. Normálně se mi vysmíval. Hajzl! „Je tu něco k smíchu?“ vyštěkla jsem.

„Ne,“ zakroutil hlavou a pořád se smál. „Jenom… opravdu si myslíte, že když půjdete na policii a řeknete jim, že tu probíhá černý obchod, myslíte, že vám uvěří? Těžko. Peníze dokážou v dnešní době spoustu věcí, doktorko.“ A byla jsem v koncích. Přesněji řečeno v prdeli.

„To… to vás ale neopravňuje, abyste mě hlídal,“ argumentovala jsem už téměř úplně klidná.

„Já vás nehlídám jen -„

„Nehlídáte? A co jsou ti dva psi, co jste na mě nastražil? Co se za mnou táhnou na každém kroku jako smrad?“ skočila jsem mu do řeči, už zase nasupená.

„Necháte mě to, sakra, dovysvětlit?“ zvýšil na mě hlas.

„Poslužte si,“ pobídla jsem ho s pokrčením ramen. „Ale nezaručuju, že vám to bude k něčemu platné.“

„Nehlídám vás. Jen chci zjistit, kdo je ten špeh. Jestli to nechápete, zapletla jste se do pěkně špinavý hry a jestli je to… špatný člověk… potřebujete se ho co nejrychleji zbavit.“

„Dovolte, abych připomněla, že do týhle špinavý hry jste mě zatáhl vy. A nejen mě, ale i celou nemocnici. Co jste si asi myslel? Že se nikdo nezačne zajímat o to, jak dal mafián peníze na výzkum léků? Není to trochu přitažený za vlasy? Měl jste alespoň trochu přemýšlet, než jste do toho všechny uvrtal.“

„To nechte laskavě na mně. Sám si rozhodnu, o čem mám, nebo nemám přemýšlet.“

„Jistě, tak kvůli tomu, abyste měl dobré jméno, jste ohrozil celou nemocnici? To jste teda vážně king.“ Divoce jsem gestikulovala a rázovala po kanceláři sem a tam, když se zvednul a přešel ke mně. Chtěl mě chytit za ruku, ale ucukla jsem. „Myslíte si, že když máte peníze, tak můžete všechno? To se ale hodně pletete,“ odfrkla jsem si a práskla za sebou dveřmi.

Bylo mi jedno, jak se odsud dostanu, jen už jsem chtěla být pryč. Nestačila jsem ale ani vyjít ven a už za mnou byl jeden ocásek a otevíral mi dveře od auta. Nasedla jsem a nechala se odvézt domů. Už bez ochranky. Nebo jsem o ní alespoň nevěděla.

                                    ‘   

„Ahoj zlato,“ pozdravila jsem Adama s úsměvem, když mě večer vyzvedával. Byla jsem nadšená a těšila jsem se, ale on mi věnoval jeden úsměv a ještě k tomu pořádně krečovitý. Myslela jsem, že se mi to jen zdá, nebo jen měl těžký den v práci, tak jsem to nechala být. „Jdeme?“

„Jasně,“ přikývnul, ale pořád jako kdyby byl myšlenkami někde jinde.

Vypustila jsem to ale z hlavy, jakmile jsme vešli do naší oblíbené italské restaurace. Číšník nás okamžitě usadil, vzal si můj kabát a poté, co Adam objednal pití, nám nechal soukromí.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když napětí z jeho strany nepolevilo.

„Bells, nebudeme chodit kolem horké kaše. Víš, že to nemám ve zvyku, a víš, že nesnáším lhaní, a když mě někdo tahá za nos, tak mi prosím řekni narovinu, co máš s tím Cullenem.“

„S Cullenem?“ vyvalila jsem oči. „Jak jsi to na to přišel? Já s ním nic nemám, jenom jsem mu ukazovala nemocnici. Na přání ředitele.“

„Dneska, když jsem tě odpoledne hledal na recepci, řekli mi, že jsi odešla v doprovodu těch jeho goril, tak jak ti mám asi věřit?“

„Nechal mě hlídat, protože po mě prý někdo jde, což je blbost, tak jsem si to s ním šla vyřídit. Já s ním nic nemám a ani s ním mít nic nechci.“

„A co ty kytky, které ti přinesl. Myslíš, že o nich nic nevím?“

„Adame,“ vydechla jsem zmučeně.

„Víš co, nejlepší bude, když si to oba necháme projít hlavou.“

„Adame,“ křikla jsem za ním, když se zvednul a odcházel. „Adame!“

„Přečti si noviny.“ To bylo poslední, co mi řekl, než odešel.

„Máte vybráno?“ přišel ke mně číšník a já místo toho, abych mu hodila menu na hlavu, jsem si objednala to nejlepší, co tu měli, a užila si večer o samotě.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 3: