Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 32

02.10.2013 (15:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3166×

„Konečně.“ Vyčerpaně jsem se zhroutila do křesla a nohy, i v botách, jsem vyhodila na stůl. Hlavu jsem zalomila dozadu a zavřela oči. Cullenovi odešli a já to toho měla právě dost. Alkohol v krvi a únava pro mě byla smrtelná kombinace.

„Bello, máš šaty. Seď jako dáma,“ napomenula mě velice ostře máma.

„No jo,“ zahučela jsem otráveně a stoupla jsem si.

„Já půjdu spát, tak dobrou noc.“

„Dobrou.“ Dala mi pusu na tvář a odcházela. Já šla radši najít Edwarda.

Byl v kuchyni. V jedné ruce držel skleničku s whisky a tou druhou si do pusy strkal kousky jídla, které ještě zbylo. S povolenou kravatou, bez saka vypadal k nakousnutí.

„Co to tady kradeš?“ udeřila jsem na něj a posadila se k pultu na barovou židličku.

„Přidáš se?“ Přistrčil ke mně tác se zbytky sýrů a plněné zeleniny.

„Proč ne.“ Pokrčila jsem rameny a vzala si.

„Dojdu ti ještě pro drink.“

„Ehm… to nemusíš.“ Snažila jsem se ho marně zastavit. Drinků už jsem měla pro dnešek dost.

„Gin s tonikem.“

„Děkuju.“

„Bavila ses?“ zajímal se celkem upřímně.

„Ale jo, celkem jo. Nebylo to tak špatné. A mimochodem, tohle je vážně dobré.“

„Grilované krevety.“

„Aha. Vážně moc dobré. Ale teď bych asi snědla úplně všechno.“

„Posluž si.“

„Ne ne. Dopiju a půjdu do postele. Jsem úplně grogy a ještě k tomu opilá.“

„Jsi roztomilá.“

„Dneska na mě tvoje lichotky platit nebudou.“ Zašklebila jsem se, ale přesto jsem se nahnula přes bar pro polibek. A dostala bych ho, kdybych nezapomněla na to, že stojím na vratké židličce ve vražedných podpatcích a neodporoučela bych se k zemi.

„Bello? Jsi v pořádku?“ Vrhnul se ke mně a pomáhal mi sbírat tělo. „Cos vyváděla?“

„Já? To tys mi nanutil tyhle podpatky.“

„Svedeš to na mě?“ ptal se neuvěřitelně.

„Ups.“ Chytila jsem se za hlavu, když mě sebral, ale nohy se mi zamotaly do sebe. Pěkně jsem se motala.

„Posaď se a snaž se udržet vzpřímeně. Dojdu ti pro trochu vody.“

„Dobře.“ Opřela jsem si čelo o pult a vzápětí ztratila pojem o světě. Trochu jsem procitla, když mě přenášel do postele, ale zbytek mi byl srdečně u zadní části mého těla.

„No Ježiši Kriste,“ zamumlala jsem a soustředila se na funkce mého těla. Hlava mi třeštila a žaludek byl jako na vodě. Navíc mi tepalo v levé ruce a zápěstí jsem měla modré a nejspíš pěkně naražené. Pravděpodobně z toho pádu, který jsem si pamatovala jenom matně a pak úplné okno.

Pomalu jsem vstávala. Byla jsem svlečená jen do spodního prádla. Protáhla jsem se a zapraskalo mi v rameně. No výborně, další modřina a naraženina. Musela jsem nad sebou protočit očima a radši jsem se oblékla.

„Už jsi vzhůru?“ Edward se na mě usmíval a oči mu jiskřily pobavením.

„Jo, už jo. Hm… děkuju, že jsi mě uložil.“

„V pořádku. Říkal jsem ti, že jsi roztomilá.“

„Nemusíš mi to připomínat.“ Protočila jsem oči. Rozesmál se.

„Co to máš na ruce?“ Výraz mu zvážněl a vzal mé zápěstí.

„To je nejspíš z toho pádu. Nic to není.“

„Hlava tě nebolí? Byla to výška.“

„Bolí, ale nemyslím si, že to bude z toho pádu.“

„Dobře. Snídani?“

„Radši ne, děkuju. Rodiče už jsou vzhůru?“

„Ještě jsem je tu neviděl. Ale dneska má být slunečný den, tak jsem myslel, že tu necháme uklízecí četu a mohli bychom vyrazit na oběd do Space Needle. Co tomu říkáš?“

„Skvělý nápad.“

„Fajn. Řeknu Grigorymu, aby zamluvil čtyři místa.“

„Tak já se dojdu podívat, jestli už jsou vzhůru. A přitom si trochu šplhnu snídaní do postele. Po tom včerejším oznámení mám trochu černé svědomí.“ V kuchyni jsem vzala tác a začala na něj skládat různé snídaňové dobroty.

„Opravdu si nic nedáš?“ zajímalo ho jenom jídlo, zbytek mojí věty ani náhodou.

„Jo, vlastně jo. Colu se spoustou ledu a kýbl vody. Děkuju.“

„Na co colu?“

„Na žaludek,“ odpověděla jsem a šla jsem se podívat na rodiče. Zaklepala jsem na jejich pokoj – ten, ve kterém jsem spala první noc v tomhle domě - a po vyzvání jsem vešla.

„Dobré ráno, budíček! Snídani do postele?“

„Ahoj zlato. Čím jsme si ji zasloužili?“ Usmála se máma a vytáhla se do sedu.

„Mám trochu černé svědomí,“ přiznala jsem nervózně.

„Ale to přeci vůbec nemusíš. Posaď se.“ Posunula se, aby mi na kraji uvolnila místo.

„Kde je táta?“ sondovala jsem.

„V koupelně. Máme chvilku samy pro sebe.“

„Edward naplánoval oběd ve městě, tak abyste s tím počítali.“

„Dobře. Jenom mi pověz… k té svatbě… tě nenutil, že?“

„Ne, mami, nenutil. Bylo to prostě spontánní. Sebrali jsme se a jeli. Ani jeden jsme přitom nemysleli na následky. Nevěděla jsem, že to Edward tak hlasitě rozhlásí.“

„Kdyby to nerozhlásil, tak bys nám to nikdy neřekla.“

„Ale řekla. Jen by to asi trvalo dýl.“

„Takže neřekla.“

„Ale jo, řekla.“ Stála jsem si na svém. Máma už se nadechovala, aby mi to vrátila, ale z koupelny akorát vyšel táta.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě celkem překvapeně.

„Dobré ráno. Přinesla jsem vám snídani. Tak si pochutnejte a pak vyrazíme do města.“ Zvedla jsem se z postele a nechala je o samotě.

Vrátila jsem se zpátky dolů. V kuchyni na mě čekala cola s ledem a vedle velká sklenice vody se zázračnou pilulkou na bolest hlavy. Colu jsme vyhltla na jeden zátah a úleva byla téměř okamžitá. Tohle byl lék za všechny prachy. Vodu jsem vylila, ale zbytečný prášek hodila do koše. Bolest hlavy už byla o něco lepší a věřila jsem, že za chvíli přejde úplně. Bude stačit ještě pár skleniček vody.

„Dobré ráno, Edwarde,“ zatrylkovala máma veselým hlasem vedle v jídelně.

„Renée, jak se vám líbil večírek?“ zahájil Edward hned konverzaci. To mě zastavilo, abych v kuchyni ještě vyčkala.

„Byl moc příjemný, ještě jednou díky za pozvání. Ale příště by to bylo příjemnější bez tak velkého překvapení.“ A je to tady.

„Oh, jistě. Za to se… omlouvám. Už jsem dostal vyčiněno i od Belly.“ Co to mele? Ještě pořád jsem mu za to nic neudělala, ale jestli to zmíní ještě někdy, nejspíš mu něco udělám.

„Alespoň, že tak.“ Zasmála se, ale tak nějak nervózně. „Edwarde.“ Začala znovu, tišeji a tak nějak opatrněji. „Vím, že mi do toho nic není, ale nemohla jsem si nevšimnout, že tvoje rodina nemá Bellu moc ráda.“

„Ano, já vím a je mi to líto, ale nějak netuším, co bych měl udělat.“ Zdálo se mi to, nebo byl Edwardův tón zoufalý?

„Drž ji od toho dál. Prosím.“

„Samozřejmě, Renée. Opravdu mě to moc mrzí.“

„Fajn. Před Charliem ani slovo.“

„Spolehněte se.“

„A před Bellou už vůbec ne. Jestli se o ni nepostaráš, postarám se já o tebe.“ Jestli na něj použila svůj tvrdý pohled, dokázala jsem si představit, jak je před ní Edward malinký. Měla jsem sto chutí se zasmát, ale musela jsem se držet.

„Bella je v bezpečí.“ Ujistil ji pevným hlasem. Tohle už bylo divný.

„Beru tě za slovo." Máma odešla a já tak mohla vylézt ze svého úkrytu.

„Žiješ?“ Musela jsem si rýpnout.

„Tvoje máma umí být opravdu děsivá.“ Stáhnul si mě na klín.

„Jo, to jí jde. Hlavně jí to šlo, když jsem byla v pubertě. Kam se na ni hrabal táta.“

„Chápu. No, něco jsem slíbil a proto, abych přežil, to hodlám dodržet. Takže žádné zlobení.“ Upřel na mě svůj spalující zelený pohled.

„Budu se snažit,“ slíbila jsem a políbila ho.

„To doufám.“ Oplatil mi polibek. „A když ne, určitě najdu nějaký způsob, jak tě k tomu donutit.“

„Nevyhrožuj mi,“ varovala jsem ho pobaveně.

„Ještě pořád máš u mě rest za ten včerejší útěk.“ Sakra.

„Myslela jsem, že to byl jenom vtip."

„Vtipkoval jsem někdy?“ Jeho tvář byla naprosto vážná.

„Ne?“ Nebyla jsem si jistá správnou odpovědí.

„Tak vidíš.“ Jeho úsměv mu zase roztáhl tvář, ale já z toho přesto byla rozpolcená.

„Dobře.“ Oplatila jsem mu úsměv a v hlavě mi to dál šrotovalo. Co to mělo znamenat? Pro jistotu, než mě stačil ještě víc rozhodit, jsem se dala na ústup. „Dám si sprchu, abychom mohli vyrazit na ten oběd.“

„Mám se k tobě přidat?“

„Možná příště.“ Zvedla jsem se mu z klína. Připadalo mi divné milovat se s Edwardem, když jsem měla rodiče pár kroků od sebe.

Nahoře jsem vypila ještě jednu sklenici vody a pak jsem si dala dlouhou sprchu. Byla to paráda a cítila jsem se jako znovuzrozená. Pěkně vymydlená a voňavá, zabalená v huňatém županu a vlasy zamotané v ručníku. Přesně tohle jsem potřebovala, aby mi bylo znovu dobře. Jen bolavé zápěstí a rameno mi ten dobrý pocit kazilo. Převlékla jsem se do tmavých jeansů, a abych zakryla modré rameno, oblékla jsem k nim modro bílou košili s tříčtvrtečním rukávem. Na zápěstí jsem si vzala široký modrý náramek a konečně jsem nevypadala, jako by mi někdo ubližoval. Ještě vlhké vlasy jsem si svázala do culíku a šla jsem zpátky dolů.

„Moc ti to sluší, Bello. Manželství ti očividně svědčí.“ Usmála se na mě máma a objala mě. Něco mi tu nehrálo. Hlavně po tom jejím rozhovoru s Edwardem, o kterém ale neví, že jsem ho slyšela.

„Děkuju,“ zamumlala jsem rozpačitě.

„Můžeme jít na ten oběd? Umírám hlady.“ Táta přerušil naši chvilku.

„Jdeme,“ zasmála jsem se a vylezla před dům. Předpokládala jsem, že se k nám Edward připojí cestou, ale on už čekal u auta a o něčem se dohadoval s Grigorym.

„Už jste tady?“ Otočil se k nám a Grigoryho jedním pohybem odmávnul. „Tak to můžeme jet.“ Otevřel mně a mámě dveře do velkého Escalade a táta se usadil vpředu. Vyrazili jsme směr centrum a Space Needle.

Rodiče byli z Edwardova výběru totálně unešení. Další plusové body pro něj. I mně se vyhlídka líbila, ale znepokojovali mě dva muži v černých oblecích sedících kousek od nás. Vážně se snažili být nenápadní, ale přesto mi nemohlo uniknout, jak se na nás dívali. Snažila jsem se je ignorovat, ale oči mi k nim samovolně utíkaly. Pod stolem jsem kopla do Edwarda, který seděl naproti mně, a taktně jsem ho upozornila na naši nechtěnou společnost. Nenápadně zakroutil, ale to bylo všechno. Ani se na ně neotočil. To možná bylo znamení, že se mi to zdá a nic se neděje. Na mě ale nefungovalo.

„Děje se něco?“ zeptal se táta. Policajt se nezapře.

„Co?“ Otočila jsem se na něj zmateně. „Ne. Všechno je v pohodě.“

„Dobře.“ Přikývl a dál se nevyptával. Alespoň něco.

Téměř jsem odpočítávala minuty do našeho odchodu, ale ostatní se skvěle bavili. Já byla pořád nesvá. Ti dva pořád seděli u stolu a neusále po nás pokukovali. Až konečně máma nadhodila, že už by měli jet. Málem jsem vykřikla radostí. Jenže když jsme se zvedli, zvedli se i oni dva. Teď už nebylo pochyb, že nás sledují. Znovu jsem byla jako na trní, a když s námi nastoupili do výtahu, neuklidnila mě ani Edwardova ruka kolem mého pasu.

„Co je ti, Bello? Není ti dobře?“ Do háje! I máma už si všimla, že něco není v pořádku.

„Asi jsem to přehnala se šampaňským.“ Usmála jsem se na ni křečovitě. „Vyspím se a budu zase jako rybička.“ Zdálo se mi to, nebo se jeden z těch kravaťáků ušklíbl? Radši jsem uhnula pohledem a víc se natlačila k Edwardovi. Naštěstí už jsme byli dole, kde si každý šel svým směrem. Vrátili jsme se k autu a jeli zpátky domů.

Máma se hned vrhla na balení věcí a táta s Edwardem zakotvili u televize u dalšího zápasu Red Socks. Nechtěla jsem asistovat mámě, protože jsem se bála křížového výslechu, tak jsem si radši kecla k těm dvěma peckám u zápasu. Edward kolem mě hodil svoji paži a přitáhl si mě k boku. Úžasná pohodička.

„Charlie?“ ozvalo se ze shora. Táta hned vyskočil a upaloval mámě pomoci.

S Edwardem jsme se zvedli od televize a šli se s nimi rozloučit. Máma mě dlouho tiskla v náručí a po Edwardovi hodila pěkně varovný pohled, který říkal úplně všechno. Dělala jsem, že to nevidím. Trocha nervozity z mojí mámy mu neuškodí. Já to musím u jeho rodiny snášet pořád. Po slibu, že přijedeme co nejdřív, nastoupili do auta a odjeli. Edward mě objal kolem ramen a vedl zpátky do domu.

„Dokoukáme ten zápas?“ zeptal se.

„Jasně, proč ne,“ souhlasila jsem a uvelebila jsem se mu v náručí. Ještě jsem se přikryla dekou a bylo mi hezky. Tak hezky, že jsem za chvíli usnula.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 32: