Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 5

08.05.2012 (18:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4603×

„Stalo se něco?“ ptal se Cullen. Už jsem seděla na pohovce a on si mě starostlivě měřil.

„Co tu, do prdele, zase chcete?“ prskla jsem a veškerá zdvořilost šla stranou.

„Přinesl jsem vám telefon. Včera jste si ho u mě zapomněla.“ Na stolek položil opravdu můj mobil. „A koukám, že i teď budu muset zachraňovat.“

„Nemusíte vůbec nic! Všechno je to beztak kvůli vám.“ Zase jsem se bezmocně rozbrečela.

„A právě proto vás zvu na panáka. Pojďte. Máte už po službě? Klidně zavolám ředitelovi a vyřídím vám volno.“ Moje zlost s ním absolutně nehnula.

„Už končím,“ vydechla jsem a shodila ze sebe plášť. Vzala jsem si kabelku a následovaná jeho bodyguardy a jím jsem opouštěla nemocnici.

Bože, zase na nás čekali ti proklatí novináři a jen co jsme vyšli, spouště foťáků už cvakaly. Nepomohlo nám ani auto přistavěné těsně před vchodem. To zase budou zítra titulky.

„Jedeme ke mně,“ oznámil svému řidiči, a ten se přes horu fotografů vymotal na hlavní silnici.

Vyhrabala jsem z kabelky papírový kapesník, abych se mohla vysmrkat, a utřela jsem si oči. Na další konverzaci jsem se ale necítila, tak jsem byla zticha a ani Cullen nepromluvil. Jenom jsem koukala z okna a sledovala cestu k němu domů.

Vystoupili jsme z auta a šli jsme do, mně už známého, obývacího pokoje. Cullen mi pokynul, abych si sedla na pohovku, a sám šel nalít dvě skleničky vodky s ledem.

„Prosím.“ Podal mi skleničku a já ji do sebe hned kopla, takže mi nalil dalšího panáka. Pak ale vzal celou láhev s sebou a přisedl si ke mně.

Nalíval mi a já tam házela jednoho za druhým. On jen pomalu upíjel, a když si naléval druhou skleničku, já už jich měla v sobě alespoň pět a začínala jsem zpomalovat. Ten počáteční a nejhorší žal přešel.

„Smím se zeptat, co se v nemocnici stalo? Zemřel vám snad pacient?“

„Ne, nezemřel,“ zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, „Adam mě odkopl. Že ze sebe nebude dělat idiota, když se tahám s vámi. Nenechal si nic vysvětlit.“

„Tak to mě mrzí. To jsem nechtěl. Ale nebude to tak strašné, ne? Všechno zlé je k něčemu dobré. Jste zase volná,“ mrknul na mě a nalil mi další skleničku. Jak jsem jich vypila hodně za sebou a nic jsem dlouho nejedla, už mi to začínalo stoupat do hlavy.

„Nasral mě,“ zamumlala jsem a než abych se znovu rozbrečela, radši jsem do sebe hodila dalšího panáka. Znovu mi dolil.

„Mě sere lidí,“ odpověděl mi a uchechtl se.

„Mě serete i vy, pane Cullene.“ Už jsem si nebrala servítky. Mluvila jsem tak, jak mi to šlo na jazyk.

„Jsem Edward,“ usmál se a zvednul skleničku s nedopitou vodkou.

„Bella,“ přiťukla jsem. Připili jsme si na tykání a já věděla, že teď už to půjde jenom z kopce.

Edward se přisunul ke mně a jeho ruka mi přistála na koleně, které jsem měla skrčené pod sebou. Vodku z druhé ruky položil na stolek a ještě víc se ke mně přiblížil. Ruku mi vsunul za zátylek a tak si k sobě přiblížil moji tvář. Cítila jsem jeho studený dech na mém krku, tváři a u mých rtů. Zavřela jsem oči, jakmile lehce políbil můj koutek, pak tvář, a když jsem naklonila hlavu na stranu, věnoval polibek i mému krku.

Na pažích mi vyskočila husí kůže a vzrušením jsem se musela otřást. Jeho rty si to mířily zase zpátky nahoru, ale když mě vášnivě políbil na rty a dožadoval se přístupu dál, vyděšeně jsem ucukla a jeho málem shodila ze sedačky, jak jsem se ohnala. Tak opilá jsem ještě nebyla, abych ho nechala po mně vyjet.

„Už pojedu domů,“ vyhrkla jsem a chtěla se zvednout, ale zatočila se mi škeble a málem jsem se poroučela k zemi.

„Můžeš přespat tady,“ nabídnul mi.

„Ne, ne, ne,“ kroutila jsem zběsile hlavou.

„O nic už se vážně nepokusím, slibuju. Pokoj pro hosty je na druhé straně domu než moje ložnice. Vážně,“ ujistil mě, když jsem si ho pořád tak pochybně měřila.

„Fajn, ale s pitím pro dnešek končím. Mám dost.“

„Dovedu tě nahoru.“ Edward se zvednul a se stabilitou na tom byl o mnoho lépe než já, takže mě podepřel a vedl po schodech nahoru. Potom po dlouhé chodbě až k posledním dveřím, které otevřel, a dovedl mě dovnitř.

„Udělej si pohodlí. V koupelně jsou ručníky a základní hygienické věci.“

„Ten výhled,“ vydechla jsem, aniž bych ho nějak moc vnímala. Tohle bylo totiž mnohem dokonalejší. Noční Seattle z vrchu byl naprosto dokonalý. Tolik světel se mi nepovedlo spatřit ani v tom nejvyšším patře nemocnice.

„Tohle nic není. Moje ložnice má výhled mnohem hezčí.“

„Pěkná snaha,“ ocenila jsem a spadla na postel. Přehodila jsem přes sebe roh deky a aniž bych pozorovala Edwarda, jak odchází, jsem usnula.

Když jsem procitla, zdálo se mi, že jsem nespala moc dlouho. Ještě pořád jsem byla unavená a nebylo mi zrovna nejlépe. S přimhouřenýma očima, abych si zvykla na prudké světlo, jsem sledovala interiér pokoje. Bylo tu ticho, které náhle přerušily dva hlasy. Jeden mužský, Edwardův, a druhý vysoký, ženský. Zmateně jsem se posadila a snažila se zaposlouchat do hádky. Jenže jsem měla tak vyschlo v puse, že hádka byla najednou úplně vedlejší věc. Potřebovala jsem se napít a hlavně si vyčistit zuby.

Vyhrabala jsem se z postele a snažila se alespoň trochu na sobě narovnat tričko, které jsem měla parádně zmačkané. To jsem neměla ani sílu se večer svléknout? Podle toho, jak jsem se cítila, nejspíš ne. Bylo mi vážně mizerně, ale naštěstí ne natolik, abych nebyla ničeho schopná. A když jsem si vyčistila zuby a vypila dvě sklenice studené vody, bylo mi nepatrně líp. Hádka dole se stále umocňovala.

Tiše jsem vyšla ze dveří a když jsem uslyšela svoje jméno od té ženy, zatrnulo mi. Hlavně proto, že o mně neříkala nic hezkého.

„Je to jenom zlatokopka!“ vyštěkla ta fůrie. „Chápeš to? Půjde po tvých penězích. Bude se přikrmovat na tvojí slávě a v novinách budete plnit hlavní stránky. Hlavně v bulvárech. To si nemůžeš dovolit. Bude tě jenom využívat. Jen se koukni na ty titulky už teď. Vážně ses pomátl? Vždyť je to úplná nicka. Jen doktorka, co si hraje na to, že spasí svět, a ty se s ní hned vychrápeš? Vymyla ti mozek nebo ses zbláznil už úplně? Edwarde, ty máš navíc než jen na nějakou blbou doktorku, která nemá nic.“

Dál jsem to nehodlala poslouchat. Stačilo udělat pár kroků, sejít schody a už jsem stála čelem černovlasé malé ženě, která držela v rukou noviny. Možná to byla ještě dívka, ale její chování a hlavně slovník tomu rozhodně nenasvědčoval.

„Vy?“ prskla a změřila si mě přísným, přímo nasraným pohledem.

„Aby bylo jasno,“ vložila jsem se do jejich hádky. „Tady… pan Cullen se mnou nemá vůbec nic společného. Potřebovali jsme vyřešit jen pár pracovních věcí, což se stalo, a já půjdu.“ Vzala jsem si kabelku, obešla tu saň i vykuleného Edwarda a vyšla ven.

„Bello, počkej!“ křiknul za mnou.

„Tak už Bello?“ zasyčela a dokázala jsem si představit ten naštvaný výraz.

Nereagovala jsem. Jen jsem prošla pootevřenou branou a hned se na mě zaměřily snad tisíce foťáků a novinářů. Než jsem stačila zareagovat, někdo mě stáhnul zpátky za bránu, která se okamžitě zavřela.

Zmateně jsem koukala na ruku, která mě držela za loket, a následně jsem se podívala do tváře jednoho z bodyguardů. S kamenným výrazem a stále pevným stiskem mě vedl zpátky k Edwardovi, který se mračil jako bouřkový mrak, a nevypadalo to dobře.

„Alice, nemyslíš, že by to stačilo? Vůbec nic o tom nevíš,“ okřiknul ji Edward a mě si bojovně stáhnul za záda.

„Stačí mi, co čtu,“ znovu vypěnila a mrskla po něm noviny, které držela v ruce. Edward se ale ani nehnul.

„Běž domů a pozdravuj.“ Téměř zdvořile ji poslal do háje a zabouchnul jí dveře před nosem.

„Edwarde,“ vydechla jsem, když se ke mně otočil a držel mě kolem pasu.

„Pusť ji z hlavy a pojď se najíst. Musíš mít hlad. Prospala jsi skoro celý den,“ usmál se.

„Musím domů, mám noční. A najím se sama.“

„Sergei tě odveze,“ povzdechnul si a šel mě doprovodit k autu. Jako gentleman mi otevřel dveře a nechal mě nasednout. „Ještě chvilku počkej. Pošlu jedno auto před váma, aby odlákalo ty posraný novináře.“

„Díky,“ zašeptala jsem ještě pořád nějak mimo.

„Ahoj, mami.“ Překvapeně jsem si přiložila k uchu telefon.

„Bello, jsi v pořádku?“ ptala se napjatě.

„Ano, neměla bych být?“

„V novinách-“

„Co je v novinách?“ skočila jsem jí do řeči a už zastavovala u prvního novinového stánku. Prodavačka si mě divně prohlédla, ale hned mi prodala nejnovější výtisk Globe. Stačil mi pohled na titulní stránku a titulek Doktorka vydíraná mafiánem mě totálně odzbrojil. A o mojí fotce s červenýma očima ani nemluvím.

„Prosím, řekni mi, že jsi v pořádku. Že mi nelžeš.“

„Jsem opravdu v pořádku. Nic mi není, nikdo mě nevydírá, nikdo mě nehlídá a právě jdu do práce na noční. Nemusíš mít strach, mami. Umím se o sebe postarat.“

„Tak kde vzali tvoje fotky s… s ním?“ zeptala se tiše.

„Sponzoruje naši nemocnici a včera jsem se trochu nepohodla s jedním přítelem, proto jsem brečela. On přijel, protože potřeboval něco prodiskutovat kvůli těm penězům, a když mě viděl, tak mě pozval na skleničku.“

„Máme o tebe s tátou strach.“

„Zbytečný, opravdu. Kašlete na noviny, vždycky si něco vymyslí a já se o sebe dokážu postarat.“

„Nechceš přijet?“

„Teď si nemůžu vzít volno, je mi líto. Dělám na těch lécích a je to náročné.“

„Dobře, opatruj se, Bello. Máme tě rádi.“

„Pozdravuj tátu, ahoj,“ rozloučila jsem se a vešla do nemocnice.

Skončila jsem s Edwardem Cullenem! Skončila jsem s Edwardem Cullenem! Opakovala jsem si to stále dokola a hodlala to dodržet. Už jsem neohrožovala jenom sebe. Už o mě měli strach i moji rodiče, a to bylo špatné. Byli ode mě sice tři hodiny cesty, ale já je nemohla teď hned přesvědčit, že jsem opravdu v pořádku, a nechtěla jsem jim přidělávat víc starostí.

„Ahoj, Bells,“ pozdravila mě Betty s poťouchlým úsměvem. „Jak bylo u pana Cullena?“

„U koho?“ nadzvedla jsem obočí.

„U Cullena.“

„Neznám.“

„Nepovídej,“ mrkla na mě a napjatě si sedla na gauč. „Tak šup, sem s tím.“

„Bett, prosím. Nedělej mi to ještě těžší. Právě mi volala celá vyděšená máma a snad v každých novinách je něco o nás. Ale já s ním končím. Nechci s ním mít nic společného. Tohle byla poslední noc, kterou jsem s ním strávila.“

„Noc?“ vyvalila oči. „Nekecej!“

„Ale ne, nespali jsme spolu. Včera, když jsi mě poslala za Adamem a on mi dal suprové kopačky, jsem se tu složila a on mě našel. Pozval mě na panáka a já ho nutně potřebovala. Jo, zkoušel to na mě, ale pěkně a hlavně včas jsem ho odpálkovala. A to bylo vážně poslední, co jsem měla s Edwardem Cullenem společného!“

„Bells, to s Adamem je mi líto,“ šeptla.

„Jo, mně taky,“ povzdechla jsem si a sklopila hlavu.

„Co bys řekla o víkendu na skleničku? Necháme sloužit Jima a vyrazíme na pokec.“

„Platí.“

„Dobře. Tak já půjdu. Za dnešek toho mám až nad hlavu. Málem se mi tu složil jeden pacient. Někdy si vážně říkám, jak jsem se mohla dát na tenhle obor,“ mumlala si pro sebe a odcházela.

Samozřejmě jsem nezapomněla navštívit Chrise. Konečně jsem měla noční a opravdu mi moc chyběly naše rozhovory, kdy jsme ani jeden nemohli spát, a tlachali jsme jen tak o ničem. Bavili jsme se, smáli, jako kdybychom byli přátelé a ne doktorka a její pacient, který tu pomalu umíral. Na Edwarda Cullena jsem si ani nevzpomněla a byla jsem na sebe pyšná.

Vracela jsem se od Chrise a abych do sebe dostala trochu kofeinu, stavila jsem se u automatu. Čekala jsem, až se mi udělá to šíleně umělé latté, na které jsem měla chuť, a poslouchala ticho na nemocniční chodbě, které přerušilo šustění pláště.

„Tak jak ti to klape s panem podnikatelem?“ promluvil za mnou a mně zatrhnulo.

„Adame, ahoj,“ snažila jsem se tvářit jakoby nic. „Jak se máš?“

„Já dobře, ale co ty? Máš noční? Divím se, že sem vůbec chodíš.“

„Prosím tě,“ vydechla jsem unaveně a vzala si svoje kafe. „Jestli mě chceš pokaždé takhle urážet, tak mě radši ignoruj.“ Nechala jsem ho tam stát. Opravdu jsem neměla náladu na jeho kecy, kterými by mě akorát naštval.

„Bello, zapomněla jsem vám říct, že se máte stavit ráno za ředitelem.“ Přišla za mnou na pokoj sestra, když jsem ležela natažená na pohovce a snažila se alespoň na chvíli usnout.

„Dobře, kdyby něco, tak mě vzbuďte.“

„Dobrou,“ popřála mi a odešla.

Spala jsem až do rána, kdy mě vzbudil Jim, který mě přišel vystřídat. Prohodili jsme pár slov, já si alespoň pročísla vlasy a vyrazila za ředitelem.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a posadila se na židli, kterou mi nabídl.

„Doktorko, máte pro mě nějaké zprávy?“

„Ne, nic zajímavého. Výzkum jede dál a teď jen čekáme na výsledky.“

„To je dobře. Mně ale dělá starosti něco jiného.“

„Prosím?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Slečno Swanová, nelíbí se mi, co se píše v novinách. Zbytečně upozorňujete nejen na sebe, ale i na nemocnici a hlavně na výzkum. Je mi srdečně jedno, co s panem Cullenem máte nebo nemáte, ale zamyslete se nad tím, jestli je pro vás vhodné být omílána v bulvárech. Doufám, že budete rozumná. To je vše, jděte se vyspat.“

„Na shledanou,“ zašeptala jsem naprosto vykolejeně a vyšla z kanceláře. Byla jsem zaskočená.

Do nemocničního bufetu jsem si ještě skočila koupit kafe, a přesto, že mě ředitel skvěle probral, únava se jen tak nevzdala a začala na mě znovu útočit. Abych se nemusela trmácet domů pěšky, počkala jsem si před nemocnicí na autobus. Stálo mě to pár babek, ale bylo to mnohem rychlejší, než kdybych musela jít pěšky, a to byl teď pro mě rozhodující faktor. Nastoupila jsem, ale zůstala u dveří, protože za chvíli jsem měla být doma. V klidu jsem si pila svoje kafe a ignorovala všechny, co stáli kolem mě. Jenže oni nejspíš nechtěli ignorovat mě.

„To je ona!“ promluvil někdo za mnou a když jsem se instinktivně otočila, akorát mě porovnávaly s obrázkem v novinách dvě dámy ve středních letech. Protože to ale řekly moc nahlas, najednou se po mně koukala půlka autobusu, a to už mi začalo být nepříjemné. A hodně. Všichni si začali šeptat a já odpočítávala každou vteřinu do té doby, než jsem mohla vystoupit.

Konec hromadné dopravy, Bello. To by taky nemuselo skončit dobře.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 5: