Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 6

25.05.2012 (16:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4215×

„Jsi připravená zapařit?“ Betty se objevila u mých dveří a změřila si mě kritickým pohledem. „Děláš si srandu? Nejsi hotová?“

„Pojď dál. Před chvílí jsem vstávala, promiň.“

„V pohodě. Běž si namalovat obličej a já ti zatím vyberu oblečení. Padej.“ Postrčila mě do koupelny a šla rabovat moji skříň.

Ještě rozespalou tvář jsem si opláchla studenou vodou a pak jsem se jakžtakž dala do kupy. Jednoduše namalovaná s rozčesanými vlasy a zabalená v županu jsem se přesunula za Bett.

„Takže, tady máme základ. Spodní prádlo. Tohle je moc pěkný, kdo byl štědrej?“ Zvedla dva kousky bílé krajky.
„Santa Claus,“ odbyla jsem ji.
„Tak na a ještě šatky.“ Podala mi červené krátké koktejlky a zubila se na mě. Znovu jsem zapadla do koupelny a oblékla se.

„Můžeme jít? Zamluvila jsem nám stůl v té nové vinárně a taxík už čeká před domem.“

„Jsi zlatá,“ pochválila jsem ji a obouvala se do vysokých lodiček. Za veselého tlachání jsme nastoupily do taxíku a nechaly se dovézt do podniku.

Měly jsme super stůl v rohu, kde na nás skoro nikdo neviděl. Popíjely jsme výborné víno, bavily se a smály. Bylo to vážně skvělé a bylo až k podivení, jak mi tohle holčičí tlachání chybělo. Už jsme v sobě měly skoro celou láhev výborného červeného a bylo nám fajn. Zrovna jsme byly uprostřed pomlouvání chlapů a podobně divných stvoření, když to v baru podivně ztichlo, a pak si všichni začali špitat. Zmateně jsem se otočila ke vchodu.

„Ahoj, Bello, mohla bys na chviličku?“ Nakráčel si ke mně, jako kdyby se nic nestalo, a ještě se usmíval.

„Ne,“ odpálkovala jsem ho tvrdě. „Jsem tady se svojí kamarádkou a nemám na vás čas. Vlastně ani náladu."

„Prosím.“ Hypnotizoval mě očima.

„Ne. Nikam s vámi nejdu. Moje poslední slovo.“ Cullen se na mě zamračil, ale vzdálil se.

„Bello,“ zašeptala Betty a pohladila mě po ruce. „Proč…“

„Už se s ním nezapletu. I kdybych k němu cítila cokoliv, tak prostě ne!“

„Myslíš, že to k něčemu povede?“

„Ano. Přestane se o mně psát v novinách a všechno se vrátí do starých kolejí. A už nebudu riskovat. Nechci se z toho zbláznit.“

„Já tě chápu, ale…“

„Žádné ale, Bett. Rodiče jsou strachy bez sebe, všichni se na mě koukají, pomlouvají mě. Na tohle vážně nejsem stavěná.“

„Dobře.“

„Musím si odskočit, vydrž minutku.“ Zvedla jsem se od stolu a šla k toaletám.

Po vykonání potřeby jsem stála u zrcadla. Potřebovala jsem se trochu sebrat. Nikdy bych neřekla, jak se mnou jeden jeho pohled dokáže zamávat. Ale věděla jsem, že je moje rozhodnutí správné. Rozhodnutí ignorovat ho, ať se děje, co se děje. Byla jsem přesvědčená, že už mu nikdy nedám šanci, aby mi zamotal hlavu. Nebylo to správné. On si měl najít někoho sobě rovného, kdo už v tom jede, a ne do toho zatahovat obyčejné lidi.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vyšla ven. Chtěla jsem se vrátit za Betty, ale rty mi najednou zacpala velká ruka a svalnaté tělo mě odtáhlo do tmavého koutu. Byla jsem vyděšená. Chtěla jsem křičet, ale přes ruku na mých rtech ze mě vycházely jenom podivné skřeky. Snažila jsem se škubáním dostat z toho pevného sevření, ale marně.

„Klid, Bello,“ promluvil tiše ten hluboký hlas, který mě najednou dostal do kolen, a moje ústa byla najednou volná.

„Co to, do prdele, děláš?“ vyštěkla jsem vytočená na nejvyšší míru. „Zbláznil ses? Nepochopil jsi, že s tebou už nechci mít nic společného? Nech mě na pokoji. Prosím.“ Při posledním slově se mi zlomil hlas. Byla jsem zoufalá.

„Nemůžu tě nechat být. Zatáhl jsem tě do toho a už není cesty zpátky.“

„Co to tu meleš za kraviny? Tvoje sestra ti koupila knížku Jak být drsným? Nebo co to tu na mě zkoušíš?“

„Nechápeš to?“ Pevně mě chytil nad lokty a držel moje ruce. „Zapletla ses do špinavý hry, ze které už není cesty zpátky. Nemůžeš se vrátit zpátky, pokud něco víš. A ty víš.“

„Já tě nechápu.“

„Jsi moje žena.“

„Ne, nejsem.“

„Ano, jsi. Taková jsou pravidla.“

„Jaká pravidla?“ Točila se mi hlava. Byla jsem tak zmatená a bylo mi z toho všeho zle.

„Bello?“ křikla Betty.

„Tady jsem,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně. Cullen mě pustil, tak jsem si srovnala šaty a rozklepaně vylezla na světlo. „Promiň, trochu jsem se zdržela.“

„V pořádku. Půjdeme? Už jsem zaplatila a zavolala taxi.“

„Jistě, jdeme,“ odkývala jsem jí to úplně automaticky a ignorujíc Edwarda za mými zády jsem s Betty opustila podnik.

„Vážně jsi v pořádku?“ ptala se mě v taxíku, když jsem koukala z okna jako nepřítomná.

„To víno mi asi stouplo do hlavy. Vyspím se a bude mi dobře. Promiň, že to tak zkazil. Mrzí mě to.“

„Nedělej si s tím starosti. Někdy si to vynahradíme,“ usmála se na mě. „Pěkně se vyspi.“

„Díky,“ rozloučila jsem se a vystoupila z taxíku.

Rychle jsem přeběhla chodník ke vchodovým dveřím. Už jsem chtěla být v bezpečí svého bytu, kde na mě žádná podělaná mafie nemohla. Ale asi jsem se mýlila. Nestačila jsem si ani sundat boty a sako, když se na mě někdo začal dobývat. Nakoukla jsem kukátkem ven a srdce mi udělalo přemet. S leknutím jsem se opřela o dveře a přemýšlela, co budu dělat. Byla jsem tolik vyděšená.

„Bello, já vím, že tam jsi, tak otevři ty dveře. Nebudeme tu dělat divadlo. Vím, že seš na druhé straně, posloucháš mě a…“

„Co po mně ještě chceš?“ Nevydržela jsem to a prudce otevřela dveře. Chtěla jsem se vyspat, a kdyby mi v hlavě zněla jeho slova, jak mě vydírá, nejspíš bych se spánku nedočkala.

„Smím dál?“ zeptal se a už měl nakročeno. Byl si sebou tak jistý.

„Ne!“ odpálkovala jsem ho dneska už po druhé. „Nech mě na pokoji, Edwarde Cullene!“ Chtěla jsem mu zabouchnout před nosem, ale noha strčená mezi dveřmi a prahem mi zabránila. Všemi silami jsem se snažila nepovolit. Jeho síla však byla mnohonásobně větší a dveře se pomalu začaly otevírat. Když už bylo jasné, že má cestu volnou, vyděšeně jsem začala ustupovat dozadu.

„Klid. Nechci ti ublížit. Chci si jen promluvit,“ snažil se mě zastavit, ale já pořád ustupovala dozadu. A každý krok, o který jsem couvla, on postoupil dopředu, až se vchodové dveře zaklaply. Byla jsem v pasti.

„Bello, vážně ti nechci nic udělat. Nemusíš mít strach. Grigory a Alexei zůstanou na chodbě a my půjdeme hezky do obýváku si popovídat, ano?“

„Ano,“ pípla jsem potichu. Věděla jsem, že i kdybych řekla ne, nemělo by to žádný smysl.

„Dobře,“ usmál se. „Nechci, abys ze mě měla strach, protože tak by se to jenom víc zkomplikovalo, takže…“

„Nezdržuj to. Chci vědět, co je to za pravidla. Mluvil jsi o nich.“

„V podstatě se o ně zajímat nemusíš. Je to prostě v rámci obchodování.“

„Ta pravidla!“ napomenula jsem ho naštvaně. Povzdechl si.

„Zaprvé, jakmile si někoho pustíš k tělu, nesmíš ho nechat jít. I kdyby ho to mělo stát život.

Zadruhé, když si vybereš svoji polovičku, je chráněna a nesmí se jí ublížit. V opačném případě může poškozený vyzvat druhého na souboj, ale k tomu se hned dostaneme.

Zatřetí, o tom už jsem se zmínil, když se jedna strana cítí poškozena, může vyzvat druhého na souboj. Tohle pravidlo se týká čehokoliv. Ženy, majetku, obchodu a tak.

A další pravidla už tě zajímat nemusí. Jsou udělaná pro obchodování. Samozřejmě jsou tací, kteří se ani jedním pravidlem neřídí, a na ty je vyhlášen něco jako zatykač. A protože je kolem nás trochu rušno, dostaneš ochranku a věci s tím spojené. A nechci nic slyšet.“

„To mě jako budou hlídat ve dne, v noci? Budu jim muset ustlal na gauči, dělat jim večeři a trpět je tu?“

„Budou nenápadní, samozřejmě. Nejlepší by sice bylo, aby ses přestěhovala ke mně, ale to po tobě nemůžu chtít.“

„Správně. Nikam se stěhovat nebudu a ani ochranku trpět nebudu. Hlavně v nemocnici. Nechci je tam vidět. Nikoho. Takže ani tebe. Rozumíme si?“

„Je mi líto, ale ty tady nejsi ta, která může klást podmínky.“ Zavrtěl hlavou. „Ty se budeš jenom podřizovat. Alespoň teď.“

„Zapomeň,“ zasyčela jsem.

„Ale Bello,“ uchechtl se. „Mě nezastrašíš.“

„Ale nemusím tě poslouchat.“

„Nic jiného ti prostě nezbude. Jakmile se jednou proti mně postavíš, dopadne to zle.“

„Jak zle? Ne, dobrý, radši to nechci vědět,“ zastavila jsem ho, když se nadechoval k odpovědi.

„Bello, mrzí mě to.“ Chtěl mě obejmout, ale já rychle ucukla.

„Nemrzí. Věděl si, co to znamená, a nezabránil si tomu. Sobče.“

„Vážně jsem měl jenom zasponzorovat nemocnici, o nic jiného mi nešlo. Ale pak jsem se nedokázal držet dál. Líbilo se mi, když jsem tě vytáčel, a líbí se mi to pořád,“ usmál se. „No a pak jsi přišla s tím, že tě někdo sleduje. Hned mi došlo, že jsou to ti zlí, věděl jsem, že jde do tuhýho. A nechtěl jsem, aby se ti cokoliv stalo, protože jseš v tom prakticky nevinně.“

„Tím mi chceš říct, že ty jsi ten hodnej?“ uchechtla jsem se hystericky.

„A taky si mě podala moje rodina.“ Neodpověděl mi na otázku, pokračoval dál, jako kdyby se nechumelilo. „Donutili mě dodržet to posrané první pravidlo. Kvůli tomu tu vlastně jsem.“

„Vypadni!“ Už jsem ho nechtěla dál poslouchat. Aby mi říkal, že za mnou leze kvůli nějakým blbým pravidlům a vlastně ho jinak úplně nezajímám. Moje hrdost byla velká, a aby se mi věnoval jen proto, že musí.

„Jen tak mimochodem, co budeš dělat o víkendu?“ otočil se ještě ve dveřích.

„Budu v práci.“

„Takže v sobotu večer tě vyzvednu. Zvu tě na večeři.“

„Řekla jsem, že už s tebou nikdy nikam nepůjdu, tak o co se zase snažíš?“ nechápala jsem ho.

„Takže v sobotu.“

„Idiote,“ pojmenovala jsem ho a on se s tvrdým výrazem na mě podíval.

„Chovej se, prosím, trochu jako dáma. Potřebuju někoho reprezentativního.“

Tak tímhle mě úplně odrovnal. Nejdřív dělá, jak je ze mě celý pryč, a najednou jsem jako přítěž. Bylo mi jedno, jestli musí dodržet nějaká pošahaná pravidla. Já byla rozhodnutá dodržet svoji přísahu, že už se s ním nezapletu. A bude moct stát na hlavě a odpichovat se ušima. Prostě ne!

„Vypadni!“ zařvala jsem totálně nepříčetná a zabouchla jsem mu dveře před nosem.

„Teď uvidíš, jak se to správně dělá, zlatíčko. Sleduj mě pozorně, pak si to vyzkoušíš taky.“ Tvrdě mě políbil na rty. Ostražitě jsem sledovala, jak přešel ke staršímu muži, který byl připoutaný k židli tak jako já.

„Pan Lewis. Rád vás vidím. Co vás ke mně přivádí? Snad něco nepotřebujete?“

Muž nemohl mluvit, protože měl v puse roubík.

„Podívejte, viděl jsem vaši překrásnou dceru. Theresa, že ano? Co myslíte, líbil by se jí Alexei?“

Muž vytřeštil oči a já měla pocit, že musí každou chvíli dostat infarkt.

„Edwarde!“ chtěla jsem ho zastavit. S nadzvednutým obočím se otočil a vrátil se ke mně.

„Zlatíčko, zavři ty svoje rozkošné rtíky. Potom se jim budu dostatečně věnovat.“ Aniž by si mě víc všímal, vrátil se ke své oběti.

„Tak, pane Lewisi, co s vámi uděláme? Co třeba trochu zkrátit prstíky, abyste věděl, že si nemáte vyskakovat?“ Ani jsem si nevšimla, kdy se mu v jedné ruce objevil nůž a druhou už natahoval Lewisovy prsty na levačce.

„Ne!!!“ vykřikla jsem a vyděšeně se posadila. Rozklepaně jsem sledovala každý roh pokoje a rychle rozsvítila. Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že tu se mnou nikdo není, ale moje srdce přesto bilo jako splašené. Rozstřesenýma rukama jsem si prohrábla vlasy a znovu se položila. Jenže jsem se bála usnout. Měla jsem strach, že si mě Edwardova noční můra zase najde. Proto jsem se zvedla a při cestě do kuchyně rozsvítila všechna světla.

Dala jsem vařit vodu a do hrnku si připravila silnou kávu. Potřebovala jsem se trochu probrat. Bylo mi jasné, že dneska už neusnu. Když se mi voda uvařila, s kávou jsem si sedla ke stolu a koukala z okna. Radši jsem vytěsnila všechno z hlavy, protože jsem věděla, že bych přemýšlela jenom nad Edwardem, a to jsem nechtěla. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, proč zrovna já, když jsem si na to neuměla odpovědět. Radši jsem koukala do prázdna a nemyslela vůbec na nic.

Až za dlouho jsem si uvědomila, že mi vlastně po tvářích tečou potůčky slaných slz, ale neutřela jsem je. Jen jsem tam seděla a čekala, až zahřmí, což se samozřejmě nestalo.

Takhle jsem vydržela sedět dvě hodiny, než mi v ložnici zazvonil budík. Hrnek jsem měla do polovičky plný, ale káva už byla studená, takže jsem ji vylila, a jako zombie jsem odešla do koupelny, abych se mohla připravit na náročný pracovní den. Bez Edwarda!

Jenže jen co jsem vylezla z baráku, zase se na mě nalepilo to velké černé auto. Téměř ve stejnou dobu se mi v kabelce rozezvonil mobil, tak jsem ho se srdcem až v krku zvedla. Musel mi uložit svoje číslo, protože já bych si ho dobrovolně nevzala.

„Kde seš?“ vyhrknul naštvaně, až se mi vlasy na zátylku postavily. Teď zněl vážně jako nějaký zabiják. Znovu se mi vybavil ten sen. „Bello!“ okřiknul mě.

„Jdu do práce. Kde bych byla,“ odsekla jsem mu.

„A za tebou jede černé auto.“

„Dej mi pokoj. Vážně nemám náladu na tvoje blbý vtipy.“ Měla jsem ho tak akorát po krk, takže jsem hovor ukončila a mobil hodila zpátky do kabelky.

Samozřejmě mě nenechal dlouho na pokoji. Telefon se rozezvonil znovu, a kdyby na mě nekoukali lidi, kolem kterých jsem šla, nechala bych ho zvonit. Takhle jsem ho típla, ale on samozřejmě začal zvonit znovu.

„Dej mi pokoj!“ zavrčela jsem naštvaně, když už jsem to nemohla vydržet.

„Snažím se ti chránit zadek, tak nebuď nafučená.“

„Kdybys mě nechal být, zadek bych si ochránila sama. A můžeš být v klidu, už jsem v nemocnici.“

„Přestaň se takhle chovat.“

„Jak se nemám chovat? Netuším, co po mně chceš, takže… smůla. A jestli dovolíš, mám tu práci, takže bych byla ráda, kdybys mě neobtěžoval.“ Nečekala jsem už ani na jediné slovo a mobil jsem hodila zpátky do kabelky.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny na oddělení, než jsem zapadla na lékařák, abych akorát vystřídala Jima. Moje další služba právě začínala.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 6: