Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 7

06.06.2012 (13:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4620×

Zase mi volal a otravoval, i když jsem mu řekla, že mě má nechat být. Třikrát jsem mu hovor odmítla, ale on byl tak neodbytný. Věděl, jak mě naštvat.

„Pracuju, nemám na tebe čas,“ vyštěkla jsem do telefonu naštvaně a Betty vedle mě se začala smát.

„Lžeš. Sedíš s tou tvojí kolegyní a pijete kafe.“ Vlasy na zátylku se mi hrůzou postavily a po zádech mi přeběhl mráz. Bett se na mě vyděšeně podívala.

„To není vtipné,“ poznamenala jsem a snažila se znít, jako že mě to vůbec nerozhodilo. „A co je ti vlastně do toho? Jenom mě otravuješ a zdržuješ. Takže jestli nic nechceš…“

„Zadrž,“ zasmál se a moje nálada se naráz změnila. Nikdy jsem ho neslyšela takhle úžasně se smát. Málem se mi rozklepaly kolena a moje hormony jako kdyby se zbláznily. „Mám tu pozvánku na dnešní dražbu, tak jestli se nechceš přidat?“

„Hm… ani ne. Díky.“

„Dobře, nevadí. Abych nezapomněl, Alexei na tebe počká, aby tě odvezl domů. A nechci nic slyšet. Ještě bych si s tebou povídal, ale mám tu nějakou práci. Měj se krásně.“ Při slovu práce jsem si okamžitě vybavila můj příšerný sen.

„Copak chtěl pan neodbytný,“ zeptala se Bett a vyrušila mě tak ze vzpomínek.

„Abych s ním šla na aukci nebo co. Nechápu, o co se snaží.“

„Já bych řekla, že o tebe. Bello, vážně, on nemůže být tak strašný. Má peníze, je hezký, všichni ho respektují a takhle bych mohla pokračovat dál a dál.“

„Ale já s ním nechci být jen proto, že musím. Když už máme být spolu, tak ať to alespoň o něčem je. Vždyť bych se z toho zbláznila. Zmařil mi vztah, tak ať trochu trpí. Stejně z toho nic nebude a budeme trpět oba.“

„Dovol mi vyjádřit svůj názor. Já si teda myslím, že toho mezi vámi bude docela dost. Pořád se škádlíte a jste jako manželé po třiceti letech. Tak to vidím já.“ Zvedla ruce v obranném gestu. Někdo zaťukal na dveře a přerušil tak naši výměnu názorů. A protože jsem u dveří byla nejblíž, otevřela jsem.

„Slečno, pan Cullen vám posílá menší pozornost.“

„Další kytka?“ protočila jsem očima, ale místo velkého pugetu mi do ruky strčil malou krabičku s mašlí nahoře.

„Co to je?“ zvedla se Betty a zvědavě mi koukala přes rameno.

„Já nevím,“ pokrčila jsem rameny a opatrně zvedla víčko.

„No páni. Že by se tu vážně někdo začal snažit?“ konstatovala.

Vykolejeně jsme obě koukaly na tenký náhrdelník s kamínky, které na světle házely barevné odlesky.

„Myslíš, že to jsou diamanty?“

„Tajně doufám, že ne.“

„Doufáš špatně. Mám pocit, že Tiffany dává diamantům přednost.“

„Blázen. Ví, že to nikdy nosit nebudu.“

„Ale je to nádherné.“

„Možná.“

„S tebou je to těžký, víš? Ty se ho snažíš ignorovat, ale stejně ti to nejde. Tak proč si ho na chvíli nepustíš trochu k tělu a alespoň to nezkusíte. Vždyť o nic nejde.“

„Jde o všechno. Hlavně o život,“ přivedla jsem ji na tu správnou myšlenku.

„Tak proč si trochu neužiješ, když už se řítíš do záhuby?“

„Seru na něj, na idiota,“ rozhodla jsem se odhodlaně a se snahou všechny jeho pokusy ignorovat. 

Seděla jsem rozvalená u televize s nohama na stolku a ládovala se pistáciemi. Koukala jsem na sitcom Jak jsem poznal vaši matku, když mě vyrušil ten protivný zvonek. V duchu jsem posílala dotyčného horoucích pekel, ale stejně jsem se zvedla a šla otevřít.

„Co tady chceš?“ zahučela jsem otráveně a opřela se o futra.

„Přišel jsem tě vyzvednout,“ usmál se dech beroucím úsměvem.

„Říkala jsem, že nikam nejdu.“

„Ty ještě nejsi připravená? Měl jsem za to, že jsem ti řekl, v kolik tě vyzvednu.“

„Posloucháš mě vůbec?“

„Doufám, že už máš připravené šaty. Už takhle jdu trochu pozdě.“ Moje otázky ani nezaregistroval, jenom si pořád mlel tu svou a nakonec mě ještě zatlačil do chodby.

„Běž do háje.“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou a odešla se rozvalit zpátky k televizi. „Ale když už jsi tady, vezmi si zpátky tu diamantovou nádheru. Mě si nekoupíš.“

„Bello,“ povzdechl si a ve vteřině byl u mě. „Já si tě nechci kupovat, jen jsem ti chtěl udělat radost. Pochop, že když se mnou nepůjdeš dnes, půjdeš jindy. Je jenom otázkou času, než se dostane mezi lidi, že jsme spolu. Teď mě opravdu mrzí, že jsem tě do toho zatáhl. Kdybych to věděl…“

„To už jsi říkal, vymysli si něco nápaditějšího.“

„Nechtěl jsem…“

„Lžeš,“ skočila jsem mu do řeči. „Nevěřím ti ani slovo. A víš co, jestli musíme být spolu, tak ať, ale já ti to v žádným případě neulehčím.“

„Takže se mnou půjdeš?“

„Ne!“ Otočila jsem se zpátky k televizi. „Mám rozkoukanou epizodu.“

„Baví tě to?“

„A víš, že jo?“

„To je dobře. Můžeme tu ještě nějakou chvilku sedět. Jak jsem poznal vaši matku, skvělý výběr.“ Uvelebil se na sedačce vedle mě a natáhl ruku k míse s popcornem. Uhnula jsem s ní. „Můžu si vzít?“

„Ne!“

„Nevadí. Stejně to za chvíli skončí a já ti alespoň připravím něco na sebe, ať se nezdržujeme.“ Stálo mě všechny síly, abych ho ignorovala, ale tohle už bylo moc.

„Co si jako myslíš, že děláš?“ Vyšvihla jsem se naštvaně na nohy a zablokovala mu cestu ke mně do ložnice. „Tam vstoupíš jedině přes moji mrtvolu.“

„V tom případě ti nemůžu bránit, aby ses oblékla sama. A prosím, kdyby sis mohla přichvátnout. Slíbil jsem, že dorazím včas.“

„Kdybys mě poslouchal, mohli jsme si tohle všechno ušetřit.“

„Bello, prosím.“ Přistoupil ke mně, vzal si můj obličej do dlaní a hypnotizoval mě.

„Nefunguje to,“ zamumlala jsem celkem nezaujatě, protože jsem netušila, čeho chce dosáhnout. Zasmál se a pustil mě. „A nikam se mi nechce. Před chvílí jsem přišla.“

„Slibuju, že tě do půlnoci doručím zpátky. Jde o charitativní aukci.“

„Charita? Od kdy seš do ní tak zapálenej?“

„Od tý doby, co jsem poznal jednu doktorku a snažím se ukázat v tom nejlepším světle?“

„To ti nepomůže.“

„Ale už mě to vážně nebaví. Běž se obléknout, já tu na tebe počkám.“

„Nemám co na sebe.“ Oblečení byla poslední možná záchrana.

„Ty šaty, které jsi měla posledně, se mi moc líbily.“

„Nemůžu si vzít jedny stejné šaty dvakrát za sebou.“ Ještě naposled jsem to zkusila, ale podle Edwardova výrazu mi to nebylo nic platného.

„Sakra, Bello, nechovej se jako malé dítě. Vždyť vztah mezi dvěma dospělými lidmi je úplně v pořádku. Sice budeme chvíli plnit noviny, ale za chvíli je to přestane bavit, slibuju. Tak se oblékni a pojď, nebo to nestihneme a pak mě budou mít za ignoranta a za arogantního blbce.“

„Ale ty jsi ignorant a arogantní blbec.“ Ups. To jsem asi přepískla, když se na mě podíval takovým stylem, až jsem čekala, že mi rovnou zlomí vaz. Potom se ale uchechtl a já si mohla oddechnout. Přežiju. Alespoň prozatím.

„Máš výborný postřeh, možná bys za něj mohla dostat i nějaké ocenění, ale teď už se jdi vážně oblékat, nebo se toho ujmu sám a rozhodně by mi bylo potěšením.“ Přejel mě pohledem od hlavy až k patě, tak jsem radši rychle zapadla do ložnice, než to nabralo mnohem nebezpečnějších obrátek.

Bezradně jsem si stoupla před otevřenou skříň. Je pravda, že šatů jsem měla dostatek, ale když jsem si vzpomněla, kdo stojí v obýváku, žádné mi nepřipadaly dost dobré. Jako kdyby se najednou něco změnilo. Nějak jsem nevěděla, co si mám vlastně vzít. Jestli spíš večerní šaty nebo nějaké neformální. Podle jeho obleku jsme ale nejspíš šli do nějaké nóbl společnosti, takže jsem zvolila kompromis. Královsky modré šaty nad kolena se širší sukní.

Nechtěla jsem se oblékat v ložnici, abych pak nemusela přebíhat do koupelny, takže jsem si vzala šaty a přestěhovala se. Rovnou jsme svoji pozici využila k namalování se, a když jsem se ujistila, že kdybych byla chlap, tak bych neváhala, jsem vylezla na světlo.

„Vidíš, jak to jde, když se chce.“ Nevím, jestli to měla být pochvala, ale podle pohledu, jakým mě skenoval nejspíš ano. „A uděláš mi radost a vezmeš si tvůj nový náhrdelník?“

„Nevím, jestli se to hodí.“

„Ale prosím tě. Kde ho máš?“

„V kabelce, počkej.“ Musela jsem trochu zahrabat, protože v nemocnici jsem tu krabičku do kabelky hodila a pak, když jsem hledala klíče od domu, se celý její obsah totálně promíchal.

„Ukaž.“ Vzal si krabičku ode mě a sám ji otevřel. Rukou mi naznačil, ať se k němu otočím zády a nasměroval mě k zrcadlu, které bylo na skříni. Vytáhl náhrdelník a jako v nějakém filmu mi ho dal kolem krku. Nadzvednul mi vlasy a pečlivě mi náhrdelník upravil.

„Díky.“ Chtěla jsem se jít obout, ale on mě nepustil. Místo toho mi pevněji stisknul ramena a sklonil hlavu. Lehce se rty dotknul mého krku, a protože jsem nijak nereagovala, pokračoval dál. Nakonec si mě natočil k sobě a zmocnil se naplno mých rtů. Nejspíš si to špatně vyložil, když jsem nereagovala a přitvrdil.

„Ne,“ procedila jsem mezi zuby a zapřela mu ruce do prsou, ale on se nenechal odradit. Pořád dorážel svými rty na moje, takže jsem musela být průbojnější. Použila jsem větší sílu na jeho odtlačení a prudce jsem uhnula hlavou.

„Dost! Přestaň! Musíme jít, nebo přijdeme pozdě.“ Oblékla jsem se do kabátu, na nohy nazula vysoké lodičky a s kabelkou v ruce jsem rychle opustila byt i jeho. Přivolala jsem si výtah. Snažila jsem se ho nevnímat, ale přesto byly moje smysly v pohotovosti. Rty mi od toho polibku přímo hořely, a když Edward zabouchl dveře a postavil se za mě, okamžitě se mi zrychlil dech a nervozitou se mi začaly potit ruce.

„Prosím.“ Edward mi otevřel dveře od výtahu a nechal mě nastoupit jako první.

S hlasitě bušícím srdcem jsem se natiskla do toho nejvzdálenějšího rohu a v duchu jsem nadávala, proč jsem byla tak blbá a nešla radši pěšky. Zvlášť, když tahle cesta, která obvykle trvá minutu, trvala snad celou věčnost a Edward ze mě nemohl spustit pohled.

„Přestaň zírat!“ Už jsem to nevydržela a okřikla ho. Jemu to ale jen vykouzlilo úsměv na tváři.

Výtah naštěstí zastavil dřív, než jsem mu přes ty jeho úsměvem zkřivené rty stihla dát. Vystoupila jsem a Edward šel celou dobu za mnou. Cítila jsem jeho pohled na mých zádech a chvílemi jsem si byla jistá, že kdybych se otočila, chytila bych ho, jak mi kouká na zadek. I přes moji odtažitost mi tahle skutečnost pěkně polechtala ego, a když mi jeden z jeho bodyguardů, pravděpodobně Alexei, otevřel dveře, věnovala jsem mu i úsměv. On za svého šéfa přece nemohl.

Celou cestu autem jsem mlčela a hrála jsem si s mobilem, aby to vypadalo, že řeším nějaké věci. Nechtěla jsem se s ním bavit. V podstatě jsem ani nevěděla, o čem si s ním mám povídat. Naštěstí jsme byli brzy na místě.

Seattleské umělecké muzeum, jedna z nejzajímavějších budov v celém městě, bylo nádherně osvětlené a všude byla spousta lidí. Červený koberec natažený až od silnice a pár novinářů. Bomba. Byla jsem z nich celá odvázaná. Mobil jsem schovala do kabelky a zhluboka se nadechla. Jako první vystoupil Edward a samozřejmě se na něj hned upřely hledáčky všech foťáků. Hned mi podal ruku, abych se ho mohla chytit a vystoupit taky. Naposledy jsem si zkontrolovala šaty, aby se mi náhodou nevyhrnula sukně a stačilo, aby se červeného koberce dotknul můj vysoký podpatek a ve vteřině mě oslepily blesky fotoaparátů. Snažila jsem se usmívat a jen okrajově vnímala Edwardovu levou ruku, která mě objala kolem pasu a vedla dál do budovy. Volání našich jmen jsem parádně ignorovala, jen jsem koukala dopředu a už chtěla být vevnitř.

„Zvládla jsi to perfektně,“ pochválil mě šeptem, když jsme konečně zalezli do bezpečí.

„Pane Cullene, vítejte.“ Hned se k nám přihnala vysoká žena s cedulkou Pořadatel na krku, takže to tu měla nejspíš všechno na starosti. „Prosím, pojďte se mnou. Usadím vás a tady máte cedulku s vaším číslem.“

Přišli jsme do sálu, kde už byla aukce v plném proudu. Pár lidí se po nás podívalo, takže jsme si sedli až do zadní řady. Chvíli jsem jenom těkala očima a pozorovala děj, abych zjistila co a jak.

„A co to má vlastně za účel?“ zeptala jsem směrem k Edwardovi.

„Kojenecký ústav draží fotky dětí se slavnými osobnostmi. Nemají peníze.“

„Stejně mi nejde do hlavy, co tu děláš.“
„Moje rodina se vždycky zajímala o takovéto projekty, jen jsme nebyli moc vidět. Občas pošleme pár šeků a tím to hasne, ale dnes jsem nemohl odolat se neukázat, zvlášť po tvém boku.“
„Přestaň,“ protočila jsem oči. Takovými otřepanými frázemi mě rozhodně neoblbne. „Tvoje peněžní prostředky jsou téměř neomezené, tak se dobře bav. Já si jdu dát skleničku s pár přáteli. Chceš něco přinést?“

„Ne, díky,“ prohodila jsem bez zájmu a začala sledovat obrazy.

„Dámy a pánové, další fotografie a tentokrát herec Neil Patrick Harris s Amy. Vyvolávací cena deset tisíc dolarů.“ Hosteska stáhla plátno ze stojanu a mě spadla brada. Vždycky jsem pro něj měla slabost, ať už to bylo v tom úžasném sitcomu nebo kdekoliv jinde a tohle byla opravdu skvostná fotografie.

Neil byl otočený čelem, miminko měl položené na prsou a ten jeho pověstný úsměv. Kouzlo téhle fotografie bylo neskutečné. Ruka s číslem mi samovolně vyletěla nahoru.

„Dvanáct tisíc,“ přihodila jsem.

„Patnáct tisíc,“ vykřikla postarší dáma v první řadě. Ale já se nehodlala vzdát.

„Dvacet tisíc.“ Řekl, že mám neomezené prostředky, tak mu trochu provětrám peněženku.

„Dvacet pět tisíc,“ začala se hádat.

„Čtyřicet tisíc.“ A bylo ticho.

„Čtyřicet tisíc dolarů poprvé, čtyřicet tisíc dolarů podruhé, čtyřicet tisíc dolarů potřetí. Prodáno.“

Dáma zepředu se otočila a skenovala mě pohledem. Měla jsem na tváři úsměv, protože jsem na svůj první úlovek byla pyšná, ale potom, co něco pošeptala muži vedle sebe a otočil se na mě i on, můj úsměv opadl. Úplně mi to zkazilo radost.

Další dvě fotografie mě nijak neoslovily, takže jsem nechala ostatní, aby trochu utratily, ale když představili další, věděla jsem, že to je přesně to, co potřebuju. Tenhle jsem musela vyhrát.

„Fotbalista Brady Quinn s Peterem. Vyvolávací cena dvacet pět tisíc dolarů.“ Nahý fotbalista byl otočený zády, takže byl záběr jak na jeho pozadí, tak i na jeho slabiny, které ale z poloviny zakrýval stín. V zrcadle, které bylo naproti němu, se odrážel jeho obličej a miminko držel na svém levém rameni tak, aby se dívalo dopředu. Ta fotografie mě ale nezaujala tak, jako nahé tělo, které se bude Edwardovi určitě moc líbit. Vší silou jsem potlačila škodolibý úsměv. Už jsem se nemohla dočkat jeho reakce.

„Třicet pět tisíc,“ vykřikl muž přede mnou a hned následovaly další výkřiky. Cena šla po desítkách nahoru, až se vyšplhala ke sto tisícům dolarů. Nechápala jsem, co na tom ti lidi vidí, hlavně muži, ale třeba to měli pro své manželky nebo milenky.

„Sto deset tisíc dolarů poprvé,“ začalo se vyhlašovat, když jsem se vzpamatovala.

„Sto padesát,“ přihodila jsem.

„Dá někdo víc, než sto padesát tisíc dolarů?“ Nikdo se nepřihlásil. „Sto padesát tisíc dolarů poprvé, sto padesát tisíc dolarů podruhé, sto padesát tisíc potřetí. Prodáno.“ Znovu jsem byla spokojená a už jsem víc neměla důvod, proč bych tu měla zůstávat. Sebrala jsem si svoji kabelku a šla k baru.

„Martini s vodkou, prosím,“ objednala jsem si a ve vteřině se mi kolem pasu omotala silná ruka.

„Tak co jsi vydražila pěkného?“ zeptal se šeptem.

„Bude se ti to líbit,“ ujistila jsem ho s potutelným úsměvem. Vzala jsem si svoje pití a napila se.

„Martine?“ oslovila jsem muže vedle sebe, který mi až moc připomínal mého kamaráda.

„Bello, co ty tady? Ahoj, dlouho jsme se neviděli.“ Přišel ke mně a dal mi pusu na tvář.

„Ano, mám trochu víc práce než dřív.“

„Slyšel jsem, že se z tebe stala geniální doktorka,“ zasmál se.

„Já zase myslela, že už tě dávno někde zastřelili.“

„Ale vážně, myslel jsem, že na takovýhle snobský akce nehodíš.“

„Nápodobně.“

„Já jsem tady něco jako šéf ochranky, ale na tebe mi to nesedí.“

„Jsem tady jako doprovod.“ Hlavou jsem pohodila za sebe, kde už se Edward zase s někým vybavoval.
„Děláš si srandu?“ vybafnul na mě Martin a Edward to nejspíš slyšel.

„Představíš nás?“ Přitočil se k nám okamžitě.

„Jistě. Martin Smith, můj dlouholetý přítel, Edward Cullen, podnikatel a můj známý.“

„Těší mě.“ Edward chtěl být nejspíš za slušňáka, takže jako první nabídl Martinovi ruku. Ten ji přijal, ale byl nějak moc zaražený.

„Nebude vám, pane Cullene, vadit, když vám na chvíli odvedu doprovod? Dlouho jsme se s Bellou neviděli.“

„Samozřejmě, já si dám zatím další skleničku. Dobře se bavte.“

„Bello, řekni mi, že si děláš srandu.“ Martin si mě odvedl dál, aby nás Edward nemohl slyšet. „To jsi přišla o rozum?“

„Nepřišla.“

„Tak co to děláš?“

„Já nevím. Je to složitý, nechci se o tom bavit.“ Abych se nemusela koukat, jak mě pozoruje nechápavým pohledem, radši jsem se napila.

„Moc dobře víš, že to není jenom podnikatel. Neměl bych ti to říkat, ale snad všechny oddělení policie na něj mají zálusk. Nechtěl bych ti ublížit, až se někdy něco semele.“

„Já vím a neboj se, mám to pod kontrolou.“

„Teď ti to říkám jako kamarád, ne jako policajt, ale drž se od něho dál.“ Jo, kdyby to bylo tak lehký, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic. Neměla jsem co říct. „Každopádně jsem slyšel, že jsi mu utratila pár tisíc dolarů,“ prohodil skoro až nadšeným tónem.

„Jo, trochu jsem mu provětrala peněženku,“ přiznala jsem.

„To je dobře.“

„A myslím, že z toho, co jsem mu koupila, bude naprosto nadšený.“

„Vzadu jsem to viděl. Ty jsi byla vždycky potvora,“ rýpnul si a pošťouchl mě loktem.

„Díky, tvůj názor mě vážně potěšil. Hlavně, že jsi mě měl vždycky tak rád.“

„Bells.“ Objal mě kolem ramen. „Víš, že jsem to s tebou vždycky myslel dobře.“

„Jo, vždycky jsi byl ten starší, rozumnější a teď jsi jako zapšklej třicátník-“

„Au, to bolelo. Nemůžu za to, že ty jsi ještě pořád tak úžasná a mladá. Můžeš mi říkat cokoliv, ale už nikdy mi nepředhazuj můj věk.“

„Ty citlivko.“ Dopila jsem svůj drink a chtěla si jít pro další. Myslela jsem, že Martin půjde se mnou, ale zavolali ho jinam, takže jsme se museli rozloučit. Pro mě asi naštěstí, protože kdyby do mě zase začal šít, nejspíš už bych nebyla taková slušná a poslala bych ho do patřičných míst. V každém případě jsem ale byla ráda, že jsem ho viděla.

„Takže FBI?“ Objevil se vedle mě Edward, když jsem stála u baru.

„Známe se dlouho.“ Vzala jsem si svůj drink

„Tvůj okruh přátel je naprosto nevyhovující.“

„Zapomeň, že bych kdy měnila své přátele. A už vůbec ne kvůli tobě.“

„Ale i přesto by sis měla udělat známé na patřičných místech. Pojď, představím tě.“ Vzal mě za ruku a vedl do hloučku tří mužů v drahých oblecích.

„Pánové, mohl bych vám přestavit můj doprovod?“ vmísil se do jejich hovoru.

„Samozřejmě.“

„Tohle je Isabella Swanová, doktorka. Tohle je Jacob Smith a Paul Verloren, majitelé CalPortland, největší výroby betonových výrobků ve Spojených státech a Hans Lucas, majitel lodní společnosti Tietjen & Long Dry Dock Company.”

„Těší mě,“ usmála jsem se. Úsměv mi oplatili, ale nevypadali nějak moc nadšeně. Nejspíš jsme jim něco překazili.

„Bella se zajímá o rakovinu. Dělá výzkum, který jsem před nedávnem zasponzoroval.“

„Díky, ale umím mluvit sama,“ šeptla jsem směrem k Edwardovi a znovu nasadila úsměv.

„Skutečně?“ Jacob Smith mi věnoval pozornost.

„Ano, chtěla bych dosáhnout nějakého pokroku v medicíně.“

„No, každopádně jestli se vám to povede, myslím, že se nemusíme bát kouření ani alkoholu,“ zasmál se a já si v duchu povzdechla. Věděla jsem, že nepatřím mezi tuhle smetánku, ale co je moc, to je moc.

„Pánové, omluvte nás.“ Edward to zachránil. Být tam ještě chvilku s nimi, nevěděla jsem, jestli bych se udržela a něco pěkného jim od plic neřekla.

„Jedu domů. Už mě to tu vážně nebaví. Klidně tu zůstaň, vezmu si taxíka,“ rozhodla jsem se.

„Nepřipadá v úvahu. Vyzvedneme ty obrazy a pojedeme. Jsi unavená?“

„Ne, vůbec ne. Vlastně ta celodenní běhačka po nemocnici vůbec není namáhavá. To dělaj jenom v seriálech, aby to bylo zajímavější,“ prohodila jsem ironicky.

„Jdeme. Auto na nás bude čekat.“

Spolu jsme si vyzvedli vydražené obrazy a já měla co dělat, abych při sledování Edwardových výrazů nevybuchla smíchy. Moje nálada se náhle zvedla o sto procent. Teď jsem litovala, že nás nesledují novináři. To by byly zítra titulky. Mafián ztratil řeč. Vážně mě stálo všechny síly udržet vážný obličej, když nám při předávání šeků pořadatelé děkovali.

„Doufám, že ses výborně bavila,“ procedil skrz zuby, když se nám podařilo dostat obrazy do auta a nasedli jsme. „Co s tím mám asi tak dělat?“

„Proč to svádíš na mě? Mně je úplně jedno, co s tím budeš dělat. Dal jsi mi peníze a řekl, že mám dražit, tak jsem dražila. A ještě jsi mi popřál pěknou zábavu, tak si nestěžuj.“ Nehodlala jsem se jen tak vzdát.

„Doufám, že jsi popřemýšlela, kam ti je Vlado přidělá. Já to domů nechci.“

„Jestli si někoho beru, tak je to Neil, toho druhého ti s radostí přenechám, můžeš si ho dát třeba do ložnice.“

„Vyřídíme si to později,“ zasyčel, když mi zastavil před domem.

„Nebojím se tě,“ opáčila jsem s úsměvem a vystoupila.

„Měla bys,“ ozvalo se mi těsně vedle ucha, až mi zatrnulo. Myslela jsem, že nahoru už půjdu sama, ale on mě šel ještě doprovodit. S Neilem v ruce, samozřejmě. Nějak jsem nechtěla riskovat další cestu výtahem, tak jsem začala šlapat schody.

„Myslel jsem si, že mám svalů tak akorát, ale kdybys řekla, že se ti moje postava nezamlouvá, začal jsem víc posilovat a ne chodit do schodů,“ poznamenal Edward za mnou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím vlastně myslel.

„Tvoje svaly jsou mi u zadku. Jen si trochu potřebuju rozproudit krev, asi jsem toho moc vypila.“

„Alespoň budeš lépe spát.“

„A bude se mi hůř vstávat do práce.“

„Nemusíš tam jít.“
„Musím a o tomhle se s tebou bavit nebudu.“ Z kabelky jsem vyhrabala klíče a odemkla jsem. Ihned jsem si z nohou skopla boty a málem zasténala blahem.

„Kam ti to mám postavit?“

„Hm, asi tady ke zdi. Zítra se toho nějak zbavím.“
„Jak jsem řekl, Vlado ti to zítra pověsí.“

„To je dobrý. Pozvu si souseda, vždycky je ochotný mi cokoliv udělat.“

„Jak to myslíš?“ zamračil se.

„Tak jak to říkám,“ usmála jsem se a líbilo se mi, že ho vytáčím.

„Bello,“ povzdechl si a vzal moji tvář do dlaní.

„Edwarde,“ oplatila jsem mu to a měla co dělat, abych se nezačala smát.

„Dobrou noc,“ popřál mi tiše a jemným polibkem na rty se rozloučil. Ve vteřině byl pryč.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 7: