Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 9

23.06.2012 (09:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 5121×

„Přítelkyni? A na to jsi přišel jako kde?“ nadzvedla jsem nechápavě obočí.

„No ve slovníku ne,“ prohodil otráveně a zatlačil mě do bytu. „Tady jsem ti přinesl menší pozornost a dnes nemusíme chvátat.“

„Co to je?“ zeptala jsem se opatrně, když mi strčil krabici do ruky.

„Minule jsi říkala, že nemáš co na sebe, tak jsem tomu chtěl dnes předejít a ušetřit ti starosti s garderobou,“ usmál se a spokojeně se uvelebil na pohovce. „Běž se v klidu připravit, o mě si nemusíš dělat starosti, obsloužím se.“

Bral všechno tak samozřejmě, že jsem se nezmohla na slovo. Jenom jsem se poslušně zavřela v koupelně a s tichými obavami sundala víko z krabice.

Na první pohled mě upoutaly béžové boty na vysokém podpatku, zdobené kamínky s vizitkou Jimmy Choo. Až potom jsem si vytáhla šaty z hnědého tylu zdobené černými obdélníky. Byly dlouhé, horní díl byl ještě přepásaný černou stuhou, ze které bylo uděláno jedno ramínko, a dokonale mi seděly. Jeho odhad na velikost byl neskutečný. To samé jsem mohla říct o botách. Jako kdybych si je vybírala sama. Opět jsem zvolila jeho diamantový náhrdelník, a aby vynikl, vlasy jsem si vyčesala do pevného drdolu. Pozorovala jsem se v zrcadle a pár tahy líčidel dovedla svůj obličej téměř k dokonalosti. Zhluboka jsem se nadechla a vylezla z koupelny.

„Jsi nádherná,“ poznamenal Edward s úctou v hlase a stoupnul si. „Můžeme jít?“

„No jo,“ zamručela jsem neochotně. Vůbec nikam se mi nechtělo, ale když si to neodbudu teď, bude otravovat pořád. Tak jsem se překonala.

„Trochu úsměvu, krásko. Tenhle tón se k tobě dnes večer nehodí.“ S úsměvem mě pohladil po tváři a šel ke dveřím. Smířeně jsem si povzdechla, vypnula televizi a následovala ho.

Výtahem jsme sjeli dolů a před vchodem na nás samozřejmě čekalo auto. Pro změnu černý mercedes. Pomohl mi nasednout a rozjeli jsme se směrem z města k těm nejluxusnějším rezidencím. Znuděně a trochu i nervózně jsem si prsty klepala do nohy. Edwardovi to asi vadilo, protože moji dlaň přikryl tou svou.

„Neboj se, nesežerou tě.“

„Nebojím se,“ zamručela jsem jen tak na půl pusy.                   

„Budu si tě bránit, slibuju.“

„Nic už mi radši neslibuj,“ odbyla jsem ho.

„Opravdu mě mrzí, že jsem tě nemohl vzít na tu večeři,“ povzdechl si. Nic nepochopil. Nevěděla jsem, jestli jsem to řekla tak nechápavě nebo byl zabedněný on. Nejspíš to druhé, to bylo pravděpodobnější.

„To je jedno,“ odbyla jsem ho.

Už byla tma, když jsme dojeli před osvětlenou rezidenci. Zastavili jsme před železnou branou a Alexei nás ohlásil do intercomu. Brána se začala pomalu otevírat a já konečně pochopila, proč jiné auto. Abychom zapadli. Všude samý černý mercedes. Zastavili jsme před vchodem a Edward mi okamžitě pomáhal vystoupit.

„Přátelé, vítejte,“ přivítal nás hned svalnatý muž v na míru šitém, černém obleku.

„Simone,“ pozdravil ho Edward a pevně mu stiskl ruku. „Všechno nejlepší k narozeninám.“

„Díky.“ Potěšeně si převzal balení kubánských doutníků.

„Dovol, abych ti představil moji přítelkyni, Isabellu Swanovou.“

„Těší mě, madam.“ Jako gentleman mi políbil ruku. „Doufám, že se vám u mě bude líbit.“

„Všechno nejlepší,“ usmála jsem se nervózně.

„Od vás mě to těší dvojnásob,“ oplatil mi úsměv. „Pojďte dál a bavte se.“

„Šampaňské?“ Edward mi podal skleničku sektu s jahodou, ale pro sebe si nevzal. Objal mě kolem pasu a pyšně vedl do jámy lvové.

Hned se kolem nás utvořil hlouček a já měla v hlavě pěkný zmatek, jak mě Edward postupně představoval svým přátelům. Nepamatovala jsem si snad jediného člověka. Hlavně mi přišlo, že všichni v těch drahých oblecích a šatech od předních návrhářů vypadají navlas stejně.

„Edwarde!“ ozvalo se za námi nadšené zvolání a jmenovaného už objímala vysoká blondýnka. „Ty jsi ale zmužněl. A kdopak je tahle krásná mladá dáma po tvém boku?“

„Moje přítelkyně, Isabella Swanová,“ představil mě znovu. „Tohle je Anna Recklová, rodinná známá.“

„Moc mě těší,“ usmála se na mě Anna a dala mi pusu na tvář.

„Mě také.“

„Takže si zalovil v jiných vodách?“

„Trochu,“ přiznal a upil si ze své skotské, kterou si stihnul opatřit. „Uvidíme, jak to bude fungovat.“

„I s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo. Na to nezapomínej,“ pohladila ho škádlivě po tváři a odešla.

Nevěřícně jsem celou scénu sledovala, ale nijak jsem to nekomentovala. Nemělo to cenu. Upila jsem ze své třetí skleničky šampaňského a do úst si strčila jahodu.

„Edwarde, Isabello, smím vás pohostit? Mám tu malou pozornost.“ Simon nás oba odvedl do vzdálenějšího rohu, kde byly na skleněném stole pravidelné bílé pruhy z prášku. Brzy mi došlo, co to je.

„Jako doktorka dávám pravidelně krev a musím být čistá, takže děkuji za nabídku, ale ne,“ odmítla jsem zdvořile a snažila se na sobě nedat znát pohoršení.

„Edwarde, i ty mě zklameš?“

„Ano, i já. Je mi líto, ale dnes se chci věnovat své dámě naplno a v případě, že odmítla ona, odmítnu také.“

„Nevadí, snad potěším někoho jiného,“ povzdechl si. „Ale na skleničku bych vás pozvat mohl, že ano?“ chytil mě kolem pasu z druhé strany, než stál Edward a odváděl si mě k baru. „Co si dáte?“

„Nejsem si jistá…“

„Vodku? Tequillu? Gin? Koňak nebo snad jinou specialitu?“

„Vodku, díky.“

„Na vaši krásu,“ pozvedl svého panáka a naklonil se ke mně. „Kdyby nebyl Edward můj přítel, nevím, jak by to dopadlo.“ Nedokázala jsem říct, jestli můj krk políbil schválně nebo ne, ale přivedlo mě to do menších rozpaků. Radši jsem do sebe rychle hodila panáka a pohledem vyhledala Edwarda, který z nás nespouštěl pohled. Moje oči se setkaly s jeho, ale přímý pohled jsem nevydržela dlouho. Jeho oči mi přímo propalovaly díru do sítnice. Uhnula jsem jako první.

Už jsem byla trochu přiopilá. Do hlavy mi alkohol stoupal rychle, protože jsem téměř nic nejedla, ale cítila jsem se mnohem uvolněněji. Alespoň k něčemu to bylo dobré. Už jsem každého tak nepozorovala a možná jsem se i trochu bavila. Pořád jsem se ale nemohla přenést přes drogy, které tady šňupal skoro každý veřejně.

„Bellinko, dáš si ještě šampaňské?“ přitočil se ke mně lehce ovíněný Edward.

„Radši už ne, jenom džus.“

„Dojdu ti pro něj,“ políbil mě a odešel k baru. Pomalu jsem šla za ním, když mě znovu chytil Simon.

„Isabello, celý večer nic nejíte. Mohu vám nabídnout sýrové koule z prvotřídního sýru? Crème brûlée nebo čokoládové fondue? Čokoláda je přivezená přímo ze Švýcarska, měla byste ji ochutnat a poznat, jak se rozplývá na jazyku. Vy si ji můžete dovolit, vaše postava je dokonalá.“ Simon se snažil příliš okatě.

„Tady je tvoje pití, hvězdo,“ vmísil se do našeho rozhovoru Edward a zamračeně si Simona měřil.

„Díky,“ vzala jsem si sklenici a napila se. „To ale není obyčejný džus.“

„Nechal jsem ti tam přimíchat trochu vodky, aby to mělo lepší chuť,“ usmál se široce a znovu přitiskl své rty na moje.

„Nenechte se rušit, hrdličky,“ vzdal to po chvíli Simon a vzdálil se.

„Co děláš?“ prskla jsem.

„Líbám svoji neodolatelnou přítelkyni, po které mi jdou jiní okouzlení muži.“

„Prosím tě,“ povzdechla jsem si.

„Na prošení není teď ta pravá chvíle,“ šeptnul mi do ucha a s jemným úsměvem mě zase nechal samotnou.

Srdce mi bušilo, až jsem se sama divila, jakou reakci ve mně vzbudil. Pořád jsem před očima měla jeho poslední pokřivený úsměv a moje hormony začaly bláznit.

„Vodku, prosím,“ poručila jsem si u baru. Potřebovala jsem ty hormony trochu spláchnout. „Ještě jednu,“ pokračovala jsem. „A ještě do třetice.“

Vypila jsem tři panáky za sebou. Já byla hotová, ale moje hormony jako kdyby se nabudily ještě víc. Vyhledala jsem Edwarda pohledem a jeho oči se znovu zapíchly do mých. Tentokrát jsem neuhnula a jen ostražitě sledovala, jak se ke mně krokem šelmy blíží. Ani jsem si neuvědomila, že se na něj usmívám, dokaď mě na to neupozornil.

„Jsi nějaká vysmátá, krásko?“

„Nijak moc,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale ano. A moc ti to sluší.“

„Nepřeháněj,“ zamumlala jsem a trochu zavrávorala. Měla jsem dost.

„Nemůžu se na tebe vynadívat.“

„Tak zavři oči,“ zašeptala jsem a prsty mu přejela přes spánek.

„To bych se ale na tebe nemohl dívat, a to by byla věčná škoda,“ vysekl mi poklonu a jeho rty znovu našly ty mé. Tentokrát je ale tak rychle neopustil. Ještě si mě za pas přitáhl blíž a oba jsme se do polibku mnohem víc položili.

„Půjdeme domů?“ zeptal se šeptem, když jsem se potřebovala nadechnout.

Zmohla jsem se jenom na přikývnutí.

„Tak pojď,“ objal mě kolem pasu a vedl pryč. Jen v rychlosti jsme se rozloučili a už jsme seděli v autě.

Jeho ruka ležela na mém koleně a rty mi jemně hladil krk. Občas mi kůži jemně stisknul zuby a já měla co dělat, abych nevylétla z kůže. Cesta k němu domů mi připadala nekonečná, zvlášť když jeho ruce byly úplně všude.

„Konečně,“ vydechl úlevně, když Alexei zastavil před domem a nedočkavě mě tahal z auta. Nadzvedl mě tak, abych mu mohla omotat nohy kolem pasu. Okamžitě jsem se mu pověsila kolem krku a jeho rty nespouštěla z dosahu.

Vyšlapal se mnou schody nahoru a zamířil tam, kde jsem zatím ještě nebyla. Do ložnice. Vzpomněla jsem si, jak mě jednou upozorňoval na překrásný výhled, ale nějak jsem neměla čas si to ověřit. Ani mě nenapadlo otevřít oči a přerušit tu slast, kterou mi svými polibky, ať už na rty nebo na jiné části těla, dopřával.

Někde cestou jsem ztratila boty a cítila jsem, že každou chvíli přijdu i o šaty. Stačilo mu jenom rozepnout krátký zip na straně a stáhnout mi ramínko z ramene. Dolů už šaty sklouzly samy. Problém s jeho sakem a košilí jsem vyřešila rychle. Jen knoflíky nepřežily.

Slastně jsem vzdychla, když mě rty polaskal na ňadru a sundal mi podprsenku. Znovu mě políbil a položil na postel. Bez zbytečných prostojů mi stáhnul kalhotky a sám sobě rozepnul kalhoty.

„Teď můžeš prosit,“ pobídl mě a prstem polaskal.

„Prosím,“ dostala jsem ze sebe s posledními zbytky příčetnosti.

Nohama jsem ho objala kolem pasu a nechala se unášet jeho vůní a pohyby. Boky vyrážel proti mně a vzdychy tlumil náruživými polibky. Pevně mě držel za boky, abych mu nemohla nikam utéct, a aby mě mohl přivádět k šílenství. Nemohla jsem se ho nabažit. Jeho dotyků, polibků, vůně a hlavně těla. Pevných, vypracovaných svalů na zádech, rukou i hýždích. Byla jsem v sedmém nebi, dokaď nepřišlo vyvrcholení.

Zhluboka jsem dýchala a nechala ho, aby svůj zrychlený dech tlumil v mém hrudníku. Probírala jsem se mu vlasy a v hlavě si přehrávala, co že se to vlastně stalo. Byla jsem unešená a na tváři měla přihlouplý úsměv. Edward se svalil vedle mě, ale nepustila jsem ho. Místo toho jsem se k němu přitulila blíž a s vůní milování v nose usnula.

Probuzení ale tak růžové nebylo. Když jsem zjistila, že se mi včerejší večer nezdál a já opravdu ležím vedle Edwarda nahá, měla jsem sto chutí hlavou praštit o zeď a pak se jít někam pověsit. Ale on ještě spal, a tak jsem měla velkou šanci nepozorovaně utéct. Jen ji nepromarnit.

S velkým úsilím nevzbudit ho, jsem opatrně vylezla z postele. Hledáním spodního prádla jsem se nezabývala, jenom jsem na sebe natáhla šaty, po cestě sebrala boty a upalovala co nejdál od jeho ložnice i domu.

Alexei byl moje záchrana. Jako zázrakem zrovna pobíhal kolem auta, takže jsem ho rovnou zaměstnala. A musela jsem ho pořádně popohánět. Když jsem se totiž úplnou náhodou koukla na hodiny, zjistila jsem, že mi do odletu zbývají jenom dvě hodiny. Už jsem měla být dávno na cestě na letiště, abych se nechala odbavit. Já blbka prospala skoro celý den! Ještěže už jsem měla zabaleno, to bylo moje jediné štěstí.

„Díky za svezení. Vraťte se zpátky a dělejte, jako že nic. Panu Cullenovi se ozvu později.“ Už teď jsem věděla, že lžu. Neměla jsem v plánu se mu nějak připomínat.

„Samozřejmě, madam. Spolehněte se.“

„Díky.“

Rychle jsem běžela do bytu. Ne, že by mi to v těch podpatkách šlo nějak mistrovsky. Naštěstí jsem nebydlela až úplně nahoře. Odemkla jsem si a jako hurikán se řítila do ložnice převléknout. Do kabelky jsem ještě naházela věci, které bych mohla potřebovat a už jsem si volala taxíka. S kufrem jsem sjela dolů a netrpělivě čekala. Díkybohu, že Seattle není tak velké město a taxi u mě bylo poměrně brzy.

„Na letiště, prosím. A rychle!“ přikázala jsem řidiči, jakmile naložil můj kufr. K mé radosti mě poslechl a já byla za chvíli před letištní halou. Připravila jsem si letenku a už honem běžela k odbavení. Měla jsem nejvyšší čas.

Jakmile jsem měla všechno vyřešené, stihla jsem si uvědomit, co se stalo, že jsem mu podlehla, byla jsem v háji. Hlava mi nebrala, jak jsem mohla být tak blbá, opít se a pak mu skočit do postele jako nějaká naivní sedmnáctka. Bylo mi ze sebe špatně. Byla jsem ráda, že letím pryč. Pryč od Cullena, pryč od všeho. Sice jen na pár dní, ale byla jsem ráda i za to. Byla jsem moc velký srab na to, abych se mu mohla postavit tváří v tvář zítra nebo kdykoliv jindy. Potřebovala jsem si promyslet, jak to vlastně bude dál. Hlavně z mé strany.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 9: