Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 3.kapitola

06.07.2009 (12:30) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1955×

Kapitola třetí - Zázračná skutečnost

A ten plakát mě vtáhl do sebe. Vtáhl. Okolo mě hýřily barvy a zároveň temnota, a prudká síla mě z toho víru odhodila někam do tmavé místnosti. Sklouzla jsem po podlaze a narazila tělem do zdi. Páni, to byla ale rána. Předtím jako bych opět slyšela nějaké zvonečky a šeptání, a pak ty hlasy ustaly.
Pak jsem se ale spíš soustředila na mou bolest hlavy. Mnula jsem si spánky, abych náhodou nevyjekla, a potom se rozhlédla okolo sebe. Byla jsem překvapena. V místnosti bylo šero, ale byla obrovská a na první pohled vypadala luxusně. Tohle zřejmě nebyl můj pokoj. Ale jak…?
Z mého dumání mě vyrušily kroky z chodby. A safryš, asi se budu muset někam schovat. 
To už ale někdo otevřel a dopadl do místnosti paprsek světla. Místnost byla vlastně velikánský šatník. Pak jsem se otočila, a poprvé jsem je uviděla. To ne. To není možné. Oni přece neexistují. Zírala jsem na každého z nich, Alice, Jasper, Carlisle, Esme, Rosalie, Emmet, a nakonec i on. Edward. Těžce jsem polkla. Koukali na mě, jako kdyby jim uletěly včely. Byli asi stejně zvědaví jako já, jak jsem se tu vlastně ocitla. 
Pak prolomila Esme ticho. „Jak… jak jsi se sem dostala?“ 
Chtěla jsem říct, že vlastně vůbec nevím, už jsem otevírala pusu, ale přerušil mě Edwardův sametový hlas. 
„Jako Samantha.“ Řekl hrubě a stočil pohled do neznáma.
Připadala jsem si trapně. Byl to velmi špatný sen. A velmi špatný vtip. A já tu stojím jen tak v kraťasech, triku s Mickey Mousem, a v culíku, bosa, holka, která nemá vůbec vkus na módu, a která ani neví, co tu vlastně dělá.
Kdo je vlastně Samantha?
„Ty myslíš, že ona taky?“ pohodila hlavou Esme ke mně úzkostně.
Edward neznatelně přikývl. 
„Takže,…“ začala jsem nervózně a s panikou v hlase, která jako by se guma natáhla přes celou místnost.

„…můžete mi někdo říct, co je to za špatný vtip?“ a těkala pohledem z jednoho na druhého.
Všichni se na mě otočili, a nejspíš jim to pořád nedocházelo.
„Na to jsme se právě chtěli zeptat my.“ Zasmál se Emmet, ale když viděl haldu mračících se obličejů, ihned přestal s vtipkováním. Nastalo trapné ticho.
„Asi je to tu zase…“ řekl Carlisle. 
„Jak se jmenuješ, zlatíčko?“ zeptala se Esme.
Nechápavě jsem se na ni podívala, tady teď přece nejde vůbec o jména!
„Sarah,…“ podařilo se mi nakonec ze sebe vykoktat.
„Tak, Sarah, teď půjdeme dolů, protože šatník není zrovna to nejlepší na debaty. Něco ti uvařím a pak si popovídáme. Všichni.“ Mrskla pohledem po Edwardovi, který byl stále duchem nepřítomen.
Ostatní se začali odebírat dolů, já se porozhlédla po místnosti a potom šla za nimi. Žasla jsem nad celým domem, byl přesně takový, jako v knížce! Cupitala jsem v kuchyni po nablýskaných dlaždičkách až jsem se usadila na jedné z překrásných židlí z nějakého tmavého dřeva. Celý interiér působil nad očekávání klidně. 
Esme mi přinesla deku, kterou jsem si s děkováním hodila na sebe a nakonec přede mne se dostavil šálek teplého čaje. Aspoň myslím, že to byl čaj. 
Všichni jsme byli v té velké kuchyni, a opět se rozhostilo to trapné ticho, ale tentokrát nikdo dlouho neotálel. 
„Takže…“ začala s výslechem Esme, která si nejspíše uvědomila že na to je sama. 
„… jak jsi se sem dostala?“ 
Dlouho jsem přemýšlela, jak to správně vyložit, až jsem si prostě řekla, že ať chce jak chce jim to předložím tak, jak se mi to stalo.
„Koupila jsem si jeden plakát… no a, pak jsem se ho dotkla… a už jsem tu byla.“ A pokrčila jsem rameny. Všichni se na sebe významně podívali a pak začala konverzace jenom mezi nimi.
„Ale jak se dostane zpátky? Samantha říkala, že to prostě musí být ve vůli člověka…“
Potom si mezi sebou vyměňovali ještě pár frází, a můj osud byl od té chvíle zpečetěn. Shodli se na tom, že se pokusí mě dostat zpět, a proto mě znovu přivedli do té místnosti, kam jsem se propadla. 
Konečně promluvil někdo jiný než Esme na mě. „Takže Sarah, zkus se soustředit na to, aby ses zase dostala k sobě.“ Pověděl mi Carlisle.
„Počkejte počkejte,“ zarazila jsem je. „Co se to tu vůbec děje?“ 
Předpokládala jsem, že tohle je opravdu nějaký špatný sen. Chtěla jsem se probudit, a to co nejdříve, i když jsem byla v přítomnosti Cullenů… Cullenů… PANE BOŽE! Celá místnost se se mnou začala točit a já pochopila, co se to děje. Jsem přece s Culleny, z té knihy, sakra Sarah přemýšlej, přemýšlej! Rozkazovala jsem si v duchu. Pomalu jsem rozdýchávala vydýchaný vzduch, jak komické. Někdo na mě přitom mluvil, ale nedokázala jsem určit, kdo a co říkal.
„Cullenovi, Cullenovi….“ Šeptala jsem si pro sebe. Upíři. Mohla jsem teď klít jak jsem chtěla, protože to byl ten nejstrašnější sen od té doby, co se mi zdálo o Tracy… nevím proč, ale tohle se mi zdálo strašné.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Carlisle.
„J-jistě.“ Vykoktala jsem ze sebe.
„Jistěže není v pořádku, propadne se sem, a tady na ní koukáme my, jak se v tom může zorientovat?“ sykala na něj šeptem Esme.
Po společné dohodě mě odvedli do toho šatníku, kde jsem se postavila zády ke zdi, z které jsem „vypadla“. Otočila jsem se a na mě se upíralo 7 očí. Otočila jsem se zpátky, zavřela oči, a s postupně zvyšující se nervozitou se dotknula stěny. Otevřela jsem oči a …. NIC. 
„Sakra…“ zamumlala jsem. 
„Zkus to ještě jednou zlatíčko.“ Pobízel mě hlas Esme. 
„Zkus… zkus si to přát.“
Pravda ale byla taková, že mně se odtud vůbec nechtělo. Tady to vyzařovalo jistou rodinnou pohodou. Bohužel jsem věděla, že Jasper to bude vědět, že vím, že se mi odtud nechce… dozví se to Edward… SAKRA, on umí číst myšlenky.. prudce jsem se otočila k němu. Jeho karamelové oči se do mě zabodávaly, na okamžik otevřel ústa a já se připravila na tu větu : ‚ale ona nechce pryč‘. Ale potom je zase zavřel a očima koukal do prázdna. V duchu jsem si ulevila. 
„Tak takhle to nepůjde.“ Řekl rozhodně Emmet.
„Proč prostě nemůže vrazit hlavou do té stěny?“ a rozesmál se.
Všichni ho zpražili pohledem.
„Mysleli jsme si, že tohle už je uzavřená kapitola, že tohle se už nemůže stát. Samantha přece mohla projít, ale chtěla tu zůstat, neustále se vracela, chtěla s námi bydlet…“ A mluvila do prázdna. Potom všichni odešli z místnosti až na Edwarda, který se na mě ještě dlouhou dobou díval zkoumavým pohledem a pak odešel. Já ve tmavé místnosti, opuštěná. Ještě jednou jsem položila svou ruku na zeď, a teď už si usilovně přála se vrátit zpátky, protože mě nejspíš nesnáší. Nic se nestalo. Svezla jsem se k zemi a přemýšlela o tom, jak už se mi pomalu začíná stýskat po mém pokoji. Dvě věci byly nyní u mě jisté: nenávidí mě, a ten pán měl pravdu: nikdy jsem neměla na ten plakát narazit.

Další

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 3.kapitola: