Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 6.kapitola

17.10.2009 (10:30) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1721×

„Už Ti tady nebudu zbytečně na obtíž, Edwarde. Odcházím.“ Pronesla jsem hrdě. Měla jsem tohle udělat už dříve. Od začátku jsem věděla, že mě Edward nepřijme do této rodiny, že s tím budou jenom potíže. Rychle jsem zamrkala, aby se mi slzy nahánějící se do očí rozprchly a zhluboka se nadechla. 
„Co tím jako myslíš?“ štěkl na mě. Tak on na mě bude ještě křičet, ještě teď?
Rychle jsem vyběhla z pokoje ještě v mých šatech do Alicina šatníku. Ať se mu to líbí nebo ne, už se sem nevrátím. Vyběhla jsem proti zdi, ruce natažené před sebe a skočila jsem. 
Neocitla jsem se však v mém pokoji, v žádných zářivých barvách, ale vydala jsem přidušený výkřik. Nedostala jsem se přes stěnu, jen jsem narazila a bolestivě mi křuplo v mé už teď dost nateklé ruce. Před očima se mi udělalo černo a já dopadla na zem. 
Někde v dálce se ozvaly kroky a dorazily až ke mně.
„Bello, Bello, jsi v pořádku? Bello, řekni něco.“ Ozval se úpěnlivý hlas Edwarda. 
„Vypadni.“ Naznačila jsem němě ústy. Zřejmě nerozuměl. 
„Vypadni Edwarde.“ Vysoukala jsem ze sebe a snažila se nemyslet na nehoráznou bolest v mé ruce.
„Já se ti moc omlouvám, Bello, já to tak vážně nemyslel…“ začal, ale v tom ho přerušil hlas Esme.
„Co se stalo Edwarde? Slyšeli jsme ránu… Pane Bože, co se stalo?“ 
Podle mého se ptala jenom ze strachu, protože jak jsme na sebe s Edwardem křičeli, slyšel by to i hluchý, natož upír. 
Najednou mě polila druhá vlna bolesti, zaskřehotala jsem a padla do opravdové tmy a ticha. 
Probudily mne skřeky ptactva a paprsky dopadající na mé oči, které jsem zprudka otevřela a hned zase zavřela. Světlo bylo téměř oslepující, tak jsem viděla asi až na páté zamrkání. Všude bylo zneklidňující ticho, které mě takřka deprimovalo. Snažila jsem se vzpomenout na poslední sled událostí a moc se mi to nedařilo. A ani jsem na to nechtěla myslet. Místo toho jsem se zavrtěla a podívala se, kde to vlastně jsem. 
Byla to bílá místnost, ležela jsem na nějakém lůžku, na ruce měla sádru a byla připojená na nějaký stroj. Ani mě nezajímalo jaký. 
Pravděpodobně to byla Carlisleova … „laboratoř“? Nebo jak bych to vlastně nazvala. Všude byly nemocniční potřeby, až jsem se lekla, jestli jsem opravdu v domě Cullenů. 
Na digitálních hodinách umístěných vedle lůžka na stolku bylo právě 11 hodin. Jak strašný čas. Nikdy jsem neměla moc ráda dopoledne, ani jsem nevěděla proč. Neměla jsem ráda vstávání tak pozdě. Jako bych promarnila celý den. 
Najednou jsem slyšela kroky a ihned zavřela oči. Nechtěla jsem být epicentrem toho všeho, aspoň ne teď. 
Za chvíli na mé čelo sáhla ledová ruka, až jsem se zatřásla.
„Bello?“ ozval se medový hlas, který jsem tak nesnášela. Chtěla jsem jeho ruku sundat z mého čela. Chtěla jsem mu NAFACKOVAT. 
Ale radši jsem dělala, jako že spím. Nevěděla bych, jak se chovat. 
„Bello,… jestli mě slyšíš, chtěl jsem Ti jenom říct, že mě to moc mrzí… Mluvil ze mě pouze hněv, tohle jsem nebyl já. Tohle bych nikdy v životě neřekl, takhle bych se nikdy nezachoval. 
Kdybych jen věděl, jak moc Ti to ublíží,… kdybych věděl, jak se Ti dostatečně omluvit…“ v jeho hlasu zněla opravdová bolest a zoufalství, až mě to zaskočilo. Nevěděla jsem o jeho citech, abych pravdu řekla, měla jsem ponětí, že o něm nevím vůbec, ale vůbec nic. 
„Já vím, já vím že tohle bude znít otrhaně, a že se to sem nejspíš nehodí, ale… Odpouštíš mi?“ zeptal se bolestně.
Mohla bych mu odpustit, za to všechno, jak se ke mně choval, jak byl zlý? Byla jsem zmatená. Zřejmě toho lituje. Ale i snaha se cení. Zatím ale ne, zatím nejsem na odpověď dostatečně připravená. 
„Aspoň kývni Bello, na odpověď.“ Zaprosil. 
Já jsem nehnula ani brvou a snažila se vyrovnaně dýchat, ovšem k mému neštěstí to vůbec nešlo. Mám se probudit, mám otevřít oči?
„Já vím, že mě slyšíš, já to vím. Prosím, přemýšlej o odpovědi.“ 
Sundal konečně ruku z mého čela, vzal pokrývku a přikryl mě s ní. Naposledy mi stisknul ruku a odešel. 
Zběsile jsem otevřela oči. Co se to stalo, proč mě tak mate? Měla jsem pocit, že tolik otázek jsem neměla ani před tím, než jsem se dostala sama samotinká sem. Do tohohle světa.
Posadila jsem se na postel a hleděla do prázdna a přemýšlela o Edwardovi, když mě vyrušil skřítkovský hlas. 
„Bello! Ty jsi vzhůru!“ řekla to tak, aby to zřejmě všichni slyšeli a hnala se ke mně, aby mě objala. Nejistě jsem se na ní usmála a ona nasadila smutný výraz.
„Bello, já vím,… je mi to tak moc líto, nikdy jsem nevěděla, že se Edward může zachovat takto. Moc se ti omlouvám.“ Řekla smutně.
Já ji místo toho objala a řekla. „Co blázníš? Ty jsi ta poslední, které bych vyčítala, žes mi něco provedla. Maximálně bys mě měla na svědomí, kdybys mě k smrti utahala na nákupech.“ A povzbudivě se na ní usmála. 
„Díky Bello. Ale neznamená to… neznamená to, že nás opustíš… navždy, že ne?“ 
Touto otázkou mě zcela zaskočila, ale hned jsem na ní věděla odpověď. 
„Zůstanu tu tak dlouho, jak si budete přát.“ A nezapomněla jsem dát důraz na slovo BUDETE. Trochu smutně se pousmála ale potom se vesele rozpovídala, jaké to bude až si vyzkouším její dárek k narozeninám, spíše její dárky, které představovaly horu oblečení. 
Do pokoje během toho vešlo pár dalších členů rodiny, ale přicházející Carlisle je hned vyhnal.
„Rychle pryč, bude tu smět být pouze jeden, nanejvýš dva, Bella si potřebuje řádně odpočinout a nesmí se rozrušovat.“ A tak zůstal v pokoji jen on, Esme a Alice, která na mě mrkla a poté také odešla. 
„Jak je ti?“ zeptal se mě starostlivě Carlisle a zkoumal údaje na přístroji. 
„Je mi fajn.“ Odpověděla jsem popravdě. Ruka mě už moc nebolela, nejspíš mi musel dát nějaké prášky proti bolesti, ale tohle platilo jen po fyzické stránce. Po psychické mi až tak „fajn“ nebylo. 
„Velmi se omlouváme za Edwarda, bylo to od něj …“ 
„Nic se neděje, jenom mi to prosím už nepřipomínejte, to je všechno.“ Přerušila jsem Carlislea, který se na mě ihned rozpačitě podíval a potom odešel z místnosti. Aby se trochu odlehčila situace, vpadla do rozhovoru Esmé. 
„Nechceš něco k jídlu drahoušku? Určitě máš velký hlad. Pochybuji, že tě ten včerejší dort natolik zasytil.“
„Něco bych si určitě dala, díky.“ Zalhala jsem přesvědčivě a na tváři vykouzlila úsměv, který Esmé povzbudil a hned šla připravovat jídlo. Opak byl ale pravdou. Hlad jsem vůbec neměla, jako by mi žaludek zasytilo velké množství problému. Jeden horší než druhý. 
Doufala jsem, že se po té „nehodě“ ke mně nebudou chovat jako k nějakému extra pacientovi, chtěla jsem zase být jejich přítelkyně, skoro vůbec nic se nestalo. Jenom to jedno slovíčko tam překáželo. SKORO. Ale bylo pravdivé. 
Za necelých 10 minut přinesla Esme v tichosti tác s různými druhy jídel, jedno vypadalo lépe než druhé. 
Když jsem snědla plný talíř Lasagní, myslela jsem, že mi praskne žaludek, jak jsem byla přeplněná. 
Esme mě mezitím pozorovala v tichosti a posadila se ke mně na lůžko. „Už je ti lépe?“ zeptala se starostlivě a pohladila mě po vlasech.
„Mnohem. Ten oběd byl vynikající.“ Stočila jsem konverzaci někam jinam, abych se nemusela koukat na její utrápený obličej. 
„Tak to jsem ráda. Carlisle říkal, že bys za dva dny už mohla slézt a normálně se pohybovat.“ Trochu se zasmála. 
„Super, už se moc těším.“ Dodala jsem přiškrceně a cítila, jak se mi zavírají oči. Váznoucí konverzace byla vskutku uspávající.
„Tak já tě nechám ležet. Musíš nabrat hodně síly.“ Dodala naposled a odešla z pokoje. 
Pak jsem ale slyšela tlumené hlasy. 
„Teď tam nemůžeš Edwarde, zrovna usíná. Jak si to jako představuješ?“ syčela na dotyčného Esme. 
„Neboj, budu tam jenom chvíli.“ Řekl Edward a vešel do pokoje. Ihned jak vešel, jakoby se mi zregenerovala oční víčka a otevřela se plně dokořán, bez únavy. 
Edward se na mě nejistě usmál a já okamžitě odvedla svůj pohled jinam, nechtělo se mi s ním mluvit, natož abych přiznala, že jsem ho slyšela a dělala že spala, když ke mně mluvil.
Sedl si na okraj lůžka a obličej měl bolestivě ztrhaný, pokud mě můj periferní pohled nešálil. 
„Je mi moc líto…“ začal a čekal, jestli mu na to nějak odpovím. Nezareagovala jsem a pohled jsem stále měla upřený do bílé zdi naproti mně. 
„Tak… popřemýšlela jsi o tom nějak-„
„Přemýšlela jsem o tom celý den.“ Vypadlo ze mě. „A nevím, co bych ti na to řekla.“ Odsekla jsem. 
„Já vím jak se cítíš, já nechtěl-„
„Ty víš, ty víš jak se cítím? Ty víš, jaké to je, když ti odejde celá rodina a na světě ti nezbyde nikdo jiný, aspoň někdo, pro koho bys žil? Když každé ráno doufáš, že už se neprobudíš, protože ten svět za to nestojí?
Myslíš, že jsem chtěla takovýhle život? Povídej mi o tom.“ A poprvé se na něj obrátila od jeho příchodu. Z očí mi tekly slzy. 
„Ne, to je vlastně jedno, proč ti to tady povídám, tebe to vlastně vůbec nemusí zajímat. Proč by mělo? Taková ubohá holka jako já, sem přece nepatří, klidně mě zmrzač, klidně mě zmlať, klidně mě ZABIJ.“ Pronesla jsem s tím největším znechucením, s jakým jsem dovedla. 
Bohužel se mi to nepovedlo. Slzy se nechtěly zastavit, pořád se mi řinuly z očí jako hrachy.
Já si takový život nevybrala. Pohled v Edwardově tváři se naprosto změnil. 
Jako by to prožíval všechno se mnou. Smíšené pocity – lítost, překvapení,… to vše jsem tam viděla. 
Pak mě znenadání objal, a jako by mnou projel elektrický šok. Na přístroji se zrychlilo pípání, ale ani jeden z nás tomu nevěnoval pozornost. 
Edward po celou tu dobu nic neříkal, a já mu byla vděčná. Chtěla jsem mu říct, že bych byla ráda na chvíli sama, ale jeho objetí mi bylo příjemné a bohužel se mi začala klížit víčka a vnímala jen pravidelný rytmus mého tepu na přístroji. 
Pak sevření ledových paží povolilo a já se utápěla. Utápěla ve svých snech. 

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 6.kapitola: