Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 8. kapitola

01.11.2009 (20:15) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1755×

8. kapitola - Chaos

„Dále.“ Vyzvala jsem osobu, která ke mně ihned vstoupila. Byl to Edward, který se ani neptal a sedl si vedle mě na postel. 
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho nervózně. 
Nereagoval na to a pořád se jen usmíval a díval se mi zpříma do očí. Asi po nekonečné minutě, po kterou jsem čekala na odpověď, jsem to nevydržela a zeptala se ho.
„Děje se něco?“ 
On se jenom pořád usmíval a potom odpověděl.
„Vypadáš lépe.“ 
Nic jsem nechápala, s prominutím se choval jako idiot. Pochopil vůbec mojí otázku? Vstala jsem a odešla od něj pár kroků k oknu, přičemž jsem viděla, jak mu úsměv postupně mizí z tváře, až ho vystřídal zmučený obličej. Skoro jsem se až lekla, možná je to tady, možná chtějí, abych odešla a má mi to sdělit Edward. Nikdy bych nečekala, že se to stane zrovna dnes, ale asi je to pravda. 
Zhluboka jsem se nadechla.
„Tak povídej. Do toho.“ 
Upřel na mě svůj nechápavý pohled a vstal. 
„Bello, ty nesmíš odejít.“ 
Cože? Já myslela, myslela že chce, abych odešla. Absolutně jsem nevěděla, o čem je tu řeč. Tázavě jsem se na něj podívala, a když ani on nic neříkal, zeptala jsem se.
„Já nechci odejít. Proč si tohle myslíš?“ Na okamžik se u něj vystřídalo zděšení, sice nevím proč, ale tomu jsem příliš pozornosti nevěnovala. 
„Carlisle mi říkal, o čem jste se bavili, když tě ošetřoval, myslel jsem…“ Pokračoval.
„V tom případě jsi myslel špatně, já odtud nechci odejít.“ Řekla jsem nechápavě.
Ihned se mu po tváři rozlil úsměv a než jsem se nadála, objal mě. Jako by mnou projel elektrický proud a já se slabě zachvěla. Nejspíš to cítil, tak mě od sebe odtáhnul, ale pořád mě držel.
„Děkuji.“ Pronesl šťastně jako v nějakém slaďáku, až se mi chtělo smát, ale já to vydržela. 
Připadalo mi to trochu absurdní, ale než jsem stačila myslet proč, Edward se ujal slova.
„Víš,… dozvěděl jsem se o tom, jak jste si s Carlislem povídali,… myslel jsem, že jsi dostala strach a odešla bys. Navždy.“
„Z koho bych měla mít strach?“ zamračila jsem se.
„Ze mě.“ Pronesl. 
Mozek mi šrotoval na plné obrátky, ale výsledek byl nulový. Kam tahle konverzace vůbec spěje? Zatřepala jsem hlavou.
„Já z tebe nemám strach. Proč bych měla mít?“ 
„...ta věc se Samanthou…“ vysoukal ze sebe.
„Nemluv o tom, já to chápu. Moje odpověď zní že odsud neodejdu, dokud vám nepolezu na nervy, ano?“
Najednou něco vyndal z kapsy džín. Byla to malá, červená krabička, kterou ladně otevřel. 
Na hedvábném sametu ležel stříbrný přívěsek s růžovým srdíčkem.
Skoro jsem až zalapala po dechu. Edward vzal přívěsek do ruky a dal mi ho kolem krku. 
„Tohle jsem ti chtěl dát k narozeninám…“ zamumlal.
„Je to nádherné. Díky.“ Zašeptala jsem dojetím. 
Vděčně se na mě usmál a vystřelil z pokoje mrknutím oka. Zasmála jsem se pro sebe a přemýšlela o tom, jak jsou ty dny střelené.
Za celý měsíc, co jsem tu už pobyla, jsme se stali s Edwardem dobří přátelé, a to platilo i o ostatních členech rodiny, které jsem si doslova zamilovala.
Vyprávěla jsem jim i o knihách Stmívání, o hercích a o filmu, smířili se s tím velmi dobře a nejvíc si z toho dělal srandu Emmet, že má dalšího dvojníka fešáka na světě.
Chtěla jsem tu opravdu zůstat, napořád, ale na takový happy-end jsem nevěřila. Byla jsem až moc závislá, a to nebylo dobré, má cesta jakoby se mi křížila s cestou Samanthy. NE!
Okřikla jsem se v duchu. Na to nesmím myslet.
Poslední dobou jsem na tohle myslela docela často a to mě hlavně trápilo a přidělávalo vrásky na čele. Někdo si všiml mé změny, ale radši se mě neptal a já za to byla ráda.
Jednoho dne, když jsem snídala s celou rodinou, tedy tam spíše seděla, Carlisle prohlásil.
„Ruka už se ti uzdravuje. Myslím, že bys už mohla jít do školy.“
„Carlisle!“ okřikla ho Alice.
„On má pravdu, Alice. Byla jsem tu až moc dlouho, je potřeba, abych vrátila život do starých kolejí. I když ne tak úplně.“ Usmála jsem se na ní.
„Ale budeš nás navštěvovat, že ano?“ zaúpěla Alice.
„To je přece samozřejmost.“ Odpověděla jsem, ale zároveň znejistěla. „Pokud to ostatním nebude vadit.“ Nervózně jsem pohlédla do tváří ostatním a všechny vypadaly naprosto pozitivně. Úlevně jsem vydechla.
Spořádala jsem snídani a potom vyrazila do šatníku, kde se všichni shromáždili. Alice mě donutila všechny opusinkovat, až tam zbyl jenom Edward. Ostatní členové se kamsi vytratili a těkavě jsem přejížděla očima místnost, abych si ji zapamatovala do posledního detailu. 
Až se mé oči zastavily na něm. Povzbudivě se usmál a přikročil ke mně. Když už nás dělilo jen pár centimetrů, přivinul si mě k sobě a zašeptal. 
„Vrátíš se.“
„Ano.“ Odpověděla jsem.
Nato mi dal pusu do vlasů, až jsem cítila, jak mi motýli v břiše zběsile tloukají křídly, a odtáhl se ode mě. 
Párkrát jsem zmateně zamrkala a vykročila směr zeď. Naposledy jsem se otočila, ale Edward tam nebyl. Natáhla jsem ruku před sebe, až se konečky prstů dotkly stěny a ta mě pohltila. 
Rychlostí mrknutím oka jsem stála zpět ve svém pokoji a hned jakoby mi samota vypálila do hrudi. Byla jsem sama. Jak nezvyklé slovo. Skoro 2 měsíce jsem strávila ve společnosti… upírů, ale i to je společnost. Už teď se mi chtělo zpátky, za nimi, ale nesmím být tolik závislá.
Abych vypudila tyto myšlenky z hlavy, šla jsem si připravit věci do školy.
Škola. Odfrkla jsem si. Tohle slovo skoro neznám. 
Na příjezdové cestě jsem slyšela zakřupat štěrk a vzápětí bouchly domovní dveře. 
„Bello?“ ozvala se zdola Liz.
Zmateně jsem se otočila. Liz mě volala jen v případě, a to i oslovovala, který byl naléhavý.
Prkenně jsem vstala ze židle a seběhla dolů a spatřila její ztrápený obličej.
„Co se děje?“ zeptala jsem se přímo. Otázka: Děje se něco by byla v tuhle chvíli doslova zbytečná.
„Byla jsem vyzvednout Tracy ze školy, měly jsme jet k lékaři, ale nebyla tam a ani mi nebere telefony. Nevíš, kam šla, neviděla jsi jí?“ zeptala se starostlivě.
Pane Bože. Dělala jsem co mohla, abych nezakoulela očima. Tracy se toulá kde chce, tak ať se nikdo nediví, že ji nemůžou najít, ale orientační bod by byla nákupní střediska.
A že se ji nemůže dovolat… copak by někdo stál o to, aby matka zasahovala do chvíle, kdy je člověk s kamarádkami na nákupech?!
„Viděla jsem ji na obědě a potom šla někam s kamarádkami. Víc nevím, jela jsem rovnou domů, kvůli tomu trestu.“ Vysoukala jsem ze sebe.
„Dobrá… počkám, až přijde domů. Díky.“ Usmála se na mě. Byla jsem dočista zaražená. Má adoptivní matka se na mě usmála? To už jsem v blázinci? Nic jsem ji na to neodpověděla a kráčela zpátky do pokoje.
Popravdě řečeno jsem věděla, kde je Tracy. Občas se po škole zdržela a šla s „kamarády“ do soukromého podniku kouřit mariánku.
Zasedla jsem ke stolu s rozhodnutím udělat si domácí úkoly. Asi tak po dvou hodinách, kdy jsem je měla udělané, jsem se začala nudit a tak jsem si uklidila pokoj.
To už byl největší stupeň zoufalství, poněvadž já byla protestant proti úklidu, i když jsem často musela uklízet celý dům, ale jako brigádu, což byla výhoda.
Když jsem se podívala na svoji práci, málem jsem upadla. Můj pokoj byl uklizený a našla jsem dokonce pár věcí, které se mi kdysi ztratily a já je už nenašla. 
Na digitálních hodinách bylo už půl šesté a venku zavládla tma. 
Úzkostně mi zakručelo v břiše a tak jsem sešla dolů pro večeři. 
V jídelně něco cvakalo v nepravidelném intervalu a tak jsem tam zvědavě nakoukla. 
Liz cvakala propiskou o stůl a koukla na mě.
„Pořád nic?“ zeptala jsem se.
Jenom bezmocně zavrtěla hlavou a dál cvakala. 
Vyšla jsem z jídelny, popadla bundu a obula boty šla ven. Tohle už Tracy trochu přehání, obvykle se vrací někdy v půl čtvrté. Něco se jí muselo stát. 
Doběhla jsem na zastávku a skočila do odjíždějícího autobusu, přímo do klubu, kde se to všechno konalo. Když jsem tam dorazila, podnik už byl zavřený a ulici osvětlovaly jen pouliční lampy. To nebylo dobré. Rozhlédla jsem se na obě strany ulice. Nikde nikdo.
Pak jsem jenom koutkem oka zahlédla, jak se mihl stín na druhé straně ulice. 
Poplašeně jsem se tam podívala a bezmyšlenkovitě jsem ho následovala. Dovedl mě až o tři bloky dál, kde se tyčil obrovský, majestátní dům s velkou zahradou a otevřenou příjezdovou cestou. 
Tam jsem zaslechla tlumené vzlyky a okamžitě se dala do klusu. A ve stínu stromů u zdi jsem objevila Tracy, schoulenou do klubíčka. 
Jemně jsem se jí dotkla a ona vyděšeně vykřikla. Odněkud zaštěkal pes.
„Pšt.“ Přiložila jsem si prst na rty, aby pochopila. 
„Co se stalo?“ zeptala jsem se ji úzkostně.
Neodpověděla a místo toho se strašně rozškytala. Sedla jsem si vedle ní a ona mě objala. 
Hodně mě to zaskočilo, ale bylo to, jakoby jsme byly dvě sestry. Příjemný pocit.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se ještě jednou.
„Byli – byli jsme zase v klubu, a – a byl tam i Paul…“ začala se vzlyky. Paul byl kluk, který se jí líbil a ona jemu taky, ale nechodili spolu.
„…když bylo po všem a už se mělo zavírat, Paul mě vzal do pokoje a řekl, že se mu líbím. A – a potom… potom zamknul a hodil na postel. Já jsem nechtěla, já opravdu nechtěla, ale on říkal, že to nebude bolet. Prostě mi začal sundávat tričko, ale já mu řekla že to nechci a začala křičet. On mi jenom dal facku a zacpal mi ruku a… a pokračoval. Na stole ležela sklenička, tak jsem ji vzala a praštila ho po hlavě a utíkala jsem pryč, pronásledovali mě jeho kámoši, ale potom toho nechali a já jsem šla sem.“ Mluvila opravdu mdle a zastřeně, bylo na ni znát to kouření, dalo by se říct i hulení, a klidně bych se vsadila, že i pila. 
Pomalu se ji zavírala víčka, už ani neměla sílu vzlykat. 
Podepřela jsem ji a pomalu ji vedla domů. Měla jsem štěstí, že jsem ji našla, a to jenom díky tomu stínu… zvláštní.
Dorazily jsme domů pozdě večer, poněvadž cesta s Tracy, které se motaly nohy, byla skoro nekonečná. 
Jakmile jsme dorazily, Liz začala vyvádět, ale já ji umlčela tím, že se Tracy na vysvětlování necítí a já taky ne, že ji to povíme zítra, a odvedla jsem Tracy nahoru do mého pokoje. 
Sedla si na zem vedle plakátu a já odběhla pro sklenici vody do mé koupelny.
Když jsem se ale vrátila zpátky, sklenice mi zděšením vypadla z ruky a voda se vylila po podlaze.
Tracy totiž už v pokoji nebyla.

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 8. kapitola: