Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 1. kapitola

20.05.2009 (09:05) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2682×

Kapitola první - Těžký život

„Isabello, máma ti říká že máš už jít konečně dolů a nečíst si tu nenormální knížku. Koukni se jak vypadáš!“ řekla znudeně a opovržlivě má sestra Tracy. 
„Už jdu. A není to nenormální knížka, a navíc se na sebe nepotřebuji koukat, ty se spíš koukni na sebe.“ Poznamenala jsem uštěpačně. 
„Neboj se, já už se na sebe koukla. Nemusíš mi říkat že mi to sluší. A padej dolů, máma se už může pominout.“ A odešla.
Tři věci mi na Tracy vadily, a to dost. První byla, že mi neustále lezla do pokoje, a to i bez zaklepání a občas si brala i moje věci. V tom případě jsem se zamkla, a když byla vhodná příležitost vtrhla jsem ji do pokoje, samozřejmě když tam nebyla, a snažila si ty věci najít a k tomu ještě spáchat patřičnou pomstu, jako třeba že jsem ji schovala řasenku nebo tužidlo na vlasy. To byl samozřejmě v celém domě randál takže se paní „Domácí“ jak jsem říkala mámě Tracy v podvědomí, šla koupit lak a řasenku okamžitě nové. 
Ta druhá věc byla, že mě neustále otravovala se vzhledem, a neustále na mě chrlila nadávky typu: „Nechápu jak nemůžeš nenosit řasenku. Vypadáš jak noční můra.“ Atd. 
A ta třetí věc je, že bez ustání komentuje můj názor na Twilight. Kdykoli jsem četla knížku, koukala se na film či si koupila další knížku, neustále mě komentovala, tedy spíš komentovala můj podle ní „strašný vkus“. Je mi z ní na nic. Pokud si někdy najde kluka, chudák on, a nebo to bude vymydlený šampónek. Vyplázla jsem jazyk do prázdna na znamení znechucení a slezla z postele, a pečlivě si záložku založila na stránce u první knížky Stephenie Meyer- Twilight. Četla jsem ji asi po sté. Natáhla jsem si ponožky, vyšla na chodbu a po schodišti dolů. 
Neměla jsem to moc lehké s mou adoptivní rodinou. Na světě už mi nikdo nezbyl a tady v Severní Dakotě už vůbec nikdo. Nejspíš si mě adoptovali jen proto, že mi rodiče zanechali „nepatrný“ podíl svého majetku. Sice je mi 15, a měla bych už mít na můj finanční obnos právo, ale rodiče říkají, že můžu až v 18. Ale já jim stejně nevěřím. 
Sešla jsem po pečlivě naleštěných bílých kachličkách v kuchyni a mířila na místo události. Moje adoptivní máma se jmenuje Liz. Sledovala mě zamračeným pohledem, jakoby mě chtěla sníst. A myslím že by toho schopná byla. 
„Isabello, mám pocit že všechny takovéto knihy poletí z domu přímo do popelnice bez úhrady. Kolikrát jsem ti říkala že máš po obědě vytáhnout nádobí z myčky a uklidit ho? Kolikrát jsem ti říkala že máš vyleštit ten konferenční stolek když tu Paul pracuje? Já mám takové ponětí, že ty si jenom odpočíváš a necháváš svoji drahou sestru Tracy za tebe uklízet? Říkala jsem ti že máš uklidit v koupelně a kdo to nakonec oddřel? Samozřejmě Tracy! Já ti něco povím dámo, tak tohle už ne. Do konce týdne máš zaracha a oslava tvých narozenin se taky nekoná! Smůla dámo! A teď jdi.“
Znuděně jsem během tohohle rozhovoru, spíše pohovoru pozorovala nástěnné hodiny, které tikaly na můj způsob života. Nikdy nešly přesně, a vteřinová ručička netikala pravidelně. Bylo to takové to TIK- tik tik- Tik. 
Oslava narozenin se nekoná? Jako by to byla novinka po těch pěti letech, kdy jsem je neslavila vůbec.
Trošičku se ale spletla ve slovech. Tracy nikdy neuklízí. Tracy nikdy nešáhne na nic, co by mohlo uškodit její pleti. Tracy nikdy neznala slovo „práce“. Uklízím tu samozřejmě já, ale kdo na to bere ohledy? Možná tak strýček John, který už na světě stejně nepobývá. Dokud tu byl, bylo všechno v pořádku, ve všem mě podporoval- ale to už teď není. Podporovat mě? Neexistuje. Alespoň u této rodiny. Pokorně a s ponížením jsem zašla do pokoje a zamkla se, abych alespoň u té knížky měla klid. Ovšem kupodivu jsem si nešla sednout na postel ale posadila se ke svému starému notebooku, aniž Liz mi odmítala koupit nový, jsem ho zapnula. 
Když se konečně rozjel, klikla jsem na zářivou ikonku internetu a najela na něj. Zadala jsem do adresáře adresu webu a potom klikla na jednu ikonku TWILIGHT PLAKÁTY. 
Už dlouho jsem si chtěla koupit nějaký, ale neměla jsem moc peněz, proto jsem hledala jen ty nejlevnější. Vždycky jsem nesnášela nespravedlnost. Paul pracoval na drahých telefonních linkách a před rokem odešel jejich šéf, tak ho automaticky hodili na jeho místo. Jeho platy jsou ohromné, ale zastává se názoru, že tak malé dítě jako já ještě nemůže mít moc peněz. Hlavně že Tracy má vždy napěchovanou peněženku k prasknutí. Přejela jsem rukou můj tmavý mahagonový stůl, který mi aspoň právem zbyl po strýčkovi Johnovi. Tak moc se mi stýská. Všichni mě opustili, úplně všichni. Právě poslední to byl strýček John, ale byl na tom moc špatně, protože mu odešla Mary – jeho žena. Zemřela na rakovinu jater. Byla veselá a tvářičky měla jako dva pomeranče, nebyla zrovna nejštíhlejší, ale pekla ty nejlepší koláče a dorty v celém Dickinstonu – kde bydlíme nyní. Vždy mi vnucovala veliké, (opravdu nekalorické (ironie)) koláče ať prý také přiberu. Ale jak chtěla, tak se nestalo. Nikdy jsem neměla normální váhu, byla jsem spíše hubenější, ale i tak to sedlo. Po chvilce bloumání jsem si uvědomila co jsem vlastně chtěla dělat, a tak jsem hledala…
Naštěstí jsem narazila na nějaký bazar ve městě kde mají nějaký ten plakát, tak jsem si zapsala adresu, vykoukla opatrně ze dveří, napsala na cedulku : Nerušit, spím. 
Obula jsem si své záložní boty, které jsem měla uložené ve skříni. Doma se nikdy nesmělo chodit v botách z venku. 
Zamkla jsem se, vzala peněženku, dala si ji do kapsy, a vylezla oknem na strom, odkud jsem ladně skočila přes plot pádila na autobus, který měl za chvíli jet a upřímně doufala, že se mi podaří zpátky proklouznout poté do pokoje. 
Jelikož my jsme bydleli sice v trošku jiné komunitě, musela jsem dojíždět do školy a města místním autobusem. Sice to nebylo až tak moc pohodlné, radši bych jezdila na kole, ale do koupelny jsem se vždy dostala až tak 15 minut před zahájením školy, kvůli naší milé Tracy, tak jsem jezdila autobusem. Tato „vesnička“ kde i tak bylo dost lidí byla připojená k Dickinsonu, takže své originální jméno nenesla.
Když jsem došla na zastávku, sedla si na oprýskanou lavičku, která na mě házela smutné pohledy jak na ní nikdo neseděl. Tracy jezdila také autobusem, ale tím dřívějším se svými „podřízenými ubožačkami“ jak doma vesele vyprávěla. Chudák holky, vůbec nevědí do čeho se to s mojí sestrou pouští. 
Tracyin bratr se jmenuje baby Paul, jak mu pořád říká Liz. Dala mu jméno po Paulovi, který s radostí souhlasil.
Je mu 10 let, a strašně rád mě otravuje. Abych to shrnula: namyšlený, poťouchlý fracek.
Smutně jsem si povzdechla a překřížila nohy když vtom jsem uslyšela to známé skřípění kol starého autobusu. Vyskočila jsem a došla až k řidiči, kde jsem si koupila jízdenku a usedla na to úplně zadní sedadlo. 
Nikde nikdo nebyl, a já za to byla patřičně ráda. Žádné tlačenice a nic podobného. Jen ticho, ubíhající krajina a poklidné houpání autobusu. Za cca 5 minut autobus dojel ke stanici v Dickinsonu a já vystoupila. Vytáhla jsem složený bílý papír s mapkou a adresou, který jsem zase pečlivě rozložila. Šla jsem pár bloků od zastávky až jsem narazila na starý oprýskaný antikvariát, odkud byla slyšet tlumená gramofonová, stará hudba. Vstoupila jsem a společně s mým příchodem zazněl i zvoneček, který byl uvázaný na dveřích. Docela mě to okouzlilo. Krámek byl zelený, omšelý a šerý, v polici byly narovnané staré knihy, gramofonové desky, jinde zase byly míče, dokonce i klakson od auta. 
Šla jsem až k pultíku, za nímž se okamžitě zjevil takový postarší pán s černýma očima, ve kterých mu plála nedůvěra ale i zvědavost. 
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem.
„Dobrý. Co si budete přát?“ zeptal se šetrně.
„Našla jsem na internetu vaše webové stránky, že prý tu máte nějaké starší, i použité plakáty z filmu Twilight.“ Jakmile jsem to dořekla, v očích se mu zjevila tak trochu… panika?
„Ano, no, no, no, myslím že tu něco najdu.“ A šel pomalým krokem někam za pult kde byly spousty regálů, a nedivila bych se, kdyby tam byla i kouzelná hůlka z Harryho Pottera. Pak jsem si všimla že leze na žebřík a začal vyndavat nějakou podlouhlou krabičku, ale ty nad tím byly na spadnutí. Tak jsem tam vtrhnula a stihla chytit těch pár podlouhlých krabiček, aby se na toho pána nezhroutily.
„Ach, to se mi ulevilo. Děkuji moc. To ta má záda a jak jsem šikovný. Vždycky se tak zakymácím na žebříku až se mi podaří shodit věci. Ale nikdy mi nikdo takto nepomohl. Děkuji ti.“ A usmál se. A věděla jsem, že tohle je úsměv upřímný. Pak mi spočinul pohled na krásných podlouhlých krabičkách, které byly pokryty zeleným semišem a lemovány zlatými proužky. Pak ale jedna nebyla tak krásná. Byla oprýskaná, a už vůbec ne hezká. Naneštěstí mi mé sevření s krabičkami povolilo a mě se tři sesuly na zem, z nichž právě se z té oprýskané sesulo víko a vykutálel se nějaký srolovaný papír. Nebo spíš plakát. 
Než jsem stačila po něm sáhnout slyšela jsem jak stařík vyřkl: „NE!“
Tázavě jsem se na něj podívala, jakoby mu snad šlo o život, ale když si uvědomil, že se na něj tak koukám, dořekl větu.
„Chtěl jsem říci že není moc pěkný, ba naopak je strašný, ten plakát. Radši se na něj nedívejte a dejte ho zpátky do té krabice.“ Popoháněl mě. 
Ale já neustoupila. Vzala jsem ten plakát a rozložila ho. To co jsem však uviděla, mě naprosto uchvátilo a zároveň zarazilo.

Další díl

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 1. kapitola: