Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doteky smrti 1. kapitola

07.08.2010 (22:00) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1608×

1. kapitola - Přátelská návštěva

Nejistě jsem se rozhlížela kolem sebe. Kráčela jsem temnou chodbou bez oken, ale tma pro mé zraky nepředstavovala sebemenší problém. Nezakopla bych, ani kdybych měla oči zavázané šátkem. Instinkty by mi to nedovolily. Opatrně jsem nakračovala po kamenných dlaždicích, jakoby se mohly každou chvíli propadnout do neznáma. Věděla jsem, že se nemám čeho bát, ale tělu neporučíš.

James v čele naší malé skupinky kráčel až obdivuhodně klidně a jistě. Victorie se mu držela u boku, ale stále o krok zaostávala. On byl naším vůdcem, o tom nebylo pochyb. Laurent vedle mne našlapoval jako kočka, ostatně kočku připomínal i svým zjevem. Vypadal nebezpečně, ale kdyby došlo na skutečný boj, byl by schopen ublížit více sobě než ostatním. Já jsem naši malou čtyřčlennou skupinku uzavírala krok za ostatními, což se mi ani náhodou nelíbilo, protože jsem měla nekrytá záda. James však trval na tom, abychom se Bratrům představili přesně podle hierarchie v naší smečce. Jako nejnovější člen jsem musela jít poslední. A přitom jsem vlastně byla nejsilnější.

Konečně jsme stanuli na konci chodby před obrovskými dvoukřídlými dveřmi. Zevnitř se ozval pokyn a dveře se pomalu otevíraly, až byly rozevřeny dokořán. Uslyšela jsem Laurentovo přerývavé nadechnutí a byl nám dán pokyn, abychom vešli.

Sál byl monumentální. Strop se ztrácel vysoko nad našimi hlavami, obrovská okna sem propouštěla zbytky odpoledního slunce. Podlaha z černobílých mramorových čtverců přecházela ve stupínek se schody po obou stranách, vyvyšujícího se asi půl metru nad úroveň podlahy. Na stupínku stály v rovné řadě tři trůny, které vypadaly, že jsou vyrobeny z ryzího zlata.

Muž sedící na prostředním trůnu se zvedl a s pažemi rozpraženými, jako by chtěl všechny v sále obejmout, oslovil Jamese. „Jamesi, můj starý příteli, tak rád tě zase vidím,“ zvolal radostně, ale bylo vidět, že ne zrovna upřímně. Přítel byl pro něj zřejmě každý, koho znal více jak jedno století a nevedl s ním zrovna žádný vážnější spor.

„Také se s tebou rád znovu setkávám, Aro,“ odpověděl mu James co nejsrdečnějším tónem a na tváři dokonce vykouzlil poměrně přátelský úsměv, což v jeho případě vypadalo značně děsivě. Naštěstí jsem se ovládla a neotřásla se odporem.

Aro se znova pousmál a sestoupil k nám. Teprve když byl v mojí úrovni, uvědomila jsem si, že je možná tak o půl hlavy menší než já, ne-li ještě nižší. Tak proto ten stupínek. Bratři měli za sebou několik tisíc let, a jak jsem nedávno četla, lidstvo stále roste. Škoda, že upíři ne.

James udělal jeden váhavý krok vpřed a natáhl k Arovi paži. Ten mu jí se zvědavým výrazem potřásl, ale v sevření ji podržel déle, než bylo nezbytně nutné. Věděla jsem, že pouhým dotykem dokáže přečíst všechny myšlenky, které Jamese kdy napadly. Nejspíš ale nenašel nic, co by zaváněla zradou nebo atentátem, protože se stále usmíval.

S čím se ale nepočítalo by to, že natáhl ruku také k Victorii. Ta se nejistě podívala na svého druha a ruku opatrně vložila do té Arovy. Ten se jen znova usmál a přešel k Laurentovi, který mu vyděšeně ruku div že nestrčil přímo pod nos. Kdyby to nebyla taková vypjatá situace, snad bych se i zasmála. Laurent byl ubohý srab parazitující na silnějších.

Jenže potom svou pozornost otočil na mě. Věděla jsem, že očekává další potřesení rukou, to ale nebylo možné.

Nervózně jsem loupla pohledem k Jamesovi a tichým hlasem se sklopenou hlavou Ara oslovila. „Promiňte, pane, ale tohle není zrovna nejlepší nápad,“ kuňkla jsem a zadívala se na své boty.

„Ehm, prosím?“ odkašlal si Aro a celým sálem to zašumělo. „Slyšel jsem správně?“ povytáhl obočí a zadíval se mi hluboko do očí.

Zvedla jsem hlavu – že jsem ji nemusela zvedat moc vysoko - a pohled mu opětovala. „Ano, pane, slyšel jste správně. V rámci vaší vlastní bezpečnosti by nebylo moudré se mě jakkoliv dotýkat,“ promluvila jsem o trochu hlasitěji, ale můj hlas stále nepřekračoval hranici šepotu.

Teď sál doslova zavibroval a k mým uším se doneslo několik poznámek o mé nesmírné drzosti. Dokonce i oba zbývající bratři, kteří před tím vypadali, že jsou myšlenkami někde úplně jinde, se na trůnech napřímili a upřeli na mne svou plnou pozornost. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a pohledem žádala Jamese o objasnění situace, protože já jsem rozhodně žádný řečník nebyla. Ještě bych mohla královskou rodinu urazit a co potom.

„Pane,“ oslovil James Ara a počkal, až k němu upře zrak. „Není to tak, že by vám chtěla odmítnout poslušnost. Abrielle má zvláštní dar pouhým dotykem způsobovat bolest a ještě nepřišla na to, jak jej ovládat, tedy pokud to vůbec jde,“ informoval Ara několika větami o tom, co jsem se mu pokoušela sdělit těmi zmatenými bláboly.

„Zajímavé,“ zamumlal Aro a sjel mě hodnotícím pohledem, který jakoby se mi zabodával až do nitra duše. Musel ten pohled trénovat dlouho. „Ale přece jen bych to chtěl vyzkoušet,“ pokračoval a otočil se na své bratry. „Alecu, mohl bys prosím?“ oslovil nejblíže stojícího upíra.

Na Alecově tváři se na necelou vteřinu usadil stín šoku, ale oddaně přistoupil blíž. Aro mi pokynul, abych rovněž přistoupila blíž a já poslechla. Stála jsem teď přímo uprostřed sálu a všichni na mě zírali. Abych pravdu řekla, moc příjemné mi to teda nebylo. Další Arův mlčenlivý pokyn byl směřován k Alecovi, který ke mně s kamenným výrazem natáhl ruku. Teprve teď jsem si uvědomila, že je to vlastně ještě dítě. Nemohlo být mu více než třináct nebo čtrnáct, přesto byl jeho výraz pevný a dětsky zakulacená tvář bez jediné emoce. Tak takové věci dělají Volturiovy. Hrůzou a odporem jsem se otřásla.

Opatrně jsem natáhla ruku a pocítila na ní Alecův jemný, bázlivý dotek. Okamžitě se sálem rozlehl bolestivý řev, který se ještě několikrát odrazil od stěn, což ho činilo ještě hlasitějším. Alec se zhroutil na zem a zůstal ležet, oči zavřené, těžce dýchající. Už jsem chtěla svůj zrak zvednout a Arovi, ale dřív, než jsem to stačila udělat, zhroutila jsem se v křečích. Všechny svaly jsem měla stažené a vystřelovala z nich neskutečná bolest. Do mozku se mi zapíchly tisíce ostrých jehel a nožů. Chtěla jsem křičet bolestí, ale nešlo to. Nemohla jsem se ani svíjet, mé tělo jakoby mi ani nepatřilo. Nahradila ho jen bolest. V mysli se mi vynořila nejasná myšlenka, že snad znova prožívám přeměnu, ale usídlila se tam jen na vteřinku. Tohle byla jiná, mnohem intenzivnější bolest. Opravdovější.

„To by snad stačilo, Jane!“ Arův hlas mi pronikl do vědomí. „Byl to můj rozkaz!“ zahřměl a bolest odešla stejně rychle, jako přišla. Ve vteřině.

Opatrně jsem se posadila, ale naštěstí jsem byla stále v jednom kuse, možná trochu dezorientovaná. Nakonec jsem zaostřila a všimla si drobné blonďaté upírky, asi stejně staré jako ten Alec. Byli nejenom stejně staří, ale i podobní v obličeji a se stejnými rty. Museli být příbuzní, o tom není pochyb. Vyskočila jsem do stoje všimla si, že i Alec už stojí. Vypadal malinko pobledle, ale v pořádku.

Zacouvala jsem zpátky k Laurentovi. Ne, že bych u něj hledala ochranu, ale klidně bych za něj skočila, kdyby si to ta malá chtěla znova rozdat. Nevím, jak to udělala, ale rozhodně se mi to nelíbilo. Teprve teď jsem si všimla, že na mě všichni pořád vykuleně zírají. To, co viděli, se jim z nějakého důvodu vůbec nezamlouvalo.

James si odkašlal a otočil se na Ara. „Pane, mohli bychom prosím pokračovat?“ oslovil ho a po mě loupl nepřátelským pohledem, jako by to snad byla moje vina.

„Ale jistě. Bude lepší, když to vyřídíme v mé pracovně.“ Kývl na jednu hnědovlasou upírku. „Nicol, odveď zatím naše hosty do pokojů a zajisti jim dokonalé pohodlí.“

Upírka přikývla a pokynula nám, abychom ji následovali. Dávala si ale pozor, aby se ke mně ani na metr nepřiblížila nebo se mi nepodívala do očí. Abych pravdu řekla, moc mi to nevadilo. Bez jediného slova nás vedla chodbou zpátky – tentokrát jsem se nebála - , po schodech do třetího patra, chodbou doprava, doleva a zase doprava až k dřevěným dveřím. „Vaše pokoje,“ pokynula nám a zmizela jak pára nad hrncem.

Victorie otevřela dveře a mně se naskytl pohled na velkou obdélníkovou místnost s hnědým kobercem, červenozlatými tapetami a několikátí kusy tmavého starožitného nábytku ze šestnáctého nebo sedmnáctého století. Nebylo to přeplácané, a přesto jsem měla dojem luxusu a pohodlí.

Hned jsem skočila do jednoho z křesel – samozřejmě opatrně, abych ho nějak nepoškodila – a otočila se na Victorii. „Proč jsme vlastně tady?“

Victorie se také posadila. Bez Jamese vypadala tak křehce a bledě, že mi jí málem bylo líto. Málem. Věděla jsem, že je to jen vypočítavá mrcha.

Nejspíš se rozhodla být upřímná, protože byla nervózní, když odpovídala. „James Arovi dluží nějaké… laskavosti, nebo tak o nich alespoň mluví. Nedokážu si představit, co by to mohlo být.“

„Peníze to nebudou,“ přikývl důležitě Laurent. Protočila jsem oči. Ach ano, náš pan Důležitý, ten aby něco neřekl.

Padlo ještě několik teorií, ale tahle zábava nám vydržela jen na pět minut, potom jsme se museli porozhlédnout po další. Laurent našel šachovnici a chtěl si zahrát. Po dvou výhrách jsem se vyměnila s Vicky a šla prozkoumat malou knihovničku. Pár knih jsem znala, ale většina byla psaná v latině, jazyku, kterému zrovna neholduju. Vybrala jsem si nějaký italský román a začetla se. Rozhodně lepší zábava než poslouchat Laurentovy nadávky pokaždé, když prohrál. Vždycky prohrál.

Trvalo přesně tři hodiny, než se otevřely dveře a dovnitř vešel poněkud pobledlý James. Střelil po mě nejistým pohledem a ty tři slova, která vyslovil, mi v uších pulzovala mnoho let. „Ty tady zůstáváš.“

Okamžitě jsem vyskočila, a kdybych mohla zabíjet pohledem, byl by mrtvý. „Já tady zůstávám?“ zeptala jsem se klidně, ale výhružně. Věděla jsem, že ze mě měli respekt.

„Ano. Dlužil jsem Arovi nějakou laskavost a jako kompenzaci jsem mu dal tebe,“ řekl pevně a posadil se vedle Victorie.

„Ne!“ štěkla jsem po něm nevěřícně.

„Ano!“ opakoval.

„To jsi mi přece nemohl udělat! Já nejsem žádný kus nábytku nebo tvůj domácí mazlíček, abys mohl volně nakládat s mým osudem!“ zařvala jsem na něj tak hlasitě, že to muselo být slyšet po celém hradě. Ale to mi bylo jedno.

„Tobě se to nelíbí?“ zeptal se sarkasticky. „Neříkala jsi náhodou, že se nudíš? Říkala,“ odpověděl si sám. „A já jsem ti našel přímo báječnou zábavu!“

Nadechovala jsem se, abych mu řekla, co si o něm myslím, ale přerušilo mě zaklepání na dveře. Dovnitř nakoukla Nicol. „Máš jít k Arovi,“ oslovila mě a čekala, až ji budu následovat.

„Sbohem, Abrielle,“ zašeptala Victorie, než za mnou stačily zapadnout dveře.

Shrnutí - Další

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doteky smrti 1. kapitola: