Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 1. kapitola

15.03.2010 (09:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7650×

1. kapitola

„Opravdu musíš odjet?“ zeptal se mě už po několikáté Christian. Byl to můj lidský kamarád a ačkoliv jsem byla poloupírkou, vůbec mi nedělalo problémy odolávat jeho krvi. Byl jediný komu jsem se s mým tajemstvím svěřila a odpřísáhl mi, že to nikomu neřekne.

„Víš moc dobře, že musím,“ zamumlala jsem smutně. Vůbec se mi nechtělo od něj odejít – je to můj nejlepší kamarád... vlastně jediný. Ale musela jsem odtud co nejrychleji zmizet, protože po mě jdou Volturiovi. No... asi se jim nelíbí, že jim likviduju jejich rasu, zasmála jsem se v duchu. Naštěstí mě chránil můj štít, který mi posloužil proti všem schopnostem. Teda doufám, že proti všem...

Ale nemohla jsem tady zůstat a ohrozit ho. To si radši chvíli počkám a zabiju je po jednom, i když to bude velmi těžké... protože jak jsem zaslechla od mých, ehm obětí, tak se drží spolu a většinou ani nevylézají z té jejich 'Voltery'. Rozhodla jsem se tedy odstěhovat se do Forks a na chvíli si dát takové menší prázdniny.

„Vůbec se mi nelíbí, že musíš odjet,“ zamračil se. „Ale možná bych mohl jet s tebou...“

„Na to rychle zapomeň,“ zakroutila jsem hlavou. „Ty zůstaneš doma se svou rodinou. Slibuju ti, že ti budu každý den volat.“

Sice nevypadal nijak smířlivivě, ale já se o tom už nehodlala dál bavit. Usmála jsem se na něj a objala ho okolo ramen a vyrazili jsme k autu.

„Bello...“ vydechl a zadíval se mi do očí. Takhle mi říkali pouze přátelé, jinak jsem byla pro ostatní Isabella.

„Zavolám,“ usmála jsem se, políbila ho na tvář a rychle nasedla do auta, abych se mohla co nejdřív odtud dostat. Dovolila jsem si poslední pohled na mého zelenookého přítele s hnědými po ramena dlouhými vlasy a vyjela po silnici. Čekala mě čtyřhodinová jízda, tak jsem si naladila rádio.

„K čertu se všemi upíry,“ zamručela jsem do prázdna a zamračila se. Nejenom mi zkazili můj lidský život, ale budou mě pronásledovat i v tom nekonečném... Já jsem upíry nevyhledávala. Oni tak nějak sami se ocitli v mé blízkosti a to byl pro ně konec. Vždy jsem využila jejich chvilku zaváhání. Vždy zaváhali, jakmile mě spatřili. Hmf... jejich mínus. Jediného upíra jsem pronásledovala a to byl ten, který mi zabil mé milované rodiče a uskutečnil tuto strašnou přeměnu. Pořád mám v hlavé tu strašnou noc... a stále dokola na ni myslím.

Jinak zpátky ke mně... No jelikož jsem poloupírka, tak mi zůstalo z lidstí pouze má barva očí a můj tep. No a ve skutečnosti nemám ani tak zdaleka ledovou kůži, jako ostatní upíři, ale i přesto ji mám chladnější, než normální člověk. Z upírské stránky jsem zdědila rychlost, bystřejší smysly, sílu a hlavně touhu po krvi. I když ne tak silnou... takže umím odolat. Ale nelovím lidi, lovím pouze zvěř... no a upíry, když se to tak vezme. Většinou když na mě nějaký upír narazí, tak si myslí, že jsem člověk. Což je pro mě velké plus.

Když jsem vjížděla do města, uviděla jsem velkou ceduli 'Vítejte ve Forks' a zabočila doprava. Někde kousek od lesa jsem si pronajala malý domek, takže jsem se řídila pouze trasou, kterou jsem našla na internetu. Domeček nebylo těžké najít, protože to je malé město. S povzdechem jsem vystoupila z mého Audi autíčka a vešla do domu. Paní, která mi tento dům pronajala, mi poslala klíče, takže jsem se vyhnula nakupování nových dveří, které bych zřejmě vyrvala.

Jakmile jsem vstoupila dovnitř, zatočila jsem se a uviděla každý kousíček místnosti. Byl to dvou patrový malý dům. Dole jsem měla kuchyň a obývací pokoj a nahoře ložnici s koupelnou. Úplně mi vyhovoval. Vytáhla jsem si tašky z kufru, odnesla je do svého pokoje, kde jsem je pohodila na postel. Zítra půjdu do školy, takže by nebylo od věci si zajít na menší lov.

Koukla jsem se z okna, kde se mi nabízel nádherný výhled do lesa. Usmála jsem se a pospíchala dolů ze schodů a ven z domu. Ani jsem se nezastavila, abych zamknula a hned vyběhla do lesa. Nechala jsem se ovládnout svými instinkty a zaposlouchala se do ticha. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jsem vůni srnčí krve. Neváhala jsem a rozběhla se za tou neodolatelnou vůní. Když se přede mnou rýsoval pohled na dvě srny žeroucí trávu, příkrčila jsem se a po jedné z nich skočila. Zakousla jsem se jí do krku a vysávala horkou tekutinu. Sice jím lidské jídlo, ale to můj hlad nikdy neuspokojí. Jedna srna mi bohatě stačila a tak jsem ji od sebe odhodila a zakryla větvěmi stromu, které jsem ulomila.

Procházela jsem se dál po lese, když jsem najednou došla na nádhernou louku. Se smíchem jsem se zatočila dokola a nemohla se té nádhery nabažit. Tak tohle bude mé místečko. Sem budu každý den chodit. A jelikož se mi netřpytila kůže, jako ostatním upírům, mohla jsem kdykoliv chodit na slunce mezi lidi.

Sundala jsem si boty a začala na té louce tančit. Kroutila jsem se a chodila po špičkách. Vůbec nevím, co mě to napadlo, ale prostě mě to ovládlo.

Najednou jsem zaregistrovala něčí pohyb zpoza stromů a já se přikrčila připravená zaútočit.

Muž vystoupil ze stínů a udělal váhavý krok do paprsků slunce. Měl rozházené do všech stran bronzové vlasy a jeho oči se na mě dívaly. Jen co se jeden z paprsků světla dotkl jeho kůže a ona se rozzářila, pochopila jsem, že to je upír. Ne že bych to i tak nepoznala...

Nečekala jsem a skočila po něm. Se zavrčením jsem ho svalila na zem a uviděla jeho udivený výraz. Zarazila jsem se nad barvou jeho očí a tím využil mé nepozornosti a převalil si mě pod sebe. Než jsem stačila zareagovat, políbil mě.

Pohled Edwarda

Alice, má potrhlá sestřička začala přemýšlet koho má vylákat na nákupy, tak jsem se raději zdejchnul. Když jde o nákupy, tak nejsem doma. Vyskočil jsem z okna a chystal se zajít na mou louku, když jsem uslyšel Aliciny myšlenky.

„Edwarde Cullene, nemysli si, že se z toho jen tak vyvlíkneš!“ řvala na mě a já raději se rychleji rozběhl. Cestou jsem si dal jednoho jelena a nemohl se dočkat až si lehnu na trávu a nastavím svou tvář slunci. Je jen málo míst, kde si můžu užívat sluníčka a tohle je moje nejoblíbenější. Protože když svítí slunce, tak se nemůžeme ukazovat lidem. Asi by jim bylo divné, kdybychom kolem nich procházeli jako svíticí stromečky, že?

Byl jsem jen kousek od své louky, když jsem uslyšel melodický smích. Zarazil jsem se a víc se zaposlouchal. Popošel jsem k okraji lesa, ale zůstal jsem ve stínech stromů. A najednou jsme ji spatřil. Byl to anděl, tančící na mé louce.

Nemohl jsem přestat se na ni dívat. Vypadala tak nádherně a ten její smích...

A co mě ještě více zaráželo, bylo, že jsem neslyšel její myšlenky. Omámeně jsem udělal jeden krok směrem k ní a podemnou praskla větvička. Lidské uši by to nezaslechly, ale ona se otočila a podívala se na místo, kde jsem stál. Zkameněl jsem pod jejím pohledem a všiml si jejich čokoládově zbarvených očí. Přikrčila se a nepřestávala se dívat na místo, kde jsem byl ukrytý.

Toužil jsem ji poznat a tak jsem váhavě vykročil do paprsků slunce. Všiml jsem si, jak se jí rozšířily oči, ale to už po mně skočila.

Nechápavě jsem ji sledoval a zachytil v jejich očí překvapení. Využil jsem toho a převrátil ji pod sebe. Pocítil jsem tak strašnou touhu, že jsem spojil naše rty v překrásném polibku.

Mám tedy pokračovat, nebo ne? Líbila se vám tato kapitola? Doufám, že aspoň trošku ano.

Moc, moc prosím o komentáře, i když to bude kritika:o)

Prolog & Shrnutí

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 1. kapitola: