Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 10. kapitola

17.04.2010 (07:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7160×

10. kapitola

Zamžourala jsem do tmy a potichu zasténala. Připadala jsem si, jakoby mé tělo někdo přejel parním válcem. Mé hrdlo bylo vyprahlé a oční víčka jakoby vážila nejméně 10 kg. Znovu jsem zasténala a cítila se tak nějak zrazena. Zrazena svým vlastním tělem...

„Bello?“ Pohladila mě něčí chladná dlaň po tváři a na chvíli se mi udělalo líp. Lépe kvůli tomu, že jsem věděla, že je to ON. A bylo mi lépe, protože byl u mě.

„Edwarde?“ zaskřehotala jsem a pokusila se, znovu otevřít oči, abych ho mohla spatřit.

„Ještě spi. Musíš hodně odpočívat a je ještě noc,“ tišil mě a jeho líbezný hlas mě zahřál u srdce. Konečně se mi povedlo, se na něj podívat a překvapilo mě, že měl svou tvář moc blízko té mé.

„Edwarde?“

„Ano?“

„Mohla bych poprosit o trošku vody?“ kuňkla jsem.

„Esme ti už vaří čaj,“ pousmál se.

Nechápavě jsem se zamračila. „Kdo je Esme?“

„Naše matka a od Carlislea žena,“ vysvětlil mi tiše a v zápětí se otevřely dveře a z chodby se do pokoje dostalo světlo. Ve dveřích stála krásná upírka a v ruce držela šálek čaje. Na tváři jí hrál úsměv a mně připomínala mou matku...

„Ahoj, Bello. Jak se cítíš?“ Starostlivě si mě směřila.

„Asi nechám své tělo reklamovat,“ zamumlala jsem a povzdechla si. „Bylo to i lepší.“

Lítostivě se na mě usmála a položila mi hrnek na noční stolek. Povytáhla jsem se do sedu a vzala si ho. Pomalu jsem usrkávala svůj čaj a koukala se všude možně jen ne na ně. Trošku jsem se cítila rozpačite. Přece jen jsem se k nim chovala hnusně a oni i přes to všechno se o mě starají...

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se a podívala se na Esme.

Usmála se. „Budou čtyři ráno.“

„Děkuji.“

Přikývla a podívala se na Edwarda. Všimla jsem si, že nepatrně přikývl hlavou, ale nepodíval se na ni. Ale i tak jsem měla pocit, že spolu hovoří... Ale to bych měla slyšet, ne? Asi jsem se z té nemoci zcvokla!

„Tak já jdu. Musím ještě něco zařídit... A ty, Bello, lež a odpočívej,“ ukázala na mě ukazováčkem a odešla z pokoje. Musela jsem se zamračit a usmát zároveň. Asi to vypadalo hloupě, protože se Edward uchychtl mému výrazu. No co... Usmála jsem se, protože se opravdu chovala jako máma a zamračila jsem se, protože ležet celý den určitě nebudu. To ani pouta by mě nezastavila!

„Ležet celý den nebudu,“ zakroutila jsem nekompromisně hlavou.

„Budeš. Jsi nemocná,“ propaloval mě svýma zlatýma očima. Chtěla jsem mu říct, že on je taky nemocný, ale duševně. Ale to bych tak akorát přilila olej do ohně. Spíš bych mu asi měla poděkovat, že se o mě taky staral... I když... Spala jsem, takže mi mohl během té doby něco provést a já třeba sedím na posteli s pomalovaným obličejem nebo tak něco...

„Nad čím přemýšlíš?“ Díval se na mě frustrovaně.

Bez toho aniž bych přemýšlela nad svou odpovědí, jsem mu řekla pravdu: „Nad tím, jestli jsi mi něco provedl, během mého spánku. Ještě jsem se totiž neviděla v zrcadle.“

Zamračil se, ale potom si mě zkoumavě prohlídl a zastavil se až u mých rtů. „Hmmm...“

„Tak co?“

Nadzdvihl obočí. „Je mi líto, že mě to nenapadlo,“ usmál se, ale já jsem se na něj na oplátku zamračila. „Nebude žádné Jdi do háje!?“ zeptal se mě a bylo vidět, jak přemáhá svůj úsměv. Ve skutečnosti jsem to už měla na jazyku, ale včas jsem se zarazila. Byli na mě hodní, tak já jim to dnes oplatím tím, že nebudu rejt.

„Dneska ne. Ale jestli na mě budeš hnusnej, tak ti to zítra všechno vrátím,“ pohrozila jsem mu a snažila se nevnímat bolest v krku při každém slově.

„Dobře,“ usmál se.

„A jak jste vůbec věděli, že mi není dobře a kde bydlím?“

„Brácha do tebe úplně zblbnul, tak tě sledoval!“ Uslyšela jsem z přízemí Emmettova slova v doprovodu jeho smíchu. Edward se tvářil, jakoby se nic nedělo... Možná si myslel, že jsem to neslyšela. No... normální člověk by to asi opravdu neslyšel. Ale já nejsem obyčejný člověk!

„Já jsem to slyšela, Edwarde. Měl Emmett pravdu? Myslím to, že jsi mě sledoval,“ upřesnila jsem, protože ON asi těžko je do mě blázen. Vždyť mě nenávidí a nebo přinejlepším mě ignoruje. Kromě samozřejmě této chvíle, ale to mě jenom šetří, protože by to podle něho nebylo fér, když mi je blbě... A zítra mi to určitě nandá... Ale co nechápu bylo, že mé srdce, které už tak bije rychleji, než normálnímu člověku, se více rozbušilo, když to Emmett vyřknul. Zareagovalo okamžitě na ty slova, že se do mě Edward zblbnul. Co mi kruci dávají za sedativa!

„Byl jsem zvědavý...“ snažil se z toho vykroutit. „Ale to je jedno. Jsi tady hlavně kvůli Alici, která tě viděla, jak se nemůžeš skoro ani pohnout a že ti je špatně.“

„Aha... Viděla? Co tím myslíš?“ To mě jako taky špehovala? Nebo má nějaký dar?

„Alice má dar... vidět. Vidět do budoucnosti,“ vysvětlil mi a já překvapením nadzdvihla obočí. Tak to jí musím říct, ať mi potom poví, kdy najde můj čas... Čas zemřít. Přece jen po mně jde partička královských upírů... Kruci! Snad se kvůli mně nic Cullenovým nestane – výjimka Rosalie. U té mi je to jedno... I když... Ne, není mi to jedno. Nikdo by neměl pykat za mé činy.

„Aha...“ šeptla jsem a přivřela jsem únavou víčka.

„Měla bys spát,“ zamumlal něžně.

„A ty tady budeš?“ podivila jsem se.

„Jestli nechceš, tak můžu odejít.“

„A čí je to pokoj?“

„Můj,“ povzdechl si.

„Tím pádem je to na tobě, jestli zůstaneš nebo ne...“ zamumlala jsem, ale byla jsem už jednou nohou v říši snů, ve které jsem se náhle ocitla, aniž bych postřehla jeho rozhodnutí. Zůstal se mnou, nebo odešel?

Upíří chlapec se spokojeně usmíval, když jeho tajná láska upadala do snů, které on už neměl šanci vídat. Rozhodl se zůstat, ba neměl ani v plánu odejít. Však kdyby neusnula, odešel by z pokoje, ale vrátil by se, až by byla ponořená do říše sladkého nevědomí. Věděl, že už nic a nikdo ho o ni nepřipraví.

Cítila jsem se mnohem líp, takže jsem se musela sama pro sebe usmát. Hlava mě už tak moc nebolela a krk už taky ušel... Zima mi taky už nebyla a cítila jsem se spíš, jak medůza. Nevím, kolik bylo hodin, ale když jsem otevřela oči, všimla jsem si v okně slunečních paprsků, které zrovinka zapadaly.

„Jak se cítíš?“ optal se mě Edward, který seděl v křesle hned vedle postele. To tu seděl celou dobu? Ne, určitě ne. Já bych umřela nudou, kdybych se celý den musela dívat na někoho, který jenom spí. Vlastně Edward je taková živá mrtvolka, ne? Ty máš co říkat, Bello!

„Lépe,“ uznala jsem a vzala si hrnek, který mi podával. Byl v něm čerstvý horký bylinkový čaj. I když mám raději ovocné, s vděkem jsem ho vypila. Žízeň jsem měla velkou.

Když si Edward bral z mých dlaní už prázdný hrneček, nezaváhala jsem a začala se vymotávat z těch spousty dek.

„Co to děláš?“ nesouhlasně si mě měřil a začal mě do nich balit zpátky.

Zaúpěla jsem. „Já už nechci ležet. Už je mi dobře.“ Založila jsem si paže na prsou a našpulila rty.

„Ještě nejsi zdravá,“ namítl.

„Jsem.“

„Ne, nejsi.“

Zavrčela jsem. „Tak si lehni sám a lež celý den, když tě to baví.“

„Bavilo by ho to, kdybys s ním ležela v té posteli TY,“ řekl Emmett, který vystrčil hlavu z pootevřených dveří a obezřetně se podíval na Edwarda, kterému se v hrudi ozývalo tiché vrčení.

„Vypadni,“ sykl nenávistně.

Emm protočil oči a zamrkal na mě. „Bello, chceš abych odešel?“

Pokrčila jsem rameny. „Je to Edwardův pokoj.“

„Tak tě vezmu do našeho...“

„To se opovaž.“ Uslyšela jsem zavrčení ze spoda od té blondýny.

„To byl vtip, lásko,“ zavolal na ni a nervózně se zasmál. „Edward by mě roztrhal, kdybych...“

Emmett zmizel a já uslyšela venku nějaký rámus. Podívala jsem se na místo, kde seděl Edward, abych se ho zeptala, kdo Emmovi ubližuje, ale křeslo bylo prázdné... Mám asi nějak zpomalené reflexy, když jsem si ho nevšimla, jak mizí... Mám je sice pomalejší, než normální upíři, ale tohohle jsem si měla všimnout.

Využila jsem toho, že tu není a vyklouzla jsem z postele. Na nohách jsem trošku zaváhala, protože se mi zamotala hlava... Ale to bylo asi tím, že jsem dlouho ležela. Vždyť mám spát jenom tři hodiny a ne celý den!

Došla jsem k oknu a podívala se ven. I když zřejmě celý den svítilo slunce – proč jsem musela zaspát takový pěkný den? – začaly se snášet z oblohy první kapky deště.

„Hele, vždyť jsem mluvil jenom pravdu.“ Uslyšela jsem Emma z venku. Otevřela jsem okno, abych nakoukla dolů a uviděla, co se tam děje. Jen co jsem ho dootevřela, ležela jsem na posteli a nade mnou ležel Edward. Jeho tmavé oči byly přivřené do úzkých štěrbin. Díval se mi do očí a já nebyla schopna mu uhnout... Potom se zadíval na mé rty a zpátky do mých očí. Zavřel ty své a rezignovaně vzdychl.

Touha po jejím těla, byla stejně tak velká jeho jeho láska k ní. Obával se však, že ona mu jeho lásku neopětuje, a tak si slíbil, že už si nikdy její sladký polibek nevynutí. Bude trpělivě čekat, až ho přijme ve svém srdci. Snad se dočká brzo...

Snad se vám kapitola líbila aspoň trochu a neukamenujete mě:-P

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 10. kapitola: