Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 11. kapitola

23.04.2010 (16:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6300×

11. kapitola

„Nemáš vylézat z postele,“ připomněl mi, což jsem ovšem neměla v plánu dodržet. Otevřel oči a vyčkávavě se zadíval do těch mých.

„Chtěla jsem se podívat, co se dole děje. Nemusel si mě hned házet na postel.“

Přivřel oči. „Chceš se jít podívat dolů?“

Souhlasně jsem přikývla a trošku se pousmála. Proč se mě ptá, když zná mou odpoveď? Ležet už nemám v úmyslu.

„Dobře. Ale teple se oblečeš, abys ještě více nenachladla.“

„Klidně. Ale prvně bys měl ze mě slézt, abych se mohla obléknout.“

„Promiň,“ zamumlal tiše, když ze mě slézal. Někam odběhl a když se vrátil, v ruce držel nějakou tmavou mikinu...

„Dík.“ Oblékla jsem si ji a Edward mi už s mírným úsměvem otevíral dveře. Dnes si hraje na gentlemana? Zakoulela jsem očima a abych nevypustila z úst nějakou škodolibou poznámku, skousla jsem si ret.

Sešli jsme dolů a mě neušel rozzuřený pohled blondýny. Potichu jsem se uchychtla a Edward se na mě zvědavě koukl.

„Tvá sestřička,“ vysvětlila jsem mu s úšklebkem. Šlehl k ní očima a poté se zamračil.

Slušně jsem všechny pozravila a Esme mě ihned vzala za ruku a odtáhla do kuchyně, kde už na mě čekalo jídlo.

„Nevím, jestli ti to bude chutnat,“ usmála se omluvně.

„Vypadá to skvěle a jsem si jistá, že to taky skvěle bude chutnat,“ ubezpečila jsem ji a s chutí jsem se do toho pustila. Když už jsem měla půlku talíře v sobě, přisedl si naproti mně Edward a zhnuseně se šklebil. No jo, upír! Zakroutila jsem hlavou a protočila oči. V mysli se mi objevil obrázek, jak mi Alice s Emmettem pomáhají udržet Edwarda na židli a já ho tou božskou pochoutkou začala krmit... Bohužel když jsem zrovna si ho takhle představila, měla jsem pusu plnou coly a já s výbuchem smíchu Edwarda poprskala. Ten jeho výraz byl k nezaplacení a já se rozesmála ještě víc.

„Bello!“ zavrčel a letěl k utěrce, aby se mohl otřít... A já se pořád smála a nemohla jsem přestat. Kapky hnědé tekutiny – coly – stékaly po jeho mramorově bílé tváři a vypadalo to opravdu směšně...

„Co se to...“ začal Emm, který se přihnal do kuchyně, ale když spatřil svého povedeného... teda spíše poprskaného brášku, svalil se na kolena a začal se smát taky. U ostatních nevím, jak se tvářili, protože jsem se sama snažila nesvalit ze židle na podlahu...

„Myslím si, že Bella je už zcela zdravá.“ Uslyšela jsem hlas Carlislea. To si piš, doktůrku, že jsem zdravá... Vydýchávala jsem poslední známky smíchu a narovnala se na židli. Koukla jsem se na Edwarda a naštěstí už vypadal zase jako dřív. Takže nic moc... Bello!

„Promiň,“ zamumlala jsem k němu a sklopila hlavu, aby neviděl můj úsměv.

„Náhodou to bylo super,“ řekl se smíchem Emmett a já se na něj s úsměvem koukla, ale když jsem si všimla, že ostatní jeho názor nesdílí, znuděně jsem si povzdechla.

„Děkuji za jídlo... Esme. Bylo vynikající,“ usmála jsem se na dotyčnou upírku a pokusila jsem se tím změnit téma.

Usmála se. „Jsem ráda, že ti chutnalo.“

Nastala trapná chvíle ticha a já se začala rozhlížet po místnosti, abych se jim nedívala do tváří... Ach jo. Tak je to asi zase na mně.

„Na medvědy!“ vykřikla jsem a vyskočila ze židle. Všichni sebou trhli a vykulili na mě nechápavě oči. Jediný Emmett mě asi pochopil a podpořil:

„Jó, na medvědy!“ vypískl nadšeně, ale potom se zamyšleně odmlčel. „Ne – vy na jeleny a JÁ na medvědy,“ usmál se spokojeně. Všichni se najednou uvolnili a začali se taky usmívat, kromě Edwarda, který se tvářil nevýrazně – bez špetky emocí. Ach jo. Jeho asi nenadchne nic. Hm... kromě nahých upírek... možná upírů.

„Jak chceš. Mně stačí puma,“ řekla jsem smířlivě Emmovi.

„Puma je moje,“ řekl Edward.

Zpražila jsem ho pohledem. „Máš smůlu. Já jsem si o ni řekla první.“

V místnosti najednou všichni přestali dýchat a čekali, co se bude dít. Ať si najde nějakého jezevce. Pumu mu nedám... Tady v tomto okolí jich není nijak moc a zrovna teď jsem na ni dostala chuť.

„Bello,“ usmál se. „To ty máš smůlu. Jsem si jist, že já ji najdu a vysaju mnohem dříve, než ty se rozběhneš.“ Tak to přehnal! Já jsem si slíbila, že budu na něj dnes ještě hodná, ale copak to jde, když mi tak leze na nervy?

„Nehádejte se,“ přerušil náš rozpor Carlisle. „V lese třeba budou další... ehm, dvě pumy, tak se můžete rozdělit.“

„Bello?“ nadzdvihl tázavě obočí. „Podle mě to je přijatelné... řešení.“

„Pro tebe,“ zamumlala jsem. „Ale co když v lese bude jenom jedna puma? Hm?“

Zaváhal, ale najednou mu zacukal jeden koutek úst. „Rychlejší vyhrává?“

„Jo!“ vypískla jsem a proběhla kolem ostatních členů rodiny, abych byla venku co nejdřív. V hale jsem se zasekla, protože jsem nevěděla, kterými dveřmi projít. Těmi prosklenými nebo hlavními?

„Ať tam nezapustíš kořeny,“ zavolal na mě Edward, který procházel těmi prosklenými a už vybíhal ven. Hej! Vyběhla jsem za ním a snažila jsem přidat na rychlosti... Ale byl sakra rychlej! Většinou jsem si běh užívala a koukala kolem sebe... Ale teď jsem viděla jen jeden objekt. A to záda mizejícího upíra. Za sebou jsem slyšela a cítila další upíry... Můj instinkt mi radil, abych se zastavila a zavrčela na ně. Ale já jsem věděla, že to jsou ostatní Cullenovi a že mi neublíží. Tedy doufám... Vlastně jsem ani nelovila, jenom ho následovala. Zpomal! Takhle ho nikdy nedohoním... Už mi pomalu docházel dech... Jsem přeci jenom poloupír a poloupíři musí dýchat... Zpomalila jsem a nakonec jsem zastavila úplně, abych se mohla vydýchat. Nikoho z Cullenů jsem už necítila a ani neslyšela, takže asi už někde loví... No a já jsem asi odsouzena na tu veverku, která nade mnou poskakuje na stromě. To nemohl na mě počkat?! Měli jsme se rozběhnout společně a ze stejného místa! Takhle to není fér! No... já jsem vlastně první vyběhla z kuchyně... To je jedno! Není to fér!

Trucovitě jsem se opřela o strom a založila si paže na prsou. Měla jsem nutkání si taky dupnout nohou, ale nakonec jsem se přemohla.

Chtěla jsem počkat, až mě najde, ale vzpomněla jsem si, že vlastně neucítí můj pach, který nikde nezanechávám. Já ten jeho cítila všude. Ne tak dobře, jako když je u mě, ale dá se rozpoznat od ostatních pachů přírody. Ta jeho vůně je prostě jedinečná...

Ještě se Bello rozplívej nad jeho vůní!

„Asi jsem už zcvokla.“ Zatřásla jsem hlavou a vydala se ladným krokem prozkoumávat zdejší část lesa. Veverčičku se mi vycucávat nechtělo. Chuděrka malá... Hele, není to zajíc?

Poloupírka zahlídla bezbraného zajíčka a ihned po něm skočila. Plně si vychutnávala tu sladkou tekutinu, která zmírňovala ten slabý oheň v jejim hrdle.

Kousek od ní se radoval z vítězství upír, jehož trofejí byla puma.

Zajíc – puma. Jaký je v tom rozdíl?

„Promiň,“ zašeptala jsem nad bezkrevným tělíčkem malého tvorečka. Ach jo. Puma by chutnala mnohem líp, ale tu mi určitě vypil EDWARD!

„Chutnalo ti?“ optal se mě.

Aniž bych se k němu otočila, souhlasně jsem přikývla. „A tobě, podvodníku?“

„Podvodníku?“ opakoval po mně nechápavě. Otočila jsem se k němu a zamračila se.

„Měli jsme si určit start.“

„To měli,“ uznal s úsměvem. „Ale pokud si pamatuju, tak jsi to byla TY, kdo vyběhl dřív a nečekal na mě.“

Zašklebila jsem se. „Já bych na tebe počkala venku.“

„Vážně?“ zeptal se mě pochybovačně.

„Jasně, že ne,“ protočila jsem oči. „Ale stejně to není fér, protože já jsem jen na půl upír, to znamená, že nejsem nejrychlejší.“

„Takže bys pro příště chtěla náskok?“ nadzdvihl obočí a pobaveně si mě měřil.

„Můžu tě ujistit, že žádné příště už nebude.“

„Uvidíme,“ zamumlal skoro neslyšně a já jsem zužila nad těmi slovy oči.

„Asi už půjdu domů... Můžeš ostatním vyřídit, že jim děkuju? Za to, že se o mě postarali...“ Skousla jsem si ret. „Hlavně Esme.“

Přikývl, ale jeho oči zaplály hněvem. „A mně nepoděkuješ? Vlastně jsem to byl JÁ, kdo byl celé dva dny u tebe.“

Tak teď to celé ještě víc pohnojil!

„Už jsem se k tomu dostávala. Ale ty jako vždy předbíháš!“ zavrčela jsem.

Překvapeně zamrkal a zatvářil se ztrápeně. „Promiň,“ povzdechl si zoufale. Skoro mi ho bylo líto... Ale toho zajíce víc!

„Dobrý... Tak tedy ti děkuju za to, že ses o mě staral, zatím co jsem byla nachlazená. Ale tu pumu ti neodpustím!“ Otočila jsem se a dala se do běhu. Nevěděla jsem, kde přesně jsem, a tak jsem se rozhodla, že poběžím stejnou cestou, kterou jsem přiběhla. Za sebou jsem slyšela Edwarda, ale nehodlala jsem zpomalit. Ve vteřině běžel hned vedle mě a samolibě se usmíval. Věděla jsem, že kdyby chtěl, tak mě s lehkostí předhoní, ale on běžel společně se mnou.

Pár metrů od místa, kde vedle sebe Edward s Bellou běželi, stáli v obětí Carlisle s Esme. Esme si s úsměvem položila hlavu na Carlisleovu hruď a tiše řekla: „Sluší jim to spolu. Chtěla bych, aby byl Edward konečně šťastný,“ povzdechla si.

„I já si to přeji, lásko,“ líbnul svou ženu do vlasů. „Ale bude to těžké... Moc těžké.“

Carlisle měl pravdu. Bude to velmi těžké...

Zvládne Edward dobýt Bellino srdce? Není to předem prohraný boj?

Když jsme doběhli na místo, kde jsem to už poznávala a věděla jsem, kudy se už dostanu domů, zpomalila jsem do chůze a stejně tak i můj doprovod.

„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se mě a upřel na mě ten svůj pronikavý zlatý kukuč.

„Jak chceš, ale máš to zbytečné. Dovnitř do domu tě nepustím,“ zakřenila jsem se.

Zamžoural očima do dálky a vypadal zamyšleně... možná dokonce smutně.

„I tak bych tě rád doprovodil.“ Podíval se na mě s mírným úsměvem a já jen pokrčila rameny.

Když jsme dobíhali k mému domu, něco mi připadalo jiné... Edward mě urychleně strhl za sebe, výhružně zavrčel a upíral zlověstné oči na můj dům. To se bojí domů?

„Edwarde, co to...“

„Ty to necítíš?“ řekl ledovým hlasem. Nechápavě jsem nasála vzduch a ztuhla jsem.

„Je tady upír!“

Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, ale neměla jsem čas :(

Snad se vám kapitola líbila a zanecháte mi komentář :oP

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 11. kapitola: