Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 12. kapitola

25.04.2010 (13:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8059×

12. kapitola

„Je tady upír!“

„Ano,“ přisvědčil a začal vrčet. „A čeká na tebe.“

„Na mě? A jak to víš?“ Začala jsem trošku panikařit. To mě tak rychle našli? Ale proč tu je jenom jeden? S jedním bych si možná poradila... Ale já většinou spoléhám na moment překvapení a Edward právě řekl, že mě už čeká... Jak to sakra ví?!

Vykroutila jsem se z jeho ochranitelských paží, jak mě za sebou držel... Nechápu, proč se mě pokusil ochránit... A obezřetně jsem se na něj koukla.

„Přečetl jsem si to v jeho mysli... Ale to je jedno. Měli bychom od tud vypadnout dřív, než nás zaregistruje.“ Chytil mě za ruku a chtěl mě odtáhnout pryč, ale já jsem o dva metry uskočila. „Bello...“ Díval se na mě s děsem v očích...

„Edwarde já nikam nejdu,“ zakroutila jsem hlavou. „Já NIKDY neutíkám...“ Teď jsem si vzpomněla, jak jsem utekla před Edwardem a na chvilku jsem se odmlčela... „Chci vědět, co je zač, takže jdu dovnitř.“ Sice jsem se necítila tak sebevědomně, jak zněl můj hlas, ale jdu do toho... Jestli nadešel můj čas zemřít, tak to přijímám... Počkat! Neřekl, že umí číst myšlenky?! To čte jako i ty moje? Zatřásla jsem hlavou a opatrně se koukla do jeho tváře. Ale on se nedíval na mě, ale na můj dům...

Pako? Nic... Třeba na toto zavolání nereaguje a myslí si, že to bylo na toho upíra...

Hele Edwarde, umíš číst moje myšlenky? Haló ty zabedněná hlavo, umíš? Ani se na mě nekoukl. Takže neumí? No nic. Zeptám se ho na to později. Zatím to vypadá, že neumí. Ale zase to může jenom předstírat a na mé myšlenky schválně nereaguje...

Udělala jsem dva kroky vpřed, když mě zase chytil za paži a stáhl zpátky.

„Kam to jdeš?“ zavrčel.

Nevěřícně jsem zamrkala. Copak jsem mu to před malou chvilkou neřekla? „Měl bys zajít k ušnímu. Řekla jsem, že jdu dovnitř.“

Díval se na mě tak, že vypadal, jakoby něco zvažoval... To si mám u něho vyprosit dovolení?

„Dobře,“ povzdechl si a mou ruku pustil. „Půjdu s tebou.“ To ani náhodou!

„Ne, vrátíš se domů a budeš varovat ostatní, že je tady nový upír!“ Nechci, aby se mu nebo jeho rodině něco stalo. Jemu mám právo ublížit jenom já... Za tu PUMU!

„Zešílela jsi?!“ skoro zařval a v jeho černých očích zaplály plamínky hněvu. Potom ztuhl a koukl se zpátky k domu. Došlo mi, že ho slyšel a já začala do něj tlačit, aby vypadnul dřív, než přijde.

„Edwarde, běž,“ zaprosila jsem úzkostlivě a koukla se taky k domu. Uviděla jsem něčí rychlý pohyb a já se vyděšeně koukla na Edwarda. On tu nesmí být. Nesmí se mu nic stát! Z jeho hrudi se začalo ozývat vrčení a přitáhl si mě do svých paží.

„Bello?!“ Uslyšela jsem nádherný hlas pár metrů za mnou a něco mi v něm přišlo povědomé... Ale zároveň jiné...

Otočila jsem se – v Edwardovém sevření to šlo opravdu těžko – a vykulila překvapením oči na upíra stojícího šest metrů přede mnou. Ne! To nemůže být pravda... Prosím, že to není pravda... Zavřela jsem oči a znovu je otevřela. Ne... Přestala jsem dýchat a v mých očí se začaly hromadit slzy. Ne, ON NE!

Pomalu jsem si začala uvědomovat, že oba na sebe vrčí a ON, můj jediný přítel... upírá své karmínově rudé rozzlobené oči na Edwarda.

„Christiane,“ vydechla jsem a on se na mě podíval. V jeho očích byl vztek, ale když jsme se navzájem koukali do očí, zlost z jeho očí postupně odstupovala a nahrazovala ji radost. „Kdo ti to udělal?“ Pokynula jsem rukou k jeho osobě a nesnažila jsem se zakrýt v hlase děs.

Chris střelil očima k Edwardovi a zamračil se. „Našla sis upíra?“

Proč začíná zrovna s tímhle? „Chrisi...“

„Ne Bello...“ zavřel oči. „Raději nic nechci slyšet.“ Vůbec nic nepochopil...

„Kdo ti to udělal?“ zeptala jsem se znovu a chtěla udělat k němu krok, ale Edward mi to nedovolil. Chris rychle otevřel oči a výhružně na Edwarda zavrčel a on mu to oplatil.

„Nezvedala jsi mi mobil,“ řekl chladně, ale stále sledoval Edwarda. Chtěla jsem něco říct, ale předběhl mě. „Bála ses o mě, když jsem byl člověkem... Myslela sis, že když budu člověk, tak mi něco hrozí... No, problém vyřešen.“

„To nemyslíš vážně, Chrisi!“ vyjekla jsem.

„Myslím. A věř mi, že nebylo vůbec lehké najít upíra, který by mě přeměnil...“ Pousmál se. Nemohu uvěřít slovům, které právě vyslovil.

„Vždyť tě mohl zabít... Chrisi, jak jsi mohl...“

Povzdechl si. „Mám ti říct své pravé důvody, Bello?“

„Samozřejmě.“ I když nechápu, jaké by měl mít člověk důvody stát se upírem.

„Před ním ti to říkat nebudu.“ Šlehl vražedným pohledem po upírovi po mém boku. Edward zesílil svůj stisk, že jsem musela zasyčet. Koukla jsem se na Edwarda, ale on nevypadal, že by se měl k odchodu. „Chvíli bez něj vydržíš, ne?“ řekl skrz zaťaté zuby. Nikdy jsem Chrise takového neviděla... Ale to asi způsobila jeho nová upírská stránka.

Skousla jsem si ret. „Edward už byl na odchodu...“ zamumlala jsem a s prosbou v očích jsem se na něj otočila. „Prosím běž...“

„Ne,“ namítl. „Zůstanu tady.“

Zužila jsem oči. „Edwarde Cullene! Ty od sud okamžitě zmizíš, je ti to jasné,“ štěkla jsem. Za sebou jsem uslyšela od Chrise uchychtnutí.

„Fajn,“ odsekl a naposledy se výhružně koukl na Christiana a zmizel v lese. Nadzdvihla jsem překvapením obočí. Čekala jsem, že se se mnou bude hádat mnohem déle... Že by už začal normálně myslet? Jako normální upír? Zatřásla jsem hlavou a otočila se zpátky k Chrisovi. Stále jsem nemohla uvěřit, že přede mnou stojí a je z něj upír. Jedna z bytostí, které jsem zabíjela a které nesnáším...

„Nepůjdeme dovnitř?“ optal se mě a kývl směrem ke dveřím mého domu.

Mírně jsem pokrčila rameny a udělala dva váhavé kroky vpřed. Pousmál se a počkal, až k němu dojdu. Musím říct, že úsměv má pořád stejný... Těsně vedle sebe jsme došli do obýváku a já si sedla na gauč. Čekala jsem, že udělá to samé, ale on zůstal stát a upřeně mě pozoroval.

„Neposadíš se?“

Zaváhal a koukl se na místo vedle mě. „Možná... potom.“ Pokrčila jsem rameny. Jak chce. Klidně ať si tam vystojí důlek.

„Tak povídej... Ale chci, abys věděl, že už dopředu nesouhlasím s důvody, které tě k tomuto činu vedly. Jak tě vůbec mohlo napadnou, stát se upírem?! Dostal jsi od své mladší sestřičky pánví do hlavy? Pane Bože... A co tvá rodina? Myslel jsi kruci vůbec?!“ Máchala jsem kolem sebe v zuřivosti rukama. Nevydržela jsem sedět, tak jsem začala po obýváku pochodovat a kroutit nechápavě hlavou.

„Měl jsem to pořádně promyšlené. Nedělej ze mě dítě!“ okřikl mě, ale potom si povzdechl, ve snaze se uklidnit. Taky jsem si povzdechla a o ty dva kroky jsem k němu přistoupila. Chtěla jsem ho obejmout, ale nevěděla jsem, jestli po mně nevyjede... No, o novorozených nic moc nevím... Když si všiml mého zaváhání, nezaobíral se důsledky a přivinul si mě do své náruče. Možná trošku hruběji, ale i tak jsem jeho obětí s radostí přivítala. Ač je, kdo je, budu ho mít stejně ráda.

„Chrisi, proč?“ vzlykla jsem mu do košile. „Proč jsi to udělal?“

Ucitíla jsem jeho tvář ve svých vlasech. „Protože jsem chtěl být s tebou,“ vydechl a pohladil mě po zádech. Zdvihla jsem hlavu a koukla se do jeho krvavých očí.

„A proto jsi ze sebe udělal krvelačnou zrůdu?“ zeptala jsem se smutně... Možná trošku naštvaně. Ale kdo by nebyl na mé straně naštvaný?

Zamračil se. „Jestli sis toho nevšimla, tak ON je taky krvelačná zrůda,“ zavrčel. Nechápavě jsem se zamračila a potom mi došlo koho myslel...

„A proč do toho pleteš Edwarda?“

„Je mi líto, že nejsem pro tebe ten správný upír... Co se ti na něm líbí?“ O čem to pořád mluví? Přitiskl si mě více k jeho chladnému tělu a sklonil ke mně svůj obličej. „Proč on?“

„Nevím, o čem to mluvíš, ale s Edwardem nic nemám. Vlastně se oba nesnášíme...“ odmlčela jsem se, protože mi to najednou bylo líto... Nemyslím zrovna to, že s ním nic nemám, ale že spolu nemůžeme normálně mluvit, bez toho, aniž bychom si dělali nějaké naschvály.

„Opravdu?“ ujišťoval se a když jsem přikývla, úlevně a tak nějak vítězně se usmál. Nechápu, proč má z toho takovou radost. S Edwardem bych nikdy chodit nemohla. A to ne jenom kvůli toho, že je upír. Je to prostě náfuka.

„Už si sedneš?“ zeptala jsem se ho s mírným úsměvem.

Zakřenil se. „Sice mi nevadí, že stojím, ale klidně...“ Chytil mě za ruku, posadil se a mě stáhl k sobě na klín. Takhle se opravdu nikdy nechoval.

„Neděsí tě mé oči?“ chtěl vědět.

Našpulila jsem rty. „Červených očí jsem viděla už dost...“

„No právě.“ Zavřel je. „A většinou jsi ty 'osoby' zabila...“

Pokrčila jsem rameny. „Většinou. Ale tebe nezabiju... Pokud po mně nevyjedeš!“ Šťouchla jsem ho prstem do hrudi.

V jeho očích se oběvily jiskřičky a on se poťouchle usmál. „Slovo nevyjedeš má hodně významů,“ informoval mě.

Zakoulela jsem očima. „Tak to platí pro všechny významy.“

Uchychtl se. „Třeba změníš názor.“

Než jsem se ho stačila zeptat, co tím myslel, ztuhl a ve stejnou chvíli jsem uslyšela zaťukání na dveře a potom dovnitř vtrhli Culleni.

Chris vyskočil na nohy a mě stáhl za sebe – stejně jako Edward, když uviděl Chrise – a začal vrčet. Těkal trošku vykulenýma očima po celé rodině a já musela obrátit oči v sloup.

„Co tu děláte?“ zeptala jsem se jich. „To je v pořádku, Chrisi,“ klidnila jsem ho a snažila se vymanit svou ruku z té jeho. Ale byl silnější než Edward.

„Bello, jsi v pořádku?“ ptala se mě starostlivě Esme a nedůvěřivě koukala na mého upírského kamaráda.

„Jasně. Proč bych nebyla?“ podivila jsem se, ale můj pohled setrvával na Edwardovi, který se vražedně díval na Christiana. Měla jsem zlé tušení, že za chvilku po něm skočí.

U předchozí kapitoly byly pěkně komenty, tak jsem vám napsala dřív kapitolu...

Doufám, že mi i u této nějaké zanecháte:D

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 12. kapitola: